pátek, října 26, 2007

papaláš

tak jsem právě dostala ve škole na schodech do štau. vycházíme takhle s filipem z hodiny philosophie publique, poklidně konverzujeme, když tu najednou nelze jít dál.
"co to je? to je zácpa?" ptám se.
"to je asi zácpa," říká filip. "ale mě by zajímalo, jestli je tam v tom amfiteátru ten doplňující kurz, chtěl jsem se na něj jít podívat."
dav pod námi hučí. "ils vont sortir par là? ou par ici?" ptají se neustále kolemstojících dvě dívčiny.
"tak já se tam proderu," nevšímá si ničeho filip, pravý to studijní typ. na to mu odpovídám, že v amfi ten kurz určitě nebude, protože mě tam ráno nepustili, takže tam je asi nějaká konference.
"jo! to tady asi zase budou nějaký papaláši, myslíš?"
a v tom začnou z místnosti vycházet chlápci v oblecích a dav se roztleská. pak se jeden z nich otočí a adresuje studentům pokynutí vskutku státnické. je mi nějakej povědomej, má na pleši takovou červenou skvrnu... jasně! tak papaláši!
(taky jsem zatleskala.)

neděle, října 21, 2007

masakr

aneb neuvěřitelné historky posledních pěti týdnů

***
část prvá

všechno to začlo tím turkem, co se přede mnou chtěl promenovat nahatej a vidět, jestli by tam byl ten "feeling", abychom spolu mohli bydlet. nebo ne. všechno to začalo tou muslimskou žebračkou, co mi cestou z letiště položila na koleno papírek se srdceryvným textem: "bonjour, jsem bez domova, mám dvě děti. jestli máte dobré srdce, pomožte mi. bůh vás za to odmění. jestli jste hodný člověk, vraťte mi tuto kartičku společně s pár drobnými nebo stravenkou."
já zřejmě hodný člověk nejsem, protože jsem se nedala obměkčit. i když ta holka vypadala, že je fakt bez domova a že má dvě děti a že žebrat prostě musí, protože neumí francouzsky... vztekle sebrala prázdný papírek a odkráčela do dalšího vagónu.
"ty jsi blbá," hrklo ve mně po chvíli, "to je určitě někde psáno, že když přijedeš do cizího města, máš dát hned almužnu. určitě!" pak ovšem osvícenský rozum převážil a já se radostně vrhla vstříc šťasným zítřkům.

že zas tak šťastné nebyly, to je pravidelnému čtenáři jasné. v úterý, druhý den, jsem lehla s chřipkou, ve čtvrtek přestala mluvit, v pátek mi foniatryně řekla, že se mám uklidnit a pořádně spát a že mám oznámit těm, u kterých zatím bydlím, že mě tam budou mít ještě další tři týdny.
v neděli jsem se měla provizorně přestěhovat, ale sešlo z toho.
v úterý jsem si našla byt. 24 metrů čtverečních, 650€, 8. patro S VÝTAHEM, 22 minut autobusem do školy, slušná, nudná, důchodcovská čtvrť. majitel (slušný, nudný důchodce) mi říká, že ano, že ať se vrátím ještě týž večer s garantem, že podepíšeme smlouvu. můj garant sice není v paříži až do pátku, ale seberu morál a zavolám pierrově mámě, jestli by nebyla tak hodná. byla. ve středu ráno si rozradostněně vezmu exposé na následující týden a napíšu profesorovi do kolonky adresa "331 rue Lecourbe". v jednu odpoledne stojíme s pierrovou matkou v pozoru před majitelem a jeho ženou. tak to podepíšeme a bude, říkám si. jenže paní matka se začne vyptávat na věci, na které se zeptat prostě musí: na jak dlouho smlouvu uzavíráme, jak dlouhá je výpovědní lhůta (takhle se tomu česky říká?), jestli mi to radši nechtěj dát jenom do června, aby si tam potom mohli dát někoho jiného... já mlčím, protože sice chci zůstat dva roky, ale otázkou přece člověk nic nezkazí a aspoň budu vědět, na čem jsem. pak si pierrova máti zanotuje s majitelem, jak je pařížský trh s nemovitostmi perverzní a jme se podepisovat. majitel se jí ještě jednou rozhodne ukázat, co udělal předchozí nájemce za bordel v chodbičce (natřel totiž stěny na červeno), já této chvíle využívám, abych se spřítelila s majitelovou ženou.
"to jste klidně mohli nechat červený, mně by se to líbilo!" říkám vesele. oči paní majitelové mě ale probodávají jak dvě pletací jehlice.
"non, non, ça va pas," vrtí navýsost nespokojeně hlavou.
a pak to přišlo. "neuvažujete náhodou, že vymalujete i tuhle místnost?" ptám se. já kráva!
"prosím? jestli se vám to nelíbí, tak to neberte! máme dvacet zájemců, kteří tenhle byt vezmu tak, jak je, a budou šťastní! jestli jste nespokojená, tak my se vás neprosíme!"
"dobře, to není problém, jen jsem se zeptala," mumlám překotně.
"ano, snad se člověk může ještě zeptat!" snaží se uklidnit situaci pierrova matka. "tak kde to mám podepsat?"
a zatímco se sklání nad papíry, majitelova žena nespokojeně mlaskne a pohodí frizúrou jako gilotinou. "nejsem přesvědčená."
"prosím?" nevěřícně zírá její manžel.
"nejsem přesvědčená," opakuje baba.
"podívej, jestli se ti to nelíbí, tak to nepodepíšeme," představuje si muž, co by ho čekalo doma za nervy.
paní majitelová-nedůvěřivá mlčí.
"tak toho asi necháme," zaklapne akta se smlouvou důchodce. já s pierrovou matkou lezeme do výtahu jako opařené a odjíždíme směr boulogne.

