sobota, dubna 29, 2006

un petit mal de gorge de rien du tout

víte, jak se jmenuje nejhorší pánská nemoc na sedm?
r-ý-m-i-č-k-a.

vždycky jsem se tomuhla vtipu strašně smála, přestože jsem vlastně nikdy s žádným chlapem nebydlela, natož abych viděla nějakýho z nich nemocnýho. ale tak nějak instinktivně jsem tušila, že jde o léty prověřené moudro, o kterém by žádné mladé a nezkušené děvče nemělo pochybovat. prostě to tak je, a jestli ne, tak to tak stejně bude. život mě naučí, však já uvidím, říkala jsem si.

leč život se mi zřejmě rozhodl ukázat, že už nelze věřit ani babskokuchyňským pořekadlům, když mi postavil do cesty pierra. pierre ze zásady nemarodí, jako teda všichni ostatní mužský. ale na rozdíl od nich se rozhodl, že nemoc se neléčí soustavnou pozorností partnerky, jak se nám to výše zmíněné moudro snaží naznačit, nýbrž silou vůle a popíráním. tak třeba teď. přijel z wroclawi nastydlej. (tvrdí, že neví, kde k tomu přišel, ale mezi fotografiemi z cesty figurují dětský kolotoč, půlnoc a bylinková vodka.) že by to přiznal? ani náhodou.

tudíž stupňuji:
chéri, přinesu ti kapesník, chceš?
nechceš se radši vysmrkat?
mais mouche-toi, bordel de merde!

odpovědi se mi dostává jediné: "to nic není, já nejsem nemocnej. jenom mě trošku bolí v krku, to je v pořádku." jasně že jemu nic není! on se po ránu nebudí co hoďku a půl, když začne zcela arytmicky vykašlávat plíce! jemu je dobře a nechce ani pomeranč, ani bromhexin, natož vykloktat slanou vodou.

už už jsem se smířila s tím, že prostě bude mezi záchvaty kašle dál usilovně tvrdit, že je jako rybička. ale včera v noci, zmožen větším množstvím vodky, najednou zaškemral: "nemáte tady nějakej aspirin? nebo aspoň vitamín C? vitamín C, to je na chřipku, že jo?"
ha! teď vím, že ví. ještě pár dávek kalhúy a začne bez zábran fňukat v postýlce a prosit o česnečku. a já životu ukážu, že proti poudačkám není radno se vzpouzet.

pondělí, dubna 24, 2006

filmový tip

když se nový film woodyho allena před mnoha měsíci objevil ve francii, nějak se mi ho omylem podařilo nevidět. v praze už to ale nešlo.
a bylo to fajn.
ale.

ale kdo viděl francouzský film L'Adversaire (uváděla ho česká televize tuším někdy loni o vánocích) o spořádáném manželovi-vrahovi nebo Costa-Gavrasův Couperet o nepotrestaném násilí, nemohl se ubránit lehkému, místy až těžkému déjà vu. zvlášť L'Adversairemá všechno, co nám předkládá i woody allen: cílevědomého chlapce z chudé rodiny, bohatou a milou manželku, hodného tchána, sexy milenku, luxusní domy, krásné přátele, několikanásobnou vraždu. i filmařský styl obou režisérů je podobný: do očí bijí záběry krásných lidí a věcí, do uší zas každodenní dialogy na podkladě ticha. nejdůležitější rozdíl je, že Allenův hrdina zabíjí pro peníze a pohodlný život, zatímco Garciové kvůli tomu všemu, což je motiv, uznejme, o dost neohranější. snad proto, že L'Adversaire byl natočen podle skutečné události.


podrobnosti o filmu zde. nefrancouzštináři, zdeňku, jistě ocení, že jsem našla článek v angličtině.

neděle, dubna 23, 2006

5 důvodů, proč si udělám řidičák (s neslušnou pointou)

1. věk už pomalu přestává být omluvou. zatímco v maturitním ročníku se nad křižovatkami trápila nanejvýš třetina třídy, teď už mnozí jezdí naprosto pravidelně. někteří mají i vlastní vůz. (spratci rozmazlený! si myslej, že jsou v americe, nebo co?) nad pivem se dokážou dlouze dohadovat, jestli je výhodnější nepít a jet autem, pít a nejet autem, pít a jet autem, vzít si domů taxíka společně s neřidiči, nebo si zavolat modrýho anděla, protože to je vlastně ze všeho nejlevnější.

