pátek, června 30, 2006

economist of the day

už jen kvůli tomu jménu:

Marie-Ésprit Léon Walras.

a co mi k tomu řekl saladdin, má ekonomická hotlajna? "ty jo, to neni prdel, tohle je Mikro 2! to budu brat az v 8/9 semestru!"
a také: "Přestože praktický význam Walrasovy teorie všeobecné rovnováhy není velký, jedná se o vnitřně logický, zcela jedinečný, univerzální model. Walras tak dokázal vytvořit podobně jako např. Ricardo originální, ucelený, teoretický systém."

hezké prázdniny všem, co se neučíte Mikro 2.

středa, června 28, 2006

rozdělení času o zkouškovém

hrubým odhadem:

hořekování nad tím, že se tu mikroekonomii nikdy nenaučím: 50% učících jednotek
nadávání, že nedisponuji jedinými smysluplnými poznámkami: 38%
sebezpytování, proč jsem si tedy nedělala pořádné poznámky: 0,3%
vysvětlování, že to prostě nešlo: 0,7%
nostalgické vzpomínání na zcela pochopitelnou makroekonomii: 2%
učení se mikra: 19%


máte to taky tak?

úterý, června 27, 2006

wir möchten etwas spritzen

právě k nám přišel instalatér, rozkopat záchod a na dva dny vypnout vodu.
to "právě" je důležitý. právě znamenalo osm, slovy vosum, hodin ráno. osm! no nic, kdo nezažil, nepochopí.

hádejte, co byla první věc, kterou jsem tomu svalnatému muži v montérkách řekla?
"tak já se půjdu vysprchovat. moje spolubydlící je ještě v posteli."

neděle, června 25, 2006

odjezdová

za týden odjíždím z dijonu. na furt. možná se sem za rok zajedu podívat, jestli je na rue de la liberté pořád ještě jeden obchod s botama za druhým, kolik tu přibylo důchodců a jak nám chátrá škola.

mám takovou nejasnou představu, že bych měla nostalgicky pofňukávat nebo se naopak aspoň radovat - ale nic z toho. je mi to prostě fuk. vím jenom, že se mi v zásadě nechce nic dělat, natož odvšivovat byt a balit, protože to bude děsná makačka a měla bych se spíš učit mikro. a už vůbec radši nemyslím na stěhování: kufry tři těžké, ruce dvě slabé, vlak do paříže upocený, o řidičích eurolines, až uvidí ty kufry, radši nemluvit...
taky se mi nechce do toho mannheimu. už jsem se tedy smířila s tím, že budu bydlet v útulnější (doufejme!) obdobě aušvicu, ale začínat znova od nuly? nikoho v cizím městě neznat? být zase na tři měsíce hluchá, němá, se slovní zásobou, pasivní i aktivní, omezenou na "Na ja, aber..."? nevědět, kam jít nakoupit, kde je učebna, na koho se usmívat, jak trefit domů? a to všechno jenom proto, že to bude a great experience, nebo hůř une expérience enrichissante, během které zajisté potkám spoustu milých a zajímavých lidí?
děkuji, už jsem zažila. je to peklo a stále si nejsem jistá, že to za ten výsledný efekt stojí.

včera jsme po zkoušce z makroekonomie seděly s holkama nad palačinkou v jedné ze dvou dijonských restauračních ulicí, kde vám o talíř otírají turisti i místní a stoly jsou tak blízko u sebe, že se občas napijete ze skleničky hosta od vedlejší kavárny. když okolo nás prošla za půl hodiny polovina ročníku, prohlásila monička: "já mám pocit, jako bychom tu byly v nějakém mořském letovisku, kde potkáváš každý večer ve městečku celý zájezd."
"no, ale pobyt už se naštěstí chýlí ke konci," zasmála se alice.

tak nevím: naštěstí, nebo ne naštěstí? mám být ráda, že vypadnu z města, ve kterém je jedno divadlo, čtyři kina a jedna koncertní síň, nebo se mám vztekat, že mě ženou pryč, sotva si na tu nudu zvyknu?

