sobota, února 25, 2006

vaginální

(s třešničkou pro komparativní lingvisty)

poučena z vánoc, dala jsem si k těmto prázdninám pár předsevzetí: 1) odpočinout si, 2) užít si rodinu a kamarády, 3) trošku se kulturně vyžít. náhoda tomu chtěla, že ve mně jak z odpočinku, tak ze vší té kultury zanechala největší dojem vagína.

začalo to nenápadně, na výstavě "v okovech smíchu: karikatura a české umění 1900-1950", kde jako umělecky i společensky významné dílo v jednom z sálů leželo rozevřeno pár sešitů Erotické revue Jindřicha Štyrského (1930-1933). můj chlípný zrak suše přehlédl jistě hodnotné erotické karikatury a zamířil rovnou k psanému slovu, jmenovitě k erotické říkance ze slovácka:

čučoriedka, čučoriedka,
čučoriedka, děučátko,
komu ty dáš, komu ty dáš,
komu ty dáš zakrátko?

komu dám, tomu dám,
komu dobře stojí,
nie takému darebovi,
čo sa píči bojí!

odmalička ctím kromě otce svého a matky své také ještě Lidové Moudro, které se jak známo nikdy nemýlí. inu, musím přiznat, že tohle jedno konkrétní (konkrétní! a jak! konkrétnější lidovou poudačku si lze jen těžko představit!) mnou lehce otřáslo. ale dobrá. to už se tak od umění čeká, že bude šokovat, a bylo by hloupé vidět v toyen druhou boženu němcovou.
mnohem těžší ránu než kultura mi zasadilo nicnedělání. pražský smog v kombinaci s chřipkovou sezónou mě již tradičně odvelel do peřin, abych si odpočinula nad hranici libosti. a že jsem to vzala z gruntu! šestou sérii beverly hills 90210 (ať žije programový ředitel televize prima!) a sue thomas, agentku FBI jsem prokládala ženskými časopisy. no a v jednom takovém jsem objevila článek své oblíbené ireny obermannové o vagíně. píše o tom, jaké je to tam dole "měkké, růžové, jako rozkoš tvarované", jak s tím mají holčičky problém a jak se nakonec naučí obdivovat svou vagínu až skrz kluky. nadto v dalším čísle téhož časopisu píše čtenářka v "dopisu měsíce", jak se ta její jejímu příteli líbí, že je pěkně růžová a že ji takovou žádná jiná nemá.

řeknete si možná, že to nic není, ale na mě bylo prostě za 24 hodin tý frndy nějak moc. najednou se mi zdálo, že už pěknejch pár let celej svět nemluví o ničem jiným, ale pořád ještě to funguje (vzpoměňte si na rozruch okolo vagina Monologues). ač se to nezdá, vagína je prostě atraktivní téma. čas od času nějaká paní v letech napíše něco o svém přirození a je z toho humbuk, že by se ženy konečně měly osvobodit a podívat se mu do tváře. mluví se o tom tolik, že úplně slyším, jak by onu slováckou lidovou libovolná hrdinka Sexu ve městě přetvořila v bezva životní pravdu: otevře-li se Muž vagíně, otevře se Vagína jemu. no a já to nechápu. co je proboha na vagíně tak úžasnýho?
napadají mě dvě vysvětlení, proč nesdílím to všeobecné nadšení okolo vagíny. to první je, že na to jsem ještě malá a až budu starší, pochopím to sama. začnu se okolo čtyřicítky zabývat vagínou stejně intenzivně jako všechny ostatní ženy přede mnou a po mně. dojde mi, že kariéra je pomíjivá a děti nevděčné, zatímco vagína zůstává. prostě to na mě přijde, začnu se obracet do sebe a budu o ní muset přemýšlet, mluvit, psát... kdo ví, třeba mě bude obří díra pronásledovat i ve snech!
druhé možné vysvětlení zní, že jde o problém specifický našim matkám, tedy generaci, která na západě i na východě prožívala dětství ve společnosti ještě více či méně prudérní, ale v produktivním věku už využívala výdobytků feministek, respektive socialismu. mají naše matky snad vůči své ženskosti tak rozporuplný vztah proto, že se za ni tak trochu stydí, a přitom mají pocit, že by se k ní měly hrdě hlásit? nebo snad proto, že celý život nevěděly, jestli nejdřív používat prsa ke kojení, ruce k uklízení, nebo hlavu k práci, a teď najednou zjistily, že nejlepší z toho všecho je prostě vagína? to by potom znamenalo, že naše generace, od útlého věku krmena velice, velice názornými obrázky z bravíčka, doplněnými občas o pár dobrých rad pomalejším (legendární je "Jana, 13: Můžu mít klitoris na zádech?"), si po vagíně ani nevzdychne.

ať je to tak, anebo onak, za sebe můžu prohlásit, že jsem ji za posledních pár let řešila jen na dvou úrovních: poprvé u gynekologa, a podruhé když jsem jsem se dozvěděla, že ve francouzštině je vagína z nějakého obskurního důvodu mužského rodu.

pátek, února 17, 2006

domů!