2. prarodiče a potenciální tchán s tchýní se mě přestanou hloupě vyptávat, jak je možný, že ještě pořád neumím řídit. "ale sestřenice z druhýho kolene si letos už ty papíry dělá, a to je jí teprve sedmnáct!" na argument, že sestřenice z druhýho kolene ty papíry potřebuje, protože bydlí v Horní Dolní, a to já teda jako ani náhodou, nějak neslyší. nezabírá ani tak těžký kalibr, totiž že auto je sice praktické na chatu, ale že já se ze zásady pohybuji jen v centru evropských (světových) hlavních měst, mezi nimiž se přemísťuji hromadnou dopravou, ve které se člověk může vyspat.

3. posílím mezigenerační solidaritu. v praxi to znamená, že si končně budu moct s čistým svědomím udělat MIMINKO, protože už budu vědět, že v případě krize nějaké to auto mrzce ukradnu a odvezu robátko do bezpečí či nemocnice. to samé platí pro pokrevně spřízněné staré a nemohoucí. (a vlastně i malá chlupatá zvířátka, ale tam ta mezigenerační problematika lehce ustupuje do pozadí.)

4. možná až vezmu do ruky volant, se konečně naučím rozlišovat značky a typy automobilů. zatím poznám jen stopětku, favorita, formana a oktávii. pak taky smart a novýho i starýho brouka. v běžném životě mě to, pravda, nijak neomezuje. jen mám nemilé tušení, že jednou budu mít možnost zachránit svět před masovým zabijákem a místo precizních informací budu jen kokat: "no, takový středně velký. černý. nebo možná tmavě modrý. s takovejma těma lesklejma věcma na kolech, víte co."

5. stejně se nikdo nebaví o ničem jiném. urbanhistorky z auta si vykládají řidiči i neřidiči bez rozdílu. důkazem je toho včerejší večírek. přítomni a více či méně rozjařeni byli: Bohemistka 1 - neřidička, Bohemistka 2 - řidička, Baron Prášil - neřidič, Vietnamistka - neřidička, já a především Úspěšný podnikatel - bourák a krotitel motorů.

já: ty podnikáš? v internetu, že jo? takovýho taky jednoho znám. chlubí se tím, že jednou dostal na přechodu v Žitný třikrát páďo pokuty za blbý přecházení.

Podnikatel: v Žitný, říkáš? tam jsem jednou jel, jo, telefonuju, v pohodě, a vidim flojdy! tak řikám, čau vole, musim končit, a položim to, pohoda. no a nějaká policajtka, pane řidiči, vole, víte, co jste udělal? a já že vim, že jsem to akorát zapomněl típnout, když jsem vás tam viděl. a vona prej, no to mě tady neutahujte, my za váma jedem vod ortenova náměstí! ty vole!

já: haha, a platils?

Podnikatel: no vodvolali je k nějaký bouračce, tak jsem měl z prdele kliku, rozumíš.

já: no, na tohle má taktiku moje teta. vždycky říká, já vezu nemocný dítě k lékaři, nedělejte mi scénu, nebo vám udělám scénu já!

Podnikatel i Bohemistka 1 se smějí. Bohemistce 2 a Vietnamistce se na tvářích zračí hrůza, že teď se všichni začneme trumfovat přes motory.
a taky že ano.

Baron Prášil: to je dobrý, ale to jednou -

Bohemistka 1: dobré také bylo, když jsem jela na sestřinu svatbu. já jsem chtěla jet vlakem, ale přítel říkal, že mě odveze. a on má takovou starou škodovku...

Podnikatel a já, unisono: rozesranou!

