čtvrtek, dubna 26, 2007

léto

nevím, jak u vás, ale já příchod léta poznám vždycky podle puchýřů.

...


tak jsem zkusila na toto téma napsat vtipný, lehkoperný příspěvek, zplodila dvě varianty a obě vymazala. rozedřené nohy prostě nejsou veselé, ani tak tragické, aby v nich člověk hledal komično.
takže en deux parties, aucune souspartie:

I. Auvajs!
II. Ale stejně je to teplo krásný.

ouverture: nemáte na to někdo nějakej tip?

neděle, dubna 22, 2007

óda na drátěnku

s tebou je, má milá,
ráno hned hezčí.
v nervózní předtuše
celá jen záříš.

už nejsi plochá
a s dírkou uprostřed,
ta z mého dětství:
tuhá a uzavřená.

dnes jsi hebounká,
s malými záhyby.
stočená do klubíčka
voníš po jabkách.

nejdřív tě pohladím:
ty se mi otevřeš!
a do tvých spirálek
zanořím prst.

začínám dlouze
jablka roztírat,
bráníš se, nechceš.
však to se poddá.

a pak už neskřípeš.
rychlými pohyby
házím tě sem a tam
od středu ke krajím.

celá se rozpustíš,
klubíčko zmizí.
mým tlakem stáváš se
tekoucí pěnou.

házím tě sem a tam --
najednou konec.
zpoceným předloktím
otřu si čelo.

jak říkám, má milá,
s tebou je líp.

***
a nyní ještě jednou v próze:

nehorázným způsobem jsem připálila majitelův zánovní pekáč. od středy se z něj snažím tu seškvařenou cuketovou šťávu dostat, otírám houbičkou, drhnu, nechávám odmáčet - no nepomáhá nic. nedá se svítit, musíš si koupit drátěnku (Edelstahltopfreiniger), říkám si. od myšlenky k činům je ale jak známo občas dosti dlouhá cesta, navíc najít v tomhle městě oddělení drátěnek je kumšt. s každou další hodinou, kdy máčející se pekáč okupuje 90% dřezu, je mi trapněji a trapněji. včera večer jsem si oddychla, že tedy drátěnka koupená rovnou v dvojbalení a majitel ani spolubydlící nikde, tedy mám dostatek času na zábavnější záležitosti.
ty bohužel obnášely další vaření a protože v deset v noci se člověku nechce uklízet, nechala jsem vše pěkně zaschnout do rána. kámen úrazu byl v tom, že ono "ráno" podle mě neobnáší půl devátou téměř nikdy, natož v neděli, zatímco dle mínění majitele ano. tedy přišel, aby unikl rozšlapaným pastelkám svého potomka doma a udělal si v klidu kafe, a místo toho našel v kuchyni: prázdný hrnec od makarónů, prkýnko od jahod a oliv (každý měly svou půlku, neblázněte!), hrnec se zaschlou jetzt mit Fleisch omáčkou, pánvičku od cukety a jako zlatý hřeb ranní pohody stále ještě onen slavný pekáč, ve kterém nádavkem plavalo několik zbloudilých makarónů.
inu, hanba mě fackovala a vstávala jsem s pocitem vyžilé plundry. jaké tedy bylo mé štěstí, když jsem objevila v kabelce drátěnku! po zoufalých pokusech houbičkou, drsnou stranou houbičky, nožíkem, vidličkou a nehty, šlo vše konečně jako po másle. hurá! veškeré sebepochyby předchozích minut byly v momentě zapomenuty a můj den je od té chvíle zářivě čistý.

sobota, dubna 21, 2007

The Awakening

Edna Pontellier could not have told why, wishing to go to the beach with Robert, she should in the first place have declined, and in the second place have followed in obedience to one of the two contradictory impulses which impelled her.

A certain light was beginning to dawn dimly within her, - the light which showing the way, forbids it.

At that early period it served but to bewilder her. It moved her to dreams, to thoughtfulness, to the shadowy anguish which had overcome her the midnight when she had abandoned herself to tears.

In short, Mrs. Pontellier was beginning to realize her position in the universe as a human being, and to recognize her relations as an individual to the world within and about her. This may seem like a ponderous weight of wisdom to descend upon the soul of a young woman of twenty-eight – perhaps more wisdom than the Holy Ghost is usually pleased to vouchsafe to any woman.

But the beginning of things, of a world especially, is necessarily vague, tangled, chaotic, and exceedingly disturbing. How few of us ever emerge from such beginning! How many souls perish in its tumult!

The voice of the sea is seductive; never ceasing, whispering, clamoring, murmuring, inviting the soul to wander for a spell in abysses of solitude; to lose itself in mazes of inward contemplation.

The voice of the sea speaks to the soul. The touch of the sea is sensuous, enfolding the body in its soft, close embrace.

středa, dubna 18, 2007

věta týdne

Im Osten geht ein neues Gespenst um – das Gespenst des Putinismus.

Východem obchází strašidlo - strašidlo putinismu.

(Hans-Joachim Spanger. Modernisierung contra Demokratisierung: Putins russischer Weg. HSFK-Report 12/2004.)


Tímto děkuji všem autorům politikwissenschaftlické literatury, kteří se ji snaří dělat alespoň trochu zábavnou. Věřte, že po pár stránkách jste schopní hýkat nad počítačem "LOL! LOL! LOOOL!" i nad takovouto ubohou parafrází.

