neděle, října 29, 2006

o nákupech! a vy? o fotbale!

scéna z rodinné večeře:

matka: tak co jste, děti, dělali?
dospělá dcera: já jsem včera podruhé viděla Ďábel nosí Pradu!
matka: á!
já (v roli hosta a jazykově indisponovaného pozorovatele): podruhé?
matka: a bylo to tak dobrý, jako když jsme na tom byly poprvé?
dcera: no já na to šla jen kvůli těm šatům... bylo to skvělý. jen to má v kině tu nevýhodu, že nemáš ovládačku a nemůžeš mačkat Pause.
já: vy jste byly spolu?
matka: ano, zatímco chlapi šli na Deutschland: Ein Sommermärchen. to o weltmeisterschaft.
dcera: ale vy jste rozhodně nebyli v tak dobré míře, když jsme z toho kina vycházeli. není to pravda?
matka: no jo, vypadali zklamaně.
dcera: proč? byl to špatnej film?
otec: nebyl. byl dobrej.
dospělý syn: byl to moc dobrej film! bylo tam skvěle zpracovaný to... ten psychologickej tlak... máme tendenci si myslet, že fotbalisti jsou blbí, ale tady to bylo krásně vidět. že nejsou, teda. třeba jak zkoušeli ty penalty, že jo?
otec: tak, tak.
syn: bylo to výborně natočený, vidíš jejich oči, to soustředění, ten tlak, tu nervozitu, všechno. střílej a musej říct, kam přesně se chtěj trefit, pravej horní rok, levej dolní. a když se trefěj jinam, je to konec. tak vidíš, jak se potěj, jak se klepou, potom to zklamání... a brankář, jak ten je nervózní! máš opravdu pocit, že něco tvořej a že jsou tým, to dobře předali, tohle. a vůbec, i jinak byl ten film dobře udělanej, mělo to spád a pěknej obraz. ne, nebyl to špatnej film.
dcera: tak jaktože jste byli tak přešlí?
otec i syn svorně mlčí, prohlíží si nehty a zkoumají ubrus.
matka: ne, vážně, proč?
syn: proč, no proč, proč se tak blbě ptáš? protože němci v semifinále vypadnou, proto přece!

čtvrtek, října 26, 2006

postřeh z WC

máme doma bilingvní toaletní papír. bohužel překladatelskou licenci vzal docela za svou. koukám tak na něj a říkám si, čoveče, kdybys byla redaktorka ženskýho časopisu, hned bys tenhle slogan použila jako popisek ideálního muže:

doux et résistant.

zasněně jsem se jala rozvádět teorie o poměru jednotlivých složek v muži i papíru, když vtom mi padl zrak na německou verzi onoho dokonalého hesla:

sanfte Sicherheit!


uh, oh, tak nevim, karle, co si z toho vybrat.

úterý, října 17, 2006

radosti pseudointelektuálčiny

sedím takhle s Felixem (o kategorii felixů někdy příště) nad sklenkou dobrého bílého, co chutná po grapefruitu, a minerálkou, a melu:
"... no a v polsku, tam je to úplně nejhorší! oni tam, katolíci jedni, všechno - "
"to je legrace, že mluvíš o polsku," přeruší mě, "zrovna dneska jsem byl na přednášce o polské povolební situaci."
"ano? kdy to bylo? jaktože o to nevím? a kdo přednášel?"
"nějakej polák... anglicky... teď nevím, jak se jmenuje..."
"Markowski?"
Felix ohromeně zírá. "jak to víš? Markowski, no jasně!"
"jo, ahá!" protahuju znuděně, "toho já nemám ráda, podle mě je příliš sebestřednej a nafoukanej."

