pátek, srpna 25, 2006

subject: buddy

přišel mi email od mé Buddy. (das) Buddyprogram je v zásadě dobrý nápad. jeden nejmenovaný z francie se takhle zbuddyoval se svou buddy z VŠE docela mile. jedna bezejmenná francouzka mi tu přes svého buddyho představila mého prvního živého němce (!). jiný bezejmenný (bludný holanďan) se svým buddym chodí na večeře. a tak dále, a tak dále. prostě bezva nápad.

leč v praxi to někdy vypadá takhle:

I am studying business in the 8th semester at the University of Mannheim. My majors are marketing, international management and banking/ finance. Besides university I really like to do sports (tennis, golf, swimming, skiing, running, ...) and travelling.

banking/finance?
sport?!
TRAVELLING? já se mám bavit s někým, kdo se rád přesouvá z místa na místo? je snad něco, co mám ještě méně ráda, kromě snad trancu/dancu/housu/drum´n´basu?

You should send me all your questions and matters so I can help you here in Mannheim.

no děvče, to se ti lehko říká, když máš celý léto prázdniny a přijedeš si, až když už všechno sama zařídila...! a se zápisem do předmětů přes nějaký strašný systém a nefunkční internetový stránky (je vidět, že jsme Sozialwissenschaften) mi asi nepomůžeš.

a douška na závěr: By the way, one of my friends is from Poznan in Tzech Republic. Is that close to where you are from?

(na to sice saladdin zajásal: "ta holka má body!", ale mě to moc neuklidňuje. přece jen po dvou letech života ve východoevropském cyklu sciences po, kde cizinci sypou z rukávu fakt o zemích východní evropy víc, než jste kdy chtěli vědět, je to trochu nezvyk.)

zde je ta anketní otázka: mám si zažádat o změnu buddyho?

mannheim, den dvacátý

po dni blbec musí zákonitě přijít den v pohodě, jinak by nešlo o den, ale depresi.

zaprvé mi ráno došlo, že s těma antibiotikama jsem prostě jenom zazmatkovala a přepočítala se. tudíž nejsem tak blbá, jak jsem si myslela. juchů! no a zadruhé jsem potkala týpka, který se se mnou v mense bavil už včera. to jsem ho, pravda, přliš nevnímala, natož abych k němu byla milá. celou svou dnoblbcovní myslí jsem se totiž soustředila na ztracenou ecUM kartu a spóóóustu peněz. no ale přesto si mě týpek zapamatoval a hned na mě vypálil, že mi včera zapomněl říct, že když ztratím kartu, vystaví mi v Infocentru novou, na které (a teď se podržte) bude i Semesterticket, pokud jsem si ho koupila. hip, hip, hurá!
jedna by tedy řekla, že je to vesele za ní. v pondělí si holt nechá za mírný poplatek pěti eur jedenácti centů udělat kopii karty a všechno bude zas v pořádku. jup, hurá, hip.