řešení à la pseudointelektuálka: více mikra, více Histoire juridique des Etats, více letních slev a s nimi spojených růžových hadříků s cancourkama. (už ve středu! už ve středu!)
však vono se to nějak vyvrbí.

středa, června 21, 2006

fête de la musique

venku je krásně. sluníško -
- alice mi půjčila vieweghův deník, takže to zkusím po jeho: jak má průměrná bloggerka pravdivě popsat idylický letní podvečer, aniž by se ztratila ve slohovém cvičení?

držme se tedy holých vět, aspoň co se toho popisu týče. venku je krásně. slunce zapadá někdy po desáté, a noc je tudíž ještě daleko, ale den je již unaven. (a sakra, tak tohle nevyjde.) obvykle v tuhle dobu u psacího stolu slýchávám hlasy hrajících si dětí a říkám si, jak je všechno to vzdálené pištění, kvičení, hulákání uklidňující. dneska je ale ve francii Svátek hudby. celá města slaví. v ulicích stojí na každém rohu dvojice či trojice s kytarou a mikrofonem, na radnicích a v palácích vystupují profesionální sbory a kapely. dijon se dnešní noci promění v ráj na zemi: melodie se vznešeně ponesou ozářenými historickými nádvořími, bude slyšet klasika, techno, jazz, rock, gospely, latina, španělština, zulu...
v mateřské školce o ulici pod námi také muzicírují. a mají vzestupnou tendenci, aniž by ale ztráceli poluchačův zájem. začali jsme xylofonem a housličkami (tím se vysvětluje to dítko, co poslední týden šmydlalo od rána do večera nonstop), protrpěli se několikerými boogie pro začátečníky a My bonnie is over the ocean a Alouette, gentille alouette, brnkanými na piáno dvěma prstíky, a užili si jednoho roztomiloučkého Chopina, o kterém jsem přesvědčena, že jsem ho taky hrála (stejně jako půl světa mladých klavíristů). a teď mi tu nějaká paní s kapelou střihá pod oknem parádní blues. a přidává: Proud Mary (rrrolling! rrolling! rolling on the rriver!), I feel good...

jak se má při tomhle jedna učit makro?!

pátek, června 16, 2006

úvodní scéna francouzské komedie

činžovní dům v dobré čtvrti blíže neurčeného francouzského městečka.
podvečer. v okně druhého patra si čte dívka knihu, hudba hraje Je ne veux pas travailler od Pink Martini, vrchol to francouzského šansonu, neboť a) si o něm každý myslí, že to zpívá Edith Piaf, b) v několika málo slovech přesně popisuje obrázek, jaký má o francouzích průměrně vzdělaný cizinec.

pod domem přechází mladý muž s mobilním telefonem u ucha. mává na dívku, dívka mává zpět.

dívka: Je ne veux pas travailléééééééééééééér!
mladý muž: Tiše, vzbudíš dementy z prvního!
dívka: Je veux seulement oubliéér!

mladý muž pokračuje v telefonním hovoru. dívka zachází do bytu. po chvíli se ozve zvonek.

dívka: co na mě zvoníš? ty nemáš klíče, nebo co? tvoje spolubydlící není doma?
mladý muž: není, šla pryč s Andréem. můžeš mě pustit nahoru?
dívka: jasně. ale jak se dostaneš k sobě do bytu, když nemáš klíče?
mladý muž: to nevím. (chvíle ticha) nemohl bych zůstat tu hodinku u tebe?
dívka: no klidně, zabzučím ti. (vklouzne do bytu, pak se opět vynoří) zase to nefugnuje, musím ti hodit klíč!

ladným pohybem ruky pouští klíč na nekonečnou pouť dvou pater. ve tváři mladého muže se zračí úleva, a zároveň hluboké soustředění. chytat klíče není jen tak.
dlužno podotknout, že klíč do jeho spojených dlaní nedorazí. se zlověstným cinkotem se totiž zastaví na stříšce vchodových dveří, a dál se ani nehne.
dívka: no to snad neni možný! to je jak z blbýho filmu!
mladý muž se pokouší vyskočit a dosáhnout na klíč, ale všechno snažení marné. dívka v posledním zoufalém pokusu sešpulí pusu a na vzdálenost jednoho a půl patra fouká.
dívka: tak počkej, já si nechám otevřený dveře a sejdu pro tebe, jo?

