pátek, srpna 04, 2006

hudebně nostalgická

ochladilo se a já musím se psem. vytáhla jsem z roz- a znovu za-baleného kufru džíny. pak jsem se z náhlého popudu rozhodla, že si prostě musím koupit lidovky (samozřejmě kvůli letní příloze, že), zašmátrala rukou po kapsách a vytáhla použitý lístek na dijonský autobus.

dijonské lístky jsou docela pěkné, jen co je pravda. takové... tradiční. jsou malé a z tuhého papíru, takže se dají v kabelce dobře najít, ale hlavně a především se cvakají. vzpomínáte si, jak se za našeho dětství strkaly lístky v tramvaji do cvaktáka, které do nich vyrazilo několik kulatých dírek? vzpomínáte, jaký to dělalo zvuk? cva-cvak! v dijonu samozřejmě dírky na mřížku s číslíčakama nevyrážej. automat napíše na lístek čas, hodinu a linku, takže by teoreticky měl dělat to příšerné moderní bzzuk. jenže k tomu ještě navíc odstřihne kousek růžku - při čemž právě udělá cva-cvak. kondenzovaná nostalgie.

a tak jsem šáhla do kapsy a zasnila se, protože jsem v dijonu přece jen prožila dva roky a ať si kdo chce co chce říká, občas to tam bylo prima. svět z okénka autobusu, kdy člověk v suchu a teple pozoruje měnící se domy a ulice okolo sebe, mám prostě ráda, ačkoliv klasik tvrdí, že nejlepší je to z koňského hřbetu. dijon na trase Victor Hugo - Campus je roztomilé maloměsto plné řadových domečků a zahrádek se stromy, ve kterých se lidi mají rádi, a když se rádi nemají, aspoň nemají hlad a neperou se s noži v rukou. ani je netrhají bomby, tak stojí mimo čas.

potom jsem si všimla, že na lístku je něco napsáno: Astor Piazzola, stálo tam mou rukou. a na druhé straně www.distango.com.
jedna vlna nostalgie musela rychle ustoupit další. to jsem psala na večeři u Madame Pawlowski, naší maďarštinářky. byly jsme tam jen já, Monička a ona, v jediný červnový večer, kdy v dijonu pršelo. vlastně lilo jako z konve, k tomu bylo otevřené okno a my se nechaly obskakovat, nosit si na stůl okurkový salát v mlíku jako od babičky a k tomu Hárselevelű Tokaj, ze kterého cítíte lípu. v kuchyni to vypadalo a vonělo tak, jak jsem to poznala na jižním slovensku, kde mi jiná babička přála místo dobré chuti "na zdravie", protože tak se přece egészségedre překládá. několik hodin jsme poslouchaly vyprávění o lidech, které nikdy nepoznáme, ale kteří už jsou mrtví, kteří byli nemocní, kteří něco dokázali, kterým někdo nějak pomohl, kteří jdou za svým snem... do toho se setmělo a madame pawlowski dala hrát cédéčko svého syna, houslisty. jednoho z těch, kteří si jdou za svými sny.
do tmy zněly tóny jihoamerického tanga, naplňovaly místnost i hlavu, už lehce zmoženou sladkým lipovým tokajem. vzpomněla jsem si v tu chvíli na Daniela Pennaca, který v knize Le dictateur et le hamac popisuje, jak za horkých nocí z nejtemnější prérie vylézají démoni a duchové a jak je v jižní americe tma opravdu černá a divocí psi nevědí, že už uteklo dvacáté století.
"Bálint hraje na housle, potom tam mají výbornýho basistu, poláka, klavírista je němec, na harmoniku jim hraje slovinec, no není to úžasný?" pyšnila se madame pawlowski jako každá hrdá matka. jedna z těch, kteří někomu někam pomohli.
upřímně řečeno, přišlo mi to úplně normální. že se pár kluků, co je dvacátý století poznamenalo každýho jinak, sejde nad partiturami od pána, který se na samém jeho začátku snažil v paříži zachytit lidovou hudbu své rodné jižní ameriky... nic zvláštního.

každopádně, pro deštivé letní večery s tokajem a příběhy je tu stránka skupiny Distango, kde si v sekci download můžete poslechnout i stáhnout (!) celé jedno album.

2 komentáře:

saladdin řekl(a)...

dobrej nazev, pekna hudba

dudek řekl(a)...

"vzpomínáte si, jak se za našeho dětství strkaly lístky v tramvaji do cvaktáka, které do nich vyrazilo několik kulatých dírek?" - no jo! Jéžiš, to je starý ... :)
"kondenzovaná nostalgie." - :D
"svět z okénka autobusu, kdy člověk v suchu a teple pozoruje měnící se domy a ulice okolo sebe, mám prostě ráda, ačkoliv klasik tvrdí, že nejlepší je to z koňského hřbetu." - tam právě ale neni vždycky sucho a teplo ... takže autobus je jasná volba. ;)
"roztomilé maloměsto plné řadových domečků a zahrádek se stromy, ve kterých se lidi mají rádi" - to je idylka! :)
ad Astor Piazzola - nice, toho tady poslední dobou docela posloucham ... ale ještě se mi nepodařilo prokazatelně zjistit, s kolika "z" a "l" se vlastně píše ...
"nosit si na stůl okurkový salát v mlíku jako od babičky" - lol ... přesně ten nedávno přines táta od babičky. :o
"tak se přece egészségedre překládá" - *THUMBS UP* za obohacování maďarštinou. :)
"vyprávění o lidech, které nikdy nepoznáme, ale kteří už jsou mrtví" - "ale"? Čekal bych spíš příčinnej poměr ... ;)
ad album - staženo, poslechnuto a kvitováno s uznánim i bez tokaje. :)