úterý, dubna 10, 2007

vychytávka

není to tak dávno, po pravdě nanejvýš dva, tři měsíce, kdy jsem vedla hluboký rozhovor o tom, jak mně osobně moderní technologie změnily život. ("technika zkrátila vzdálenosti, ale nepřinesla blízkost". úvaha. 5 stránek. 4 hodiny. také tak rádi vzpomínáte na maturitní písemku?) stěžovala jsem si, že je v dobách googlu strašně jednoduché, najít na všechno hned odpověď. pryč jsou ony mučivé chvíle, kdy má člověk autora citátu na jazyku, ale ne a ne ho vyplivnout. a hádat se u oběda, ve kterém roce že byla ta a ta bitva? může být, ale do večeře téma nevydrží. mám dojem, že za chvíli začneme hrát i "myslím si mrtvého muže" s pomocí wikipedie, ó je.
jen s hudbou to nebylo tak lehké. slyšela-li jsem v rádiu pěknou popovou písničku, stačilo si zapamatovat tři slova refrénu a naťukat k nim "lyrics". ale co s kouskem zajímavé symfonické básně?
"měli by vymyslet něco jako google images s hudbou," rozohňovala jsem se. "že by tam člověk naklikal noty a ono by mu to vyhodilo tu skladbu."
"to se jim nevyplatí," zněla vše uzavírající odpověď.

ha! u midomi.com to udělali! mikrofon, sluchátka a jedem!

ale bacha, je to děsnej zásek.

středa, dubna 04, 2007

blog versus hospoda

některé věci prostě nejdou blognout. ne že by snad nešly vtěstnat do slov, chraň bůh. nejde ani o to, že by někoho mohly urazit. od toho už holt blogy jsou. problém je v médiu: některé historky se už stávají s tím, aby byly posléze vyprávěny v hospodě.
taková je má potíž s véletem do dijonu. už mi leží v hlavě takřka měsíc, a ne a ne napsat nějaký pořádný šťavnatý report. proč, vrtalo mi hlavou. vždyť se přitom stalo tolik zajímavých věcí! láska, sex, něžnosti, zhrzená pýcha, kamarátky s flašou v ruke, přeražený nos, výpadky paměti a drby, drby, drby. takže: pokud chcete slyšet pikantní storku o tom, jak jeden slušný hoch ("naproto vožralej týpek") ječí do mobilu na svou bývalou, následně vyhodí nebohý telefon z druhého patra svého bytu, vykašle se na úlohu hostitele a jme se všechny přítomné vyhazovat, kupte mi někdy pivo. jestli vás zajímá víc pokračování, jak se bývalá přibližuje k mladíkovi mílovými kroky v kostýmu jeptišky a jak je jí v duchu připravený proslov k ničemu, neb ten ničema se na ni bez váhání vrhá a začíná ji škrtit, zaplaťte mi druhé. konec o tom, jak dívka neváhá a statečně ho bací kabelkou a uteče, už máte zadarmo. (moc toho nevydržím.) a jako bonus možná dostanete informaci, kdo s kým kde oplzle tančil a kdo komu rozbil hubu, protože si ho s někým spletl. a taky do jakého polského katolíka jsem pro změnu hustila, že za odmítáním sexu před svatbou je prachsprostá panická hrůza.

tak vidíte. kdybych to pěkně chronologicky seřadila ("meanwhile back at the ranch") a napsala na blog, nevěřili byste mi. tematicky by se mi sem hodil spíš popis Ninina bytu. k tomu ale zas potřebuju fotodokumentaci, protože kdo neuvidí, nepochopí. zkušeným dijoňanům napovím, že majitelkou je stará panna a že vše začíná už na patě schodů: "Prière d'essuyer les chaussures!", pokračuje přes "Prière d'éteindre TOUTES les lumières!" po "La salle de bain - un lieu commun. Veuillez nettoyer le lavabo!" apod.

proto tedy post z dijonu vyhrává pohled z cesty. a patří k němu dokonce i citát!
"Ee, you like him?
You mean the good-looking, strong man with SECURITY written on his chest? Oh yes, I like him!"
(rozhovor ajťáka a sekretářky z čehosi, co se jmenuje The IT Crowd a jde to najít na youtube.)

dijon-mannheim jede přímá linka eurolines, dej jim pánbů dlouhé prosperity. cesta trvá necelých 6 hodin, autobus je prázdný, takže si krásně pospíte. ve tři ráno však řidiči zastaví u futuristicky vypadající benzínové pumpy a vy se v rámci prevence trombózy jdete projít. a tu, uprostřed noci, před tím blikajícím betonem, stojí tři pánové v tmavě modrých uniformách. ramena mají přes půl dálnice a vy se jich instinktivně leknete, dokud se ovšem nepootočí a neodhalí na zádech nápis "GENDARME". jistota, sucho, bezpečí! hned by se jim jedna přitulila na bombra! a v té snové atmosféře vidíte, že ten nejvyšší a nejsvalnatější drží v dlaních zívající štěňátko. něžně se k němu sklání a prstem zvícím průměrného obušku ho hladí mezi ouškama. procházíte okolo a všimnete si, že všechny tři hory masa mají okolo rukou pásky "MAITRE CHIEN" a roztomile žvatlají: "Oh, il a sommeil! Oh qu'il veut faire dodo, le petit!"

muž! mládě! ramena! jestli takhle vypadá policejní stát, jsem všema deseti pro!