pondělí, prosince 26, 2005

obrázky z oslavy

lehce opožděné, já vím. ale konečně jsem se smířila s tím, že lepší fotky prostě nebudou a nebudou. tady je teda ta troška a zbytek budu muset holt popsat.

obraz č. 1: je pátek večer a já mám depresi, že jsem zas o rok starší a manžel ani dítko v nedohlednu. navíc jsem slíbila čtyřem nemluvňátkům z prváku, že jim poskytnu na sobotní večer byt, aby měla kde oslavit svých společných 80 let. alice se tvářila, že jí to ani tolik nevadí, pokud celá akce zůstane tak komorní, jak to děťátka slibovala, a ptala se, jestli si i já nechci náhodou pozvat nějaké ty kamarády. haha! nakonec jsem rozeslala celých 6 sms a dál se poddávala melancholii.

narozeninová deprese.
obraz č. 2: je sobota, devět večer, venku prosincová zima a já naposledy kontroluji mail, než vytáhneme krabičku s internetem ze zdi, aby nám ji náhodou někdo nerozšlapal. jaké to je překvapení, když si přečtu, že čtyři prvačky slaví narozeniny u těch dvou češek, venez nombreux! ale to se do dveří hrne první dávka, v čele s košickou oslavenkyní máriou a češkou ninou, které v mžiku vybalí několik hektolitrů alkoholu a půltuctu čokoládových dortů.
o chvíli později volá dominik s lucií, že na cestě potkali patnáct prváků, jejichž destinace byla jednoznačná.
zpětně nám vysvětlovala rumunka lidia, jak k nám trefila: šla po zvuku.

obraz č. 3: pobaveně zjišťujeme, že zatímco v davu chybí monička, ostentativně se v něm usmívá několik lidí, kteří nás na chodbách stejně ostentativně nezdraví a kdyby mohli, podkopli by nám nohy. jejich přítomnost vytlačujeme gintonikem a pro moniku posíláme velkého, svalnatého rusa. někde jsme slyšely, že právě takoví jsou na drobné pochůzky nejvhodnější.

obraz č. 4: operace "zobuď moniku!" se podařila a můžu rozbalovat dárky. kamarátky se pro ně vypravily do dětského oddělení h&m, takže jsem dostala set supr růžových šmuků (za povšimnutí stojí korunka, kterou si vezmu na lednové exposé z ekonomie, abych se dědkovi líbila), teplé bavlněné tričko, ale především tepláky. to bych asi měla vysvětlit: já tepláky nenávidím. ze všeho nejvíc nesnáším takový ty vytahaný legíny, co jsou lety proděravělý na prdeli a kolenech. no a přesně v těch chodí alice po doma. v nějaké podobné hrůze k nám chodí na návštěvu monika. já se bráním, já bych je normálně nenosila, ale když ta jejich barva byla fakt rána pod pás.

dárečky, v pozadí monika.
obraz č. 5: když si jdu ony skvostné tepláky nasadit k sobě do pokoje, vrážím ve tmě do dvou muchlujících se postav. ještě že je postel kompletně zakrytá kabáty.

obraz č. 6: kdyby tam nebyl takový hluk, zazněl by bytem zvuk tříštícího se skla.

obraz č. 7: kdyby tam nebyl takový hluk, nepřišli by zvonit sousedi. že prej chtěj taky spát.

obraz č. 8: jdu pro poslední dort do alicina pokoje a koho tam nevidím! zas ty dva šmajchláře! vzhledem k tomu, že ta holka je jedna z těch, co mě nezdraví, začínaj mi solidně lízt na nervy. sodoma gonorrhea!

takhle se to tam tulilo všechno.
obraz č. 9: neděle ráno. pozitiva: v ledničce je více alkoholu než před začátkem večírku. negativa: alicin ručník má na sobě nějaký neidentifikovatelný skvrny. také původ fleků na mé polohovací posteli je nejistý - buď to jsou pozůstatky židozednářských rituálů, tedy panenská krev, nebo červené víno. víno je to určitě na parketách a taky na polštářích z kanape. horší zpráva je, že nepouští a nepouští. záchodová mísa prozrazuje, že některým ke konci večera selhalo hladké svalstvo.
kdybyste nevěděli, co že to děláme, tak prosím kdákáme.
prázdné flašky zaplnily celou jednu popelnici a vytírání podlahy se muselo provádět na etapy: nejprve seškrabat a vyluxovat, poté teprve umýt. myslím, že to konečně byla kalba, jak má být.

sobota, prosince 24, 2005

šťasný a veselý

svatvečer i celý zbytek svátků slunovratu.