bluff! bluff!
***

po přednášce z Einführung in die Internationale Beziehungen si od hodné dívky, jejíž jméno jsem si zaboha nemohla zapamatovat (omluva: jmenuje se Karin), půjčuji knihy na Einführung in die Politikwissenschaft.
"tahle je dobrá, ale je v ní spousta pravopisných a gramatických chyb," vysvětluje mi, když vtom se k nám prodere Dlouhán, Nor, který se určitě jmenuje Peer, protože ani na něj bych nebyla schopná zavolat jinak než hej, ty nore, ačkoliv spolu už dva měsíce chodíme na Eastern Enlargement: Two Years On.
"hi, I was thinking..." ohlásí se. "já, ten druhej nor a Lora, ta dánka, dáváme dohromady takovej informální kruh. scházeli bychom se každej tejden a povídali si o mezinárodních politických aktualitách, nothing formal. and I've been wondering..."
"sure, why not, that shouldn't be a problem" říkám blazeovaně. přitom si ale připadám jako hrdinka amerického univerzitního filmu, které právě nabídla členství The Cool Clique.

ego! ego!
***

šinu si to Plusem, jediným obchodem v celém inneršteltu, kde se dá koupit potravina za více jak 69 eurocentů, abych našla tříbarevnou rýži. těstovin celá paleta, brambor alespoň dva druhy, knedlíky v prášku bramborové, nokové i houskové, jen rýži nevidno.
"promiňte," ptám se babičky s košíkem, "nevíte, kde tu mají Reis?"
"kchreis?" zařve mi babka do ucha.
"ja, Reis," odpovídám zvýšeným hlasem a protože je mi hloupé křičet na staré lidi, dodám na konec stodecibelové, "bitte!"
a v tu chvíli to přišlo. "ju, Kchreis! ju, dó! níh, dó! dó, dó! úben dem Brot! jů, dó! ju?"
"danke schön!"
"maš ňyč!"

eh. uh.
***

a teď vysvětlení: Markowski je jediný polský politolog/sociolog, o kterém vím, že volontiers jezdí po evropě. vlastně o něm nevím striktně vzato ani to a vlastně je to jediný polák nad 20, kterého znám, tečka. můžu o něm s určitostí říct dvě věci: že byl dvakrát na Spring School na Sciences Po v Dijonu, kde se mu loni v jedné minutě podařilo nabourat mé přesvědčení, že pravolevá cleavage ve východní evropě neexistuje. za to, že mě nahlodal, je teď sebestřednej, a že to dokázal ve dvou větách, ho činí nafoukaným. blind guess prostě vyšel a ještě navíc setřít poláka...!
v hodinách o Eastern Enlargement se, pravda, projevuji relativně na úrovni, respektive nad ní. po dvou letech EU dennodenně se to ale před třídou složenou z američanů, norů, brazilců a pár němců machruje velmi, velmi snadno. občas je to tak snadné, že se krotím jen díky profesorce.
no a do třetice všeho zlého, pohádková babička na mě spustila mannheimsky, tedy mannemer. a veškerá má radost nad tím, že jsem právě porozuměla celým dvěma stránkám pratchetta v němčině, šla rázem vniveč.

ale, jak by řekla máma, na to se tě nikdo ptát nebude. radujme se proto, bratři a sestry v pseudointelektualitě, z každého povedeného bluffu či ztopořeného ega, neboť vězme, že nás stará paní v šátku brzy srazí zpět na zem.

středa, října 11, 2006

do běla

vážení, jsem vytočená do běla. přilítla jsem dnes z němčiny, v rychlosti umyla nádobí, které jsem předtím extrémně špinavé naházela do škopku, aby si spolubydlící mohla aspoň natočit vodu, a spěhala na tu slavnou rumunštinu. cestou jsem si připravovala v duchu (a zřejmě i nahlas, protože se za mnou jeden turek na ulici otočil) věty jako "Ich wollte ungarisch lerner, aber rumänisch geht auch". minutu před půl osmou vcházím do dveří raumu číslo 74 (pochopte, já někam přišla s předstihem!) s monologem "oni mi zrušili kurz, proto přicházím až na třetí hodinu, já se to všechno doučím" na rtech. ale v místnosti nikdo. a tma. jen na stěně mapa rumunska. ve tři čtvrtě stále nikdo. rozhodnu se tedy pootevírat jedny dveře v budově po druhých, abych náhodou nezjistila, že si prostě změnili třídu a jsou v raumu číslo 72. jenže ne, z katedry sedmdesátdvojky na mě upřeně hledí docela nahá padesátnice. teprv po drahné chvíli mi dojde, že není učitelka, ale modelka a ostatní v místnosti ji kreslí. a to už jsem stihla říct "entschuldigung, ich suche rumä-
-nisch für anfäger", povídám v infocentru.
"raum 74," odpoví mi chlápek.
"tam nikdo není."
"dívala jste se pořádně?"
"ano."
"tak musíte zavolat Herr Flottmannovi. ale až zítra, dneska už vám nikdo neporadí."

