pátek, března 24, 2006

milí čtenáři

vidíte ten oranžový čtvereček vedle sloupku o prodavačkách?

já už jsem své barvy ukázala. teď je řada na vás. tak do toho, ať se něco dozvím!

čtvrtek, března 23, 2006

o nafoukaných prodavačkách

"hlavně se bojim, že tu ve francii už zůstanu," prohlásil dominik jedné půlnoční diskuze. "mně už v čechách připadá všechno špinavý, rozmlácený, služby strašný... už jen to nádraží, co tě přivítá! dyť je to hrozný!"

dobře. uznávám, že aut. nádr. florenc není zrovna architekta ráj. průměrně čistotná hospodyňka z něj také prchá, co jí kufr dovolí. vlastně je to nádraží tak hnusný, že nepřitahuje ani somráky. ale stačí vlézt do metra a hned se oko potěší nablýskanými eskalátory. bolavé svaly na rukou si ještě pamatují, jak tahaly v paříži třicet kilo tam a zpátky, nahoru dolů, z linky na linku. vintážová stylovost epochy, kdy byla eiffelovka ještě mnohým trnem v oku, by občas holt mohla ustoupit vymoženostem techniky.

"to je pravda," jala se dominika podpořit alice, "ty prodavačky, co se na tebe ksichtěj..."

tohle byla moje silná parketa. tak abyste věděli, vážení, s těma prodavačkama to ve francii neni zas tak slavný. padesát metrů od domu máme Krám. a vedle něj pekařství. Krám je průměrně velká samoobsluha, která je, světe div se, otevřená od devíti do devíti, věc ve francii naprosto nevídaná. v pekařství pracujou do poledne a pak až zas od tří. polední pauza je prostě posvátná.
za kasou v Krámu sedívala moc milá Polka, co si přivydělávala na studium. potom ale odjela do německa a přenechala nás na pospas čtyřem rotujícím kráčmerám s dvoumetrovými nehty a tunou makeupu. (nepřipadá vám zvláštní, jak jsou atributy nepříjmné prodavačky univerzální?) nejdřív jsem si myslela, že se tak nafoukaně tvářej na všechny. ale prohlédla jsem: na pierra se ta s nejvíc nakroucenými řasami jednou dokonce usmála! pak se otočila ke mně se svým nejpropracovanějším kyseloprdelózním výrazem a "16€47" už klasicky ohlašovala do stropu.
dokonalosti dosáhla včera večer pipina z pekařství. vešla jsem dobrých dvacet minut před zavíračkou, slušně a hlasitě pozdravila, jak mě to maminka učila, a čekala.
pipina počítá drobné.
čekám dál. přece od pracujícího lidu nebudu chtít, aby se kvůli mě přetrhl.
pipna stále počítá drobné bez jediného pohledu, kterým by naznačila, že ví o mé přítomnosti.
možná si mě opravdu nevšimla? nikdo jiný ale v obchodě není. vzpomínám na všechny city-fantasy povídky, ve kterých hlavní hrdina zjistí, že je pro všechny slušné občany najednou neviditelný. třeba za chvíli budu umět procházet zdmi.
pipina pokládá ruličku dvoucentů na pult. uhlazuje si zástěru ukoptěnýma prackama (druhý archetyp: tlustá a špinavá), rovná záda a konečně štěká: "bon. soir!"
věřte nevěřte, celá ta scéna se počítala na minuty.

tak si říkám, že mezi vyspělým kapitalismem a dědictvím komunismu zas tak velký rozdíl není. v žádné z obou zemí své zaměstnance povinným úsměvům nenaučil ani McDonald. a zatímco u nás můžeme ještě doufat, že se to nějak vyvrbí, francie to má už asi navždycky.

jejich jediný štěstí je, že dělaj ty croissanty tak dobrý.