úterý, prosince 13, 2005

post festum

v sobotu proběhla v našem milém bytečku mých a tří dalších narozenin. (copak se všichni zbláznili, že se musej narodit v prosinci?) report z ní napíšu, až se mi dostanou do rukou fotky, bez nich to věru nemá cenu. zatím se ale můžu podělit o jeden pozůstatek z večírku, který není, není, není vtipný.

pravidelný čtenář si možná vzpomene, že po poslední kalbě u nás doma nám přestal fungovat kotel. inu ano, historie se opakuje (a Herakleitos se mýlil). přirozeně s drobnými změnami (ehm, nemýlil, dobře. mně ale přijde, že ačkoliv ta řeka možná není stejně široká, teče v principu stále jedním směrem, totiž od teplé vody ke studené). zatímco E02, které se na monitoru skvělo naposledy, znamenalo problémy s přívodem tlaku, dnešní A99 prý je "erreur dans la logique du fonctionnement". navíc teď svítí i takovej ten výstražnej červenej trojúhleníček, no snad proboha nebouchnem.

čekajíc na plombiéra ("nevoláte mě ale zase kvůli ničemu, že ne? protože naposledy stačilo votočit dvěma kohoutkama...") medituji nad příčinou podivného chování naší chaudière. ona holka nemá ráda koncentraci více než 3 osob na metru čtverečním? vadí jí snad, že nedostala aspoň jedno pivo? nebo se tentokrát urazila, že ji nikdo nefotil? pozornosti se jí zachtělo? nebo že by jednoduše neměla ráda večírky?

co ale v tom případě dělá u nás doma?
_______________________________________________

... o dvě hodiny později:
sama jsem překvapená, jak jsem to krásně tipla. ano, odpověď na jednu z mých ranních otázek je kladná: naše chaudière je agorafobička, prostě okolo sebe nesnáší vysokou koncentraci lidí.
to mi potvrdil plombiér poté, co na ni, chudinku, několikrát zkusil osvědčený programátorský trik "vystoupit - nastoupit". ten napopáté zafungoval, plombiér se zamyslel (holka mezitím změnila repertoár z A99 na P24 a E66, E67 a E70) a řekl, že se asi místo automatického uložení do safe modu rovnou vypíná. že se jí nelíběj vysoký teploty.
a proč se jí nelíběj? protože má okolo sebe málo vzduchu. a proč má okolo sebe málo vzduchu? protože pan plombiér stále ještě nevyvrtal do zdi ventilační otvor, který měl být hotový, než jsme se nastěhovaly.
ráda bych vymyslela nějakou vtipnou a optimistickou pointu, ale nezbývá mi sil.

úterý, prosince 06, 2005

adventní

stárnu. podle obecných měřítek to nebude zas až tak horký (za pár dní mi bude jednadvacet), ale přesto cejtim, že stárnu. škodolibou náhodou tahle perioda sebeuvědomění spadá do doby předvánoční. táhne se to se mnou už pěknejch pár let, od chvíle, kdy jsem přestala chodit do sboru a tím pádem od půlky září vykníkávat cosi o nebesích nad betlémem. málodarmo, sebetrapnější vánoční besídka (pardon, akademie) mi vždycky dodávala, nebojme se to pojmenovat, sváteční pocit. nebo to možná bylo jinak: líbilo se mi, že se nemuselo sedět ve třídě, protože jsem místo prvouky pilovala k dokonalosti anděla vznešeně pějícího štýhýlenachthajligenacht a glória inekzcelzis. no a teď mi to chybí.
dokonce natolik, že jsem o víkendu přesvědčila alici, abychom udělaly bramborový salát (nakonec ho bylo minimálně pět litrů), a pak jsem celou sobotu otravovala, že bezpodmínečně musím péct a jak že to já nebohá udělám bez plechu, bez formiček a bez pořádné velké trouby.