pantoflíčky po schodech jen klapají.
dívka: no, tak pojď nahoru.
mladý muž, žertem: ty jsi ale blondýnka!
dívka se naoko rozčílí a vyběhne mladého muže vypráskat. na nepatrný zlomek sekudny to vypadá, že se hodlají rozpustile honit po ulici a poté si skončit udýchaní v náručí - když vtom se zaklapnou dveře od domu.
mladý muž: a je to!
dívka: co budeme dělat?
mladý muž: no co. zazovníme na dementa z prvního, ať vezme smeták a ty tvoje klíče nám smete dolů!
dívka: neblázni, vždyť ten už dávno spí! ta jeho prej vstává v pět ráno a v devět musí do hajan! nechtěj vědět, co nám udělá, jestli na něj teď zazvoníme!

mladý muž přesto přechází ke zvonkům (štěstí) a za okamžik se už z okna třetího patra vyklání kyprá ženština.

mladý muž: dobrý večer, madam! nemohla byste nám prosím zabzučet?
madam ze třetího: co se vám stalo? vy nemáte klíče? a vy se kamarádíte, jo? no jo, mládí...!
mladý muž a dívka: mlčí
madam ze třetího: tak počkejte. (po chvíli) nefunguje to, co mám dělat?
mladý muž a dívka: upínají zraky ke vchodu od domu.
madam ze třetího:
to vám jako mám hodit klíče? ani náhodou, vždyť se můžou rozbít! pak se otřískají a nepůjde s nimi otevírat!
dívka zírá do země.
madam ze třetího:
a jít vám otevírat sama... nevíte, co to je, ty schody! vždyť to jsou tři patra! no dobře, tak já teda jdu, ale nedělám to ráda!
ženština se dolů skutečně dopraví, ale pak uklouzne na naleštěné podlaze, klíče jí vypadnou z ruky a hups do kanálu.
madam ze třetího: ježiš, co já teď budu dělat? a jean-louis není doma! odjel na služební cestu do grenoblu! bůhví co tam vůbec dělá, že já ho nechala odjet! a takovejch jako vy, slečinko, těch je tam s ním určitě spousta!
dívka: no tak pardon!
madam ze třetího: pardon, pardon, to se řekne! ale já tady teď trčím bez klíčů, s nějakou takovou, s jakou on si tam užívá, a vona mi ještě bude říkat pardon! pitomej grenoble!
mladý muž: podívejte, vždyť vidíte, že ona rozhodně není s vaším manželem v grenoblu! je snad v grenoblu? není! tady stojí, tak jak by mohla být v grenoblu?

skupinka se v padajícím soumraku nakvašeně hádá, ale hlasy postav jsou postupně překrývány houpavou harmonikovou melodií. ta harmonika je pro francouzskou komedii důležitá, tím spíš na jejím začátku: kulturní kořeny musí být zdůrazněny!

tak to bychom měli začátek. račte dosadit libovolnou variaci na téma "trosečníci na opuštěném ostrově" či "skupinka nesourodých, leč výrazných individuí uvězněna v nefukčním výtahu".
kruciální je nezapomenout na konec (po titulkách): kromě harmoniky se musí objevit soused-dement z prvního, který za úsvitu vyběhne v teplákách joggovat, zmožené bezdomovce radostně pozdraví a nechá za sebou zaklapnout dveře, než se trosečníci vzpamatují.

další harmonika, popř. paní, co si nese pod paží ranní bagetu.






***

inspirováno skutečnou událostí (vlastní blbostí): vážně neumím házet klíče.

