sobota, listopadu 26, 2005

ejchuhů juchuchů!

voda se k nám vrátila! ehm, tekoucí, nikoliv stojatá. opět můžeme používat vanu! dokonce z ní přestal bejt, jak říká má drahá spolubydlící, bazének. (vezmu-li v potaz objem písku, který byl refluxem vždy vyplaven, spíš bych to nazvala bahenní koupelí.) ovšem zas tak jednoduché to nebylo.


somewhere something got terribly wrong...

ve čtvrtek ráno volám plombiérovi, do kdy jako bude koupelna k nepoužití. on na to, že jestli chceme, může se večer stavit. jestli chceme! no dobrá. večer se dostaví, rozšroubuje všechny možný trubky, co jsou na dosah, a oznámí nám, máte to ucpaný, paninko. a hned jestli náhodou nemáme tak šedesát centimetrů měděnýho drátu. prohledáme celej barák, všechny sousedy vyrušíme od večeře, leč marně. plombiér nechá vanu rozmontovanou s tím, že musíme ráno zavolat firmu, která prošťouchne centrální trubku jakousi mocnou mašinou, a on to přijede večer všechno znovu sestavit.
firma na prošťouchnutí přijede, zahrabe v trubce a vytáhne cosi, o čem tvrdí, že je chomáč vlasů. podle pierra, který u toho byl (my, co nejsme na FSV UK, musíme občas i zavítat do školy), ta věc ale spíš připomínala směs psího exkrementu a kočičích chlupů. potom však firma oznámí, že tu centrální trubku nemůže protáhnout mocnou mašinou, protože my máme rozmontovanou vanu, tudíž by nám do koupelny stříkalo 60 litrů za vteřinu.
další telefonát plombiérovi. (přichází pointa!) ten už zdaleka není tak příjemný jako večer předtím a řekne nám, že se ani nehne, pokud si nebude jistý, že dostane zaplaceno. majitelka se z martiniku podivuje, co si to plombiér vymejšlí, že se přece jedinkrát nestalo, že by za deset let nebyl řádně odměněn, a co že se vůbec strachuje, když ho přece bude platit správce budovy, když se jedná o centrální potrubí. sekretářka správcovské firmy se docela baví, když jí to všechno vysvětlíme. dokud plombiér prý nesestaví tu vanu, nemůže přijet mocná mašina a on nedostane zaplaceno... i zavolá správce plombiérovi a ujistí ho, že love love (bratru 150€) budou, a plombiér do hodinky se širokým a především upřímným úsměvem nakluše našroubovat trubku. není nad to, umět si to vošéfovat!

(katarzí budiž historicky první sprcha, po které si člověk nemusel z nohou seškrabávat zbytky stoupaček.)

čtvrtek, listopadu 24, 2005

objektem pro dnešní den...

... se stává igelitová taška H&M! právě s tou jsem se dneska promenovala v Bibliothèque Universitaire de Dijon, kde všichni vypadali asi takto:


je jasné, že jsem jim s tímto
byla podobná jako vejce vejci.


(možná proto se na mě ta baba knihovnice koukala skrz prsty, když mě na mě ječela za to, že na tom kusu zeleného papíru, kterému říkají výpůjční karta, nemám fotku... Kdyby tak tušila, metráček jeden, že se v tom designérském skvostu ukrývají dvě sukně velikosti Fille 160!)

krom této kvintesence pseudointelektuálství jsme dnes přišly po celodenní škole domů a našly vchod do koupelny zatarasený košem na prádlo, na kterém stála důmyslná konstrukce kbelíku a poznámkového papíru, jenž rozkazoval:
"Od teď nepoužívat ani VANU, ani UMYVADLO!"

skoro by se zdálo, že v našem vodním dramatu od krize pomalu přecházíme k peripetii. držte palce.