sobota, března 18, 2006

parádnická

zatímco v praze padá a padá a národ si posílá nohavicu, dijon se rozhodl, že začíná jaro. školačky se v centru promenují v sukních nad kolena BEZ PUNČOCHÁČŮ, irská hospoda vyndala na st. patrick's day ven spoustu pivních lavic, na kterých posedávali maníci v šortkách a krátkých rukávech (já mrzla i zachumlaná do kabátu). na sluníčku čtrnáct, ve stínu dva... no prostě ten podivný čas roku, kdy se všichni zahřívají hlavně silou vůle.
i já jsem si v pátek řekla, že je ten jarní vzdoušek třeba řádně oslavit, a navlékla jsem se do své skvostné růžové minisukně z dětského oddělení H&M, růžového tričínka (k dostání tamtéž), saka a, abych to s tím jarem nepřeháněla, kozaček a dlouhého kabátu. jenže cesta do školy vede po sluníčku: musela jsem tedy kabát i sako, tedy jediné kusy oblečení aspon trochu rozumné barvy, vbrzku rozepnout, čímž jsem se tuším proměnila v růžový bonbónek na podpatcích. zřejmě jsem vypadala impozantně, protože na mě za těch 300 metrů stačila jak pohoršeně zamlaskat nějaká závistivá tlustá baba, tak i zapískat tři truckdriveři v mocné mašině. no a pak -
pak jsem před školou potkala ředitele.
"vy jste se ale na toho velvyslance vyfikla," prohodil.
slovo "velvyslance" lehce zamumlal, takže jsem mu vůbec nerozuměla. on ale stál a evidentně čekal odpověď.
"ne, já jdu do BU," říkám tedy a pokouším se i o vtip, "tam se přece nemůže jen tak."
"no ale na velvyslance přijdete?" nezasměje se.
velvyslance? jakýho kurnik velvyslance? aha. no jasně, on dneska přijde na sciences po český velvyslanec! sakra, že já si tyhle akce nepíšu do diáře!
"aha, no ano. na toho se už radši převlíknu," blekotám, abych zamaskovala, že jsem nějakýho velvyslance ihned vypustila z hlavy.
"to by od vás bylo milé," na to on.

tak! tohle tedy gentleman za žádných okolností neříká, milý pane řediteli!

"teda... kdybyste vůbec přišla," snaží se pro změnu kamuflovat on, "hlavně přijďte!"

ne ne, tohle vám jen tak neprojde. ode dneška vstupujeme do nové éry.
poměr faux pas olga - ředitel se tímto slavnostně mění na 43 : 1!

pátek, března 17, 2006

dort pokračuje

tak jsem právě ochutnala. jak si jistě bystře spočítáte, trvalo mi necelé čtyři dny, než jsem sama sebe přesvědčila, že dvakrát 170°C nemůže nic (rozuměj: ptačí chčipka) přežít.
k tomu historickému (nechce se mi psát osudnému) kousnutí mě z větší části přesvědčila filosofie laissez-tomber, se kterou se dortem tláskali mí francouzští spolužáci. nutno uvést, že jsem ho servírovala se slovy: "tohle je můj special flying cake. lítání mu jde dobře, jen s přistáváním je to horší. tentokrát dopadl na takovej špinavej hard z druhýho patra. vemte si!" a oni si brali. že by se zeptali, jestli jsem ho aspoň opláchla? seškrábla? dala znovu péct? pch! ani je to nenapadlo.
tak jsem si řekla, že když to zvládnou jiní, mohla bych ho možná vložit do úst i já. tvářili se, že je opravdu moc dobrý.