s takovouto rozjuchanou náladou jsem se vracela domů. tedy domů: do Wohnheimu. jaké bylo však mé překvapení, když jsem místo bytu zejícího prázdnotou a především tichem vstoupila direkt na CzechTek, kde dva kucí vopálený mířili fotbalovým míčem na krabici od pizzy!
přistěhovali se k nám angličani. nejdřív jsem si myslela, že je to príma, že si popovídám taky anglicky, ale chlapci mě záhy vyvedli z omylu. anglicky sice ano, ale s welšským přízvukem, a hlavně - o čem? z nenucené konverzace, pokud tedy může být konverzace přes 80 decibelů nenucená, vyplynulo, že jeden z mladíků chce po škole vstoupit do armády a má rád wagnera.
nato odněkud vyštrachal velice, velice dlouhý klacík (technicky vzato to mohla být rákoska, kdyby neměřila silně přes metr), začal s ní švihat k lýtku (čti: imaginární holince) a říkat: "if you're a naughty girl...!"
druhý týpek se zdál normální. do chvíle, než jsem zjistila, že to on pouští to strašné dunění. "moje bedýnky jsou trochu vytuněný," prohlásil a šel mi je hrdě představit. tři kubické metry, ze kterých se linulo duc, duc, duc, duc, duc, duc, duc, duc. a taky dum-a, dum-a, dum-a, dum-a!
"I don't really like dance music," utrousila jsem. to byla lež. já ne-ná-vidím cokoliv elektronického na čtyři!*
"oh, and what kind of music do you like, then?"
"oh, I like the Beatles!"
"she likes the Beatles!"
"I like the Beatles, too! I mean, I don't have any of their music here but hey, I like them!"
aha. takže to tu bude ducat furt.
"a co je zač, ten Nikita?" ptal se wágnerovec s mým talířem pod ústy a s mou utěrkou kolem krku.
"no... on je takovej..." a mně najednou přišel Nikita bez smyslu pro humor jako vrchol slušnosti a spořádanosti a bezpečí. "je takovej verschlossen, das kann man sagen?"
"určitě! so we'll have to show him some GOOD TIME!" překřikával rámus majitel vytuněných bedýnek.
ne! pomoc! snad nechtějí chudáka Nikitu, který pracuje, aby si vydělal na studia, vaří si domácí polívčičky a po odpolednách hraje na kytaru - snad mu nechtějí máčet hlavu do záchoda, jestli se mu ducání nebude líbit!
... snad nic obdobného nechtějí provádět se mnou?
"man kann nicht immer nur studieren und lesen. that's not university for me! für mich, es ist Party, Party, und mehr Party!" řve hrdý majitel sterea.
"hell yes!" přitákává do rytmu wágnerovec. možná nepřitakává, možná se mu jen klátí hlava z těch otřesů, co probíjejí podlahou. bože můj, jak já nesnáším house.
"možná by to tu chtělo zítra uklidit, co ty na to, alec?"
"jasně, a taky bychom tomu mohli dát trochu homey touches, ne?"
"vždyť tu je výzdoba, ne?" říkám já.
"yeah, well, they're memories, okay, but they're not our memories, you see? so what're we going to strip off?" rozhlíží se oba po zdech.
"I'd like to keep the map," navrhuje wágnerovec.
"the map is good. und du, olga?"
"mir ist es alles egáááál!" zpívám radostí. "já se totiž za čtyři dny stěhujúúúú!"


zas tak radostně mi ale není. možná se totiž nepřestěhuju: když jsem se snažila dovolat majiteli, neslyšela jsem vlastního slova...
____________________________________________________________________

* doby, ne písmena.**
** ano, čtu Pratchetta.

čtvrtek, srpna 24, 2006

den blbec

dnes je jeden z takových. dementních. takových, kdy se člověku chce všechna ta příkoří očíslovávat, přičemž je přesvědčen, že mu prsty na všech údech stačit zdaleka nebudou.

zpravidla se pak vokáže, že těch opravdu podstatnejch outrap je jen pár, leč i ty stačí na pořádný Dna Blbce. já jsem se dneska dostala ke třem: zjistila jsem, že (1) jsem si včera večer zapomněla vzít antibiotikum (to mám z toho, že si řeknu: jo, tak až se vrátím ze záchodu, určitě si na to vzpomenu!), že (2) jsem ztratila Studentenkarte, na které je Semesterticket, na kterém je spóóóusta peněz, za které se dá jezdit vlakem, autobusem či tramvají, ve kterých se ale normálně platí taky spousta peněz... prostě si odmyslete všechny ty Nebensätze a představte si, že ztratíte roční předplatné P.I.D. na šest pásem. tak. no a nakonec (3) jsem si zkusila spravit náladu Drážďanskými panenkami (proudly sponsored by alice, která je sama proudly sponsored ani oficiálně nevím jak), leč zvuk se tvrdošíjně odmítal linout a komp mi začal říkat něco o périphérique audio a potom také, že prý zvukové zařízení neexistuje. čuju v tom takový průser, že se bojím i restartovat.

do toho počasí způsobuje externí návaly slash zimničné stavy (rozuměj: z deseti na pětadvacet a zase zpět) a ztracená karta pro změnu paranoiu z revizorů, vztek na sebe samou i všechny okolo a migrénu.