rháááááá! vidím rudě, rozpálená jsem do běla, hvězdičky před očima se mi dělají modře. oznámit mi zrušení kurzu dva týdny po jeho plánovaném začátku je jedna věc, ale bez upozornění zrušit kurz den poté, co jsem si ho zaplatila a ba co hůř, co jsem dostala přednášku o tom, jak už je to dritte sitzung a že už se tedy ostatní dvakrát sešli a budu si to muset sama doplnit... ne!

ptám se: od kdy je v německu takovejhle bordel?

úterý, října 10, 2006

rumänisch für anfänger

tak komunisti opět zapracovali: zrušili mi maďarštinu. v dopise jen stálo, že leider musí mnou vybraný kurs, tedy Ungarisch II, ausfallen (original emphasis), vysvětlení zhola žádné, a že peníze mi vrátí převodem. chvilku jsem zoufala, nadávala a bušila do dopisu pěstičkama, protože moji milovanou maďarštinu mi nikdo brát nebude, ale pak jsem se přešaltovala na - polštinu.
ano, čtete dobře, já, známá to polkobijka, se chci začít učit jazyk Radia Maryji! věřte, bojovala jsem sama se sebou dlouho, leč mé politicky korektnější já nakonec zvítězilo (ach! schade!) a už už jsem si hledala číslo kurzu. jaké bylo ale mé rozčarování, když jsem zjistila, že i Polnisch I spadá pod kategorii Ausgefallen Kursen.
i podívám se na stránky Mannheimer Abendakademie, abych zjistila, jestli mi polštinu nenabídnou tam. a ono ano, ale krom spousty jiných řečí, které jsem zavrhla, protože na neindoevropský jazyk se mi zdá 90 minut týdně zbytečné, se v seznamu skvěla také rumunština.
rumunština, rumunština... to je od magyar jen kousek... sice tam nemaj vodovod, ale zato tradici, ehm, silných žen... tak jo.
čechů, co mluvěj rumunsky, moc není, napsala pragmaticky máma. a Aslam k tomu přidal argument, který veškerou diskuzi nadobro utíná: [Poláky ne!] Uzavřeli jsme snad Malou dohodu s Polskem? Válčili s náma Rumuni o Těšínsko? Jsou Rumuni tak prohnilí, aby mohli světu "dát" papeže? ...

tak jsem si tedy dnes zaplatila Rumänisch für Anfänger a zítra vpadnu rovnou do třetí lekce. držte mi palce!

(a menší tabulka na závěr. za svůj život jsem se učila:
anglicky v čechách,
francouzsky v americe,
německy ve francii,
maďarsky ve francii
a nyní tedy ještě rumunsky v německu.

úsměvné, ne?)

neděle, října 08, 2006

Zurück in Mannheim aneb jak se jezdí 600 km za spoustu hodin i nervů

jestli na něco s nostalgií vzpomínám, pak jsou to cesty Eurolines Dijon-Praha. ta pohoda, moct nasednout do autobusu v 11 večer a být ráno v 11 na florenci, rozmlácená, ale vyspalá! do mannheimu, který je k praze dvakrát blíž, je cesta o poznání strastiplnější.