úterý, června 13, 2006

+ a -

soukromá bilance několika uplynulých dní.

hypothesis: negativa budou převažovat, a to hodně.

empirická část:
pozitivum 1: odjela jsem v sobotu za jankem do paříže. janek, jindy prudivej a mnohdy i životu nebezpečnej (pokud se zrovna člověk nacházel v nestabilní pozici či držel v ruce cokoliv, co lze zarazit do krku či vočí), byl one-to-one jako vyměněnej. dokonalý muž! když jsem půl hodiny přemítala, jestli si sundám, nebo nesundám, svetr, s pochopením odpovídal: "no, jak chceš. za chvíli ti možná bude horko. ale jestli chceš, tak se za chvíli zase zastavíme a svlíkneš se potom." sám, ze své vlastní vůle (!) mě zatáhl do C und A a pravil: "nejdřív koupíme to, pro co tu jdu já, a pak s tebou projdu celý dámský oddělení. cože, dětský? no dobře, tak to taky." prostě nádhera.
negativum 1: papíry s vytištěnými přednáškami Europe In The World, které jsem si připravila do vlaku, jsem samozřejmě nechala doma. neučila jsem se.
pozitivum 2: koupila jsem si za účelem návštěvy supr meruňkové tričínko s cancourkama přes prsa.
negativum 2: meruňkové tričínko odhaluje většinu ňader. nevhodné pro návštěvu jankových rodičů.
pozitivum 3: maminka výstřih nekomentuje. zato když si nazouvám boty (ve velmi decentním odstínu starorůžové), suše podotkne: "ty jsi taková celá růžová, ne?"
pozitivum 4: v neděli seberu síly a přednášky a jdu se učit k rybníku.
negativum 3: spálila jsem se. moc. ale to ostatně víte.
negativum 4: zas tak moc jsem se toho nenaučila, seřadit poznámky zabralo hodinu, učení se prvních deseti stránek další tři... ukazuje se, že mě gramatické chyby v angličtině naší francouzské přednášející (specialistky na německo) rozptylují více, než jsem předpokládala. je to nějaký složitý, karle. a pak už přichází večer a je načase začít dělat exposé na dějepis. La chute du Mur de Berlin vue de l´Est. mňam.
pozitivum 5: nekončíme 13.7., ale už prvního! HURÁ, BUDU MÍT CELÝ MĚSÍC PRÁZDNIN!
negativum 5: exposé nedokončeno. kolují fámy, že na něj ale stejně zítra nevybyde čas. možná ho tedy děláme zbytečně.
negativum 6: exposé více méně hotovo, učení na zkoušku zcela nedostačující. čas není natahovací. negativum 7: zopakování celé látky mi je znemožněno sousedovou hudební vložkou, viz níže.
negativum 8: během zkoušky se ukazuje, že studium bylo s největší pravděpodobností vskutku nedostačující, a to i přestože jsem protivníka nepodcenila a dala tomu všechno.
pozitivum 6: naše skupina vyhrává soutěž o nejlepší paper celé Spring School.
negativum 9: můj díl na úspěchu onoho paperu je sporný. co jsem napsala, bylo zcenzurováno nebo přepsáno a nezdálo se to dost dobré... stále ještě nevím, co si o tom mám myslet.
pozitivum 7: vyhráváme proto, že prý focusujeme "more on the dynamic interplay of institutions and culture in the process of generating [European] cultural identity". tenhle koncept interakce mezi institucema a kulturou jsem nám vymyslela já! já, já, já! hurray, slavme, líbejme mi nohy!
pozitivum 8: už jsem se našla. bude ze mě slavná political scientist, která se bude zabývat pouze velkými koncepty a dokazování a psaní nechá na jiných. hum.
negativum 10: na exposé o pádu berlínské zdi se opravdu nedostane.
negativum 11: těch pět, šest hodin strávených nad inkriminovaným exposé bylo tedy slušně řečeno zbytečných.

závěr: takže je to nakonec poměrně vyrovnaný. pro bližší výzkum navrhuji ohodnotit též kvalitativní prvek. aneb: prázdniny a relativně spravené sebevědomí jsou víc než vztek na profesora-komunistu, že mi zkazil zkoušku (!).