(dobré zprávy by samozřejmě taky byly. třeba že bolest v krku zázračně ustoupila a podařilo se mi... nechci to zakřiknout, ale... no... možná se mi podařilo vypálit archivovací DVD... jistýho není nic, ale už to, že miláček začal vrčet a ten disk se uvnitř vrtěl, je u mé vypalovačky úspěch. jenže tahle potěšení prostě v šedi dne blbce zanikají, takže jako by se nestala.)

dobrou noc a snad zas někdy na viděnou, jdu na ten restart.

sobota, srpna 19, 2006

exciting news

1) mé pseudolyrické posty vás zřejmě neinspirují. dobře, pochopila jsem, pryč s nimi.
2) pryč s nimi, to říkal také Halsspecialist o mých mandlích. on toho teda říkal víc, jako třeba že mě vidí poprvé v životě a nemůže soudit, a pak spoustu věcí, kterým jsem opravdu, ale opravdu nerozuměla (mluvil místo do mě do počítače). z celé té litanie jsem vlastně pochytila jen slovo Mandeln a raus. to ten první, Lungenspecialista, ke kterému mě s tou angínou poslala známá známé, vyslovoval sice pečlivě, leč cenou za to byl celkem zbytečný rentgen (pardon, Röntgen) plic. no, ještě že mě neposlala na chirurgii.
3) lidi mi říkají, že mám francouzský akcent. snažím se ho nemít. nebo je to možná lepší než ten echt českej. čím se vyznačuje v němčině francouzský akcent? tak zaprvé nedokážou vyslovit "ch", takže říkají "š", např. "iš komme aus Frankrajš". dávám si proto na svém krásném ch záležet. "ne, vy opravdu nemluvíte jako češka," říkal výše jmenovaný plicař. "jen to ´ich´ máte takový český..." hum. "a kde že to studujete?" ptal se krkař. "in Frankreich," odpovídám (což jde se světýlkem mezi hlasivkami poněkud ztuha). "Ah, Frankrajš!" zvolá radostně švarný doktor. tak nevím.
4) navzdory výsledkům ankety (za rady děkuji!) se prvního stěhuji do bytu a čtvrti, kde němce nepotkám. budu se tedy moct chlubit bezejmennou adresou. (na mou ódu na kvadráty přicestovalvší saladdin pouze suše odtušil: "proč že to nemaj všude? protože to nikdo nechce!") říkala jsem si, že bych ji sem dokonce mohla napsat, protože by nikoho nenapadlo, že jde o adresu, a ne o šachy nebo zásah-loď-potopena. nakonec mě ale chytla paranoia, že by mi mohl volat zlý mužský hlas a zlověstně hučet, že "vím, kde bydlíš!", takže na požádání vyjevím pouze těm, kdo projeví zájem, a jejich jména si budu zapisovat. ale jinak koupím v Ikee skládací postel Jürgen za 16.99 a jste všichni vítáni.
5) s tou němčinou je to zábavný. máma mi říkala, že je úžasný, jak se krásně domluvím. (poté tedy postraně tvrdila, že je to strašný, že jsem klidně schopná říct "das Zug". za vyjádřenou podporu a dodávání falešného optimismu ti, maminko, děkuji.) no to je fakt, domluvím. bohužel z toho občas krkaři nabydou mylný dojem, že když rozumějí oni mně, rozumím i já jim. to ale samozřejmě není pravda. většinou jako v případě Halsspecialisty funguji na klíčová slova a doufám, že nebudou mluvit v dvojitých záporech či jiných jazykových finesách.
6) saladdin přivezl nějaký švédský film pro děti a hned, že k němu stáhne titulky. stáhnutí titulek obnášelo (jen ta část, kterou se odvážil mi sdělit!) též stahování nějakého bulharského splitovacího programu a poté 4 hodiny usilovné práce, během kterých můj počítač poprvé v životě zamrzl. mělo mě možná varovat, když na mé varování, že miláček je trochu pomalejší, odpověděl: "tomuhle říkáš pomalejší?"