neumíte si představit, jak jsem byla spokojená, když jsem ve tři v noci položila na stůl misku s falešným slepovaným lineckým (předválená pâte sablée, sklenka na víno a víčko od džusu na tu dírku uprostřed).

stárnu a měním se ve svoji matku. už několik let je u nás doma tradičním vánočním koloritem mámino pokřikování, že se z rádia nelinou jezulátka ("neslyšim koledy!"). v půlce devadesátých let dosáhla toho, že jsme dostaly sbírku kazet Elevator Christmas Songs aneb How to make the client buy more red hats with white fur on them. několik let mě tedy při pečení doprovázelo Adeste fidelis zpívané příšerným anglickým akcentem, na což jsem samozřejmě nadávala. jenže najednou se nachytám, jak prudím do spolubydlící, že za každou cenu musíme poslouchat něco stylovýho. a dojde mi, že mezi "neslyšim koledy!" a "dej tam něco víc vánočního" není zas takový rozdíl. promiň, maminko, že jsem si z tebe dělala legraci.

nakonec jsem si vytvořila playlist těch pár písniček, co mi evokují vánoce (soundtrack k bridget jones v nich hraje podstatnou roli), který si nejméně jednou denně pouštím do sluchátek. k tomu chroupám zbytky bramborového salátu a koukám na misku s cukrovím na kredenci. alice totiž bohužel linecký nerada, a ani já ho vlastně dvakrát nezbožňuju, takže jsme okamžitě vyzobaly čokoládové pralinky, kterými bylo mé umělecké dílo ozdobeno, a linecký zůstává.
a já jsem ráda, že tam je. mám konečně pocit, že jsou vánoce.

neděle, prosince 04, 2005

dijon pod sněhem


tak tohle jsme ještě před pár dny viděly, když jsme vystrčily nos z kuchyňského okna. přes víkend bohužel dijon odložil bílou masku a ukázal svou starou známou tvář: lehké spršky, co prostupují až na kůži, prokládané čas od času provazy vody.
no ale řekněte, neni ten sníh hotovej lada?

čtvrtek, prosince 01, 2005

židozednáři

ach ano, tento víkend byl ve znamení davidovy hvězdy, božího oka a kružítka. asi bych měla přinést jedno menší upřesnění: můj velmi vřelý vztah k židozednářům datuje od jednoho jinak vcelku nepodstatného incidentu. před dvěma lety jsem s několika kamarády seděla na rozpáleném klandru na opuštěném středočeském nádraží. čekání na vlak jsme se krátili soutěží o to, kdo hodí směrem k vesnici nejméně politicky korektní hlášku. jedna nevinná pardubická duše ale po chvíli ticha prohlásila: "možná jsem blbej, ale co je to bejt politicky nekorektní?" dostalo se jí rázné odpovědi: "politicky nekorektní je řikat třeba ŽIDOZENDÁŘ!"
to jsem ještě netušila, že se tímto tématem budu zabývat zhruba stejně seriózně jako francouzkým ústavním soudem nebo elasticitou poptávky. přes víkend jsme tedy s mou drahou spolubydlící zhlédly Le péril juif a Forces occultes, pak jsme tyto dva majstrštyky německé, respektive pétainovské, propagandy okomentovaly a v pondělí odprezentovaly klasický vejžblept na téma "jaké metody používá nacistická propaganda ke zdiskreditování Židů a svobodných zednářů".
otázku, která by v tomto kontextu byla opravdu zajímavá, jsme bohužel neřešily. je třeba totiž přiznat, že co se potírání svobodných zendářů týče, projevoval pétainův režim mnohem více iniciativy než fašistické německo. (no dobře, v německu jich v době války už moc nezbylo, ale stejně.) proč idea světového spiknutí tak rozhořčovala zemi, která byla otevřeně ovládána vysokými úředníky vycházejícími ze škol, v nichž se studium takřka dědilo?