bulharka říká

bulharka říká: "musím to tady všechno dodělat, protože ve středu letím za miláčkem do madridu."
viditelně se těší.

bulharka říká: "no cože? hádej, co mi právě napsal! že prej u něj nemůžu spát, protože tam má rodiče!"
"a cos mu na to řekla?"
"no nic. já mám v madridu kamarádů dost, prostě budu u někoho jinýho, a on ať si trhne. a vlastně, já bych ho svejm rodičům taky nepředstavila, po teprve dvou měsících. nebo ty myslíš, že se za mě stydí?"

bulharka se balí, růžolící a spokojená, jako každá jiná holka, co se chystá za hlasem svého srdce na prodloužený víkend. v neděli večer se vrací: "madrid byl příšernej, vůbec o tom nechci mluvit. ani se neptej, co se stalo."
středeční večer prokalila s kamarádem, u kterého bydlela, a měla se fajn. ve čtvrtek se sešla s miláčkem na oběd a byli jako jakejkoliv jinej zamilovanej mladej pár. v pátek miláčkovi rodiče odjeli a bulharka podle úmluvy čekala se sbaleným kufrem na zastávce, aby ji miláček vyzvedl a strávili spolu to, co z prodlouženého víkendu ještě zbývalo. místo miláčka ovšem dorazí sms: nejde to, promiň, vysvětlím ti to později. bulharka strávila zbytek víkendu mezi slzami, alkoholem a telefonem, který miláček nebral. jen co ovšem dosedla zpátky doma na letišti, přijde další zpráva: doufám, že za tebou příští víkend stejně smím přijet. všechno ti vysvětlím.
bulharka je vzteky bez sebe: "co si myslí? že přijede, usměje se na mě a já to nevydržím a padnu mu zamilovaná do náruče?"
rada starších říká: "vykašli se na něj, ten tam má nějakou jinou a tebe chce mít jako tajnou milenku."
bulharka říká: "máte pravdu."

bulharka říká: "tak už jsem dostala přes interfloru dvě kytky. jednu s mašlí a jednu v květináči."
bulharka říká: "ale aspoň se snaží..."

věda versus fotbal

to si takhle pseudointelektuálka jako správnej nerd googluje své oblíbené skandinávské politology. a teď pozor. kapitolu "Neoliberalism in the Danish negotiated economy" v jedné zajímavé publikaci* napsali pánové Peter Kjær a Ove Pedersen. to by se dalo čekat. jenže když si je vyhledáte jednoho po druhém, vypadá to na špatný vtip nudících se dekadentních společenských vědců - nebo na doktorát à la Plzeň:

Peter Kjær (born November 5, 1965 in Fredericia, Denmark) is a former Danish professional football goalkeeper who played most of his club games for Silkeborg IF in the Danish Superliga.

Ove Pedersen (born 30 August 1954) is a Danish football manager and a former player, who managed FC Midtjylland and Esbjerg fB to bronze medals in the Danish Superliga.

(zdroj: wikipedia, what else)


-------
* Campbell, J.L. and Pedersen, O.K. (2001) The Rise of Neo-liberalism and Institutional Analysis. Princeton, NJ: Princeton University Press.

not constantinople

vždycky jsem chtěla vědět, jak to vlastně funguje, když si člověk najme prostitutku a jde s ní na hotel. platí ona, nebo zákazník? kdo z nich vyřizuje předávání klíčů s recepční? jak se u toho klient tváří? no, teď už to vím. za noci ještě relativně mladé jsem měla možnost celou akci zblízka pozorovat, když jsem čekala na svůj klíč od pokoje. zvědavost tedy ukojena - jenom jsem možná mohla svou zkušenost s hodinovým hotelem udělat někde jinde než v istanbulu.
když se holky vracely z noční pařby v klubu Araf, kde každou hodinu hrajou jednu z verzí Istanbul (Not Constantinople), oslovil je na naší liduprázdné ulici v red light districtu turek v bavoráku. se staženým okýnkem prý mlaskal a sledoval je tak dlouho, až to jedna z nich nevydržela a zakřičela: "mais quand même! on n'est pas des putes!", což turek v bavoráku i přes pravděpodobnou jazykovou bariéru pochopil a odjel.