dnes ve 23.00 odjíždíme s pierrem zpátky do matičky prahy. chvalme noční autobusy! za mrzkých dvanáct hodin spánku vás dostanou do úplně jiného světa. v praze je máma, flushinet, kamarádi, squash, divadla, tramvaje, smog, vopravdovskej tvaroh, zima a sto věží... nechápu, jaktože si tohle všechno eurolines už dávno nedaly na billboardy.

bilance zkouškovýho

pondělí: dopisuji zbytky srovnání, co si myslí francie a co české republika ohledně vstupu turecka do EU. alice i monička obě porovnávají ČR a slovensko. zatímco já sprostě vymýšlím věci, které potom vydávám za "popular anecdotes" ("A popular anecdote asks who rejoiced the most about the French rejection of the Constitutional Treaty. The Czech president Vaclav Klaus, goes the answer."), alice nachází na internetu perly o slovenské politice. občas je posílá moničce, která se nad nimi rozplývá ("Slovensko bude do tří let ráj na zemi, středoevropské Švýcarsko!"), dokud jí alice neprozradí, odkud pochází ("vladimír mečiar, 1994").
úterý: odpoledne zkouška ze sociologie politique. Dispositif des régimes totalitaires. večer s ekonomií a olympiádou.
středa: den s ekonomií a olympiádou. ač se nám to nelíbí, ekonomie převažuje.
čtvrtek: ekonomie. Pourquoi le marché ne réalise-t-il pas toujours l'allocation optimale des ressources? a navíc spousta otázek, které svou nahlavupadlostí nápadně připomínají přijímačky na práva 2004 ("Krysa Harryho Pottera je a) přírodní zdroj, b) soukromý statek."). večer alice vykřikuje, že klidně oželí kredity z ekonomie, když češi vyhrají v hokeji. to samé tvrdí stejně přesvědčivě monička, ale o slovácích. co se mě týče, klidně budu fandit třeba uzbekistánu, když za to dostanu 5 ETCS.
pátek: dějepis od 8.45 ráno. nelidské. Etats, démocratie et modèles idéologiques dans l'Europe 1945-1965 a Le processus de stalinisation dans les pays d'Europe centrale et orientale, nebo tak něco. monička s alicí se začínají bát, že nestihnou letadlo kvůli pařížským zácpám. já se jim směju, eurolines to jistí. smějou se mi zpátky, že je na hranicích sníh a že zůstaneme viset někde za rozvadovem.

pěkný to týden.

neděle, února 12, 2006

u nás doma


U Olgy a Alice
Video proudly sponsored by petre

dostávala jsem spoustu dotazů, jak to u nás vypadá.
takhle. klikněte na play a uvidíte.
(jako special guest featuruje věčně ucpaná sprcha, v hlavních rolích spousta dveří, vytřená podlaha, pilná alice a evropskou politikou poblázněná olga. jen ta chaudière dostala na mou vkus příliš málo prostoru.)

radosti studentky

v úterý odpoledne nám začalo zkouškový. v praxi to znamená, že:
- spíme do jedný vodpoledne,
- od jedný do šesti se válíme v posteli s počítačem na klíně,
- v šest začínáme vařit večeři,
- a pak už je moc pozdě na to, abychom něco dělaly, takže se díváme na nějaký hodnotný film.


taky přijel pierre, což je skvělé, protože se můžu pohodlně uvelebit v posteli s poznámkama s ekonomie a jeho, chudáčka, posílat do kuchyně pro džus, chleba s máslem, něco dobrýho, vodu... já se totiž na rozdíl od něj učím, víte? co na tom, že čtu půl hodiny jeden paragraf! (na svou obranu musím říct, že se v něm vyskytují slova jako Pareto, isokventy, optimální hodnota, courbe d'indifférence, effet de revenu, substituce a podobné.) když mi zrovna nenosí pití, je vykázán do obýváku, odkud se co dvacet minut ozývá: "alice, tu veux voir une vidéo rigolotte?" a alicin nucený smích. můj drahý si tak vybíjí své nutkání všechny těžce pracující otravovat klipy, které postahuje, na kamarádce, takže na mě už mu nezbývá síla. zato jí má dost na to, aby připravoval výborné omelety a povídal si se mnou přitom o francouzské politice, což je o dost víc vzrušující, než se může zdát (zvláště když na to píšete term paper z comparative european politics). no a nakonec, když už mě všechno ostatní omrzí nebo znechutí, si můžu být jistá, že mě rozesměje nějakým hloupým videem, co ještě neukázal alici... á, právě mi nakukuje přes rameno, masíruje mi záda a pokorně se ptá: "tak já jsem jako tvůj otrok, jo? nechceš něco k pití nebo k jídlu? potřebuješ něco?"
je prostě fajn mít ho doma.