vošemetná

už jsem psala o našem dementním sousedovi? ne o tom intelektuálním snobovi, co ve mně nakrátko probudil nečekané vášně, ani o tom, se kterým si koukáme do oken, ale o sousedovi zespoda. něco málo jsem asi zmínila, v tom smyslu, že je mentálně postiženej a že mu za zády monička vyplazuje jazyk, aby mě rozesmála.

z toho by mohla vzniknout mylná představa, že jsem mrcha necitlivá, která se posmívá handicapovaným. takže ne, tak to není. on totiž soused není tak úplně retardovanej. zdravej sice taky ne, ale... no prostě je tak akorát, aby se člověk necítil blbě, když si po jeho odchodu povzdechne něco o blbcích. a že je proč! soused je totiž duch baráku a kdybychom žili na jiném místě v jiné době, třásly bychom se zřejmě strachy, protože soused rád řeší a stěžuje si. takhle nás vystíhoval, když si na celej barák stěžoval u správce, který potom poslal všem partajím výhružný dopis. došlo k incidentům rušení nočního klidu, a tak dále a tak dále, a my se s alicí strašně bály, co že jsme to provedly. ale na druhý den na mě soused volá (poslouchal za dveřmi, až půjdu do školy), jestli jsme v pořádku dostaly jeh výhružku. byla jsem z toho tak vykolejená, že jsem narazila bicepsem do kliky od okna a měsíc vypadala jako týraná manželka. toť tedy jeden důvod, proč mi ho není líto.
navíc vypadá šťastně a spokojeně, má krásné 3+1, obrovskou televizi, hifi věž, koťátko a blonďatou, podobně postiženou přítelkyni, nafoukanou jak gottwaldova konkubína zkřížená s jiřinou švorcovou, která to koťátko jednou umazlí k smrti. očividně jsou spolu rádi, přestože trochu specifickým způsobem. náhodou máme o jejich intimním životě docela přehled, protože stěny jsou tenké a oni hluční.
"dementi si zas hráli," řekla mi jednou třeba alice, když jsem se vrátila po víkendu z paříže. "ale bylo to docela drsný, měli by jim to zakázat. řvali po sobě navzájem, že se zabijou, dokonce jsem přemejšlela, jestli nemám zavolat pomoc."
oba dva zřejmě pracují, ačkoliv neumějí pořádně psát. přirozeně, jsem nadšená: tomuhle říkám integrace! hifi a televize nejsou koupené za podporu, ale za tvrdě vydělané peníze! hurá, jsou ve francii ještě takoví...! na druhou stranu nám ta její práce pěkně otravuje život. slečna vstává v pět ráno, takže kdokoliv si po deváté večer kýchne, je brutálním způsobem seřván.
"sylvulpé!" ječí přítelkyně řežákem, kterým by mohla krájet chleba. "sylvuplé!"
včera jsme na tohle pravidlo s alicí zapomněly a k půlnočnímu učení se na zkoušku jsme si pouštěly samé lepší hity.
"I´m lýhýving ón a jet plane! lýhývihihing!" hýkala jsem vesele nocí do otevřeného okna.
"neblbni, přijde na nás soused!" zasyčí alice.
"no jasně, a ta jeho zaječí SYLVUPLÉÉÉ!" kříčím směrem k podlaze.
nakonec jsem se lehce uklidnila a nikdo na nás nepřišel.

jaké ale bylo mé překvapení, když se úderem deváté ranní začal blok otřásat do rytmu špatného hiphopu. M. POKORA, nová ikona McDonaldovské francie. a hned poté Ilonka, které přezdívám Sexy malá holčička: před dvěma lety natočila svým dětským hláskem jeden hit o ptáčcích, stromečkách, obláčcích a sluníčku, vlezlou (chytlavou) melodii s tuctuctovým základem.
"Un oiseau, un enfant, une chèvre,
Le bleu du ciel un beau sourire du bout des lèvres.
Un crocrodile, une vache, du soleil!"
a pak znovu M. Pokora a znovu Ilonka a pak výherkyně páté řady francouzské Superstar...
hvězdy mi defilují (řvou) pod oknem a dilema, jestli má smysl si hodinu před zkouškou ještě opakovat poznámky, je tak vyřešeno.
celou zábavnou situaci shrnuje alice, která vstává (o hodinu a půl dřív, než měla původně v plánu) se pološíleným pohledem v zalepených očích.
"já ho zabiju!" křičí. "zabiju! já ho normálně rituálně zapíchnu!"

