čtvrtek, ledna 31, 2008

der Unrat

der Unrat = neřád.

poslední hodina němčiny byla velmi přínosná. potvrdila mi totiž, že německý film prostě nemůže být veselý. dívali jsme se na Modrého anděla, protože o něm všichni mluví, ale nikdo ho neviděl. v půlce filmu jsem si říkala, no, už aspoň víme, proč. u toho se nedá nespat! ale pak se to rozjelo: degradace a rozpad muže, lhostejnost ženy, škodolibost a vypočítavost všech okolo... fascinující podívaná. jen mi nedalo, jak je možné, že i lehkou hru se zpěvy z prostředí kabaretu dokážou němci proměnit v čirou beznaděj.
naťukala jsem tedy po hodině blaue engel do wikipedie a hned jsme byli doma! "Das Drehbuch des Films schrieben u. a. Karl Gustav Vollmoeller und Carl Zuckmayer
nach dem Roman Professor Unrat von Heinrich Mann." jasně. jestliže historie německého filmu začla s mannovými, tak se nesmíme divit, že dopadá, jak dopadá.

středa, ledna 30, 2008

unauffällig

unauffällig = nenápadný.

(tentokrát bez historky, pardon. prostě mně jen fascinuje, jak je ta němčina, hm... přeložitelná. víte třeba, jak se řekne "zaskočit za někoho"? für jemanden einspringen! no není to hilarious?)

úterý, ledna 29, 2008

jak se pseudointelektuálka socializovala

ve zkouškovém období navrhne vždycky nějaká dobrá duše, aby se šlo to napětí spláchnout. obvykle je to dobrý nápad, protože těsně po jedné zkoušce se člověk stejně nezačne ihned učit na další, tak jsem si řekla, proč ne. hodinu před začátkem párty jsem se ale musela těžce přemlouvat. venku byla zima a tma (kdo by to v deset večer v lednu čekal?), já stále ještě nemám vhodnou džínovou sukni, se kterou bych udělala náležitou východoevropskou parádu, alkohol momentálně není kamarád a hrozně ráda bych byla usnula s Norbertem Eliasem v ruce. jenže proti Eliasovi hrály těžké argumenty: už jsem zmeškala jednu hospodu na začátku roku a jeden večírek někdy v prosinci. jména svých spolužáků stále ještě neznám, a to se přitom na mě nejméně dvě děvčata pravidelně usmívají! (asi si myslej, že bych potřebovala novou sukni.) navíc jsem zaslechla náhodný rozhovor, že se prý pořádá soutěž, kdo se v rámci našeho masteru rychleji integruje, což mě zarazilo, protože jsem měla dojem, že až na dvě francouzské hrdličky se nikdo moc s nikým nezná. ostatně ani o hrdličkách se nedalo s jistotou říct, že se nenašli pouze podle hesla rovný rovného, protože jsou oba dva naprosto typičtí. on má deseticentimetrového černého ježka a zabývá se rovnými šancemi ve školství, ona kratinký sestřih à la audrey hepburn a dělá do gender studies, nemohli se neskamarádit. stejně však bylo nutné integrační alarm přijmout za bernou minci, protože že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou. zkrátka a dobře, je třeba se socializovat.
na místo konání jsem dorazila s flaškou levného bílého v kabelce a zamlženými brýlemi. bezejmenní spolužáci se předháněli, kdo mě dřív pozdraví. do ruky mi bylo vtlačeno pivo, uvolnila se pro mě židle, rozjezd slibný.
jenže tím to tak skončilo. desítka lidí posedávala takřka potichu v nejkrásnějším pažíském bytě, který jsem zatím viděla. praštěný, leč velmi sympatický levičák zkoušel mluvit německy, pročež ho vlezlá spolužačka fyzicky atakovala. mužská část hrdliček byla již notně připita a útržkovitě nadávala na profesory. chvilku jsme se bavili levičákovým akcentem v němčině, kterou se nikdy neučil (prý bavorský, ten akcent), pak kohokoliv akcentem ve francouzštině, od Québecu po Toulouse, pak levičák předváděl kmotra a pak všichni začli mluvit jeden přes druhého a já nevěděla, kam mám svou pozornost obrátit dřív. byli příjemní, servilně milí, nenásilní, povrchně zábavní... mám se smát, když někdo řekne něco vtipného? nebo se mám radši pro všechny případy tvářit povzneseně? nakonec to tak vtipný není... mám se zkusit do konverzace prosadit, nebo se radši mlčky usmívat? neměla bych se rychle opít a tančit na stole kankán, abych prolomila ledy a dohnala ztracený, neprosocializovaný čas? a do toho pořád ta otázka: kolik za ten byt proboha ta holka platí?
když už jsem si říkala, že je opravdu načase sebrat se a jít domů, udělali to tak všichni a nechali hostitelku trochu posmutnělou se zásobami alkoholu na další dva obdobné večírky dopředu. cestou na metro jsem se zeptala hrdličky-feministky (ano, dělá gender studies a je feministka. a má krátké vlasy a černě orámované oči. a místo sukně nosí ty příšerné šortky a kozačky), jestli se s hrdličkou-sociologem školství znají už od prváku. "dlouho jsme spolu chodili," odpověděla. a bylo to. jediná nová informace večera je něco tak očividného a neskandálního. zeptat se na cenu toho úchvatného bytu v centru paříže jsem se neodvážila, moje chyba. možná by z toho nějaký ten skandál byl.
takže kvůli tomu jsem nechala chudáka Eliase samotného?

