čtvrtek, července 08, 2010

ČSSZ

v rámci červené nitky tohoto coming of age blogu vám pseudointelektuálka přináší další milník na cestě k dospělosti. tak tedy:

že vám končí bezstarostná studentská léta poznáte, když...


... znáte nazpaměť telefonní číslo své úřednice na správě sociálního zabezpečení.

pondělí, května 17, 2010

absolventská

Clémentine je děvče zvláštní. v prváku jsme se kamarádily, ve druháku uraženě ignorovaly, neboť byla klukama vyobcována z tlupy. už si nevzpomínám proč. nejspíš to mělo co dělat s její potřebou být oblíbená, která jim přišla trapná. každopádně měla ta její ostrakizace za důsledek, že Clémentine přestala být usměvavá holka a stala se z ní blazeovaná spící panna, která na většinu každodenních podnětů reagovala promnutím si očí upatlanýma rukama a hlubokým znaveným vzdechem.
dva roky jsme se neviděly a když jsme se potom potkaly, s překvapením jsme zjistily, že vlastně ani jedna z nás není taková kráva, jak jsme si myslely, takže nyní celkem pravidelně štěbětáme nad čajem. ("vy si toho ale máte dost co říct! kdy jste spolu mluvily naposled?" ptala se dobrá duše zrovna tuhle, když jsme pro nejnovější drby ignorovaly společnost. "euh... minulou neděli!" odpověděly jsme.) Clémentine je zhruba ve stejném vývojovém stádiu jako já: pracovní trh klepe na dveře, ale ještě zbývá pár zkoušek a vymámit z byrokracie diplom. o dva kroky napřed ji posouvá fakt, že v rámci svého studia byla nucena najít si minimálně tříměsíční stáž. celou zimu jsem tedy dostávala periodické referáty o stavu hledání.

optimistické nebyly. děvče naivní si totiž myslelo, že s dobrým prvním diplomem, předchozími pracovními zkušenosti a několika evropskými jazyky na úrovni C2 sežene neplacenou stáž v oboru bez větších potíží. ukázalo se, že pravda je od studentské logiky daleko. bilance byla obdobná jako u mého hledání bytu v paříži: 50 mailů, žádná osobní odpověď, čtyři follow-up calls na místa, odkud přišla odpověď automatická, jedno "stážisty? to bych se musela poptat, ale podle mýho soudu žádný nebereme, možná to bude vědět šéf" a dvě "slečno, ale vy jste překvalifikovaná, vás nemůžeme vzít, protože byste se tu nudila". Clémentine chvíli bouchala hlavou do zdi a potom zavolala tatínkovi, jestli by nemohl zvednout telefon a přesvědčit někoho ze svých známých, aby na tři měsíce zadarmo zaměstnal jeho dcerku.
následuje takřka dokonalá kopie filmu Stupeur et tremblements. první týden dostala Clémentine za úkol vypracovat raport, jak se ostatních 25 zaměstnanců cítí v open spaceu a jak by bylo možné ho zreformovat. Clémentine má dva diplomy z politologie, což ji naučilo držet pysk a googlovat, pokud po ní zadání vyžaduje něco, o něčem v životě neslyšela. i vygooglovala si tedy pár pouček o prostředí na pracovišti ("dobré jsou zelené rostliny") a stvořila raport. když měla hotovo, poděkovala jí šéfová a přišla s dalším úkolem. jak by jejich firma mohla využít evropských fondů? Clémentine se zaradovala, protože o tom její proaktivní mozek přemýšlel už od první chvíle, kdy se o společnosti dozvěděla, a s vervou vypracovala detailní zprávu, kterou šéfová vzápětí s díky strčila do nejspodnějšího šuplíku svého stolu. poté Clémentine chvíli třídila poštu a ještě později jí bylo řečeno, ať přeřadí v kartotéce složky podle názvů a roků. "to ti bude trvat tak týden," usoudila šéfová. Clémentine, která patří k tomu živočišnému druhu slečen, co dokončují diplomky pět a více týdnů před datem odevzdání, pochopila a každý den si v kalendáři udělá tlustou fixou červený křížek.