úterý, listopadu 22, 2005

plombier polonais welcome!

víkend začal klasicky, sprchou. podívejte, dokud nám tu ucpanou trubku nespraví, bude blogem holt protékat vodní leitmotiv. jde z mé strany o jakousi kompenzaci - když už u nás ve vaně stojí a nehýbe se, ať ta voda proboha teče aspon někde! pár desítek litrů vody tedy v sobotní ráno stojí a já se se zvonem v ruce dozvím, že mám za půl hodiny rande s oličkou (Olitchkou, Aleksandrou - vítejte u pravidelného kvízu "Poznej národnost!"). jdeme vyjednávat spolupráci s majitelem polské restaurace. ó ano, v dijonu, městě důchodců a hořčice, je polská restaurace! co my s ní máme společného?
naše košická kamarádka na začátku roku takřka dokázala, že to s tím zalesněním od břeclavi na východ nebude tak horký. vymyslela nám totiž náplň povinného projet collectif: seženeme čtyři východoevropské kuchaře, naženeme je k nám do kuchyně, necháme navařit pro 80 lidí a ve škole je všechny za doprovodné přednášky na téma "co znamená jídlo pro bulhary" trochu nakrmí (to "trochu" je důležité, dodává východní evropě punc autentičnosti). takový byl ten geniální nápad.
v sobotu jsme se poprvé střetly s realitou. a že to ale bylo setkání! nejprv mě polilo horko, když jsem si uvědomila, že jsem právě vyplázla 19 ojro za polívku z červený řepy, tlačenku, plněný zelí a makovník. pravda, byl v tom i Krupnik, polská medová vodka ("To je jako medovina!" povídám zklamaná. "Mais non! La Medovina, c´est dégueulasse!" rozhořčí se majitel. no dobrá, já teda žádnej rozdíl necítila), ale přece jen, no uznejte. horko mě oblévalo (jak říkám, vodní leitmotiv) podruhé, když jsme jsme se dozvěděly, že pan majitel nesmí transportovat jídlo těch pár metrů z restaurace do školy. a že s alkoholem to bude taky složitější, protože degustace není jídlo a on nemá licenci na podávání alkoholu bez hlavního chodu. ale nakonec všechno dobře dopadlo, dnes večer nám dokonce nalil pastis (s vodou! no dobře, neměla bych to lámat přes koleno) na účet podniku i bez večeře, a ubezpečil nás, že cena celý tý srandy nepřesáhne 2 eura na osobu. bodejť by taky přesáhla, když na menu bude boršč, plněné zelí a makowiec. dál povídal pan majitel, šibal jeden, že ho myšlenka, že by měl držet desetiminutovou speech, zrovna netaknuje, že on už školu vychodil a referáty dělat nebude. hned poté se ale zeptal, jestli přivedeme i televizi, chlapec si zřejmě neumí vybrat. to by vysvětlovalo, proč volí Le Pena, přestože má za ženu polku...
když jsem se v sobotu odpoledne vrátila z "Les saveurs d´Antan", hladina vody ve vaně neklesla ani o centrimetr, natož o píď. ke všeobecné radosti tak zůstala i následujících 20 hodin, což asi byla poslední kapka. alici přetekla trpělivost, popadla kýbl a vodu ručně přenosila do záchodové mísy. taková vzpoura se vaně evidentně nelíbí, neb dnes se definitivně ucpalo i umyvadlo. jestli to tímhle tempem bude pokračovat dál, až se ten plombiér konečně objeví, nebudu vědět, v čem mu vymáchat čumák dřív.

pátek, listopadu 18, 2005

erratum

dobrá zpráva dne: autobus z dijonu nejede v pondělí, ale už v neděli!
málem jsem z tý ženský na telefonu měla infarkt: "ale ne, v pondělí nic nejede, madame!" "jak to?" "no to musíte jet ve středu!" "opravu? ve středu?" "no ano, ve středu nebo v pátek." "a v pondělí opravdu nejede nic, vůbec nic, žádný spoj?" "ne, madame, ve středu, v pátek a v neděli!" no výborně! srdce vyskočilo z oblasti kolen zpět na své místo a tam už zůstalo až do ekonomie, kdy mi stařík v hlavě zamotal i to, co jsem se v létě naučila na pláži. snad ho pořádná večeře opět pozvedne.

