pátek, června 16, 2006

úvodní scéna francouzské komedie

činžovní dům v dobré čtvrti blíže neurčeného francouzského městečka.
podvečer. v okně druhého patra si čte dívka knihu, hudba hraje Je ne veux pas travailler od Pink Martini, vrchol to francouzského šansonu, neboť a) si o něm každý myslí, že to zpívá Edith Piaf, b) v několika málo slovech přesně popisuje obrázek, jaký má o francouzích průměrně vzdělaný cizinec.

pod domem přechází mladý muž s mobilním telefonem u ucha. mává na dívku, dívka mává zpět.

dívka: Je ne veux pas travailléééééééééééééér!
mladý muž: Tiše, vzbudíš dementy z prvního!
dívka: Je veux seulement oubliéér!

mladý muž pokračuje v telefonním hovoru. dívka zachází do bytu. po chvíli se ozve zvonek.

dívka: co na mě zvoníš? ty nemáš klíče, nebo co? tvoje spolubydlící není doma?
mladý muž: není, šla pryč s Andréem. můžeš mě pustit nahoru?
dívka: jasně. ale jak se dostaneš k sobě do bytu, když nemáš klíče?
mladý muž: to nevím. (chvíle ticha) nemohl bych zůstat tu hodinku u tebe?
dívka: no klidně, zabzučím ti. (vklouzne do bytu, pak se opět vynoří) zase to nefugnuje, musím ti hodit klíč!

ladným pohybem ruky pouští klíč na nekonečnou pouť dvou pater. ve tváři mladého muže se zračí úleva, a zároveň hluboké soustředění. chytat klíče není jen tak.
dlužno podotknout, že klíč do jeho spojených dlaní nedorazí. se zlověstným cinkotem se totiž zastaví na stříšce vchodových dveří, a dál se ani nehne.
dívka: no to snad neni možný! to je jak z blbýho filmu!
mladý muž se pokouší vyskočit a dosáhnout na klíč, ale všechno snažení marné. dívka v posledním zoufalém pokusu sešpulí pusu a na vzdálenost jednoho a půl patra fouká.
dívka: tak počkej, já si nechám otevřený dveře a sejdu pro tebe, jo?

pantoflíčky po schodech jen klapají.
dívka: no, tak pojď nahoru.
mladý muž, žertem: ty jsi ale blondýnka!
dívka se naoko rozčílí a vyběhne mladého muže vypráskat. na nepatrný zlomek sekudny to vypadá, že se hodlají rozpustile honit po ulici a poté si skončit udýchaní v náručí - když vtom se zaklapnou dveře od domu.
mladý muž: a je to!
dívka: co budeme dělat?
mladý muž: no co. zazovníme na dementa z prvního, ať vezme smeták a ty tvoje klíče nám smete dolů!
dívka: neblázni, vždyť ten už dávno spí! ta jeho prej vstává v pět ráno a v devět musí do hajan! nechtěj vědět, co nám udělá, jestli na něj teď zazvoníme!

mladý muž přesto přechází ke zvonkům (štěstí) a za okamžik se už z okna třetího patra vyklání kyprá ženština.

mladý muž: dobrý večer, madam! nemohla byste nám prosím zabzučet?
madam ze třetího: co se vám stalo? vy nemáte klíče? a vy se kamarádíte, jo? no jo, mládí...!
mladý muž a dívka: mlčí
madam ze třetího: tak počkejte. (po chvíli) nefunguje to, co mám dělat?
mladý muž a dívka: upínají zraky ke vchodu od domu.
madam ze třetího:
to vám jako mám hodit klíče? ani náhodou, vždyť se můžou rozbít! pak se otřískají a nepůjde s nimi otevírat!
dívka zírá do země.
madam ze třetího:
a jít vám otevírat sama... nevíte, co to je, ty schody! vždyť to jsou tři patra! no dobře, tak já teda jdu, ale nedělám to ráda!
ženština se dolů skutečně dopraví, ale pak uklouzne na naleštěné podlaze, klíče jí vypadnou z ruky a hups do kanálu.
madam ze třetího: ježiš, co já teď budu dělat? a jean-louis není doma! odjel na služební cestu do grenoblu! bůhví co tam vůbec dělá, že já ho nechala odjet! a takovejch jako vy, slečinko, těch je tam s ním určitě spousta!
dívka: no tak pardon!
madam ze třetího: pardon, pardon, to se řekne! ale já tady teď trčím bez klíčů, s nějakou takovou, s jakou on si tam užívá, a vona mi ještě bude říkat pardon! pitomej grenoble!
mladý muž: podívejte, vždyť vidíte, že ona rozhodně není s vaším manželem v grenoblu! je snad v grenoblu? není! tady stojí, tak jak by mohla být v grenoblu?

skupinka se v padajícím soumraku nakvašeně hádá, ale hlasy postav jsou postupně překrývány houpavou harmonikovou melodií. ta harmonika je pro francouzskou komedii důležitá, tím spíš na jejím začátku: kulturní kořeny musí být zdůrazněny!

tak to bychom měli začátek. račte dosadit libovolnou variaci na téma "trosečníci na opuštěném ostrově" či "skupinka nesourodých, leč výrazných individuí uvězněna v nefukčním výtahu".
kruciální je nezapomenout na konec (po titulkách): kromě harmoniky se musí objevit soused-dement z prvního, který za úsvitu vyběhne v teplákách joggovat, zmožené bezdomovce radostně pozdraví a nechá za sebou zaklapnout dveře, než se trosečníci vzpamatují.

další harmonika, popř. paní, co si nese pod paží ranní bagetu.






***

inspirováno skutečnou událostí (vlastní blbostí): vážně neumím házet klíče.

2 komentáře:

domous řekl(a)...

nice :)

dudek řekl(a)...

inspirováno timhle postem: Včera sem si, před odchodem do Wigwamu, zapomněl klíče, ale ještě sem doma zastih bráchu, kterej mi naštěstí bez řečí otevřel. :)