čtvrtek, září 27, 2007

z paříže

vážení a milí, jsem v paříži. přežívám díky ochotě milých lidí (tedy alice a jejího pana manžela), neutuchajícímu zázemí své matky a její paní sekretářky, která nejméně třikrát denně scannuje či faxuje záhadné dokumenty, které nakonec stejně k ničemu nebudou, a morální podpora dalších milých lidí je mi denním chlebem. pravda, chlebem a nejen jím mě první tři dny živila alice. hned ráno po příletu jsem totiž nastartovala den se struhadlem v krku a bolavým celým člověkem. ulehla jsem tedy do postele, kde kolem mě alice skákala a říkala: "nechceš čajíček? tady je med. znáš propolis? tak tady máš propolis, to si musíš kloktat."
vinou neochoty a arogance lidí nemilých mi je ale co pár hodin hýbáno s žlučí a krevní tlak stoupá, vzteklá horečka vrcholí. jako třeba ta dáma, co mi už do telefonu dala jasně najevo, že ji moje odpověď na její inzeráty značně otravuje, pak na mě křičela a když jsem po hodinovém bloudění na montmartru (ano, správně, tam jak jsou ty kopce a schody a nahoru-dolu, nahoru-dolu) dorazila na místo rendez-vous, típla mi telefon. nebo ten pán, který mi slíbil pomoc, a když jsem si o ni řekla, prohlásil, že teď to nejde, ať se prý ozvu jindy. kolem a kolem se ale celkový dojem z hledání bytu v paříži každou minutou mění. do toho všeho haluzoidní monička, předpokládáná spolubydlící, která dorazila z tramtárie (ne, není to srbsko) o den a půl později, než původně ohlásila, a vyvalila oči, když spatřila ceny za pokojíky v sedmém patře bez výtahu se záchodem na chodbě. takže dávat to nějak dohromady?
proto nepopisuji své dosavadní zážitky, ačkoli by s trochou barviva jistě obstály: od "ah! c'est vous qui etes bulgare!" až po čtyřicetiletého turka, bývalého tanečníka, který velmi důrazně předpokládal, že mi snad nebude vadit, když se bude promenovat po bytě, jak ho pánbů stvořil. celý proces navíc pěkně popsala loni alice. (podle nějakých psaných či nepsaných pravidel se nemají odkazy uváděj slovy "zde", "tady", "na této adrese", ale pěkně rovnou dát link. co ale v případě linků mnohonásobných? pravý intelektuále, popřípadě žurnalisto či mediální vědče, raď!)

pátek, září 21, 2007

jako žumpa aneb předpařížský fiktivní dialog

jsem totálně vyčerpaná, povim ti. a to to přitom ještě ani nezačlo. po pouhejch šesti hodinách na netu, strávenejch hledáním bytu v paříži, jsem úplně hotová. tak třeba dneska ráno jsem se probudila v šest, rozumíš, v šest! protože se mi zdálo, že jsem nějakej byt našla. byly jsme tam dvě a rozhodly jsme se vyhnat škvory z prožranejch skříní v ložnici tím, že jsme do nich začly hrozně bušit. jenže to bušení vyhnalo do pokoje stádo krys kříženejch s foxteriérama a jedna z nich mě kousla do prdele. no a pak už jsem fakt nezabrala.

a bude hůř.

úterý, září 04, 2007

la loi d'emmerdement maximum

mám svoji zubařku ráda. vždycky mi zarejdí tou ostrou věcičkou po zubech, řekne: "máš to v pořádku", a já můžu jít. vždycky se ale nakonec podívá znovu a prohlásí: "až tě ty krčky budou moc bolet, tak přijď, něčim ti to potáhneme."
tak jsem se k ní dnes vypravila, že by už bylo načase. po klasickém intermezzu "a jak dlouho tam v tý cizině ještě budete? nemluvte!" mě poslala domů s tím, že můžu ihned pít, jíst, kousat, cokoliv. tato informace mě patřičně rozjařila, neb jsem se předem připravila na hodinovou bolest a následné půldenní hladovění, z nichž se nakonec ani jedno nekonalo. sestřinu poznámku pod čarou (jak jinak se dá říkat tomu, když vám lékařský personál oznamuje zásadní informace na odchodu a mumlá u toho?), ať raději celý den nejím nic příliš barevného, jsem tedy přešla s euforickým smíchem.
"takže žádný rajčata, říkáte?"
"rajčata ne. a taky ne špenát!" zavelila ta dobrá žena.

a teď. hádejte, co mám v ledničce?
k pití: multivitamínový džus s vysokým obsahem mrkve,
překrm: špenátový salát s avokádem a grapefruitem,
hlavní chod: hovězí v rajské omáčce,
předpokládaný desert: borůvko-čokoládové muffiny. recept říká, že borůvky můžeme v případě nouze nahradit višněmi.


stojí mi tyto delikatesy za to, aby mi zuby po další desetiletí hrály barvami duhy?