strastipná, únavná, já říkám krátká. ta cesta je především krátká. autobus ji zvládne za pouhých 7 hodin, které rozhodně, ale rozhodně k vyspání nestačí. výsledek? v půl šesté ráno, slovy půl šesté, jste bez milosti vyhozeni na Frankfurt HBF a zabavte se do odjezdu prvního vlaku sami. ha, v 7.08 jede levný spoj, zaradujete se. po dvou krocích ve vymrzlé nádražní hale vám ale dojde, že 7.08 je za hodinu a půl, slovy hodinu a půl. "150 minut KOMFORTU!" píšou škodolibě na autobusu, který vám odjíždí směr Köln. čekání ve frankfurtu bude tedy 90 minut utrpení. stánkaři vybalují croissanty a bagety, ale jíst je jednou zmrzlou rukou nelze. druhá ruka je indisponovaná: musí hlídat zároveň kabelku i kufr před ataky bezdomovců. paranoik jako já se také neustále točí jak holub na vobrtníku, protože někteří z bezdomovců budou určitě i feťáci.

paranoik jako já si tedy řekne, že takhle tedy ne, že je třeba těch 360 stupňů o něco zredukovat a že se tudíž musí dostat někam zády ke stěně (což by správně nemělo být těžké, protože jak nás učí Špaček, dáma sedí vždy u zdi), takže do McDonalda. tam je ovšem manévrování kufírkem ještě složitější: právě půl šestou ráno si vybere několik skupinek amerických teenagerů, aby si zavzpomínali na domov.
"McChicken haben wir nicht," oznamuje za pultem turek. "nicht. warten?"
"ja, ich kann warten," odpovídám.
"oder hier haben wir diesen neuen..." ukazuje na fotku něčeho, co obsahuje klíčová slova (o ingrediencích si netroufám mluvit) chicken, curry a Mac.
"na gut."
když do diesen neuen burgeru dvakrát kousnu, vidím, že v něm není ani curry, ani chicken, zato dvě housky, sýr a hovězí, a že se tedy jedná s největší pravděpodobností o bigmac.
turek reklamaci přijme, podívá se na obal (chicken, curry, neu), pak na obsah a zajde do kuchyně. to je klíčový moment: v tu chvíli už paranoik jako já vidí, jak je jeho McChicken rituálně popliváván veškerým pracovnictvem nádražního makda. k tomuto pocitu ještě přispěje fakt, že se zpoza hranolek ozývá hurónský smích a že turek nakonec vylezá celý růžolící a rozchechtaný: "sorry, falsche verpackung! falsche verpackung!"

teď už jen najít stůl, na kterém by nikdo nespal, popřípadě okolo kterého by nebyla rozvalená partička pseudo-černých pseudo-rapperů a jejich pseudo-černých fanynek (přísahám, dva stoly! dva! u každého jeden turecký puberťák v bílých kalhotech a s řetězy kolem krku a čtyři pěkně tvarované dívčiny ve zlatých minisukních a stříbrných kozačkách, které se nazvájem smály jedna druhé, když rapper některé z nich řekl: "shut your fat ass!"). nakonec jeden pěkný vidím. na každou stranu metr bez potenciálního feťáka, jen dva unaveně se tvářící mladíci nad kafem.
jeden z nich se autisticky kýve sem a tam. dávám se do oškrabávání slin z hamburgeru a odfoukávání mirkobů z brčka. jestli tohle přežiju ve zdraví....
druhý mladík se po chvíli velice pomalu a zřetelně zeptá: "Wo ist die Anna?"
jeho kývající se kamarád neodpovídá, ale zatváří se velice... no, velice zeleně. poté se odvážně pustí do opatrné artikulace následujícího prohlášení:
"Es. War. Ein schönes. Abend."

ba ne, franfurtské nádraží v pět ráno není dobrá volba. jakkoliv se jedné může zdát, že jet 700 km 10 hodin je zbytečné plýtvání benzínem, je to přece jen 600 minut KOMFORTU.

sobota, října 07, 2006

událostí tohoto týdne...

... je bezpochyby čtvrteční Zelený Raoul.
je tak geniální, že - že - že jsem asi půl hodiny nebyla schopná mluvit o ničem jiném a jen jsem hýkala a ptala se všech okolo, jestli už ho četli a jestli i jim připadá tak vtipný.


už jste četli zelenýho raoula č. 608? taky vám přijde tak vtipnej?