pátek, března 17, 2006

dort pokračuje

tak jsem právě ochutnala. jak si jistě bystře spočítáte, trvalo mi necelé čtyři dny, než jsem sama sebe přesvědčila, že dvakrát 170°C nemůže nic (rozuměj: ptačí chčipka) přežít.
k tomu historickému (nechce se mi psát osudnému) kousnutí mě z větší části přesvědčila filosofie laissez-tomber, se kterou se dortem tláskali mí francouzští spolužáci. nutno uvést, že jsem ho servírovala se slovy: "tohle je můj special flying cake. lítání mu jde dobře, jen s přistáváním je to horší. tentokrát dopadl na takovej špinavej hard z druhýho patra. vemte si!" a oni si brali. že by se zeptali, jestli jsem ho aspoň opláchla? seškrábla? dala znovu péct? pch! ani je to nenapadlo.
tak jsem si řekla, že když to zvládnou jiní, mohla bych ho možná vložit do úst i já. tvářili se, že je opravdu moc dobrý.

někde v půlce porce jsem si vzpomněla na to, jak mi před odjezdem do francie dodávala odvahy moje skvostná češtinářka. "můj tatínek se s francouzema potkal za první světový války a říkal, že..." na obličeji se jí zrcadlily velmi složité myšlenkové pochody. "no prostě, já tě nechci strašit, ale ta hygiena... no tatínek říkal, že francouz se nemyje, zato na sebe nalije hektolitr kolínské. ale tak snad se to za tu dobu změnilo."
nezměnilo. o jednom spolužákovi pierre prohlašuje, že je mu toho chlapce líto. nikdy to prý nedotáhne tak vysoko, jako by mohl, prostě protože si nečistí zuby a to sádlo na vlasech vydává za gel.
dort začal chutnat poněkud více po holubím peříčku.
pak se mi chtě nechtě vybavila prase isabelle, která je schopná mít ve výlevce zbytky uvařených těstovinových kolínek téměř tři týdny a která zásadně neoplachuje saponát z příborů, které právě umyla. když už je teda umyla. vzpomínám si, jak mě jednou pozvala na večeři. k mé velké úlevě jsem našla jídlo naservírované na překrásném papírovém talíři. "och, ale vždyť ty nemáš, čím bys to snědla!" zašveholila isabelle. "půjdu ti umýt příbor. ne, seď, seď, jsi tu host!" tak rychlý sprint křeslo-dřez jsem snad nikdy předtím nedala.
a voňavá émilie, která vypadala jak z reklamy na sprchový gel. dokonce i doma se jí podlaha jenom leskla. říkala jsem si, že to možná s tím francouzským pléměm není tak úplně marný, když existujou i takové jako ona. ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, čím tu podlahu pulíruje: houbičkou na nádobí, kterou vzápětí omývá skleničky. uf.
dort výrazně zaskřípal mezi zuby.
a pak mi taky vyvstala před očima pierrova matka, doctor medicinae, kterak říká: "hadřík? na co? a proč chceš vůbec ten stůl utírat, vždyť je prokristapána na terase! je na něm jen pár suchých listů a hlíny, samá příroda. prostě přes něj hoď ubrus a je to!"

hádáte správně, dort jsem nechala nedojedený na talíři. národ, který povýšil po zemi se plazící sliz na kulinářskou lahůdku, mě opravdu nemohl uklidnit.
asi jsem měla počkat, až si kousne nějaká Němka.

7 komentářů:

Aslam řekl(a)...

Odpouštím ti jogurt v polívce!

Kate řekl(a)...

and damn good flying cake it was too...except I was once again reminded of how much I don't like French people, crazy closed-minded kids who looked disgusted at the idea of eating a cake made out of carrot (ie. Marie)...pffffff. losers.

carrot cake is eeeeeven better with lemon icing on top. except you really wouldn't want it to fall out the window once iced because it would make quite a mess. especially if some unfortunate soul happened to be standing directly in the cake's flight path.

dudek řekl(a)...

lol :D

dudek řekl(a)...

Ti Francouzi to teda docela schytali, buď ráda, žes ten dort udala. ;)
(A než sis tohle všechno uvědomila a postupně ho přestala jíst, byl aspoň dobrej? :)

pseudointelektualka řekl(a)...

byl. moc.

dudek řekl(a)...

Výborně. ;)

saladdin řekl(a)...

socl, Manheim se jako volba zda hned smysluplnejsi