středa, července 26, 2006

konec prázdnin

odjezdy z dovolené znám již tradičně zábavné. loni, když jsme s mámou opouštěly rozhrkaným autobusem turistické letovisko na jakémsi řeckém ostrově, se nám představila určitá část českého národa v celé své kráse. Homolkovi přistoupili skoro až před letištěm, takže na ně vybyla sedadla na konci autobusu. to je důležitý detail, dalo by se říci skoro až řízení osudu, protože jinak by perly své konverzace marně házeli do předního skla a my bychom se nepoučili. taky bychom si možná nevšimli, že metráková matka rodu drží v jedné ruce igelitku, v druhé slunečník pamatující lepší časy na počátku devadesátých let. ale jak osud chtěl, slyšeli jsme všichni všechno.
"jé, já se tak těšim, až si dam doma ten chleba se sádlem!" vyhrkl štěstím otec, jen co řidič nastartoval motor.
osazenstvo autobusu nevěřícně zamrkalo. ale mělo být hůř.
"a babí, co je tvoje nejoblíbenější jídlo?" zeptal se vzápětí vnouček.
napjaté ticho.
"drš-kov-ká!" slastně zařvala baba.
"á-há-á!" zapískal autobus.
"ale ten chleba se sádlem..." nenechal se přerušit otec.
"u-hu-hů!" svíjeli jsme se v křečích.
"hned jak přijedu, si ho dam! to mi tady chybělo!"

letos jsme se vezly na jiné notě. vstoupíme do autobusu společně s příjemnou partou mladých lidí, jejíž ženské osazenstvo okamžitě začne regulovat severák z klimatizace.
"helé, vono to nejde, no já tady zmrznu!"
a to byla voda na náš mlýn. máma, tou dobou již ovinutá třemi svetry a dvěma šátky, mě vyslala, ať řeknu řidiči, že by to laskavě mohl vypnout.
delegát se ksichtí. no bodejť by ne, u předních dveří má dobrých pětadvacet. "ale ono to nejde vypnout jednotlivě, to musíme celý. a to se uvaříme."
"tak to vypněte celý, prosím. aspoň na chvilku."
slečny mi tleskají, ovšem ne na dlouho. po třech minutách fffffú a fffí, opět drkotáme zuby.
přistoupí nová várka. ruce všech účastnic zájezdu v momentě vyletěly k větrákům. "vono to nejde vypnout!" a "no co s tím? mám jít poprosit delegáta?"
situace se opakuje.
když už prosí paní v letech potřetí, zahuláká zepředu mocný bas: "jo, tak to kvuli vám se tady potíme!"
o přestávce (letiště je daleko a delegát myslí na naše žaludky) se jiná elegantní dáma ptá ještě jednou. že by se ráda s někým vyměnila.
"tak jste si měla sednout dopředu!" burácí bas, ke kterému končeně přiřazuji zemanovský obličej i s podbradkem.
"to nešlo, tam jste seděl už vy," říkám. "vy jste přece ten pán, co se potí?"
pán, co se potí, zbrunátní. fakt, zbrunátní. zatím jsem ještě nikdy nikoho brunátnět neviděla, ale třeba to jde dohromady s tím pocením. třeba má pán návaly.
"hele!" koktá a výhružně na mě dělá tytyty ukazováčkem. mám pocit, že co nejdříve sleze ze schůdku autobusu a půjde mi jednu ubalit.
delegát má zřejmě stejnou vizi, protože mi urychleně nabízí, že se můžeme přesunout na jeho teplé místečko vepředu. paní, která se chtěla prohazovat s pánem, co se potí, se smutně vrátila na své ledové sedadlo. a nezahřála se chudinka ani v letadle, kde neměli deky ani topení a kde jsem drkovala zuby i já v tlustých džínách.

výsledek? mám angínu.
"za týden by bylo dobré přijít na kontrolu," říká můj pan doktor poté, co mi předepsal antibiotika a vincentku.
"za týden... za týden už budu v mannheimu," říkám já.
"aha... a jak tam pojedete?"
"no, klimatizovaným autobusem přece."

takže tak. a do toho mi skučí pierre, že je mu horko, putain, il fait chaud, j'ai chaud, j'ai chaud, je peux pas parce qu'il fait chaud, fait chier, fait chaud. no vážně, co se na tohle dá říct?




neděle, července 16, 2006

dovolená

jak lépe na pláži intelektuálně nezakrnět, než si procvičovat cizí jazyk?
z pochopitelných důvodů to vyhrála němčina.
z pochopitelných důvodů jsem se rozhodla nečíst feuchtwangera v originále.
z nedostatku jiných možností jsem si tedy koupila...

dorotu maslowskou v německém překladu.

to už je tedy hodně pseudo a dost málo inťo.