***
část druhá


do metra směr 19. arrondissement nastoupil arab a oslovil osazenstvo: "mesdames et messieurs! français et françaises! je vous souhaite bon courage!"
a je to tady, zastavilo se mi srdce, jde nás vyhodit do vzduchu. teď přijde proslov o alláhovi, o sarkozym, kterej se spolčil s američanama, a bude konec.
o alláhovi nic nepřišlo (na to jsou francouzští maročané zřejmě příliš sekularizovaní), zato s tím sarkozym jsem se nemýlila. "je vous souhaite bon courage parce que vous vous laissez enculer par votre classe politique!" zadeklamoval týpek a pokračoval v erudované kritice vlády a statního zřízení. po zastávce se ale konečně dostal k jádru své řeči: je prý už tři měsíce rozvedený, ale na ženy nezanevřel a chce zkusit štěstí ještě jednou. nepodvádí, je věrný a milující manžel, takže kdybyste se, vážené slečny, nehrnuly všechny najednou, ale pěkně popořadě, tady jsem já a můj telefon a jsem připravený brát si vaše čísla. ale pozor! musíte bejt taky trochu bohatá, to je samozřejmostí, protože il y en a des connasses aujourd'hui, je vous raconte pas!
důchodecký pár naproti mě nevěří vlastním uším, ona zírá, on se po dvou zastávkách začne pousmívat. dvě tlusté holky na konci přecpaného vagónu smíchy nemůžou, tečou jim slzy a každá další perla z úst sebevědomého nápadníka v nich vzbuzuje další a další záchvaty pištění.
"takže vy, mademoiselle!" útočí zjev displejem na vysokou blondýnu.
"já bohužel nemám telefon," odpovídá slečna.
"a co vy dvě?" ptá se holek v křečích veselí.
"my jsme vdané!" zaječí unisono jako na povel.
"tak vy, slečno!" obrátí se na mě.
"já nejsem francouzka," říkám. na reklamní agenty všeho druhu to většinou funguje.
"eh bein rentrez chez vous!" přejde muž z lidu plynule na další své oblíbené téma. "francie už nemůže přijímat další cizince! já vám to říkám, nechceme je tady! stát už to nezvládá, vraťte se zpátky, odkud jste přišli!"

když dorazím do cíle své cesty (18 m², plíseň na zdi, "ale to je po minulém nájemci, loni to tu bylo malovaný!", na ulici strach o život a počestnost i ve tři odpoledne), je mi řečeno, že advokáta si za garanta nikdo nevezme a hodně štěstí, s takovou pakáží se paktovat.
"moje matka je taky advokátka, víte."
"eh bein bonne chance! au revoir!"

***
část třetí

během hledání bytu jsem zjistila nepříjemnou pravdu o okolním světě. ne všichni lidé jsou v zásadě hodní, jak jsem si myslela. většina z nich chce prostě klid a pokoj a nechá vás ve štychu, protože co je jim vlastně do toho. že já jsem tý žebračce nedala pár euro!
naštěstí ne celý svět je lhostejný. dostala jsem na pár týdnů klíče od bytu pierrova dědečka. otravuju svými problémy celou rodinu, protože jsou v tomhle městě jediní, kdo mi může být nějak prakticky ku pomoci na víc než na pár nocí. u dědečka není internet, takže bydlení se od něj hledat nedá, ale dá se tam alespoň v klidu napsat exposé. není tam ani televize, ani rádio, takže jsem zkoukla celou sedmou sérii MASHe (doporučuji! je asi nejlepší a charles je k sežrání!) a koupila si milostný román od Marca Lévyho, nad kterým bych si za normálních okolností odplivla. jezdím do školy luxusním metrem číslo 10, kde pouze zanedbatelné procento cestujících vypadá na masové vrahy, a naopak většina je ověšena drahými, decentními šperky. i žebráci jsou na desítce slušnější: vstoupí do vagónu, slušně pozdraví, oznámí, že se jmenují jean-claud, je jim padesát jedna let a jsou bez práce teprve tři měsíce. metro pokýve hlavou, občas z někoho něco ukápne. některým ale nedá nikdo nic. jako třeba tomu třicetiletému muži v plné síle, který procházel metrem s předtištěnou kartičkou "bonjour, jsem bez domova, mám dvě děti. jestli máte dobré srdce, pomožte mi. bůh vás za to odmění. jestli jste hodný člověk, vraťte mi tuto kartičku společně s pár drobnými nebo stravenkou."