pátek, ledna 25, 2008

poslední přednáška semestru

holka přede mnou to vzdala. přestala předstírat, že tím nosem na papíře píše, sundala brýle a položila si hlavu na biceps. ten vedle ní se ještě přemáhá, hlava mu padá, ale přesto každých pár vteřin vynaloží námahu, vytáhnout ji zpět nahoru. blondýnka v první řadě se protahuje. já z konce sálu počítám přítomné studenty a volné židle, abych mohla napsat, že je nás tu v aule pro 350 lidí přesně 28. a je to škoda: poprvé za celý semestr přednášejícímu rozumím. zřejmě si večer vzal prášky na spaní dva místo tří. obvykle totiž používá metodu rozrajcování: načne na první pohled velmi zajímavou myšlenku, mezi východisko a jádro vloží několik mumlaných závorek, aby se ujistil, že se posluchač opravdu ztratí, a poslední, klíčové slovo spolkne. dnes je ale všechno jinak. mluví srozumitelně, téma je ještě více sexy než hodiny doposud (la critique anti-libérale), s mumláním konec. dárek na rozloučenou. jenže pozdě, drahý profesore, pozdě. neposlouchá vůbec nikdo.

čtvrtek, ledna 17, 2008

a toto je definitivní!

dva roky jsem v dijonu byla ve škole od rána do večera, z větší části kvůli těm třem jazykům, co jsem tehdy dělala. "proč nemůžu vynechat angličtinu?" ptala jsem se tehdy po všech čertech, odpověď zněla: prostě nemůžete. jestli chcete, tak vám za ni nebudeme dávat kredity, ale chodit tam stejně musíte.
tak jsem poslušně chodila. tento semestr jsem se ale nechala vycukat povídačkama o tom, jak se v paříži dávaj z angličtiny sedmičky a devítky a kolik že je práce na španělštinu, a řekla jsem si, že tedy dost, němčina a maďarština stačí a čtvrtým rokem odevzdávat eseje na angličtinu, když jsem oficiálně bilingvní, je opravdu zbytečné. celé nabuzená jsem nakráčela na département des langues, abych to někomu pěkně vytmavila. usměvavá polka mi zatrhla tipec, když mi podala papírek s emailovou adresou, ať svou žádost o výjimku zformuluji a pošlu "jim tam". nevěřila jsem tomu - copak jedním ze základních kamenů jakéhokoliv univerzitního zařízení není pravidlo, že na emaily od studentů se neodpovídá, a když, tak zásadně negativně?
"oni tam" však odpověděli během dvou dnů a, světe drž se, kladně. jenže aby zůstala rovnováha v systému zachována, museli mě alespoň vystrašit:

Le directeur du département des langues vous accorde par dérogation exceptionnelle l’autorisation d’abandonner l'anglais.