sobota, února 11, 2006

školní večírek

report ze čtvrteční školní kalby je bohužel k uzoufání nudný. nic se nestalo, na stole jsem netancovala, nikdo nikoho nepozvracel, žádná ostuda nebyla.
... i když...
moje krev obsahovala endorfiny z toho, že za sebou máme semestr nabitý exposé, oral presentations a mémoires, a rum, malibu mango, malibu peach, malibu klasik, vodku a nějaký podezřele barevný mišuňky. (z nějakého důvodu, mami, cítím potřebu uvést, že toho všeho bylo v na dně plastikového kelímku na prst!) přes to přese všechno jsem zůstala docela střízlivá (rozhodně v porovnání s některými jinými, kteří k tomu všemu přihodili kalhuu, víno a pivo) a na leccos si pamatuju.
vzpomínám si třeba, jak pierre přišel k řediteli a řekl mu takřka dokonalou češtinou: "nebyl jste před třemi týdny v praze? gábor říkal, že vás viděl v praze v bazénu," na což Nejvyšší s pokerovou tváří odpověděl: "ale s hlavou pod vodou, ne? vyřiďte gáborovi, že moc chlastá."
vybavuje se mi, jak jsem kreténovi na ekonomii říkala: "jé, vy pijete White Russian? to já nemůžu ani cejtit, jednou jsem po tom problila celou noc!" on, již značně zrůžovělý, se smál a říkal: "to musíte pomalu, víte."
taky si pamatuju, jak jsem se zoufale snažila probojovávat k řediteli přes neprodyšný kroužek fanynek, který se okolo něho utvořil. čas od času se mi to dokonce i povedlo, ale protože mezi obdivovateli vždycky musel být někdo, kdo nemluvil česky, nesplnila jsem svou misi večera. na tu bych bývala úplně zapomněla, ale naštěstí mi ji hned na začátku večírku oživila češka Nina: "tak co, už ses Ho zeptala, proč ráčkuje?" já jsem si zavýskla, jaká je to hodná holka, že takhle pěkně kamarádce roztržité připomene pravé otázky života, zatímco alice s moničkou lomily rukama a schovávaly hlavy do dlaní. mission non accomplished, ale naštěstí splnitelná na libovolné další školní párty. muhehe!
poslední zajímavý obraz mi nevědomí lehce překrylo závojem studu. kretén na ekonomii se evidentně dobře bavil s moničkou a charlotte. ke své smůle se bohužel nacházeli v trajektorii směr záchod. v půlhodinových iintervalech jsem jejich jistě velmi hlubokou konverzaci rušila výkřiky jako: "jé, pane kreténe na ekonomii, vy jste ještě tady? já vám říkala, že když je tu zadarmo alkohol, neodejdete v deset domů!" nebo: "přidejte mi tři body do průměru, vždyť vidíte, jaká jsem na vás hodná! dobře, tak jeden a půl, ale to je moje poslední slovo!" no a nakonec se mi ta rozpustilost nevyplatila: "monička, věděla jsi, že pan kretén na ekonomii dokonce cestoval po evropě? kdo by to do něj řekl, že?" "to je pravda," nenechal se dědek rozhodit, "ale teď když mám ty dvě malé holčičky, už tolik cestovat nemůžu." "jak nemůžete? vždyť jako dědeček jenom lížete smetanu, ne? starost o děti přece necháte na rodičích..." po této poznámce zavládlo konsternované ticho, přerušené nakonec samotným staříkem: "to jsou moje dcery. odečítám vám z průměru dva body."

no. takže tak.

čtvrtek, února 02, 2006

Mannheim! Mannheim?

tak je to definitivní, příští rok jedu do mannheimu.
mohlo to bejt i horší (frankfurt nad odrou), ale i lepší (heidelberg).
pořád nevím, co si o tom mám myslet.
a když už nemůžu říct, jak to vidím já, podělím se aspoň o reakce ostatních.

máma: TAK JE TO BAJECNE, DO FR. I PHY STEJNE DALEKO JAKO HEI. DOPRAVA LEPSI.

soused: mannheim? výborný, to máš jen kousek do heidelbergu! a tolik pracovních příležitostí, co nabízí ta petrochemická fabrika!

alicin tatínek: DOBROVOLNĚ?

zdeněk: divam se na mestskej plan a musim rict, ze je to nemecky mesto :-)) za to by se nestydel ani new york

kate: euh, not funky, that's annoying. think how much u will LEARN!

pierre: Mannheim? cool alors non?

basia (polka, co je právě na třetí ročník v dublinu): mám tam spoustu kamarádů a všichni říkaj, že ta uni je fakt dobrá. zato je pravda, že to město je dost na hovno. takový německý katowice. vědělas, že tam jsou ulice, který dokonce nemaj jména, ale jen čísla?

tahle poslední zpráva mě trochu rozhodila. spojení němců a čísel místo jmen je lehce historicky zdiskreditovaný. ještě že na stránkách univerzity píšou, že "the people from Mannheim are known for their warm and open manner".
smířit se s osudem mi pomáhají tři věci. za prvé mi pierre řekl, že tam kdysi byl se sestrou a že univerzitní kantýna je vynikající. za druhé řeka, na které mannheim leží, totiž Neckar, nemá český ekvivalent, takže ji můžu nazývat neckář, což mě automaticky rozezpívává. a konečně za třetí podle stránek univerzity probíhá většina výuky v barokním zámečku, o kterém google říká toto:
tak nevím. uvidíme.