úterý, července 11, 2006

greenway botič a pár poznámek o zadnici

strašně moc bych chtěla něco úžesnýho napsat, ale pierre mi co tři vteřiny strká hlavu před monitor pod záminkou, že chce bisou, bisou, ouá!, popřípadě mi znehybňuje ruce s výkřikem "obejmout! calinou!". takže opět heslovitě.

v pátek večer jsem zažila noční můru každého dospívajícího: všichni kamarádi byli mimo prahu. i rozhodla jsem se pořádně vyspat a věnovat následující den sportovnímu vyžití. saladdin mi je v tomto směru velmi ochotným partnerem (štamgasti poznají, že jeho hvězda stoupá: nejprv ekonomický guru, nyní i vstřícný sportovec. dobrá partie!), tak jsem nadhodila. nechceme jako v sobotu na dvě, tři hoďky na kola?
že chceme. že kam.
že po praze. internet radí greenway botič.
"mám vytisknout nějakou mapu?"
"no jestli se chceš bavit tisknutím všech těch malejch... já vezmu automapu."

na druhý den: "tak jsem tu automapu nevzal, byla moc veliká. ale když je to greenway, musí to bejt značený. krom toho dneska jsi pathfinder ty."


o dva kilometry později: "kudy to pokračuje? hele, zeptáme se támhletý slečny!"
slečna z protisměru, v slušivých cyklistických elasťáčcích ("vypadám sice jako neonová jitrnice, ale jsem strašně drsná!"), totiž právě sesedla z kola a mžourala do mapy. mělo nás to varovat.
"haha, značení? já po ní chvilku jedu, chvilku ne. teď jede kousek podle vody, tak to zkuste."

zkusili jsme.
"mělo mě to trknout, když se na tom webu radujou z otevření každejch dvou set metrů."

to make a long story short: vzali jsme to přes vršovické náměstí až ke kinu eden, s luxusní zajížďkou ke kohinorce. vede k ní totiž most a já si naivně myslela - znáte ten vtip o těch dvou blondýnách na mostě? "kampak asi tak teče?" ptá se jedna. "tak tam skoč a uvidíme!" odpovídá druhá. první skočí, vrátí se celá porouchaná a říká: "ty jo, to není řeka, ale dé jednička."
takže tak. pod mostem samozřejmě nebyl botič, ale toto:

a po opuštěném mostě se k nám blížil od fabriky chlapík, co měl na zádech kytaru.
"týpek s kytarou je vždycky bezpečnej," říkám.
"pokud v ní neukrývá kulomet," odpovídá zdeněk.
"hm. no já se ho stejně zeptám."
"počkej, tak uhni s tím kolem, ať má aspoň pocit, že může svobodně projít."
"dobrý den! jste místní?" halekám.
"bohužial nie," usmívá se plaše.
"aha," srdce mi poklesá, ale naděje umírá poslední. "a nevíte přece jen náhodou, kde je tady botič?"
"botič?"
"no, botič. potok."
"potok?"
"no! my máme jet podél potoka, ale von se nám ztratil."
"ztratil?"
"no! von je tady totiž prej někde podzemní."
v této chvíli si ukrajinec s kytarou (nebo alespoň pouzdrem na kytaru) zjevně házel na vůli a zdravý rozum. rozhodovalo se mezi: a) pěstí do zubů mně, b) pěstí do zubů zdeňkovi, c) zamáváním do skryté kamery, d) rychlým telefonátem na psychiatrickou pohotovost, protože dvě děcka na kolech, co se jim ztratil podzemní botič nemají volně pobíhat po praze.
"tak to vám nepomůžu, zeptejte se dole v hospodě," uzavírá pán. zřejmě ho mé modré oči přesvědčily o upřímnosti našeho hledání.

botič jsme zkrátka a dobře nenašli, ale zato jsem byla málem požádána o ruku. nějaká předtucha o nevhodnosti mého úboru mě měla napadnout už ve chvíli, kdy před domem zdeněk prohlásil: "sukýnku chválím a co knoflíček? knoflíček už se nedopnul?"