ale když jsme ho odpoledne potkaly před krámem, nic neudělala. buď to bude tím, že je soused přes všechnu svou zálibu ve stížnostech neusále dobře naladěn a usměvavý, nebo ze spolubydlící možná promluvil soucit. možná si totiž vzpomněla na to, že chudákovi sousedovi už měsíc teče po stěně voda a že to pravděpodobně má co do činění s tím těstěm na knedlíky, co jsme před šesti týdny spláchly do záchodu...

neděle, června 11, 2006

neděle, 11. června

dnes jsem se u místního rybníku pekelně spálila. ramena i záda mám v jednom ohni (vypůjčená osmička holt nezabírá jako moje obvyklá pětadvacítka), kůži na nohou rozedřenou od sandálů, ve kterých jsem se rozhodla ujít těch šest kiláčků tam a zpátky i přesto, že jsem je od července neměla na sobě. pálí to, pálí, ale nemůžu se smířit s představou, jak zítra půjdu do lékárny a stejně jako polovina města řeknu: jeden panthenol, prosím. prozatím se tedy mažu tělovým mlékem, zavřená v pokoji, protože před alicí se prostě promenovat nahá nemůžu. vystavuju se aspoň sousedovi z protějšího baráku, ten se musí bavit! nahatá, lesklá holka před počítačem, do zad bledě vypálený proužky od podprsenky, jinak rudá jak anglickej turista.
a ze včerejšího chození po paříži lehký úžeh.


začalo léto, hurá!

pátek, června 09, 2006

módní okénko

před několika týdny, kdy to ještě vypadalo, že přijde léto, vyhrabala máma ze skříně poklad: roztomiloučké šatičky z drobné modrobílé kostky, která vzdáleně, opakuji vzdáleně, připomíná vzorek ubrusů ve školní jídelně. pierre samozřejmě české školní jídelny nezažil (ačkoliv nevím, proč se o tomhle zdroji kolektivního traumatu nepíše v příručkách pro turisty), a tak se pro šaty okamžitě nadchl. když zjistil, že to není žádná napodobenina, ale opravdová old school ze sedmdestátých let, byl u vytržení a dokonce chtěl, abych si je oblékla na svatbu jeho rodičů. dlouho jsem ho přemlouvala, že to není dobrý nápad. ustoupil nakonec až na argument, že sice kostka ano, ale ten volánek dole a ty dva kanýry u krku nejsou dostatečně decentní.

alice už tak nadšená nebyla. vlastně nadšená nebyla vůbec.
"zástěra?" zvedla pochybovačně obočí.
přiznávám, trchu mě to znejistilo. ale alice je konzerva a já ze zásady nevěřím někomu, kdo nemá v šatníku ani jeden jediný kus oblečení v neonově zelené. dala jsem tedy spíše na reakci kate: "j'adore ta robe! elle est géniale!"

i vypravila jsem se sebevědomě do víru maloměsta. nikdo se nad mým úborem na ulicích nepozastavoval a u Orange mi šatičky dokonce vynesly spiklenecký úsměv mladého prodavače. kámen úrazu přišel až cestou z nádraží domů. asi minutu procházím nedijonsky ošklivou industriální čtvrtí, kde auta smrděj a sluníčko nehřeje, ale pálí.
a tam jsem je potkala. dva výrostci, bezprizornost a tupost jim čišela z vyholených hlav. v noci bych se jich bála, takhle jsem jen přitáhla volánky těsněji k tělu a zkoušela se o ně na úzkém chodníku neotřít. už už se zdálo, že se dobrá věc podařila, když se jeden z nich otočí a povídá:

"Permets-moi de te dire que [tet] ignoble."

tak nevím, jestli chtěl říct c'est ignoble, což by znamenalo, že jsou odporné mé kostkované šaty, nebo t'es ignoble, že se mu nelíbím paušálně celá já. nebo se možná nemohl rozhodnout. v každém případě to není zrovna povzbudivá zpráva a možná budu muset další nošení kanýrovných ubrusů ještě zvážit.

středa, června 07, 2006

u řeky

v praze byla, jak jistě všichni víte, kosa. v noci na pátek jsme s pierrem venčili psa a náhodný kolemjdoucí pejskař se snadno mohl stát svědkem dvojjazyčného dialogu, zcela padlého na hlavu.