Bohemistka 1: ... a ta se najednou zastavila a nejela dál. tak já jsem v klidu seděla a říkala mu, tohle opravíš, já tam přijedu včas. no a když se konečně rozjela, tak nám zastavil cestu takový dvoumetrový chlap a začal na nás křičet a nadávat nám. potom z něj vypadlo, že nenávidí auta s pražskou espézetkou.

Baron Prášil: no ale to když -

já: a tahle moje teta, jo, taky jednou vyjednala strejci, že neplatil pokutu za řízení v opilosti. zastavili je, von pil, a vona jim začla říkat, jen mu tu pokutu dejte! já mu to říkám furt, že nemá pít a řídit! no a ten policajt se na něj jenom soucitně podíval a nechal ho vodjet!

Podnikatel: to mně to takhle jednou zmrvila matka. já jel na červenou, zastavěj mě, a vona, vole, taky, ať mě to nechaj zaplatit, že si to zasloužim.

Bohemistka 1: tak jsem tu svatbu nakonec nestihla, to bylo nepříjemné.

já: a platils?

Podnikatel: no jo, vole!

Bohemistka 2: já asi udělám studii na téma vulgarismy!

Podnikatel: vyser si voko!


dostali jsem se do bodu, kdy rozšafné přihazování dalších a dalších motoristických storek mohlo být zastaveno pouze slovem "studie" a přešaltováním na jiná, šťavnatější témata. tak si říkám, že jsem vlastně skrytý řidič a že je na čase udělat svůj coming-out. a těch veselých příhod, co nasbírám při jízdách!

úterý, dubna 18, 2006

frustrace

je jeden dům na starém městě, kde sídlí samí notáři a konzultingové firmy. já se v něm vždycky ztratím. vyjedu výtahem do čtvrtého patra, bloudím, leč svého oblíbeného notáře nenacházím. (s notáři mám obecně problém. nevím proč si je pletu s rabíny. naposledy jsem takhle lehce vykolejila pierrovu matku, když jsem jí vyřídila vzkaz: Lundi, 17h45 chez le Rabbin.) nakonec tedy sjedu zase zpět do přízemí, kde je velká tabule se spoustou jmen ve všech patrech i vchodech. i dnes jsem zabloudila a marně zírala na kovovou desku.
jak tak mhouřím a ostřím, slyším za sebou scházet ze schodů dva postarší pány s kufříky a v pohodlných mokasínách (protože tyhle věci se poznají po zvuku).
"my to máme takhle rozdělený," povídá ten mladší, "Bc. je blbec nebo béca, jo?"
druhý muž přikyvuje, ale má poněkud absentní ksicht.
"Mgr. je magor nebo megera."
starší pán opět kýve hlavou a otevírá mladšímu dveře.
"no ale nejhorší jsou inženýři!" chechtá se ta veselá kopa, "inženýři jsou totiž -"
plesk! dveře se zavřely a pointa pána v mokasínách zmizela v hluku staroměstského náměstí.
co teď? mám za ním vyběhnout a vysvětlovat, že mě to hrozně zajímá, protože já, vážení, až tu školu vychodím, budu taky Ing.? nebo mám zkonzultovat všechny consultingové společnosti, že sháním číslo na pána s kufříkem? mám snad doufat, že ho ještě někdy potkám, když bude zrovinka vyprávět ten samý vtip? pánové v mokasínách obvykle znají jen jeden, takže šance není zanedbatelná. ale bude to na dlouho, co když byl mimopražskej...
nevíte někdo, proč jsou nejhorší inženýři?

neděle, dubna 16, 2006

« Nique ta race ! »

pierre: podívej, támhleten kluk se jmenuje Taras. no neni to hrozný, jmenovat se Taras?

já: ani ne, proč? jako Ševčenko.

pierre: já myslel, že nemáš ráda fotbal!

čtvrtek, dubna 13, 2006

chocolat...

