sobota, ledna 28, 2006

o studijních úspěších

ve čtvrtek odpoledne jsem lítala v oblacích. 16 z histoire des pays d'europe centrale et orientale, dvakrát 15 z dějepisu, 17 z toho slavnýho lotyšska. pro studenty VŠE připomínám, že francouzské bodování je vždycky na 20 bodů, přičemž n≤10 znamená jistou zkázu. 18 se z nějakého mystického důvodu nedává, 19 by dostal Descartes a 20 tak možná velká francouzská revoluce, kdyby se zhmotnila a dala se na psaní disertací. takže jsem... kurva dobrá! tolik štěstí najednou, není možná. ale snad přece, říkám si, že by se karta obrátila? že by konečně poctivost a píle zvítězila nad šmírou a googlováním? ego se topoří, srdéčko jásá.
v pátek ráno je všechno jinak: ze semisemestrální zkoušky z dějepisu mám 7-8 bodů. bum! rázem se přesouvám z kategorie "fasza děvče se slibnou budoucností" do "kredity více než nejisté". z oblaků na zem náraz bolí. nutí pokládat si otázky. třeba: "neexistuje nějakej padák? aha, prozac říkáte..." nebo: "jaktože jsem to podle toho profesora napsala tak špatně, když tam mám všechny elementy, co po nás chtěl?" nebo ještě: "no tak jsem dostala vosum, svět se nezboří. tak proč mě to vlastně tolik štve?"
ano, co je špatného na špatných známkách? stipendium, co nám burgundský kraj velkoryse poskytuje, naštěstí není prospěchové - stačí, aby jim sekretářka jednou za tři měsíce poslala štempl, že do školy chodíme, a peníze na účet naskáčou. jasně, když je těch špatnejch známek moc, může člověk propadnout. ale k tomu, aby prošel do dalšího ročníku, je důležité dostat nad 10, a přesto mě desítka neuspokojí. desítka je známka z milosti, něco jako "tak já ti teda tu trojku nedám, když tvrdíš, že bych ti zkazila vyznamenání, ale máš u mě velký, významný mínus!". za desítku na vysvědčení bych profesorovi nohy zulíbala. za desítku z exposé nebo disertace se rozčiluju, červenám a snažím se nebrečet. co jsem udělala špatně? odpovědí budiž červený fix na okraji práce: manque de perspective, manque de réflexion réelle, manque de rigueur. co to znamená, ví bůh. nebo možná Descartes. nebo la Révolution.
říká se, že tenistu bolí natažená šlacha po prohraném zápase o poznání víc. no nevim, nikdy jsem tenis nehrála. můžu ale s čistým štítem potvrdit, že je pekelně těžký usednout za komp s radostným odhodláním, když jste se právě dozvěděli, že předchozích devět hodin práce bylo absolutně k ničemu. nejhorší na špatných známkách je právě tanhle frustrace. manque d'explication. můžete tahat za rukáv, koho chcete, a stejně vám nikdo nevysvětlí, proč je to na 7, a ne na 10, proč jenom na 10, a ne na 14. a to je strašně demotivující.

středa, ledna 25, 2006

Alles Gute zum Geburtstag, Mutti!


dneska má moje milovaná rodička narozeniny. a protože je s ní nemůžu slavit naživo, gratuluju alespoň o to veřejněji.
(jestli se někdy odstěhuju do austrálie, budu si nejspíš muset zaplatit titulní stránku blesku.)

pátek, ledna 20, 2006

občanská

věnováno dominikovi, kandidátovi InterZaide-Fac Verte.

dnes u nás ve škole proběhly volby do jakési rady, jejíž účel mi zůstává nejasný, a studentských odborů. ano prosím, ve francii mají i studenti své odbory, zřejmě proto, že jsou nesnesitelně utlačováni. ze tří organizací první nabízela rovné školné (v současnosti je progresívní, takže my chudáčci z východu neplatíme takřka nic), druhá větší mobilitu profesorů a poslední chtěla, aby bylo Sciences Po více do zelena.
z takového množství konstruktivních návrhů jsem si přirozeně nemohla vybrat. volit nepůjdu, rozhodla jsem se, stejně je to jen banda kariéristů, co myslej jen na svý cévéčko a vo vobyčejnou ženskou se nestaraj. pak mi ale napsala jedna bezva rumunka, co je ve třeťáku v dublinu, jestli bych za ni neodvolila, že už poslala všechny potřebné papíry na sekretariát.

