neděle, března 30, 2008

die guten Sitten verstoßen

die guten Sitten verstoßen - prohřešit se proti dobrým mravům.

sobota, března 29, 2008

jak jsem strávila den

"miláčku, udělala jsem strašnou blbost," řekla jsem zdeňkovi večer do telefonu. přiznávám - bylo to trochu na efekt. doufala jsem, že v něm zatrne, protože takhle se v amerických seriálech zásadně ohlašuje nevěra, no a jelikož jsem nic takového neprovedla, bude nakonec ještě rád a utěší mě, že o nic nejde. jenže blbost to byla, tudíž byl můj úvod oprávněný. "ráno jsem šla na squash a fakt dobře jsme si zahrály. ta holka hraje jenom semestr, ale je asi na mým niveau, hrály jsme sice jenom hodinu, ale mě to úplně vodrovnalo."
"za semestr může bejt už vysoko nad tvým niveau." zdeněk není netrpělivý. ví, že nejlepší příběhy jsou přerušované a se spoustou vedlejších dějových linií. k pointě se většinou časem dostanu.
"pak jsem šla se spolužákem na pivo, dala jsem si dvě. teda dvě malý, jako místní malý, pětadvacítky, takže jedno velký. no a jak jsem byla opilá, tak mě popadla hrozná chuť na hranolky." na tomto místě se ozvalo zaúpění, a nikoli bezdůvodné. ano, správně, vystoupila jsem z metra a v mcdonaldovi na rohu koupila rovnou celé menu.
hm, zpět, možná jsem měla zdůraznit, že jsem si mekáčovské menu koupila v mcdonaldovi u mě na rohu. dobře totiž vím minimálně o třech lidech, sebe nevyjímaje, kteří nějakou shodou okolností chytli la gastro a čistě náhodou se předtím nadlábli právě na tomto rohu. jenže vykládejte to někomu, kdo po prvním sportovním zážitku roku a dvou malých pivech nutně potřebuje sůl!
menu v papírové tašce cestou domů zmoklo, vychladlo, hranolky zvtrdly a burger odhalil svou pravou tvář, okolarou na jedné straně, mastnou na druhé. nevadí: ignorujeme, hltáme.

"a to znáš, jak dělali ten pokus s hranolkou?" křenil se večer škodolibě filip, když jsem vysvětlovala, proč místo řádné dávky vínka cucám colu. sám do sebe spokojeně lámal gambáče.
"já to nechci slyšet!" ječela jsem, ale samozřejmě se odradit nedal.
"dali do sklenic různý jídlo, za rok se na to podívali. všechno úplně hnusně zplesnivělo, jenom hranolka, ta zůstala úplně stejná, jako když ji tam dávali. to znamená, že tam musí bejt tolik konzervantů!"
je to tak. někdo, když se napije, tančí po stole. jiný mele nesmysly nebo skáče do postele se svými bývalými. já pod vlivem zřejmě natvrdo hazarduji se svým zdravím. metla lidstva, přátelé, fakt.

středa, března 26, 2008

von wegen!

von wegen = as if! ale kdeže!

tímto vyhlašuji o nejlepší překlad do češtiny. mám totiž úplný blank, jestli mi jako rozumíte.

pondělí, března 17, 2008

einquartieren

einquartieren = nakvartýrovat.

sobota, března 15, 2008

chronophage

chronophage = co pohlcuje čas.

tentokrát máme wort des tages netradičně francouzské, ale mě prostě dostalo. věřím, že lingvisté a biologové zaslintají též.
(francouzská wikistránka ke slovu chronophage poznamenává, že se používá zejména v souvislosti s novými technologiemi. to teda nevim, věcí, co žerou čas, je mnohem víc. ten člověk evidentně nikdy nemyl nádobí.)