... je údajně nejoblíbenější slovo francouzských děťátek. dětský deník Le Petit Quotidien ("aby se vaše dítě naučilo pravidelně číst denní tisk!") k výročí svého dvoutisícího čísla nepřibalil ke každému výtisku kinder vejce, ale slavnostně se svých čtenářů zeptal, jaká slova mají nejradši. ponechejme stranou fakt, že to zřejmě bylo jak intelektuálštější, tak i finančně méně náročné; časopis se tak dostal do hlavního vysílacího času všech televizí. hlasatelky (které jsou mimochodem v průměru tak o deset let starší než božská nicole) se svorně rozhořčovaly, že čokoláda a bonbón předběhly maminku o celých několik míst.

jubileum oslavil toutéž anketou i deník pro mladé (12-14 let) ze stejného vydavatelství. puberťákům se líbí slova "amour", "amitié" (když už jsme u těch iracionálních preferencí, tak mně osobně se při vzpomínce na stejnojmenný československý časopis pro studenty francouzštiny ježí i obočí), "paix", "musique", "utopie" a "liberté".
nejzajímavější věc se ale do televizních zpráv nedostala: děcka na 160., puberťáci již na 103. příčce uvádějí nejdelší francouzské slovo. tomu posunu bych nepřikládala zvláštní význam, kdyby to slovo náhodou nebylo "anticonstitutionnellement".

inu, co se v mládí naučíš...

úterý, dubna 11, 2006

sixties!

díky ilegálnímu softwaru se mi dostala do rukou sbírka písní z doby, kdy se na autorská práva ještě tolik nehrálo. přeložila se slova z anglického originálu, a jedem!

že se melodie zámořských šlágrů bezostyšně kopírovaly v socialistickém československu, to jsem dávno věděla. taky mi bylo jasný, že to celý bylo kvůli bolševikovi. anglicky se zpívat nesmělo, a když teda chtěli ti dobří muži a ženy zpřístupnit muziku, co frčela, museli to nějak zavonačit, že. o co větší bylo moje překvapení, když jsem ve francii koukala na jakýsi naučný pořad o populárně hudbě (k nerozeznání od seriálu ČT Bigbít: i tu cihlovanou tapetu tam měli!) a do uší mi zněly melodie, o kterých jsem sice matně tušila, že pocházejí z ameriky, ale které jsem prvotně znala od helenky a vaška! většině slov sice nešlo rozumět (archív je holt archív a tohle byl analog, žádnej digitál), ale i tak jsem pochytila, že angličtina (byť s cruzóovským akcentem) to nebude.
jakou ale měli potřebu překládat v degaullovské francii? "hm, vono to tehdá bylo tak," vysvětlil nakonec mezi dvěma plicněvykašlávacími záchvaty nějaký vyžilý bigbíťák, "že to bylo takhle. voni ty písníčky byly docela hezý, že jo, tak je všichni chtěli přezpívávat. no ale ten vtip v byl v tom, že jo, že kdyby to zpívali anglicky, tak by museli platit autorský práva! no takže to bylo tak, že jo, že se to přeložilo, nebo někdy ani nepřeložilo, do francouzštiny a bylo to. že jo."
ó, kráso kapitalistická společnosti!

když jsem tedy teď konečně získala pár těch francouzských originálů (originálů?), zaujala mě práve ta dimenze "přeložilo, nebo někdy ani nepřeložilo". nabízím srovnání náhodných vzorků.

překladatelský úspěch:

pete seeger and lee hays (peter, paul and mary): If I Had a Hammer

If I had a hammer
I'd hammer in the morning

I'd hammer in the evening
All over this land
I'd hammer out danger
I'd hammer out a warning
I'd hammer out love between my brothers and my sisters
All over this land

les surfs: Si j’avais un marteau

Si j'avais un marteau
Je cognerais le jour
Je cognerais la nuit
J'y mettrais tout mon cœur
Je bâtirais une ferme
Une grange et une barrière
Et j'y mettrais mon père
Ma mère, mes frères et mes sœurs
Oh oh, ce serait le bonheur

waldemar matuška: kladivo

Bylo by to krásný bejt zvonem kterej zpívá
i kladivem i tónem a bůhví čím dál
a zpívat že svítá anebo se stmívá

a zvučet jako zvon a znít a zpívat dobrým lidem
ó... to bych si tak přál.