čtvrtek, listopadu 17, 2005

elle est pas belle, la vie ?

myslím, že nastal ten správný čas, abych napsala něco o své škole.
Sciences Po Paris je relativně stará a především velmi prestižní ústav. ano, po GChD jsem opět na škole, která se odvolává na svou pověst. pravda, propast mezi reputací a skutečnou úrovní výuky je o poznání menší, ale vo to nic. někdy po pádu železný opony si její moudré vedení uvědomilo, že národ je passé a budoucnost leží ve všem, čemu se dá přiřknout adjektivum "multikulturní". v tu ránu před těmi skvělými muži vyvstalo dilema: dál hrát na strunu "elity národa", nebo do svého lůna pozvat cizince? přirozeně, lůno si každý chrání, a tak to vyřešili šalamounsky. paříž zůstává exkluzivně pro francouze, a pro cizince byly založeny 4 cycles délocalisés. proto nejsem v paříži, ale v dijonu, v tom roztomilém městě nudy a hořčice.
základní rozdíl ale není ani tak o místě, ale velikosti. paříž je počtem studentů něco jako ekonomka, zatímco nás na venkově by šlo spíš přirovnat k nějakému mrtvému jazyku na filosofické fakultě. z toho vyplývá, že student je v paříži číslo, kapka v moři a my jsme naopak všeobecně opečováváni. aby ale nevzniklo pět různých škol, musíme mít některé předměty společné. takže takhle pravidelně v pátek od pěti sedíme ve videokoferenci a sledujeme ekonomii, nebo dostáváme pozvánky na spoustu různých zajímavých akcí, které se konají za několik hodin v pařížské centrále. inu, dobře. nám chudáčkům východoevropanům je realita prezetována následujícím způsobem: za všechno špatné může paříž, která nemá pochopení ani co by se za nehet vešlo.

náš milý dijonský pan ředitel takhle někdy v půlce července oznámil, že vánoční prázdniny budou od 17. prosince, tedy v sobotu. i zakoupili jsme všichni lístky na vlak, autobus, letadlo na pátek večer. jaká krása! eurolines do prahy jezdí z dijonu totiž právě v pondělí, ve středu a v pátek.
jenže dnes nám oznámili, že bohužel paříž řekla, paříž rozhodla, zkouška z ekonomie se bude psát v sobotu od 8.30 do 10.30. tramtarará! všechny autobusy z paříže jsou až do pondělí beznadějně vyprodané, jakož i veškeré low-cost lety. strávím tedy romantické tři dny navíc v dijonu, městě vlezlého deště a hořčice, a domů se dostanu až v úterý ráno, 21. prosince.

jediné, co mě utěšuje, je klasicky škodolibost. rumunům jede další autobus až další pátek za týden!