takže teď mi nezbývá než doufat, že budu vypalovat rychleji, než postupujou ti bulhaři. à plus tard.

neděle, srpna 13, 2006

citát pro dnešní den

« Quand on arrive dans une ville on voit des rues en perspective,

des suites de bâtiments vides de sens.

Tout est inconnu, vierge.

Plus tard on aura habité cette ville.

On aura marché dans ses rues, on aura été au bout des perspectives,

on aura connu ces bâtiments,

on aura vécu des histoires avec des gens.

Quand on aura vécu dans cette ville,

cette rue on l’aura pris dix, vingt, mille fois…

Au bout d’un moment, tout ça vous appartient parce qu’on y a vécu.


C’est ce qui allait m’arriver, et je le savais pas encore. »



"When arriving in a city, we see streets in perspective.

Everything is unknown, virgin.

Later we'll have lived in this city.

We'll have walked in its streets.

We'll have been to the end of the perspectives.

We'll have seen all the buildings.

We'll have lived stories with people.

When we'll have lived in this city,

we'll have taken this street ten, twenty, thousand times.

After a moment, everything belongs to you because you've lived there.


It was to happen but I didn't know it yet."


tak promlouvá Xavier ve filmu Auberge espagnole (česky Erasmus a spol., anglicky Pot Luck, španělsky Una casa des locos) během svého prvního dne v Barceloně. mám ten pocit taky, až na to, že si jsem dobře vědoma, jak moc se pro mě ulice neznámého města za pár měsíců změní.

což je ale úplně šumák, protože tenhle proces člověk neurychlí a neurychlí. může jenom chodit, v dešti, v zimě, při západu slunce, v noci, ráno, s někým, někam nebo za někým. po tomhle mostě jsem vždycky chodila s františkem, říkáme potom. tak tedy chodím. hledám byt. jenže když hledáte nový byt, hledáte zároveň i novou budoucnost. tady se mi nelíbilo nebo tam jsem byla šťastná, budu jednou říkat a už teď to vím. je mi, jako kdybych stála před plným regálem v knihkupectví. mám před sebou deset měsíců nové knížky a dnes si musím vybrat obal.