problém s čísly

hedy west: Five Hundred Miles

Lord, I'm one, Lord, I'm two, Lord,
I'm three, Lord, I'm four, Lord,

I'm five hundred miles a way from home.
Away from home, away from home,
Away from home, away from home,
Lord, I'm five hundred miles away from home.

richard anthony: J'entends siffler le train

Je pouvais t'imaginer, toute seule, abandonnée
Sur le quai, dans la cohue des "au revoir".
Et j'entends siffler le train, [2x]

Que c'est triste un train qui siffle dans le soir...

waldemar matuška: Tisíc mil

Těch tisíc mil těch tisíc mil
má jeden směr a jeden cíl
jeden cíl ten starej známej bílej dům

nejslavnější plesový jive

lesley gore: It’s My Party

It's my party, and I'll cry if I want to
Cry if I want to, cry if I want to
You would cry too if it happened to you

Playin' my records, keep dancin' all night
Leave me alone for a while
'Till Johnny's dancin' with me

I've got no reason to smile

richard anthony: C’est ma fête

C'est ma fête
Je fais ce qui me plaît
Ce qui me plaît
Ce qui me plaît
J'ai décidé
Ce soir de m'amuser
Il y a juste une année aujourd'hui
Que nous nous sommes quittés
Je vais passer cette nuit
A boire et à danser

lucie bílá: Žádný party

Žádný party
alkohol a sparty
Že ví jak to chodí

co se pro mně hodí...
Vždycky táta řek´ - a já měla jsem vztek!
Táta měl v předsíni brokovnici
že šamstry vodstřelí
a s každým kdo šel kolem nás
viděl mě hned v posteli.

a nakonec něco úplně jiného!

dusty springfield: Only Wanna Be With You

I don’t know what it is that makes me love you so
I only know I never want to let you go
’cause you’ve started something
Oh, can’t you see?
That ever since we met
You’ve had a hold on me
It happens to be true
I only want to be with you
It doesn’t matter where you go or what you do
I want to spend each moment of the day with you

Oh, look what has happened with just one kiss
I never knew that I could be in love like this
It’s crazy but it’s true
I only want to be with you

richard anthony: A présent tu peux t'en aller

Si seulement tu m'avais dit la vérité
Nous ne serions pas sur le point de nous quitter
J'aurais toujours gardé au fond de moi

L'amour que j'ai eu peur de perdre tant de fois
Et que l'on m'a volé, à présent tu peux t'en aller
J'aurais voulu alors qu'il était encore temps
Que tu viennes vers moi un peu comme une enfant
Tout m'avouer en face j'aurais compris
Mais puisque ce sont les autres qui me l'ont dit
Moi je veux t'oublier, à présent, tu peux t'en aller

helena vondráčková: Chytila jsem na pasece motýlka

Chytila jsem na pasece motýlka
protože má bledě modrá křidýlka
zůstane se mnou a já s ním
pomalu se od něj líbat naučím
líbat naučím
la lalalala lala la
na večer mu řeknu milej motýlku
nežli usnu obleť mojí postýlku
kouknu se jednou ze všech stran
a vyletím z okna jako aeroplán
jako aeroplán

la lalalala lala la (vskutku šalamounské řešení)

pondělí, dubna 10, 2006

všem, kteří trpí s ekonomií

před šedesáti lety zemřel J. M. Keynes, pomsta studentům. J. M. Keyens je autorem slavného citátu: "Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví."
(s černou páskou jsem nesehnala.)

sobota, dubna 08, 2006

re: anketa

tak takhle to dopadlo, posuďte sami:
mně se chce říct jen jediné: kéž by...!

p. s.: ještě jednou se omlouvám za to vypadlé S.