úterý, listopadu 15, 2005

vodní radovánky

asi bych měla začít poněkud obšírněji. v našem skvělém bytečku máme s vodou potíže (viz post "pravidlený přenos z francie"). nejdřív nám (nebo spíš alici, která tu mrzla ve třinácti stupních venku a sedmi uvnitř) na začátku roku netekla teplá. že odpojili plyn? že nikdo neví proč? nu dobrá. když ho opět zprovoznili, vrhly jsme se po vaně jak husy po flusu. leč odtok nefungoval tak, jak bychom si to představovaly. koupily jsme si teda takový to gumový kolečko proti kouskům vlasů, mejdla a pemzy, i zvon jsme si pořídily, všechno marně. měsíc jsme čekaly, až přijede majitelka z teplých krajů, že si jí postěžujeme a uvidíme, co dál.
a teď k aktuální situaci. má čtvrteční rána bývají obvykle zasvěcena maďarštině ("a jak ti jde nemtudom, dítě?" ptá se pravidelně bába). toto bylo ale výjimkou, mohla jsem se dosyta vyválet v posteli, vstát a číst u snídaně měsíc starý Týden. ale ne, takového klidu mi nebylo přáno. takže se probudím, poslepu dojdu do koupelny, protřu zrak, že osprchuji tělo své špinavé. pro jistotu nasadím brýle, protože naše vana trpí něčím, co si obvykle člověk spojí s pojmem gastro-entero (diagnóza: reflux), a není tedy radno do ní vstupovat bez rozmyslu. velice rychle poznám, že i spolubydlící ráno učinila očistě zadost, a pokusím se vanu usměrnit tunou cifu. vana podle svého dobrého zvyku párkrát zaškrchlá a ucpe se docela. voda stojí, já nad ní, vana neodtéká, zato má trpělivost ano. ve čtvrtek to bylo něco málo přes deset dní od doby, kdy jsme upozornily majitelku bytu, že ty trubky nejsou tak úplně v rychtigu, na což nám ona odpověděla, že ano, to je vážné, že upozorní svého dvorního plombiéra. (ten, jsa si vědom, že majitelka je v martiniku a v bytě jen my, dvě chudinky ze země drcené hladomorem, kobylkami a občanskou válkou, už dva měsíce odmítá dokončit práci, která měla být hotová na konci srpna.) i zvednu telefon, vytočím plombiéra a spustím na něj: "dobrý den, tak kdy přijdete na ty trubky?"
dobře, není to ode mě moc fér, ale kůži línou musíme dát do latě my, když už to nezvládli společnými silami poláci s bolkesteinem. i posečkám nějakou tu půlhodinku, než hladina ve vaně klesne, a konečně se osprchuju. klepání na dveře se naštěstí neozve ve chvíli, kdy PRÁVĚ vystupuji z vany s ručníkem jen letmo okolo pasu, to by bylo příliš velké klišé, ale o pár minut později. kdo by to byl řekl, je to soused zezdola. jestli prý nám někde neteče voda. tak mu povídám, že neteče a že přesně to je náš problém. on odpoví, že zato jemu teče, konkrétně ze stropu.
konverzace pak pokračovala dobrou hodinu. nutno přiznat, že soused není zcela normální, běžné životní situace, jako třeba vodu nad hlavou, mu pomáhá řešit jakási "éducatrice" - jeho přítelkyně má dokonce "tutrice", ani nechci vědět, co se pod těmi názvy skrývá. byl by možná i docela milý, kdyby na nás nepořádal pravidelné nájezdy v době večeře a zdlouhavě nás neinformoval o stavu svých tapet. tyto návštěvy jsou zdrojem veselí pro naši slovenskou kamarádku, která si pečlivě vybere místečko mimo zorné pole chudáka souseda a pak na nás vyplazuje jazyk, šilhá, prská, chrochtá a bezostyšně se chechtá.
příběh ucpané vany zůstává prozatím bez pointy, pokud za ni nebudeme považovat to, že si nás instituce honí od čerta k ďáblu jak nadmutý kozy (dvorní plombiér, který si musel myslet, že si asi po ránu nemám s kým popovídat: "no s tímhle já vám nepomůžu, na to nemám povolení, zavolejte pojišťovně." pojišťovna: "když to neteče z pračky, zavolejte správci budovy." správce budovy: "my ale nejsme správci. my jsme správci pouze společných míst, ne bytů, nemáte nějakého známého plombiéra?"). protože v našem pražském bytě nám něco někde kapalo, bublalo nebo teklo neustále (naposledy mámě pršelo ze stropu celý víkend asi před dvěma týdny), cítím se tu vskutku jako doma.

středa, listopadu 09, 2005

politicky nekorektní dvojglosa

a co takhle po ránu špetku britského humoru? dnes nám profesorka, co učí semiotics, říkala, jestli jsme si všimli, jak krásně korespondují francouzské ohníčky s Guy Fawkes Nignt. pro neznalé britských tradic, guy fawkes byl katolík, co se 5. listopadu 1605 pokusil vyhodit do povětří bristký parlament, i s králem Jamesem I. uvnitř, za což byl poté upálen. angličané si od těch dob pátého večer zapalují ohýnky. (zajímavé je, že ani jana z arku, ani jan z husince se takové pocty nedočkali.)









a bonefire
france on fire


druhou dnešní politicky nekorektní glosou je cartoon z Neue Zürcher Zeitung, který mluví sám za sebe.