Cette dérogation est définitive et vous engage pendant le reste de votre scolarité à Sciences-Po. Je vous rappelle que l'apprentissage de toute langue s'inscrit dans la durée. La maîtrise linguistique requise par les recruteurs dépend de la stabilité du choix et de la profondeur d'engagement des étudiants.

(pro nefrancouzštináře: tak vy chcete nechat angličtiny? no dobře, ale budete litovat! tímto je vám jakýkoli kurz angličtiny navždy zapovězen až do konce studia. nezapomeňte, že každý jazyk je třeba učit se velmi, velmi dlouho. svůj osud jste si zpečetila sama.)

úterý, ledna 15, 2008

gruselig

gruselig = creepy, spooky, weird.

vo co, že tohle slovíčko využiju dneska odpoledne při dnešní zkoušce z němčiny!

update: gruselig jsem nepoužila, navíc se mi slovní zásoba scvrkla na "brauchen", "nötig" a "schuld", což jsem ke všemu neustále spojovala s "auf", ačkoliv jinak dobře vím, že to má být "an"... věty z gilmorek jako například "du drehst jetzt völlig durch!" nebo "ich bin total aufgeregt!" jsem vůbec nepoužila. wie auch immer.

středa, ledna 09, 2008

soldes

dnes ve francii začly povánoční slevy oblečení. pokud vám tato informace připadá banální, pak vězte, že jde o celonárodní šílenství. slevy jsou totiž ve zdejším kraji vyhlašovány zákonem, navíc pouze dvakrát ročně (po vánocích a na konci června). každoročně se v předvečer oné slávy dostanou barevná oprocentovaná kolečka do hlavních televizních zpráv. "les soldes představují pro obchodníky s textilem 15% celoroční tržby!" hlásá pravidelně Patrick Poivre d'Arvor. nával je vždycky nesnesitelný. monoprix za rohem, které zásadně neotvírá dříve než v 10, tentokrát udělalo výjimku a zákazníky přijímalo s velkou pompou už v 8.30. (vždycky si vzpomenu na svou slovenskou spolužačku z dijonu, která chodila na němčinu jako hodinky. jednou, v datum, které pro mě tehdy bylo jako každé jiné, na hodinu prostě nepřišla. josífek se ke mně naklonil a šeptá mi: "ona je určitě v aš et em!" koukala jsem na něj nechápavě, pak jsem se zmateně smála, ale o půl hodiny později dorazilá milá děvečka do třídy s obrovskou taškou hadrů. naše rakouská profesorka byla buď natolik pofrancouzštělá, nebo tak velká parádnice, takže přerušila výuku a začala módní přehlídka.) obchody omezují počet kusů do kabinky, fronty na zkoušení se míchají s frontami ke kase... luxusnější obchody tedy podle zpráv zavedly elektronický systém rezervací. od půlnoci si oblečení chtivé zákaznice mohly značkové kousky zamluvit na sofistikované mašince na zdi obchodu. něco jako koupit si lístek na tramvaj.

já jsem vyrazila do nákupního střediska v issy s tímto seznamem: teplé punčocháče, sukně k hnědým kozačkám, svetr nebo sako k hnědým kozačkám, pyžámko pro miláčka (ne, infantilněji by to nešlo. snad pyžámčičko?) a nějaká pěkná pánská šála. v tašce mám: šedý svetřík, který k hnědým kozačám vůbec, ale vůbec nejde, punčocháče, které mají pouhých 60 DEN, a hnědý světřík, který mi jediný dovoluje zachovat si sama před sebou tvář.

na druhou stranu ale můžu být ráda, že jsou francouzi relativně spořádaní. má dobrodružná výprava mohla taky dopadnout jako v číně, kde bylo během promo akce carrefouru (pětilitrový barel oleje stál o třetinu méně než obvykle) ušlapáno na 30 lidí.

schadenfroh

schadenfroh = škodolibý

díky tomášovi rutovi jsem objevila GG i v němčině. zásoby fascinujících náhodných slovíček tedy nekončí!