byla jsem nadšená z mešit. konečně svatostánek, kterej na člověka nepadá a kde se neklepe zimou ani posvátnou hrůzou z kostlivců a pozlacenejch umučenejch na každým sloupu. místo toho teplé jižní slunce, radostné lustry a měkké koberce. v modré mešitě mi nebyli schopní ukázat, kde se modlí ženský. až v den odletu jsem v jedné méně turistické lokalitě objevila, jak vidí svůj chrám muslimská žena: skrz mříže. co na tom, že jsou ozdobně vyřezávané z drahých dřevin. světlo, kterého si užívají muži, zakrývají.
"ty jsi z prahy?" zeptala se mě třiadvacetiletá studentka mezinárodních vztahů. "to je prý krásné město. loni tam naše škola organizovala trip, tři dny za 99 euro. but my father won't allow me to travel. not outside turkey."
"wow," řekla jsem, protože co jiného se na to dá taky říct. něco jako windows vista. "to jsem si myslela, že je to tu modernější."
"néé," smála se děvčata. "traditional turkish family, you know."
Ahmet, militantně liberální turecký kamarád mé polské spolubydlící mi posléze nabídl vysvětlení, jak je možné, že holky z městské střední vrstvy nesmějí po osmé večer ven. za všechno prý může současná vláda, která dala rychle vydělat konzervativním kruhům. ty se pak přestěhovaly se města i se svými tradičními zvyky a pravidly, která prosazují i přesto, že dávají za vzdělání svých dcer 9.000 euro ročně. možná na tom něco je - ve feministické nevládní organizaci, do které jsme zašli na přednášku, jsem se ptala, proč ve filmu "Co je to klitoris?" není vidět ani jedna zahalená žena. čekala jsem nějakou dost evidentní odpověď, ale holka z organizace prostě řekla, že ten film byl natočenej před sedmi lety a před sedmi lety po ulicích istanbulu zdaleka tolik ženskejch v šátku nechodilo.

ostatně tohohle sympatického, sociologicky uvažujícího studenta jsem, chudáka, lehce provokovala. bez vyzvání sám sebe definoval jako "evropského turka" a oznámil, že podle populární konspirační teorie do pár let Soros s američanama turecko osekají, sever dají arménii, východ kurdům a ten odřezek bude v EU raz dva.
"no a co?" vystrkovala jsem drze bradu se sebevědomím někoho, kdo se se třetinou svého národa rozvedl po sametovu, aby spolu teď spokojeně žili na hromádce. "to by bylo špatný?"
"no samozřejmě!" zaleskly se mu oči nacionalistickým zápalem a na chvíli, než se vzpamatoval a začal vyprávět o nerostných surovinách, mu došla slova. s polkou jsme si vyměnily vědoucí pohledy, ale pak mě napadlo, že kaczynski s klausem by se Ahmetovi nejspíš vůbec nedivili.

za týden v cařihradu jsem kvantitativně posunula svůj přirozený český agnosticismus výrazně směrem k organizovanému náboženství. jak praví klasik, na palubě padajícího letadla se najde jen málo ateistů. stejně tak v istanbulském taxíku. sice jsme si domluvily cenu se sympatickým ostříleným staříkem, ale taxikářská mafie nás převezla a do nadupaného auta místo něj po chvíli přistoupil namakaný mladík. když jsme si to svištěli stodvacítkou bez pásů, které byste na zadním sedadle v hustě motorizovaném patnáctimiliónovém městě hledali marně, a málem to narazili do podobně vytuněného krasavce, záviděla jsem kolegyni slovence, že určitě umí nazpaměť otčenáš. smlouvání s vyšší mocí sice záhy ustoupilo rudému vzteku, když si na nejbližší červené řidiči začali z okýnka do okýnka vyměňovat komplimenty a přátelské žertíky, ale bušící srdce zůstalo ještě dlouho. takhle teda, pánové, do unie ne, říkala jsem si. ale španělka se jen zasmála a bez váhání si klestila cestu šestiproudou magistrálou. "jak si myslíš, že to děláme u nás?" kroutila hlavou.