když už jsem stála za pletnou, řekla jsem si ale, proč se k tomu taky nevyjádřit? a pomalu, velice, velice pečlivě jsem do obálky vsunula nádherně prázdný lístek. to je vám tak úžasnej pocit! občanské opojení! je to něco, co by slušná holka nikdy neudělala, přestože jí v tom vlastně nic nebrání. něco jako... dát si dvojku bílýho k žehlení nebo vytrhávat stránky z knih. och, jsem já to ale rošťanda!
jen doufám, že se na tom pocitu nestanu závislá. táhnout se totiž v červnu do paříže jen proto, abych svým hlasem nakonec pomohla lidovcům či komunistům - to by rozhodně nebylo košer.

pondělí, ledna 16, 2006

fucking foyer

předevčírem mi skončil kolotoč. že to ale bylo zakončení jak se patří! v pohádkách musí honza prokázat svou dobrou duši, nezlomený projít Říší zla a nakonec zvítězit nad drakem. já jsem musela horečnatě ťukat do počítače celý víkend (klišé v kurzívě, viewegh by zaplesal), přežít návrat do Foyer des Jeunes Filles Travailleuses et Étudiantes a ve čtyři ráno vyhrát Boj o intro.
upřímně řečeno: všechno se dalo, ale to Foyer ne. lotyšsko-americké vztahy, francouzi, co nerozeznaj participe passé od infinitivu, draci, sedmero hor a řek, únava - prosím. ale nechat si ničit bubínky tříčárkovaným gé mademoiselle Labb, nikdy více! Bóóóón soir, Olga, alors ça va, en deuxième année? děkuji za optání, mademoiselle Labb, od té doby, co už u vás nebydlím, mnohem lépe.
ráda bych napsala, že jsem si v neděli večer znovu ozřejmila všechno to, co jsem na Foyer tolik nenáviděla. bohužel, nikdy jsem na to nezapomněla. nenáviděla jsem to, že:
- když vejdete do dveří, vrhne se na vás skupinka bab, jakej jste měla den, olgo, a tahle ponožka, co jsme našly v sušárně, není náhodou vaše?
- pracovat musíte jít do jídelny, protože jinam mužský člen vašeho týmu nesmí byť jen dva prstíčky strčit, hned zas jít.
- v jídelně si chcete dát čaj, ale ubohá lotyška ho zapomněla na pokoji a popátý se už jí ty dvě patra běhat nechtěj. dá vám tedy klíče, numéro 14, jaká náhoda, já měla třináctku! ještě že tak, protože v tom labyrintu jsem se pravidelně ztrácela a nikam jinam bych asi netrefila.
- v chodbě to smrdí. hodně. lotyška má pokoj ověšený vonnými stromečky, ale ani to nepomáhá. 250 ženskejch prostě dohromady smrdí.
- v jídelně nad počítačem jste nuceni vyslechnout spoustu konverzací o sukních, kabátech, těstovinách, protivných šéfových. skoro žádná z nich není o chlapech. jako by polovina světa přestala za dveřmi Foyer existovat.
- když chcete jít v jídelně na záchod, máte dvě možnosti: udělat to jako v lese, nebo si vyjít dvě patra pro ruličku toaletního papíru.
úderem desáté hodiny večerní ale musí všichni hosté (!) ven, holka jako kluk. na dětských táborech bych si nikdy nepomyslela, že by večerka mohla být vysvobozením...
Adieu, mademoiselle Labb! Adieu, fucking foyer!