nedopnul, no a co.
"já si nestěžuju, mám před sebou luxusní rozparek."
tak proto mám bejt pathfinder! rozparek nahoře u pasu, to se hned tak nevidí, že jo?
zřejmě si ten pohled pochvaloval i ten pán, co se na mě z tramvaje tak usmíval, až si skoro ukroutil hlavu. jeli jsme vedle sebe dobré dvě zastávky a bylo to tak romantické, že jsem opravdu čekala, že mi na ortenově náměstí navlékne na řídítka prstýnek...

což mě plynule přivádí k radostnému konstatování, že své město prostě miluju. já praze ukážu dvě půlky, a ona mně svou nejpřívětivější tvář. začalo to už v autobuse. "dámy a pánové, třicet minut přestávka, trente minutes la pause, thirty minutes break, thirty minutes." tak jsem si to před těma dvěma metrákovejma řidičema mašírovala na přidálniční čajíček, když za sebou slyším: "ty jsou, co? jen si plácnout!"
otočím se a autobusáci se na mě povzbudivě chechtají. dlužno říci, že nebýt tohohle vtípku, mohla jsem posléze bezprizorně pobíhat okolo dálnice a křičet, že mi ujel bus. nějak jsem se ztratila a metrákový řidič mě přivolal slovy: "to asi nebude jen tak lehký plácnutí!"

další milé překvapení vbrzku následovalo. navlékla jsem si své ultimativní kalhoty z terranovy, které nejenže nesou cedulku "L", ale dokážou nemožné, a to sice přidat pěkných pár kilo i přesto, že jsou proužkaté vertikálně. loni jsem si je vzala na sebe dohromady asi dvakrát. poprvé mě teta sjela pohledem od pasu dolů a zeptala se, jestli jsem ztloustla, podruhé mi bylo řečeno, že mám "africkou postavu, víš, malý prsa a velkej zadek". letos, když jsem oproti loňsku podstatně zhubla, jsem se rozhodla je risknout. konec konců, šla jsem si jen o barák vedle pro pizzu. ale ouha! jen co jsem vysrtčila nos, tedy zadek ze dveří, projíždí okolo náklaďák s modrou korbou. poledne, na cyrila a metoděje, žádné jiné auto široko daleko. a náklaďák v zatáčce přibržďuje, řidič se vyklání a celým okolím haleká: "ty máš ale prdel!"

pak (chronologicky) ten pán z tramvaje a do čtveřice kluk, co mě na zastávce tramvaje chtěl pozvat na kafe. na otázku, co dělá, odpověděl, že učí angličtinu, latinu a češtinu "tak různě", z čehož jsem vydedukovala, že je mu maximálně šestnáct aj s cestou. pro zájemkyně o příjemné komplimenty: stačí na sebe navléknout červenou kytičkovatou sukýnku z dětského H&M ve stylu "naše nataša". výrostci se pak pohrnou sami.

co na tom, že město zamilovaných má být paříž! pche!
matička stověžatá, ta má ráda baroko!

středa, července 05, 2006

ze stěhování

"no, to jsem zvědavá, jak to všechno stihneš," říká alice, opírá se o okno a její úsměv dosahuje kvalit Valerie z Beverly Hills. sladká mrcha.
"proč se na mě takhle tváříš!" vyjíždím na ní několika ošklivými slovy.
"no nic, já jen, že to bude velmi zábavné, jak pro tebe, tak pro mne," nepřestává ukapávat medu.
co se na tohle dá říct? rozhoduji se zakrýt značně nepokročilé stadium úklidu záchvatem iniciativy.
"jdu vodmočit ty záclony, jo? a zejtra je dám vyprat, jo?"

"alicé! s tímhle asi nepohnu! je v tom 40 litrů vody, to tu nemůže zůstat takhle!"
a opět se ukazuje, kdo z nás dvou si ví vždycky rady. alice zručně manipuluje čtyřicetikilové vědro do rohu obýváku.
no a v té chvíli samozřejmě vědro prasklo. nasycený roztok azuritu se rychle vskauje do parket i peršanu. všechny tři vybuchujeme smíchy. "to bude mít olga co napsat na svůj blog!"
mokrý koberec je samozřejmě nutno usušit. lépe řečeno z půlky ho vyhodit přes parapet mého okna a doufat, že nebude v noci pršet. víte, kolik váží peršan? a teď k tomu přidejte těch 40 litrů.
v půl druhé dovytřeme parkety a polomrtvá alice se odpotácí do postele. méněmrtvá já konám obdobně. za deset minut dvě se probudím hrůzou, že si pro mě přijela policejní helikoptéra, protože nic jiného takovéhle blesky a hřmění metat nemůže.
může.
"alicé! bouřká! koberéc!"