i polku nechávala dopravní rizika každého dne zcela chladnou. mnohem víc na ni zapůsobil zážitek z nočního kupování ovoce. vracela se jako správná polská party girl nad ránem z diskotéky, řádně vyfintěná v minisukni a na podpatcích, když ji přepadla chuť na granátové jablko. v krámku naproti hotelu měli otevřeno celou noc, tak z taxíku vypadla rovnou do něj. jenže když se v polovině fronty rozhlédla kolem sebe, musela se začít smát. koloniál byl plný holek z okolních nightclubů, které si kupovaly občerstvení na šichtu - a byly oblečené stejně jako ona. prostě kulturní šok na druhou.

o francouzích II

bavila se takhle francouzka s belgičankou o rozdílech mezi francouzštinou z metropole a tou belgickou. probraly ručník (v belgii essui), číslovky (každý začínající student francouzštiny by se radši učil belgickou variantu) i slavné à tantôt! (což je příslovečné určení času, které vůbec nic neznamená), než se dostaly k záchodům.
"víte, proč se ve francii říká les toilettes, zatímco v belgii la toilette?" zeptá se francouzka.
"ne."
"protože ve francii musí bejt záchodů víc, abyste našli jeden čistej!"

předposlední

tvůrkyně Gilmore Girls tvrdila, že má pro závěrečný díl seriálu vymyšlená perfektní čtyři slova. od poslední sezóny ale dala ruce pryč a nikdo se nikdy nedozvěděl, čím celý seriál plánovala zakončit. na fanouškovských a seriálových fórech dosahují ona čtyři slova rozměrů vpravdě svatého grálu.

i já mám připraveno, čím tenhle blog zavřít. finální příspěvek nosím v hlavě už skoro rok, vlastně od okamžiku, kdy nám rozdali úkoly na mou oblíbenou pondělní hodinu Österreichische Geschichte vom Ausgleich zum Anschluss. bude to citace, bude to pseudointelektuální, bude to patetické, to vám můžu slíbit. ale bude to nejdřív o vánocích, protože dotyčný text nejde najít na netu a le readeur jsem si nechala v praze, což mi kazí záměr skončit s bloggováním po obdržení diplomu a nutí mě si pokládat otázku, co do té doby.

aby bylo jasno: tenhle blog, který bych popsala jako ryze studentský, by klidně mohl pokračovat. diplom nemám - papír s větou, že slečně olze časem vystavíme diplom, se nepočítá, byť je hlavičkový a s razítkem - a do pracovního procesu se nehrnu. na rok jsem zašitá na zámečku, v další prestižní (to je klíčové) instituci, která by mi měla na konci udělit další master of arts. prestižní instituce ve student guide booku zaplácala 4 odstavce promluvou do duše, že prý "e-mail is NOT private conversation", "it can be easily forwarded out of context" a "be careful with e-mails". dá se tedy velice dobře odhadnout, jak by se tvářili na nějaké to bloggování o interních záležitostech. ale prsty jen svrbí, klávesnice sama vyťukává název nové rubriky "Ze Zámečku". těch podnětů a námětů! přednášky, semináře, internát, jídelna, špičatý plot kolem nás, celková atmosféra uzavřené reality show vilky - bloggerky ráj.
no, uvidíme. buď se mi podaří skloubit příval inspirace se železným firewallem autocenzury a občas předhodit svým pěti a půl čtenářům nějakou hodně zaobalenou kost, nebo tenhle příspěvek bude opravdu do vánoc poslední.

3 věci

které jsem měla znát, než jsem tu diplomku začla psát.

1) oficiální angličtina evropské unie: http://ec.europa.eu/translation/writing/style_guides/english/style_guide_en.pdf, protože jednou se to stejně budu muset naučit, tak proč ne teď.

2) The Internet Archive: http://www.archive.org/index.php, protože prohrabovat se zaniklejma stránkama se hodí.

