úterý, prosince 25, 2007

vánoce

takto měl, prosím, začínat letošní vánoční příspěvek, psaný 24.12. v 19.28:

"na štědrý den jsem onemocněla a už dva dny ležím. ano, počítáte správně, slavili jsme ho letos z mrzkých organizačních důvodů už 22. na rozdíl od loňského roku jsem nedostala žádné funky dárky typu miniaturní šicí stroj."

musela jsem ale psaní přerušit, protože máma zavolala k tresce na pórku (kádě s kapry, co stávaly tradičně před sámoškou, se vypařily neznámo kam) a po tresce zazvonil ježíšek tento rok podruhé. kalendářní štědrý den je zřejmě ten jediný pravý. a co jsem nenašla pod stromečkem?

minižehličku.

minižehličku! já, která jsem pouhou představou žehlení traumatizována! já, která jsem v rámci výchovy musela někdy v 15 každou sobotu žehlit kapesníky (taková zbytečnost), čímž jsem dospěla k dojmu, že žehlit umím, koupila si v terranově hříšně drahé uplé červené kalhoty a jedním přiložením na nich vytvořila spálený gotický oblouk! to mámě dokázalo, že výchova k domácím pracem je sice hezká věc, ale že čištění bot bude bezpečnější, a kapesníky jsme vyměnili za kleenexy.
přesvědčení, že se mi bude hodit minižehlička, se tedy v hlavě mé milující matky muselo zrodit nějak takto: to dítě, vždycky když přijede domů, přiveze na vyprání právě ty dva kusy oblečení, které se jako jediné z celého jeho šatníku musí žehlit. to znamená, že se od nich neumí odloučit a musí je mít neustále k nošení pohotové. že by pravda mohla být přesný opak, samozřejmě nemohla vědět.

já, naopak, jsem mohla a dokonce měla vědět, že cd sester havelkových mámě radost neudělá. a přesto jsem se divila: "vždyť se ti ten jejich koncert tak líbil!"
"to byly sestry steinovy."

posuďte sami: nebe a dudy.

tak tedy děkuju, ježíšku!

čtvrtek, prosince 13, 2007

olga

jako dobře. mít po sobě pojmenovanou budovu, ok. zastávku metra, taky dobrý. notovej archív, bezva! nebo třeba nějakou pěknou korelaci! ale proč proboha uragán?!

úterý, prosince 11, 2007

neuvěřitelné

koupíte výrobek v německu. ptáte se, jak je to s garancí: příští rok budete opět v jiné evropské zemi, takže je pro vás servis opravdu důležitý. prodavač vás ujistí, že takhle velká značka má pobočky všude a že se nemáte strachovat. zaplatíte, nestrachujete se.
výrobek se pokazí ve francii. voláte na servis. tam vám nejprve řeknou, že není problém. pak vás přepojí a jiná kráčmera lituje, ale ça va pas être possible, désolée. třetí člověk vám oznámí, že musíte přijet osobně. přijedete osobně, slečna za pultem řekne, že ça va pas être possible, a očekává, že odejdete se sklopenýma ušima domů. vy jste její gesto dost dobře nepochopili, takže stojíte dál a čekáte, co se bude dít. po minutě zírání na obrazovku se na vás dívka otočí a řekne: "vous êtes encore là? tak já teda zavolám kolegu."
kolega přijde, prohlédne závadu, prohlédne fakturu, naťuká něco do faxu a čeká. čekáte s ním. nakonec vám oznámí větu, která zní každému alespoň trochu zkušenému reklamatérovi jako prachsprostý výsměch: "přijďte za týden, objednal jsem vám náhradní díl a vyměníme vám to na počkání."

potud klasika. ale pozor!
já tam dnes přišla, náhradní díl byl vskutku na místě a VYMĚNILI MI TO NA POČKÁNÍ!

no řekněte, věřili byste tomu?

pondělí, prosince 03, 2007

v své jamce

přijel, měli jsme se krásně, odjel a nechal mě tu samotnou, se spánkovým deficitem, přestavěnému bytu napospas. pračka tentokrát vrčí nepřátelsky, protože se v ní neotáčí těšení se, aby to měl miláček čisťounký, ale tečka za něčím.
tohle se nikdy nenaučím, říkám si vždycky. přitom mám praxi i cvik, dokonce i finty, jak na loučící blues vyzrát. zásadně nikoho nevyprovázím na nádraží. zásadně se snažím dát si s někým rande pokud možno na hodinu, kdy drahý ještě čeká na odbavení. zásadně si vařím něco dobrého, česnekového a pálivého. zásadně to nepomáhá.

stloukli jsme skříňku a položili koberec. já čekala s rukama v klíně, až on vymyslí, jak se ta věc proboha má sestavit, a on mě na oplátku pochválil, když se mi podařilo zasunout kus dřeva do jinak tvarovaného kusu dřeva. koberec jsme převáželi tramvají, což je proti všem možným předpisům, a nechci ani tušit, kolik bychom platili pokuty, kdyby si někdo stěžoval. když jsme ho pak položili a zjistili, že to chlapíkům od mondial moquette ujíždí o dobrejch pět cenťáků, podrbal se pán tvorstva na hlavě a přemýšlel. v životě jsem nikoho neviděla takhle se beze slov soustředit. nechal mě řezat, ale bacha, je to fakt vostrý, a pak se nechal oblíbávat, když to podle těch jeho zmatenejch pentagramů vyšlo. (ať mi nikdo netvrdí, že to nebyla náhoda, byť u toho použil slovo "inverzně".) v neděli odpoledne jsme snídali čerstvou bagetu a kozí sýr za zvuků bouřky a CNN, na žlutý koberec padalo umělé světlo a chyběla jenom ta bábovka v troubě. pro bačkory jsme jeli do dvacítky, protože tady v mé buržoa čtvrti měli nejlevnější za pětačtyřicet euro. celá jsem se tetelila obdivem, když prošel okolo mých papírů na philosophie publique a nonšalantně prohlásil: "ty si čteš Clausewitze? no jo, to byl takovej Sun Ce svý doby..." jak je chytrý, ten můj! a aj skříňku do kuchyně sestavit umí, i koberec nařeže! to bude genom, holky, to bude DNA století.

teď je ale žlutý koberec strašně prázdný, když na něm neleží rozkramařená cestovní taška. stůl, postel, reflex na podlaze v pokoji vypadají cize a ani pohled na eiffelovku nefunguje. to je ta křivka vztahu na dálku, sinusoida těšení se a stejskání. byt je o to prázdnější, o co všechno jsme se v něm právě nadrželi za ruku. s každým dalším dnem bude v něm bude paradoxně víc cítit ve vzduchu On, pán tvorstva, majitel genomu, partner, ten, pro kterého připravuju týpí. sem pověsím plakát, ten se mu bude líbit a co asi řekne na ten kobereček před vanu? jenže v den D+1 je další návštěva v nedohlednu.

naštěstí to on ví taky a snaží se mi situaci všemožně ulehčit. na různá místa v bytě mi rafinovaně schovává posmrkané papírové kapesníky, vrchol odpornosti. takové zmuchlané memento mori: tohle budeš jednou mít, miláčku, doma každej den, tak si ty dva týdny samoty koukej užít! že je to absurdní? ano, u prvního ano. i u druhého. ale se čtvrtým objeveným chuchvalcem to začíná fungovat. fakt.