někde v půlce porce jsem si vzpomněla na to, jak mi před odjezdem do francie dodávala odvahy moje skvostná češtinářka. "můj tatínek se s francouzema potkal za první světový války a říkal, že..." na obličeji se jí zrcadlily velmi složité myšlenkové pochody. "no prostě, já tě nechci strašit, ale ta hygiena... no tatínek říkal, že francouz se nemyje, zato na sebe nalije hektolitr kolínské. ale tak snad se to za tu dobu změnilo."
nezměnilo. o jednom spolužákovi pierre prohlašuje, že je mu toho chlapce líto. nikdy to prý nedotáhne tak vysoko, jako by mohl, prostě protože si nečistí zuby a to sádlo na vlasech vydává za gel.
dort začal chutnat poněkud více po holubím peříčku.
pak se mi chtě nechtě vybavila prase isabelle, která je schopná mít ve výlevce zbytky uvařených těstovinových kolínek téměř tři týdny a která zásadně neoplachuje saponát z příborů, které právě umyla. když už je teda umyla. vzpomínám si, jak mě jednou pozvala na večeři. k mé velké úlevě jsem našla jídlo naservírované na překrásném papírovém talíři. "och, ale vždyť ty nemáš, čím bys to snědla!" zašveholila isabelle. "půjdu ti umýt příbor. ne, seď, seď, jsi tu host!" tak rychlý sprint křeslo-dřez jsem snad nikdy předtím nedala.
a voňavá émilie, která vypadala jak z reklamy na sprchový gel. dokonce i doma se jí podlaha jenom leskla. říkala jsem si, že to možná s tím francouzským pléměm není tak úplně marný, když existujou i takové jako ona. ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, čím tu podlahu pulíruje: houbičkou na nádobí, kterou vzápětí omývá skleničky. uf.
dort výrazně zaskřípal mezi zuby.
a pak mi taky vyvstala před očima pierrova matka, doctor medicinae, kterak říká: "hadřík? na co? a proč chceš vůbec ten stůl utírat, vždyť je prokristapána na terase! je na něm jen pár suchých listů a hlíny, samá příroda. prostě přes něj hoď ubrus a je to!"

hádáte správně, dort jsem nechala nedojedený na talíři. národ, který povýšil po zemi se plazící sliz na kulinářskou lahůdku, mě opravdu nemohl uklidnit.
asi jsem měla počkat, až si kousne nějaká Němka.

neděle, března 12, 2006

víkend s tuhou slepicí a létajícím dortem

v pátek měla alice narozeniny. na začátku tvrdila, že je nechce nijak zvlášť slavit, okolnosti se však spikly proti ní. především se v ten samý den narodila taky Charlotte, která byla na oslavu celá natěšená, a pak jsme se taky celý prázdniny neviděly, rovná se neopily, a narozeniny jsou jak známo k tomuto účelu jak stvořené. Jelikož ale celá škola, resp. 70 z 80 studentů, odjela na jakousi sportovní volovinu inter-cycles, daly jsme místo nezřízené chlastačce přednost decentní večeři v úzkém kruhu přátel, vlastně přítelkyň. no, decentní večeři - orgiastickému obžerství, měla bych spíš říct.
na původním menu byla svíčková, narazily jsme však na nedostatky v logistice (v celém dijonu neprodávaj pitomou petržel) a musely zaimprovizovat slepici na paprice.
v půl deváté strkáme slepici do trouby, v devět přicházejí první hladoví hosté. ani hodina pečení nezměnila ptáka v křupavou lahůdku, jakou jsem si bůhvíproč představovala. ve tři čtvrtě na deset jsou hosti komplet, slepice stále jak kámen. "slepici? ne kuře? ah, jak originální!" usmívají se rozpačitě francouzky. zřejmě se ve zdejším kraji slepice nejí, říkám si. "přesně tak," odpovídají, "kuře je k jídlu, slepice na vajíčka." ve čtvrt na jedenáct servírujeme knedlíky měkoučké, omáčku slaďoučkou, slepičku... slepičku uvařenou, leč tuhou. nedá se nic dělat, žaludky kručí, hosté sliní, došla nám s pipkou trpělivost. rozhodneme se tedy porcovat hlava nehlava, chrupavka nechrupavka.

"kdo ji naporcuje?"
všechny přítomné jako na povel ztichnou
"to je přece mužská práce," pípne nakonec jedna.
chyba. fatální chyba. "to je mi emancipace!" hřímá alice. "jedna slepice přece neporazí zbylejch sedm okolo!"

nakonec slepice vzdoruje ještě dobrých dvacet minut. knedlíky jsou studené a na omáčce se srazil škraloup. ale jinak to byl příjemný večírek.