"koukej na ty auta! vono je snad na těch kapotách namrzlo!"
"namehrzlo?"
"gelé."
"ah. non mais c'est n'importe quoi, olga, on est au mois de JUIN!"
"já vim, ale podívej!"
"non mais vraiment, puisque je te dis que c'est n'importe quoi!"

druhý den jsem si na internetu přečetla, že teda jako nejsem blázen a že byla v noci fakt klendra. hřát mě tedy krom norského svetru a kabátu mohl též i pocit vítězství.


a takhle to vypadalo na nábřeží. foceno by pierre catalan, 3. června, ano června 2006. povšimněte si, prosím, dvou věcí: zaprvé toho dra-ma-tického nebe, o kterém byste určitě bez rozmýšlení řekli: "listopad!", a zadruhé hladiny Vltavy. takhle vysoko fakt bejt nemá.

úterý, června 06, 2006

strip, strip

mé poslední stripové snažení se nesetkalo zrovna s ohromujícím úspěchem. vlastně se nesetkalo s úspěchem tečka. a že jsem se s ním patlala, nevděčníci jedni.

tak tady máte novej. ne abyste zase prskali!


sobota, června 03, 2006

Dnes v noci...

ne, žádný strach, nebudu vám povídat o souchotinách a křídlovce. je to mnohem prozaičtější. quoique...!

dnes v noci se mi zdálo, že je volební víkend. že koukám v dijonu na české zprávy a vidím, jak klaus vhazuje lístek do urny a za cvakání blesků říká, že si půjde se synem zajezdit na kolečkových bruslích. já vím, trochu se mi to v hlavě míchá. ale musíte uznat, že i ve snech zůstávám dámou, neboť ctím barvu.

(... jsem zapomněla říct, že volím v praze. máma mi přichystala doma na postel něco pro zasmání. to něco pierre bleskurychle nalepil na zrcadlo, takže když jsem si šla nic zlého nečujíc zkontrolovat vizáž, málem jsem dostala infarkt. místo mého blonďatého ksichtejčku na mě vybafla voranžová hlava premiéra Paroubka, nabízejícího mi jistoty a prosperitu.
když o tom teď tak přemýšlím, možná to vlastně nebylo pro zasmání, ale memento mori.)

no prostě jsem ve snu byla v dijonu s milovanou spolubydlící v nějakém strašném pokoji 4x4m, prosyceného smradem prošlé šunky a dívčího internátu. a najednou kdo to neklepe na dveře! pán riaditeľ a paní ředitelová v doprovodu václava klause a několika goril v černých brýlích. a že prej, kde je večeře a že se tohle nedělá, nechat prezidenta o hladu. i postavily jsme na knedlíky a konverzovaly jsme a já se celou dobu strašně bála, že udělám nějaký foe pah, za který by mě pán riaditeľ mohl mít nerad.
když jsem se konečně začínala rozehřívat a chystala se všem jasně a přehledně vysvětlit, co si myslím o politické situaci v ČR, václav klaus utekl. prostě se zvedl a odešel. ochranka mi mávala z černé prezidentské helikoptéry a já stála jak solnej sloup s knedlema v ruce.
"ale vždyť jsme se ani nerozloučili!" volala jsem zničeně do hluku motorů. "a vůbec, neměl vy jste bejt se synem na bruslích?"


je to definitivní: někdy je moc prostě příliš a posty začínající "dnes v noci" by se měly odehrávat buď v nočním klubu na gothic party, nebo vůbec ne.