***
"jak si mám začít balit, když mám přes celej pokoj přehnutej koberec?"

***
"jak si mám začít balit, když se mám učit na zkoušky?"

***
"jak si mám začít balit, když chceme jít koukat na fotbal před Église de Saint-Michel?"
nikdy bych netušila, že mi jednou bude sloužit zrovna fotbal jako rozumná výmluva. o kostelu ani nemluvě.

***
"alicé? z pračky leze pěna! pomoc!"

***
sms od moničky: Zmeskala lietadlo, kurvy nemecke.

***
další sms od moničky: Idu jedenastky, zapnete TV. idem zajtra stopom, atmoska super.

***
"já to tady aspoň vyluxuju!"
alicin pohled: ty by sis měla hlavně sbalit, děvče, protože já to tady sama šúrovat nebudu.
spolubydlící mě zřejmě zná lépe než já sama. nebo umí předpovídat budoucnost.
ten pohled vnímám, ale ignoruji. já to totiž přece stihnu a rozhodně, ale rozhodně, ji v tom nenechám samotnou!

***
fotbal před kostelem. atmoška super.

***
cídění kuchyně, kocovina.
"hele, já to tu nechám vodmočit a půjdu si sbalit kufry, jo?"
"no, dodělej prosím tu kuchyň, ať máme aspoň jednu místnost hotovou." ehm, řekla prosím? ona ví něco, co já nevím? ví, že to nestihnu? zábavné jak pro tebe, tak pro mne?
"proč se s tím tak patláme, stejně majitelka přijde a řekne bezva, holky, tady máte zpátky zálohu!"
"no já bych na to nespoléhala, loni nám strhli sto euro za nevyčištěnej větrák na záchodě."

***
"ty jo, já se do těch kufrů fakt nevejdu!"

***
"já se do nich ale vážně nevejdu! co budu dělat?"
"dodělalas tu kuchyň?"
"... skoro... se to namáčí..."

***
sms od moničky: rozhrkana svedska dodavka, mierim na Vieden.

***
zvonek.
"to bude nina, vezme mi jednu tašku do prahy!"

"ah, madame Sud! bonjour, vous êtes déjà arrivée? euh, on est un peu en retard, nous..."

***
"no vidím, že jste se o můj byt staraly pěkně, tak to tady podepíšeme."
"neměla byste náhodou číslo na dijonské taxíky?" prokazuje alice ještě jednou svou remarquable présence d´esprit.
"taxíky? na co, já mám velkého voyagera, já vás na nádraží klidně odvezu!"

"to jste moc hodná, děkujeme!"
"jestli jsem se tam, v martiniku, něco naučila, tak je to to, že si musíme vzájemně pomáhat. to se tady v metropoli už moc nevidí."

***
v paříži před Gare de Lyon: "nezapomněla jsi zrušit ten příkaz? neodešel náhodou madame Sud včera nájem za celej červenec?"

***
sms od moničky: Lepsi ako na Budapest. No je to este 700km a ty Svedi tam neidu.

***
u pierra doma: "bonjour, olga, to je od tebe milé, že jsi nám přijela pomoct s přestavbou. tak tady popadni tu bednu a odnes ji dolů na verandu. to je strašný, zítra v devět nastoupí řemeslníci a všechno to tu rozkopou, a my ještě ani nezačali se stěhováním! ale když nám, děti, pomůžete, budeme mít tu největší část odpoledne za sebou. a zítra bychom tomu taky mohli věnovat tak dvě tři hodinky po večeři, co vy na to!"

***
Dear Olga,

I havn't received any answer yet regarding your accommodation in Mannheim in August.

As I already told you, we don't have any vacant apartments. So I wanted to propose you to assign you a single room for August, so that you are able to participate in Summer Academy and looking for an apartment from september on on the private market.




jak se to říká? lepší vyhořet?