***

v neděli jsme si užívaly domácké dopoledne. to znamená, že jsme se překvapivě rychle vypořádaly s koncem deflace v japonsku, a zbývalo nám tedy mnoho času na poflakování se. protože v lednici stále ještě zahálelo circa kilo mrkve na tu svíčkovou, co nám nebyla přána, rozhodla jsem se upéct mrkvový dort. a dařilo se. těsto nekypělo, neprotékalo formou do trouby a doba pečení dokonce ani nepřesáhla dvojnásobek toho, co bylo napsáno v časopise.
hotový dort jsem očuchala a dala za okno, aby vychladl.
"pěkně to voní," začichala alice.
"viď? navíc i dobře vypadá!" čepýřila jsem se.

a pak najednou bum! uslyšely jsme pleskavou ránu a pak ještě jednu, hlubší.
ten první zvuk jsme poznaly hned: byla to okenice v kuchyni, která sebou ve větru mrská tak, že se kolikrát v noci budíme, já vystrašená, alice naštvaná. a ten druhý...
dort byl samozřejmě na dvorku o dvě patra níže.
já to tušila, že když už jsem jednou něco nespálila, že to nebude jen tak.

mrkvové těsto si ale nemůžu vynachválit: po pádu z druhého poschodí se hladce vyklopilo z formy a usídlilo na kusu starého hadru. v celku, prosím. ani jediná trhlinka se na něm neobjevila.
kamínky a peříčka jsme z něj oškrábaly a znovu ho strčily do trouby... teď okolo něj tiše chodím a přemýšlím, jestli 175°C z každé strany zabije opravdu všechny bacily.

myslím, že tímhle víkendem se na srazu kuchařek chlubit nebudeme.


cot cot
Vidéo envoyée par petre


pátek, března 10, 2006

od pravičáka (který by to ale za nic na světě nepřiznal)

tohle k problematice studentských demonstrací říká můj francouzský milý:

"La démocratie, ça n'est pas, dans un pays de 60 millions d'habitants, le bordel d'une manifestation à chaque fois que quelqu'un me donne pas une sucette."

Demokracie v šedesátimiliónové zemi neznamená dělat bordel s manifestacemi pokaždé, když mi někdo odmítne dát lízátko.
(za tohle by měl vejít do učebnic. nebo aspoň do dějin.)

pokud vám skandující děcka uchvátila stejně jako mně, zkuste článek od polonofilní katoličky (obzvláště diskuze je velmi výživná).

čtvrtek, března 09, 2006

pravičácká

tento týden v dijonu prší. provazy, řetězy, občas trocha zatoulaného sněhu. když jsem se dnes vracela z tělocviku, fučel mi do deštníku vichr takový, až mě takřka nadzdvihl. o pár kroků za mnou klopýtala kate. asi se mi, naivka, chtěla schovat za zády. netušila, že kvůli všudypřítomným loužím udělám co dva kroky úskok stranou, takže se nakonec vymáchá ona. se svým rozcuchaným anglosaským ksichtejčkem, solidní manšestrovou sukní do půl lýtek a zdravotními holinkami à la Miss Marple vypdala jak stará čarodějnice. navíc se jí paraple ve větru krabatilo v podivné tvary - no, jen vzlétnout.

kdyby doletěla až za město na campus, možná by si všimla svinčíku po úterní studentské demonstraci. ano, oni jsou ochotní mrznout venku i v téhle slotě, hlavně když mají proti čemu protestovat. tentokrát si našli CPE (Contrat première embauche), součást čerstvě schváleného zákona o Égalité des chances, který má paradoxně pomoci absolventům do 26 let najít lepší uplatnění na trhu práce. francouzská vláda si totiž po nevydařeném květnovém referendu uvědomila, že společnost, ve které je každý desátý bez práce, jim neschválí ani ň (referendum), natož volby. rozhodla se tedy pro pár radikálně se tvářících reforem, "po dánském vzoru", které měly zaměstnavatele zbavit strachu z nabírání nových pracovníků. a protože nejvíc nezaměstnaných je mezi mladými (okolo 23% ve věkové kategorii 15-24 let), bylo třeba jim věnovat speciální péči a nabídnout zaměstnavatelům celou řadu výhod, především jim zajistit, že budou moci neschopného absolventa vyhodit.