čtvrtek, dubna 06, 2006

líná

čím víc svítí sluníčko a čím míň mám práce do školy, tím míň se mi chce psát. pardon.

takže jen tak en vrac:

můj dvacetiletý milý zdědkovatěl. když jsme na mateřské lodi (rozuměj: na centrále, v hlavní a původní budově Sciences Po Paris) potkali sofistikovaně šišlající pařížskou bobo, která se nás ptala, co jsou to cycles délocalisées, nadával jak špaček. "co si vo sobě myslej? že spolkli všechnu moudrost světa, když jsou v paříži?"
a pak jako by si najednou sedl na lavičku na návsi.
"sciences po se prý chystá otevřít pátý cycle délocalisé, orientovaný na dálný východ," zakonverzoval papá katalán.
"ale! to už se nikdy nezastavěj? a kde na to vezmou?"
už mu chybí jen fajfka do koutku.

do školy přijela velmi vážená a důležitá návštěva z českých luhů a hájů. alice se ze sebe rozhodla udělat femme fatale, a všechna čest, opravdu se jí to povedlo. síťované punčocháče, rudé nehty, vystrčená prsa. strhující. myslela jsem si, že to dělá jen tak pro legraci, že je to nějaká její alternativa k růžové sukni z dětského oddělení. leč ve chvíli, kdy po skončení konference zamířila důležitá návštěva zcela neomylně právě k ní, ztuhl mi úsměv na rtech. tak ono to opravdu funguje! velevážená návštěva se tvářila, že předmětem jeho zájmu nejsou nohy v díratém nic, nýbrž alicina dokonalá britská angličtina. hm. ale zase je fakt, že se jí podařilo ze své interesantní otázky vypustit jak "fuck", tak i "shitfaced".

s toutéž ctěnou návštěvou jsem si já zahrála na bridget jones (scéna s rushdiem, archerem a kafkou).
"a líbí se vám tady na škole?"
"moc. na FSV bych už asi nechtěla," říkám vehementně. pak mě něco napadne. "teda... doufám, že tam neučíte..."
"učím."
"aha. vaše hodiny jsou určitě velice zajímavé."
"to jsou, už jich mám 32."

papá katalán má prý starost, jestli nemám cukrovku. že není normální pít denně tolik vody.
tak milý tatínku, abych to podala jasně: jestli jsem o víkendu fungovala jako průtokový ohřívač, je to jenom proto, že mi u vás doma zamrzly ledviny. tak.

neděle, dubna 02, 2006

pařížská vsuvka

odjížděla jsem z dijonu ve středu večer celá rozjařená. jarní vánek, na obloze duha, já, femme libérée, pospíchám na vlak za svým milým, v sukýnce a na podpatcích, s miniaturním kufříčkem na kolečkách. byla jsem tak natěšená, že mi v uších samovolně hrály smyčce.

zato dneska večer se vrátila troska. cestu v luxusně vytopeném TGV jsem strávila zachumlaná do bezbarvého svetru (má dokonce i jméno: Klondajk), miniaturní kufříček jsem bez pomoci ani nesundala z kompártimentu nad hlavou a když mi na rameno poklepal průvodčí, uvědomila jsem si, že jsem spala s otevřenou pusou.

nejsmutnější na tom je, že tím, co mě uvedlo do tohodle strašnýho stavu, nebyly divoké a velmi nemravné hrátky páchané pozdě k ránu, ale prachobyčejná zima.
ne, v paříži bylo teploučko, vo to nic. solidních patnáct stupňů bylo. to jen u pierra doma se netopí. jeho otec, milovník vína, se zřejmě drží poučky, že pokojová teplota v gotickém hradě nebyla 18, nýbrž 12 stupňů, a vše ostatní je nezdravé a nepřirozené. "Qui a augmenté le chauffage?" ptal se hrozivě, když do oken zasvítily na pár vteřin březnové paprsky.
výsledkem této otužovací techniky je mi počínající zánět močového měchýře, ucpaný nos a promrzlost do morku kostí. a místo smyčců mi zní v uších slova jaroslavy moserové (point d'actualité): "když tatínka komunisti pustili, říkal, že všechno se dalo vydržet, jenom zima v zimě ne."