first impressions of mannheim

* předměstí hnusné. jednou, když jsme s děvčaty v dijonu, respektive už skoro mimo něj, marně hledaly golfové hřiště, řekla alice: "takhle když svítí sluníčko, tak by to tu docela ušlo!" a monička na to: "hej, takhle bylo, když jsme sem s mamou přijížděly. takhle bylo pěkně a já si říkala, to bude aké dobré, tu ten dijon!" (pro dijonu a moničky neznalé: nebolo. z osluněného předměstí jsme za dva roky neviděly takřka ani ň. zato jsme hodně pozorovaly, jak déšť kape za okny školy a počítače.)
* první plakát s místním koloritem: pozvánka na výstavu "Saladin und die Kreuzfahrer".
* ten slavný zámek, ve kterém je škola, vypadá jako každá druhá universita kdekoli v nevybombardované evropě. navíc fontána z fotek nefunguje a ve vstupním dvoře (prvním nádvoří?) stojí bagry a traktory a na zemi je místo zeleňoučké trávy rozkopaný písek.
* jezdí tu těžce vyhoustlý tramvaje. pierre se v praze zamiloval do nový trojky a tady jich je plno. taky klasickejch starejch vozů a nějaký hybridy z osmdesátých let, všechny super. tramvaje jsou prostě dobrý!
* druhý plakát: Mannheim, Leben im Quadrat. co jsou kvadráty, už vím. historické (ehm, ex-historické) centrum mannheimu bylo za vrcholného klasicismu předěláno tak, aby pěkně odpovídalo karteziánské logice. bohaté měšťanské domy tedy přestavili do čtverců. každé řadě dali písmeno, každému bloku číslo a jednotlivým domům v blocích taky číslici. vypadá to sice strašidelně, ale ve skutečnosti je to skvělý nápad a měl by se podporovat i jinde. ano, uznávám, že bydlet ve Friedrich-Schiller-Strasse je poetičtější než kupříkladu v "C5,8", ale jak má jedna bez orientačního smyslu a mapy (co si budem povídat, klidně i s mapou) vědět, jak se dostane z Goetheovy ulice do Akademiestrasse? jak se dostat z F3 do G1 je po dvou minutách jasné každému. i mně, a to už je co říct.
* centrum města je ale překvapivě hezké. na jednu starou budovu z konce devatenáctého století připadají tři krabice bez chuti i zápachu z padesátých a šedesátých let. ale chodníky jsou čisté, fasády barevně natřené (farbičky! farbičky! to je, oč tu běží!), tu a tam strom, spousta obchodů a vůbec taková příjemná atmosféra... tady se mi bude líbit! zvlášť, jestli budu do školy jezdit tou bezva tramvají.
* v bance: všechno jde dvakrát rychleji než u nás nebo ve francii. (komparativněkulturologická vskuvka: není pravda, jak se často slyší, že by za pomalou, nepříjemnou a nefunkční byrokracii a administrativu mohlo čtyřicet let bolševika. ne. podle mě za to může první republika, která se natolik inspirovala francouzskou republikánskou tradicí, až zapomněla na to dobré z marie terezie.)
* koupě mobilu. nejkratší doba trvání smlouvy jsou dva roky, paušál vám tudíž nikdo nedá. s předplacenou kartou stojí sms po německu 19 centů, do zahraničí 50. to je takřka dvakrát tolik co ve francii. jsou to skoro takoví vydřiduši jak u nás.
* no a nakonec domů, do Wohnheimu. do toho, co vypadá jako Auschwitz. zvenku. zevnitř... je to o kousek lepší. moje cimra má před oknem strom (nejdřív jsem si myslela, že bude stínit, ale teď po týdnu vím, že je to úplně jedno, protože je stejně pořád zataženo a luxů míň než v noci v krčském lesíku), na zemi chuchvalce prachu, ve skříni chuchvalce prachu, na umyvadle šedivou vrstvičku čehosi, na posteli chomáče ochlupení. Wohnheim je rozdělený na buňky. v té mé je šest pokojů, ale přes srpen je tu se mnou jen Nikita, ukrajinec, který si vydělává na studia ve fabrice. chodí v teplákách (a-ú!) a bez trička a když si mu postěžuju, že se mi nechce v té zasviněné kuchyni vařit, řekne: "Mensch! to jinak ale nejde!". vůbec se na mě dívá úkosem, asi že jsem moc fajnová. pravda je taková, že tu se mnou zůstala dva dny máma, a celé to tu stihla vycídit. lednička, po jejíchž dveřích se táhly zahnědlé stopy pravděpodobně piva s vejci, je teď zářivě bílá, a ani na podlaze už nejsou chuchvalce. ale stejně: tady prostě nemůžu zůstat!


pokračování coming soon: hledání bytu.

pátek, srpna 04, 2006

hudebně nostalgická

ochladilo se a já musím se psem. vytáhla jsem z roz- a znovu za-baleného kufru džíny. pak jsem se z náhlého popudu rozhodla, že si prostě musím koupit lidovky (samozřejmě kvůli letní příloze, že), zašmátrala rukou po kapsách a vytáhla použitý lístek na dijonský autobus.