na její promoční party se každý dobře bavil. vyprávění o tom, jak ji ostatní zaměstnankyně nenávidí, protože s nimi odmítá chodit na cigárko a vykládat si o deváté sérii Nouvelle Star, všechny rozesmálo. kdekdo přihodil legrační historku ze své stáže a my studenti jsme se v duchu utěšovali, že naše první pracovní zkušenost taková rozhodně nebude, protože my, ausgerechnet my, budeme mít štěstí. jenom jeden konzultant nechápavě kroutil hlavou, že si nic takovýho nedovede představit.
"ale vždyť to je děsně neefektivní!" naříkal.
ukázali jsme si na něj posměšně prstem a jali se hrát beerpong, trhaně tančit, smát se a radovat ze zářných zítřků. Clémentine všichni gratulovali k úspěšné obhajobě diplomky, krájel se čokoládový dort a probíraly kulturní a lingvistické rozdíly mezi všema řečma, co jsme jimi dohromady mluvili. uprostřed veselí Clémentine ale unaveně vzdychla a promnula si oči prsty od oříškové směsi.
"fatiguée?" zeptala jsem se.
"ennuyée," odpověděla věcně. "je suis ennuyée de ma vie."

a mě zamrazilo, že už za pár měsíců třeba taky budu někde přeřazovat šanony, zoufale rozesílat bewerbungsmaily a místo dynamique et motivée budu ennuyée de ma vie, životem znuděná.

sobota, dubna 24, 2010

diplomantication

mít spisovatelskej blok je cool. o chlápcích, co jim chybí inspirace a tak se protloukaj po večírkách v paříži s dvěma frankama v kapse, existujou celý romány. točej se o nich filmy a seriály. když se povedou, hraje v nich david duchovny a defilují v nich tucty krásných dívek nahoře bez. když ne, prodávají se za 99,- v levných knihách. počet nahých ňader je v nich stejný. být mladík či postarší vobšourník s problémem s psaním jednoduše vede k nikdy nekončícím mejdanům.

rozmařilí umělci ale nejsou jediní, kteří tráví hodiny nad prázdnou bílou stránkou. já kupříkladu dnes proseděla plnou standardní pracovní dobu u počítače, do kterého jsem naťukala jednu větu. o tom by se měly psát knihy! o tom by se měly dělat filmy a seriály! už vidím pilotní díl: v mrňavé, zašpiněné komůrce usedá k laptopu rozcuchaná, nenamalovaná studentka. na sobě má kytičkované legíny a noční košili, která dává dobře tušit tvary jejího těla (tím bychom odbyli ta ňadra). košile je lehce pokydaná od čokoládového sirupu (levnější alternativa šampaňského). ten je strategicky umístěn mezi myší a slovníkem synonym - studentka z něj čas od času usosne. divák vidí, jak dívka s chutí otvírá textový procesor, freneticky datluje větu rozvitou na počátek své metodologické sekce - maže ji, píše v lehce pozměněné podobě znova, opět maže, scrolluje na začátek teoretické sekce, vrací se k metodám, znovu píše původní větu, maže poslední slovo, nahrazuje ho posledním slovem z druhé verze věty, prohodí větu vedlejší s větou hlavní, nespokojeně mlaská, cucá si sirupu, vstává a chodí po pokoji, usedá k počítači a zírá do prázdného souboru. "to už je vosum?!" vykřikne nakonec sama pro sebe a honem vyťukává další větu. maže. ukládá soubor a masíruje si ztuhlý krk.
pokud by měl režisér hodně vhledu, nechal by hrdinku před půnoční sprchou ještě vrhnout nostalgický pohled na osamocené černé lodičky, které jí koupila maminka k vánocům v době, kdy ještě věřila, že její dcera bude muset někdy vyjít mezi lidi. hlavně by se nesměl nechat zlákat autorským klišé, kterak hrdinka dopisuje poslední dramatickou tečku, lodičky nazouvá a voňavá a umytá se jme obhajovat. protože my všichni diplomanti dobře víme, že tahle chvíle není zdaleka tak důležitá jako ty dny a dny nad prázdným dokumentem předtím.

úterý, dubna 13, 2010

krása hromadných mailů II

pondělí 12.4.2010, 22.48:
"Dear colleagues,
In view of the recent strategic events in Smolensk, we would like to ask you to come and observe a minute of silence in the main auditorium tomorrow at 19.00."

pondělí, 12.4.2010, 23.09:
"Někteří z vás mě upozornili, že jsem napsal 'strategic' namísto 'tragic'. Zřejmě jsem přepracovaný, jde samozřejmě o chybu. Doufám, že jsem se nikoho nedotkl."

středa, dubna 07, 2010

brachliegen

brachliegen = ležet ladem.