"jedu si koupit lístek," oznámil mi zdeněk, když jsem po pátečním bloudění/kalení okolo Sacré Coeur a sobotním odmítnutí od dvou majitelů nešťastně plakala do telefonu. zlatíčko. tak si koupil lístek, ale kde budeme spát?
"no třeba u mě," řekl mi dominik. "jedu na víkend do dijonu, tak ti dám klíče." kdybychom spolu nemluvili po telefonu, byla bych mu hned padla kolem krku. postel na dvě noci! nevymřeli, nevymřeli, hodní lidé nevymřeli!
ve dvě hodiny v pátek odpoledne dorazil na galienni. cesta mu zabrala 16 hodin. já byla na galienni jako na koni v půl třetí. cesta mi zabrala hodinu a půl. metro čtyřka jezdí normálně, ale na trojce jede pouze každý 10. vlak.
"mesdames et messieurs, suite à un mouvement social le trafic est fortement perturbé sur la ligne 3!"
a pak: "mesdames et messieurs, dans la direction Galienni, le trafic est nul. je répète: dans la direction Galienni, le trafic est NUL!"
"c'est le cas de le dire!" zamumlá vkusně oblečená dáma vedle mě.
přes všechna ujištění o opaku nakonec metro po půl hodině přijede. kdysi mi jeden kamarád popisoval, jak se v půl osmé ráno na nových butovicích musí do vagónu dostávat s rozběhem. nabrat rychlost, naskočit, rozrazit lidi ve dveřích silou. v paříži se všichni mačkaj s grácií. vagón chrchlá a prská, já stojím na špičkách, do zad mě tlačí mohutný břuch ortodoxního žida (který mi jako jediný v tomhle cizokrajném prostředí aspoň trochu připomíná prahu) a čekám, kdy od někoho chytím ebolu.
z galienni do boulogne vyzvednout mi teplejší oblečení se rozhodneme dostat autobusem. trvá nám to hodinu a půl, ale kousek cesty máme výhled na eiffelovku.
nestojí to za to, věřte mi. nestálo by to za to ani za nejhlubší totality.

dominik bydlí v předměstí na severu paříže, prý že je to v pohodě čtvrť. panebože! i se dvěma chlapama po boku se tam bojím! před osmou vyrážíme z boulogne, v deset se dostaneme na Place de Clichy, kde čekáme na gábora. zdeněk mu udělá kurýra a poveze mu tašku plnou oblečení do prahy, kam se gábor na konci měsíce stěhuje. gábor se za rok v praze naučil tak perfektně česky, že by mu slovní zásobu leckterý z nás expats mohl závidět.
"jak se tam dostaneme?" ptám se ho. "viděls to metro?"
"no, viděl, no. je to masakr."
masakr! tohle slovo jsem neslyšela už kolik let, ale naprosto přesně vystihuje stávkující paříž a vlastně i celý můj pobyt tady. masakr, to je, co to je!

v půl dvanácté jsme pěšky u dominika jako na koni. má v pokoji 12 stupňů, na záchodě venku na chodbě je odhadem tak pět. stulíme se pod deku a usneme spánkem vyčerpaných. takhle si představuju shledání s partnerem po měsíci odloučení?
druhý den jsme vstali v půl osmé ráno, protože mám v 9.30 rendez-vous na jeden byt v centru, hned vedle školy. ještě rozespalá volám majiteli, jestli ho od našeho posledního rozhovoru náhodou nepronajali. prý neví, je tam jeho žena, ale ať stejně přijedu. v 9.30 stále ještě nejsme ani uvitř hradeb v paříži. volám znovu, ať prý přijedu i pozdě, že se uvidí. v 10.40 jsme na místě. "oh mais il est loué déjà!" o pár hodin a další odmítnutí později ("to je sice hezký, že máte garanta, ale kdo vám to bude platit? vaše matka? a kolik vydělává vaše matka v eurech?") opět jedeme směr sever. cesta narvaným autobusem, řidič hrající si na diskžokeje na pouti ("avant de monter laissez descendre, soyez un peu intelligents! je sais que c'est dûr pour vous! poussez vous! arrêtez de pousser comme des abroutis! soyez un peu intelligents, bordel!"), chudinská čtvrť za setmění.
před dominikovým barákem stojí obrovský hasičský vůz a celý dům je evakuován. hoří ve sklepě, nahoru nemůžete.
"já to snad přitahuju, to neni možný!"
"pššššt!" bere mě zdeněk do náruče.
naivka. jestli i chudákovi dobrodinci, který mi na víkend půjčí pokoj, vyhoří barák, co se teprve stane jemu? můžu za týhle situace za tejden zodpovědně sednout do letadla směr praha?