dijonské lístky jsou docela pěkné, jen co je pravda. takové... tradiční. jsou malé a z tuhého papíru, takže se dají v kabelce dobře najít, ale hlavně a především se cvakají. vzpomínáte si, jak se za našeho dětství strkaly lístky v tramvaji do cvaktáka, které do nich vyrazilo několik kulatých dírek? vzpomínáte, jaký to dělalo zvuk? cva-cvak! v dijonu samozřejmě dírky na mřížku s číslíčakama nevyrážej. automat napíše na lístek čas, hodinu a linku, takže by teoreticky měl dělat to příšerné moderní bzzuk. jenže k tomu ještě navíc odstřihne kousek růžku - při čemž právě udělá cva-cvak. kondenzovaná nostalgie.

a tak jsem šáhla do kapsy a zasnila se, protože jsem v dijonu přece jen prožila dva roky a ať si kdo chce co chce říká, občas to tam bylo prima. svět z okénka autobusu, kdy člověk v suchu a teple pozoruje měnící se domy a ulice okolo sebe, mám prostě ráda, ačkoliv klasik tvrdí, že nejlepší je to z koňského hřbetu. dijon na trase Victor Hugo - Campus je roztomilé maloměsto plné řadových domečků a zahrádek se stromy, ve kterých se lidi mají rádi, a když se rádi nemají, aspoň nemají hlad a neperou se s noži v rukou. ani je netrhají bomby, tak stojí mimo čas.

potom jsem si všimla, že na lístku je něco napsáno: Astor Piazzola, stálo tam mou rukou. a na druhé straně www.distango.com.
jedna vlna nostalgie musela rychle ustoupit další. to jsem psala na večeři u Madame Pawlowski, naší maďarštinářky. byly jsme tam jen já, Monička a ona, v jediný červnový večer, kdy v dijonu pršelo. vlastně lilo jako z konve, k tomu bylo otevřené okno a my se nechaly obskakovat, nosit si na stůl okurkový salát v mlíku jako od babičky a k tomu Hárselevelű Tokaj, ze kterého cítíte lípu. v kuchyni to vypadalo a vonělo tak, jak jsem to poznala na jižním slovensku, kde mi jiná babička přála místo dobré chuti "na zdravie", protože tak se přece egészségedre překládá. několik hodin jsme poslouchaly vyprávění o lidech, které nikdy nepoznáme, ale kteří už jsou mrtví, kteří byli nemocní, kteří něco dokázali, kterým někdo nějak pomohl, kteří jdou za svým snem... do toho se setmělo a madame pawlowski dala hrát cédéčko svého syna, houslisty. jednoho z těch, kteří si jdou za svými sny.
do tmy zněly tóny jihoamerického tanga, naplňovaly místnost i hlavu, už lehce zmoženou sladkým lipovým tokajem. vzpomněla jsem si v tu chvíli na Daniela Pennaca, který v knize Le dictateur et le hamac popisuje, jak za horkých nocí z nejtemnější prérie vylézají démoni a duchové a jak je v jižní americe tma opravdu černá a divocí psi nevědí, že už uteklo dvacáté století.
"Bálint hraje na housle, potom tam mají výbornýho basistu, poláka, klavírista je němec, na harmoniku jim hraje slovinec, no není to úžasný?" pyšnila se madame pawlowski jako každá hrdá matka. jedna z těch, kteří někomu někam pomohli.
upřímně řečeno, přišlo mi to úplně normální. že se pár kluků, co je dvacátý století poznamenalo každýho jinak, sejde nad partiturami od pána, který se na samém jeho začátku snažil v paříži zachytit lidovou hudbu své rodné jižní ameriky... nic zvláštního.

každopádně, pro deštivé letní večery s tokajem a příběhy je tu stránka skupiny Distango, kde si v sekci download můžete poslechnout i stáhnout (!) celé jedno album.

středa, srpna 02, 2006

angína counter-attacks

tak už jsem touhle dobou měla být odjetá. už dvě noci jsem měla spát v ubytovně, co zvrchu vypadá jako aušvic, a procházet se po městě, kde ulice nemají jména, ale jen čísla. (tak mě napadá, jestli Where The Streets Have No Name není náhodou o mannheimu.)