3) WebCite: http://webcitation.org, protože stránky se měněj, mizej, zpoplatňujou a za tejden už vůbec nemusej vypadat tak, jak se tvářej dneska.

zato myslím, že jsem udělala dobře, když jsem na úplném začátku zadala do googlu "how to write a master's thesis" a nechala se unést. jinak bych nenašla třeba předvařenou osnovu nebo tenhle stylistický odstrašující příklad, který mé srdce amatérské lingvistky, vytrénovaté profesorkou hujetínovou, dohnal k slzám:

Don't use no double negatives. Use the semicolon properly, always use it where it is appropriate; and never where it isn't. No sentence fragments. Avoid commas, that are unnecessary. Eschew dialect, irregardless. And don't start a sentence with a conjunction. Writing carefully, dangling participles must be avoided. It is incumbent on us to avoid archaisms. Never, ever use repetitive redundancies. If I've told you once, I've told you a thousand times, resist hyperbole. Also, avoid awkward or affected alliteration. Don't string too many prepositional phrases together unless you are walking through the valley of the shadow of death. (bloggersky kráceno.)

nový školní rok

ještě nikdy nebyl název téhle rubriky tak passendes.
na cestě tam jsem do tašky hodila zbytek pizzy, co kdybych měla po příjezdu hlad. v den odjezdu mě během kontroly, jestli jsou v kabelce klíče, peněženka i papírové ubrousky, překvapil zajímavý zápach.
už je to tak. ačkoliv jsem ve věku rané dospělosti a podle biologických hodin bych už dávno měla mít dvě děti, podařilo se mi naplnit archetyp začátku školního roku: prvního září jsem z tašky vyhazovala starou, zapomenutou svačinu.


a co jste nacházívali za poklady vy? plesnivý chleba se salámem? shnilý rozmačkaný banán? půlku rozdrobené tatranky?

suvenýry update

tak teď jsem našla i tu z mannheimu. to už mě začíná mrzet, že jsem ty původní tři vyhodila.

na co ještě čekám

poslední sobotní večer v paříži. je horko; 32 stupňů přes den v týhle zemi jen tak nevychladne. v baráku naproti matka s dcerou roztáhly tři pruhovaný slunečníky a celý horký dopoledne běhaly v bikinách do kuchyně a z kuchyně s čerstvými drinky. vím to, protože od diplomky se šmíruje dobře.
sedět nad klávesnicí v létě je v mém ledovém bytě mnohem příjemnější než v zimě. z otevřeného francouzského okna jde tepla akorát tolik, aby mě konečně nezábly prsty na nohou. na ulici je klid, pařížané jsou en vacances a turisti za périphérique nepáchnou.
jenže najednou, mezi slovy discourse a reform zespoda slyším slova, co sem jednoznačně nepatří: "cigáro! nemám! vem si to! ty vole!"
je to tak. na náměstí indočíny, což je takový betonový trojúhelník 3 krát 2 krát 2 metry, naproti vchodu do mého baráku, se po zemi válejí dvě zkalený česky mluvící holky doprovázeny mladíky neznámého původu.

trochu mi to připomnělo onu známou anekdotu o muži, co tvrdošíjně zůstával doma, přestože se blížila povodeň. když za ním přišel starosta, odmítl se hnout: "až bude čas odejít, bůh mi dá znamení." potom přijel člun s megafonem: "bůh mi dá znamení," odpovídal muž. po člunu přiletěla helikoptéra: "bůh mi dá znamení," tvrdil muž a zavile se držel komína. nakonec přišla povodeň a muže i s domem smetla. "bože," ptal se muž po smrti, "proč jsi mi nedal znamení?" a bůh odpověděl: "ty jedno tele, poslal jsem k tobě politika, člun a helikoptéru, na co jsi ještě čekal?!"

takhle mně paříž posílá teplo, sluníčko a češky přímo pod okna, aby mi dala znamení, kde bych měla bejt. na pont neuf, s flaškou vína v ruce.
ale já ne.
já zavřená s diplomkou.