čtvrtek, ledna 12, 2006

čtenářská

tahle fotka pochází ještě z doby, kdy jsem si ve své pražské posteli slastně četla Fejtőovu analýzu lidových demokracií. nyní se v přestávkách mezi lotyško-americkými a americko-lotyšskými vztahy (Henry Kissinger, 1999: Přijmout Baltské státy do NATO by byla velká chyba!) bavím tím, že si před spaním přečtu jednu povídku woodyho allena, viz knižní kolonku vpravo. (dostali jsme je sice s pierrem dohromady, ale ten citlivý chlapec mi je přibalil do kufru se slovy: "budeš ho potřebovat víc než já.")
takže tady je ukázka pro dnešní den, z povídky The Whore of Mensa. pojednává o dívce, která se v těžké životní situaci dostane na zcestí a začne své finanční problémy řešit tím, že si za peníze povídá o kantovi s chlápky, co je jejich žena tam nahoře už nevzrušuje.

"I think Melville reaffirmed the virtues of innocence in a naïve yet sophisticated sense - don´t you agree?"
I let her go on. She was barely nighteen years old, but already she has developed the hardened facility of the pseudo-intellectual. She ratteled off her ideas glibly, but it was all mechanical. Whenever I offered an insight, she faked a response: "Oh, yes, Kaiser. Yes, baby, that´s deep!"

... zdá se mi to, nebo opravdu říká facility? gee, i wish!

pondělí, ledna 09, 2006

meteorologickej splín

a je po prázdninách, který jsem teda nic moc nevyužila. (řečeno slovy horníka nebo snad brabce, hele, vo hovně mi nemluv.)
a tak sedim sama,
celej den se učim éco,
zpívám si blues,
uam pam pa dam,
to černý blues...
a přemýšlím o cestě do dijonu, kterou jsem včera v noci absolvovala.
dijon má totiž nějaké velmi zajímavé mikroklima. kontinentální, prý. v každém případě to znamená, že když vyjedete ze zpola zasněžené prahy na západ, okolo dálnice nejprve vidíte dva vysoké, bílé pruhy, které se pak v německu zmenšují a zmenšují, až kolem francouzských hranic vymizí úplně. v krajině takřka jarní minete ceduli s nápisem Dijon-ville a hned na to vjedete do města, kde se pro sníh (nebo spíš mou milovanou městskou břečku) nedá pořádně chodit.
přinese mě ten sníh blíž praze?
přinesly mě blíž praze obrazovka počítače a knihy o stalinismu?

neděle, ledna 01, 2006

silvestr 2005...

... trošku se mi to pomíchalo. a protože se mi fakt nechce to všechno uploadovat znova, doporučuji si lehce zavzpomínat na staré dobré časy s libovolnou učebnicí angličtiny (jak říká adam, pro turky - víc obrázků než textu, a ani ten není příliš smysluplný).
find matching pictures!

fotky proudly sponored by ó skvělý pierre.

č.1: konceptuální foto z intelektuálského prostředí (intimní kalba v Unijazzu na začátku večera).

č.2: podobnost s docentem Zlem čistě náhodná!

č.3: rakije.

č.4: no dobře, janek to bral z lepšího úhlu, ale i tak je vidět, že jejich kouty prozrazují nezdolný romatismus.

č.5: další z řady uměleckých. a taky nemáme lepší, na který by byl saladdin (viz dále).

č.6: distinguované úsměvy.

č.7: timhle strašnym bleskem mě janek budil. hanba mu!

č.8: vy vypadáte jako ta naše hanička, no ta, zagorová!

č.9: tady se ještě bavíme...

č.10: ... a tady už jsme definitivně "zmožený tim sveekovym uspávacim playlistem, opakujicim se co čtvrthodinu" (dudek, 2006).

č.11: tohle je moje pomsta za tu zmeškanou svatbu, zdeňku! (a taky důkaz, jakkoli chabý, že nejen já se neustále cpu.)

č.12: hromadné foto, marko překryt bohatě nalakovaným a natupírovaným pramenem jarčiných vlasů (téda, jájó!). taky je to asi jediná fotka, na které je dudek menší než ostatní.