"Ztratili jsme Alžírsko, Clichy-sous-Bois už neztratíme!"

úterý, listopadu 08, 2005

trocha francouzské politiky

tak už mi přišel první mail, jestli prý jsem v pořádku, když teda hoří i předměstí dijonu. po pravdě řečeno, bydlím v jedné z nejbohatších čtvrtí, takže ne, žádný molotov mi na hlavě zatím nepřistál. kdybych se nedívala na zprávy, ani bych nezaregistrovala, že si francie sladká zas projednou hraje na revoluci. vlastně to vypadá, že nikdo pořádně neví, co si má myslet. snad kromě vládní strany UMP, která si od googlu koupila pár klíčových slov, aby se objevila v horní části výsledků jako placený odkaz. když tedy zadáte do googlu "banlieu" (předměstí), "Clichy" (tam to všechno začlo) nebo "racaille" (holota, sebranka), můžete si kliknout na oficiální stránky UMP a "podpořit politiku Nicolase Sarkozyho". ta je v podstatě jednoduchá: na pařížském předměstí Sarkozy slíbil, že ji "zbaví týhle sebranky". věta se okamžitě stala skandálem. extrémní pravice je ve francii vskutku extrémně silná a skoro by se zdálo, že si pravicová UMP chce též trochu zamnout ruce, což pochopitelně vzbudilo pobouření. jak vidno, strana se ale nevzdala a podle hesla "i negativní reklama je reklama" se za drobný peníz ráda zviditelní i v souvislostech, kterých by se jiní báli jak čert poláka. smysl pro humor jim věru nechybí.


(kritičtější pohled na pierrově blogu.)

neděle, listopadu 06, 2005

report z páteční školní party


dobrá zprávy na začátek: tentokrát tam nebyl ředitel. a ted ta špatná: alkoholu přemíra. a protože i tady platí pravidlo "těžko na cvičišti, lehko na bojišti", bylo mi těžko.

nevíte, jak si zjednat na party ticho? zeptejte se tety pseudointelektuálky! co se mi nepovedlo: již notně omalibůovaná jsem se opírala o stůl v rohu místnosti, když tu oko mé mlhavé popatřilo prs dívčiny stojící přesně na druhém konci sálu. vlastně dva prsy to byly. to by člověka v našem věku ještě naštěstí nepřekvapilo, ale ony byly ty prsy vcelku odhaleny a každý je mohl vidět. byla jsem přesvědčená, že musím bránit čest své spolužačky. a jak to udělat jinak, než jí sdělit, aby se zakryla. i zahalekala jsem diagonálně: "Chloé! Your boops are popping out!" nemám ponětí, co mě to v tu chvíli popadlo, ale upřímně jsem si myslela, že když to řeknu anglicky, nebude mi nikdo kromě ní rozumět. aj vaj!

nevíte, jak se zalíbit spolužákům? řekněte jim pěkně od podlahy, co si o nich myslíte. například: "já si myslím, že se s lidma kamarádíš jenom proto, že od nich něco chceš. ale jinak jsi moc fajn a mám tě hrozně ráda. a vlastně tě vůbec neznám. ale to v podstatě nevadí, že ne?"

nevíte, jak si vylepšit vztahy s partnerem? pseudointelektuálka opět poradí! stačí do sebe lejt jedno pivo za druhým a pak s ním zkoušet tančit. ráno vám láskyplně sdělí, že nemůže nést tašky, protože jste mu vykloubila loket. kdy, zeptáte se jistě. "no přece když jsi spadla." "já jsem spadla?" "ano. třikrát. a křičela jsi u toho ´nezvedej mě, nezvedej, já vstanu sama!´"

nevíte, jak si naklonit spolubydlící? přifičte do bytu s tím, že je vám skvěle, ale že si teda přece jen půjdete lehnout. pak kamarádku dvě hodiny otravujte, že chcete tančit, at tančí s vámi, at zesílí hudbu, at to trošku roztočí. můj extra-tip je zaseknout se na půli cesty do hajan a následně pak tancovat v kalhotkách a tričínku. přísahám, já si vážně myslela, že jsem sarah jessica parker!