úterý, dubna 06, 2010

and how was YOUR easter?

ukrajinka vypráví, jak jela domů autobusem 20 hodin. brazilka se směje, že za tu dobu už by byla doma i ona. polka povídá o tradičním velikonočním lití vodou. němka vykládá o dvojrodinném výletě do schwarzwaldu, kam si děvčata poprvé vzala s sebou své milé, a jejich mladší bratry to silně vosíralo. "ale voni jsou stejně vždycky votrávený a chtěli by jenom pařit na playstationu, takže to nebyla taková změna," dodá vzápětí. další polka říká, že velikonoce jsou jediný čas, kdy chodí do kostela: nechat si posvětit vejce.
"pardon?" zaskočí mi.
"no, posvětit vejce. v košíčku. ještě se do něj přidává z nějakýho důvodu klobása a chleba."
klobásu chápu, na chleba mi už ale freud nestačí.
potom se stůl obrátí ke mně: "a co ty jsi dělala na velikonoční pondělí?"
"we had lunch at the mall and then my mother bought me lipgloss," vyletí ze mě pravda, než si stačím uvědomit, že povídání o krutém bití žen a dívek spletenými pruty by bylo společensky přijatelnější.

tolik o konzumerismu v čechách.

neděle, března 28, 2010

Küblerová-Rossová a pracovní pohovor

1. popření - "tak to nebylo tak špatný, ne? na závěr se tak pěkně usmáli!"

2. vztek - "proč právě letos musela přijít nějaká pitomá globální krize? proč zrovna já musím dostat před pohovorem horečku? a proč to na mě ani navíc není vidět?!"

3. smlouvání - "stačilo by, kdybych byla na seznamu náhradníků..."

4. deprese - "stejně budu rok nezaměstnaná jako všichni moji spolužáci."

5. akceptace pravdy - ... (nevim, tam jsem se ještě nedostala.)

sobota, března 27, 2010

w metrze

varšavské metro je celé moderní. když jsem ho viděla poprvé, zírala jsem, jak si ho poláci po komunistech pěkně zrenovovali. pak jsem se dozvěděla, že je stavěné hluboko v devadesátých letech.
kapacita vagónu je 54 míst k sezení. dnes večer jich byla obsazených sotva polovina. na pohodlných, širokých sedačkách, plánovaných zřejmě již pro budoucí obézní populace, lidi čtou, koukají si vzájemně nad hlavy na relamně informační obrazovky nebo jen tak sedí. později přibydou mladíci, co to nezvládli a sedí s hlavou s klíně, připraveni kdykoliv vrhnout. ještě později přibydou opravdoví vrhači. ale v devět večer je i v sobotu klid.
zleva ode mě se ozve harmonika. fousatý dědula nepřítomně fouká do nástroje a čeká, co z koho vypadne - obraz, který jsem v paříži viděla několikrát týdně. tehdy jsem převážně znechuceně klopila oči k botám a kdyby to nebylo trapný, zacpávala bych si i uši, protože slyšet dvakrát za den šmírácky zahranou Those Were the Days, My Friend, to už je opravdu moc. jenže ve varšavě jde o jev natolik řídký, že se usmívám a sahám do peněženky. vzpomínám si, jak se občas na šestce směrem na Etoile stalo, že se mi nějakého muzikanta zželelo nebo že hrál fakt dobře, a jako jedna ze dvou, tří lidí ve voze jsem mu do kelíšku hodila dvacet centů. "merci," usmál se vždycky vychovaně muzikant a člověk se hned cejtil jako king.
takže čekám, jestli se dědula s harmonikou vydá mým směrem. mince už je připravená, jen kdyby trochu popošel... a on popojde. dva kroky a už mu do plastového kelímku hází drobné holohlavý mladík v bombru. a ta mladá paní vedle něho. a holka ve žlutých holinkách. a mamina v bordó kabátu. a obyčejný pán. a další, a další. skoro celý vagón. dědula neděkuje, neuklání se, nedělá show. netváří se arogantně a naštvaně, jako někteří hudliči v paříži. zpeněžuje svoji hudbu tak věcně, jako by vám právě přes pult prodal kilo brambor. za okny se neblejská eiffelovka ani seina. je tam jenom varšavské podzemní město, tunely, co je plánovali v roce 1920 a dostavěli ve 2008. a starý harmonikář si v kelímku z automatu na kafe odnáší nejspíš dvojnásobek hodinové minimální mzdy.

neděle, února 14, 2010

ladovská zima

Francouzi zřejmě zapomněli na něco důležitého.

(věnováno všem, kteří momentálně mrznou ve svých chambres de bonne.)