neděle, ledna 06, 2008

kterak se pseudointelektuálka setkala s duchovnem

původně jsem šla jenom do 8 à Huit pro mlíko. jenže pak jsem si řekla, nebudeš celej den hnít doma, je třeba se trochu provětrat, a odvážně jsem se pustila na procházku večerní Téměřpaříží. ulice byly nedělně prázdné a pařížsky temné (lampy tu mají nastavené na desetinu výkonu těch pražských) a já měla trochu strach, když jsem kopírovala kamennou zeď hřbitova. ze hřbitova se po chvíli vyklubal Parc Jean Paul II, ve kterém si i přes absenci jakéhokoli osvětlení hrálo pár rodin s dětmi. francouzsky odvážné. papežův park byl zakroucený a vyhodil mě na pěkném náměstíčku, kterému dominovala zavřená brasserie a otevřený kostel. chvíli jsem si ho nesměle prohlížela zvenčí a vedla svůj klasický vnitřní předkostelový dialog:
- tak se tam půjdeme podívat, ne?
- chodit do kostela jen tak se nesluší.
- ano? takže od čeho ty kostely teda jako jsou, když ne od toho, aby se do nich chodilo? co svatej václav? co všichni ti z detektivek, kteří najdou v kostele uprostřed mnichova útočiště před ruskou mafií?
- dobře. ale jenom na chvilku. a zkontroluj, jestli tam není právě nějaká mše nebo tak něco!

kostel byl relativně vytopený, střídmě zařízený, na stěnách visela fotodokumentace nedávné rekontrukce a, chvála bohu, žádné zpívající shromáždění. mohla jsem tedy v klidu pokračovat v hádání se sama se sebou:
- proč je ti tak blbý chodit do kostela? vždyť už jsi v kostelech byla nespočetně, zpívat nebo poslouchat cizí lidi zpívat!
- protože tam bejvá spousta lidí, co ode mě očekávaj, že budu vědět, kdy mám vstávat, kdy klekat a že se budu modlit na povel.
- nesmysl. do kostela můžeš přece i jen tak, postát, podívat se, načerpat vnitřní sílu a načichat se kadidla. nebo už je kadidlo zakázaný? a vidíš, nikdo po tobě nic nechce, nikdo tu není.

když v tom najednou: "madame, tenez!" postarší dáma (jaká jiná!) mi podává knížečku založenou lesklým letákem. ten leták mě lákal a trochu uklidnil, protože představoval něco z mého známého světa a zaváněl to maximálně nějakou sbírkou na opravu střechy a ne žádným komplikovaným latinským rituálem. ale stejně jsem zřejmě vypadala jak uštknutá, protože se dáma zeptala: "zůstáváte na mši?"
zavrtěla jsem hlavou a ve vteřině byla venku na náměstí. to je mi taky nápad, lízt do kostela na Tři krále před sedmou večer!

cestou domů jsem přemýšlela, jak nejlépe tuhle rozpačitost z náboženství blognout. je nás víc? je to specificky české? vědí mladí francouzi, kdy se poklekává a jestli se křižuje zprava doleva, nebo zleva doprava? neměli by nás vodit do kostela se školou? do mešity, do synagógy? v teple svého bytečku jsem místo hledání odpovědí pustila televizi, tentokrát bez kostelů, zato s Quai d'Orfèvres a swingers barem. inu, jiný kraj, jiný mrav. ale co mě nečeká v reklamách! kupte si po celý příští týden u svého trafikanta sošky svatých! detailně vypracované, ručně malované! jen za 2.99, navíc fiche s popisem svatého en question zdarma.

třeba se na to musí takhle?

pátek, ledna 04, 2008

definitivně pověrčivá

právě jsem napsala středně dlouhý, úderný a potenciálně vtipný post o letadlech. pak jsem ho ale smazala, protože jsem natolik pověrčivá, že mám strach o tom byť i jen napsat. potenciální vtip bývá totiž zpravidla vykoupen zlehčením situace a to si v případě létání nelajsnu, abych si nekoledovala. prostě bojim bojim a vy, kteří si tímto blogem krátíte polední pauzu či odkládáte studium, nemáte, co číst. pardon.

(zkuste můj předešlý post na toto téma, přes něj se proklikáte na další a další a to vás snad trochu osvěží.)