sobota, listopadu 05, 2005

éco

dnes jsem měla první hodinu ekonomie. jsem celá zklamaná. v paříži se stále ještě rekonstruuje, přednášky proto probíhají v přilehlém kině. jako každý rok je do delokalizovanejch cyklů posílá kamera, blbý je, že na ní nejsou vidět věci z dataprojektoru (většina toho je samozřejmě v powerpointu, tak to nevadí, ale když se profesor, mmchdm bývalý ministr financí, horem dolem snaží vyslovit oním příšerným akcentem nějaké anglické jméno, člověk by docela uvíta, kdyby viděl, jak se to vlastně píše). tolik co se techniky týče. pokud jde o obsah, je to zdaleka méně zábavné. čekala jsem poodhalení toho mysteriózního závoje, který ekonomii halí, a ono nic! čekala jsem, že se mi přinejmenším zjeví neviditelná ruka trhu, a on jen ten stařík před powerpointem! čekala jsem náhlé osvícení, ale v hlavě pusto prázdno jako obvykle. hodinu a půl vykládal o tom, jak nás bude známkovat (což se na nás delokalizované stejně vztahuje jen napůl, a i kdyby, princip je naprosto stejný jako v jakémkoli jiném předmětu) a proč se nemůžeme obejít bez ekonomie. zato to měl rozděleno do tří parties a v osnově pěknou slovní hříčku, hahaha. nejdřív jsem byla nadšená, že sedím na hodině ekonomie a rozumím tomu, ale když mi došlo, že tomu rozumím zas jen proto, že jsou to kydy, protáhly se mi koutky a málem bych se byla rozplakala, kdyby tomu kolem mě všichni nesmáli.

čtvrtek, listopadu 03, 2005

pravidelný přenos z francie

přestala nám téct teplá voda. i podívali jsme se na kotel (karmu, prostě vohřívač vody) a zřeli, že místo nápisu 60C se na obrazovce skví E02. i hledáme v maunálu, co to asi tak znamená, a temná předtucha se potvrzuje: E jako error. 02 jako fatal. "urychleně zavolejte odborníka," říká manuál. leč protože už doba noční pokročila, jen se vesele bavíme vyhlídkou dalších týdnů bez topení a teplé vody. pak na kotlokarmu na moment zapomeneme a díváme se na fotky ze sobotní párty (ano, ty, co si dudek ještě neprohlédl), když tu najednou moje vždy bystrá spolubydlící zpozorní a vykřikne: "vidíš? už v sobotu tu to svítilo! E02!" a ted večer, mezi mačkáním F5, jsem tuhle zábavnou příhodu vykládala po msn autorovi těchs obotních fotek. nesmál se, jen podotkl, že ano, vždyt jsme se o tom přece bavily, alice mi přee říkala, hele, ty vole, to fakt neni košer, a autor fotek na to, to tady asi všichni vybouchnem, což bylo důvodem k dalšímu přípitku.
poučení: nepijte alkohol, děti, přestane vám téct teplá voda.

středa, listopadu 02, 2005

laicizace

dnes jsou ve francii dušičky, tudíž svátek. ano, v té francii, která si klade přívlastek "sekularizovaná" do každé druhé věty. je třeba ovšem vědět, že francouzi mají vlastně víceméně o všech svátcích otevřené obchody - kdy jindy má pracující třída možnost jít utrácet než o svátku práce? ale ouha. s optimismem sobě vlastním jsme se s pierrem vydali do města nakoupit potravin a učebnic, jenže všechna knihkupectví měla zavřeno! přece jen jsme to zkusili v monoprix (obchoďák v centru). tam je obvykle v sobotu odpoledne brutálně narváno, ale dneska ani noha. co z toho plyne? buď bydlím ve městě katolíků, nebo důchodců (hádám, že se průměrný věk dijoňana, nebo spíš dijoňanky, pohybuje rozhodně nad hranicí snesitelnosti). možná obojí. maydaymayday!