a tady nastává kámen úrazu. studenti protestují, že prý se s takovou smlouvou nebudou cítit dost v bezpečí (proč jen se mi chce jim doporučit nějaké tlusté hygienické potřeby?). první demonstrace proběhly začátkem února, od té doby taky některé univerzity stávkují. université de bourgogne se po měsíci též přidala: v úterý zablokoval štrajkový výbor všechny vchody na kampus, před okna a dveře navršil lavice a jal se demonstrovat. další celorepubliková studentská stávka je ohlášená na příští sobotu (údajně proto, aby se mohla přidat i ta část národa, která práci má). zdá se tedy, že nejlepším receptem na to, jak získat po škole práci, je zabarikádovat učebny a na týdny přerušit výuku.

u nás, na sciences po, nikdo nestávkoval. někteří zato hodně nahlas vykřikovali, jak své kolegy z univerzity podporují a jak by rádi mrzli s nimi. jedna spolužačka plánovala, jak půjde taky manifestovat, ale pak si vzpomněla, že má zrovna hodinu a že absence se počítají. otázka je, jestli by vůbec měla proti čemu protestovat: průměrná doba, kterou absolvent sciences po stráví bez zaměstnání, nedosahuje dvou měsíců. přesto se ale ani u nás souhlas s rozhodnutími současné, pravicové, vlády nesluší dávat najevo veřejně. francouzské vysoké školství tradičně ujíždí excesivně doleva, snad aby potvrdilo domněnku, že francouzský intelektuál zůstal od počátku století nezměněn: salónní komunista. zatímco protesty studentů na fac bych ještě byla s to pochopit (s vidinou toho, že skončím školu bakalářem z psychologie jako polovina země, bych se asi taky zuby nehty bránila jakékoli změně, která by mi nenamalovala budoucnost sytě růžově), postoj svých spolužáků se mi zdá být čisté pokrytectví. jako by jim doma řekli, že levice je cool a jakékoli jiné názory by slušný člověk měl ihned vyhnat z hlavy. levice je konec (špatných) starých pořádků, změna a pokrok a správný levičák se bouří.

celá tahle záležitost by byla vlastně k smíchu, kdyby demonstranti neobsadili taky bibliothèque universitaire, tedy přístup k vědění, kvůli kterému tu vlastně jsem. škodolibě mě tedy těší, že komunisti, ač salónní, ani tentokrát neporučili větru, dešti.

pátek, března 03, 2006

prázdniny, moje volba!

víte, kdy chutnají prázdniny nejsladčeji?
když je ostatní nemají.

jako třeba teď. nemluvím o svých pražských kamarádech, z nichž většina má více či méně volno celý rok (v prváku, když jsem nevěděla, kam dřív skočit, mi saladdin z VŠE řekl: "chodím do tý školy prakticky na všechno, ale stejně mám víc volnýho času než na gymplu. trochu mě to znepokojuje." je třeba uznat, že znepokojení je zcela namístě, protože na našem prestižním gymnáziu jsme se věru nepředřeli), ale o chudáčcích dijoňanech, kteří se rozhodli respektovat akademický kalendář. oficiálně nám začal druhý semestr ve středu ráno. ale protože mimořádně patřím do té části lidstva, co nemá ve čtvrtek a v pátek nic povinného, rozhodla jsem se na just zůstat doma a všem jim ukázat. vlastně jsem si to tak pěkně naplánovala, až jsem zapomněla, že škola už ve skutečnosti začala.

naštěstí však existuje školní mailová schránka. ta s úterním večerem začala přetékat důležitými zprávami od sekretářek (semestr se ještě ani pořádně nerozběhl, a už tu máme změny rozvrhu) a ostatních studentů (celej půlrok si ohledně svých projets collectifs váleli šunky, tak se to teď snažej mocí mermo dohnat). a protože všechny obsahovaly slova jako "tento pátek", "již tuto sobotu" nebo "náhradní rozvrh", s gustem jsem je posílala do koše.
memento mori v podobě hromadného mailu zafungovalo: soukromé prázdniny si užívám a všem ostatním se škodolibě směju. život je otázka priorit...