tímto se tedy předem omlouvám všem, kolem kterých se v následujícíh dnech přežene tornádo, a děkuji těm, kteří mi říkají, že to nakonec dobře dopadne. už aby to bylo.

úterý, října 16, 2007

bilance třetí, po více jak třech týdnech

byt není. a když už se nějaký objeví, je pro dva a zmizí pro změnu spolubydlící. prozatím tedy bydlím u dědečka svého bývalého, což je situace, ze které po přesných dávkách odkapává rodinné napětí a jedy. nemůžu si ale stěžovat - mám, kde hlavu složit, a kde psát exposés. bohužel v bytě není internet, a tak je jak učení se do školy, tak hledání bytů organizačně složité. nejsmutnější pohled posledního týdne vlastně ani není na polorozbalený kufr a prázdnou ledničku, ale na točící se kolečko skypu. Es konnte keine Verbindung hergestellt werden.

již čtvrtý týden upínám veškeré své naděje ke čtvrtečnímu ránu. to totiž vychází PaP, francouzská obdoba annonce. když zavoláte v sedm ráno, říká se, možná se ještě nedovoláte do přeplněné hlasové schránky, ale skutečnému majiteli, a když budete mít hodně velkou kliku, bude byt ještě volný. aby byl ale volný i ve chvíli, kdy se k němu za hodinu dokodrcáte, na to už je zřejmě potřeba zázrak. no co, naděje umírá poslední.

přiznávám ovšem, že je ve mně dušička velmi malá a skomírá čím dál tím víc. pravděpodobnost, že by se mi zrovna tenhle týden podařilo něco najít, je minimální. co totiž bude tento čtvrtek ve francii? no? nevíte?
tak to zkusíme jinak. co totiž bude tento čtvrtek ve francii?


správně! všeobecná stávka!

pondělí, října 08, 2007

bilance druhá, tentokrát telegrafická

ani nevím, kolikátý je to dnes den, asi 18. stále ještě nebydlím, zato jsem se přestěhovala přechodně do místa, kde není internet. slečna v jedné realitce mi říkala, ať nenadávám, že průměrná doba hledání bytu v paříži jsou 3 týdny, takže jsem v normě. pierrova sestra mi říkala, že její japonská kamarádka hledala rok. já si říkám, že už se to přece musí nějak vyřešit.

úterý, října 02, 2007

bilance honby za bytem v paříži, den 12.

podle skype historie a paměti mobilního telefonu mám za sebou za těch 12 dní přibližně 120 uskutečněných hovorů. více jak 3/4 z nich byly hlasové schránky, mnohdy již zcela zaplněné předchozími zájemci. ze zbývajících 25% mi bylo valnou většinou majitelů řečeno, že už maj dávno pronajato, a to i v případech, kdy se inzerát objevil na internetu nebo v novinách jenom dvě tři hodiny předem. pár lidí mě odmítlo hned, protože nechtěli studenta, další signifikantní množství se se mnou vůbec nebavilo poté, co jsem přiznala, že nejsme pár ani mladá rodina, ale dvě spolubydlící. někde po mně chtěli celý dossier, to znamená francouzského garanta, francouzského garanta parental, tedy slušně vydělávající francouzské rodiče, někoho, kdo zaplatí caution solidaire (ani se neptejte), mé daňové přiznání a daňové přiznání mých rodičů, číslo bot i podprsenky a očkování proti malárii.
byla jsme se podívat na 5 bytech, jejichž majitelé mě nechali přijet jenom proto, aby na místě rendez-vous nakonec nebyli a mobil měli vypnutý.
z těch 120 inzerátů jsem nakonec naživo viděla právě 5 bytů, dva z nich u jednoho majitele. nikde mě samozřejmě nechtějí, a kde mě chtějí, vyžadují zároveň i příliš mnoho za příliš málo. to není moc slušná úspěšnost, co říkáte?