místo toho mi pan doktor řekl něco o zdraví, které je přednější, a že mě týden jazykové stáže nevytrhne a že nikam nejedu. tak jsem nejela. a myslela jsem si, že zprávu, která mi udělá větší čáru přes rozpočet, už ten den dostat nemůžu.
ale ono samozřejmě ano. když jsem jako poslušná studentka volala do mannheimu, že bohužel nezvládnu přijet na čas a co s tím, odpověděli mi, ať jim pošlu papír od doktora a no jo, co se teda jako dá dělat. jenže potom: "what did you say was your name? can you spell it? aha... aha... I'm afraid you're not on the list."
tak jsem se dozvěděla, že já, husa jedna hloupá, jsem se na tu slavnou jazykovou stáž zapomněla přihlásit. ono sice v letáku stálo, že reservations ONLY by e-mail a zaplaťte strašný prachy převodem, ale já si říkala, že se to přece nemůže týkat. jsem přece Erasmus a mám na intenzivní jazykovou přípravu nárok zadarmo. navíc jsem jim už dvakrát zaškrtla, že ano, I am interested in Mannheim Summer Academy, poprvé na Application Form, podruhé na Accommodation Form. že přece ani němci nemůžou chtít něco potvrzovat třikrát.
ale ono samozřejmě ano.
takže jsem se den klepala hrůzou, že mi řeknou, ať nejezdím, že tahle by to teda nešlo. pak mi přišel e-mail, který začínal slovy "I will take care of your registration" a pokračoval číslem účtu. zaradovala jsem se, oddychla si, a konečně si všimla, že mi vlastně není do zpěvu. že mi není do ničeho, že je mi vlastně podstatně hůř než včera a předevčírem. že se nejsem schopná soustředit ani na Sentinela, natož na MASH, o knihách ani nemluvě. i zavolala jsem panu doktorovi, jestli je opravdu nutné, abych ten prášek na rýmu, Clarinase, opravdu brala. a on že ano. tak se tedy potácím od postele ku posteli, od řádky k řádce a reklamy k reklamě a cejtím se, jako by mě praštil palicí po hlavě. několikrát. přes mozek mám chemickou clonu.

***
na více pseudointelektuální notě: situaci mi...
... ačkoliv může být něco víc pseudointelektuálního než srdceryvný popis rýmičky? woody allen se tím dokonce proslavil! inu...
... situaci mi neulehčuje ani to, že jsem se po roce detektivek ("přece se nebudu zatěžovat, když celej rok čtu věci do školy! nemám na to kapacitu a mám na to nárok!") odhodlala přečíst opět něco, ehm, hodnotnějšího. doma se válí Cirkus Les Mémoires od Petry Hůlové a Naprosto osvíceno Jonathana S. Foera. ten "americký pokus o velký židovský román" má zajímavou historii: článek o něm mi z lidovek vystřihla s láskou v létě alice, máma ho našla na stole a bez meškání mi knihu koupila s láskou k Vánocům. a já okolo ní chodím a sáhnu po hůlové.
v mém stavu to nebyla šťastná volba. kniha má zajímavou stavbu, ze které bych za jiných okolností jistě byla celá bez sebe. různá nesouvisející vyprávění plynou a plynou, chvíli je text zaměřen na tu postavu, chvíli na onu, příběhů přibývá s každou další stránkou. znamená to, že voblbnutá Clarinasem (který ani neplatí pojišťovna! jak mi může bejt blbě z něčeho, co VZP nehradí?) čtu každý paragraf dvakrát a co chvíli se přistihnu, jak místo do knihy koukám do okna. po dvou dnech jsem na straně 40. to se mi naposledy stalo s Histoire sociale du suffrage universel. aj, aj!

(má snad Alain Garrigou stejné nežádoucí účinky jako Clarinase(C) ? měli by k němu ve francouzských knihkupectvích podávat příbalovou informaci? a co na to Jan Tleskač?)