čtvrtek, března 13, 2008

fett

fett = hustý.



je to tak, fett už delší dobu neznamená tučný, ale hustý. drsný německý děcka totiž dávno neříkají cool, ale fett. když jsem v úterý večer naladila RTL a sledovala reklamu na falešnou šlehačku od Ramy, ještě jsem to nevěděla a zírala jak vyvoraná myš: proč má proboha ten blonďatej klučina na sobě tři vrstvy zlatejch řetězů? ale středeční hodina němčiny mi celou tu věc osvětlila. a pak že hodina jazyka jednou týdně není k ničemu!


pro neněmčináře: maminka něco uvaří z falešný, zřejmě netučný šlehačky. "chutnalo vám?" ptá se. "voll fett, mama!" říká malý rapper. "nene, vůbec ne tučný!" odporuje sestřička. und so weiter, und so fort. tohle slovo si o podobnou reklamu přímo říkalo.

pátek, března 07, 2008

bricol'girl

kdo říkal, že holky nemůžou bejt kutilky?


problém je jinde: polovina všech šroubků je dotažená na méně než 60%, jelikož mi chybí prostá fyzická síla. snad se kvůli tomu miláček Bekväm nerozpadne.

(po vzoru ajchlinky a teke předkládám bezbariérovou verzi fotky a kratičké vysvětlení, protože vidím, že je vás z jednoho obrázku spousta zmatených. mezi hnědou skříní a bílou spodní částí kuchyňské linky stojí kuchyňský servírovací stolek Bekväm. skládá se ze čtyř masivních nohou, z toho jsou dvě přední na kolečkách, vrchní desky a dvou mřížkovitých poliček. provedení ve světlém, nelakovaném dřevě. na Bekvämu je slavnostně položena mikrovlnka, kterou jsem si sice koupila již první týden v novém bytě, ale neodvážila jsem se ji zapnout, neb výrobce tvrdí, že musí být umístěna minimálně 80 cm nad úrovní podlahy. mikrovlnka je do zapojena do elektrického proudu pomocí bílé prodlužovačky, protože do zásuvky nedosáhne. doufám, že toto uspořádání nebude žádný elektročtenář komentovat, pokud není životu nebezpečné. stoleček jsem sestavila celý sama, je to kráva těžká a ukroutit těch 32 šroubečků nebylo jen tak. očekávám tedy v komentářích výrazy uznání a pochvaly, popřípadě nabídku mladých svalovců, že mi to přijedu dotáhnout, paninko, a zůstávám s pozdravem.)

pondělí, března 03, 2008

rekapitulace prázdnin

byla jsem se podívat za babičkou. upekla mi zlatavé kuře s bramborovou kaší. kaši připálila, smála se tomu a mně se ulevilo, že nejsem v rodině jediná, nýbrž že to mám v genech. "ale dřív jsem tolik nepálila," překazila mi radost, "to až teď." babičce je devadesát let.
druhý den jsem byla slavnostně představena zdeňkovu dědečkovi. pár minut před prvním termínem odchodu z bytu jsem zjistila, že nemám čisté ani suché podprsenky. "můžu jít bez podprsenky, ale to zase nemám prsa!" fňukala jsem. "můžeš mě představit dědečkovi bez prsou?"
"řeknu ti to takhle. jedeme tam jenom kvůli nim."
stejně jsem nakonec jela navostro a chvilku mi to bylo i líto, ale pak přede mě dědeček postavil pečené kuře s bramborem.
o den později probíhal oběd u druhé prarodičky. její pečené kuře s kaší bylo sice komparativně nejlepší, ale co naplat, mezní užitek ze zlatavé kůrčičky ve společnosti nadbytku klesá velice rychle. navíc mi místo prsou zřejmě rostou křidýlka. to se bude děda divit.
***

naše hlavní město, totiž vídeň, pánové, je krásné. mají tam kluziště přímo před rathausem, na příkopech toalety, které připomínají starobylou lékárnu, a především strašně funky městskou hromadnou dopravu. tramvajový vozový park představuje umný mix starých a moderních kousků, metro je pěkné čisté a jezdí spíše na povrchu než pod zemí, ve všech vozech tramvají je bez humoru vylepena noticka, že "Ordnung muss sein", a především jsou tam ty luxusní piktogramy těhotných, starých, matek s nemluvňaty a invalidů. nikdo mi nevymluví, že ten stařík není franz josef v přestrojení.


***

koncert the cure byl velmi poučný. za prvé proto, že jsem se strašně bála. jediný větší koncert, kterého jsem se totiž ve svých třiadvaceti kdy zúčastnila, bylo dvacet let Tří sester v Akropoli. automaticky jsem tedy předpokládala, že všude, kde je bigbeat, je spousta zvracejících opilců a striptérky. naštěstí tomu tak nebylo. obecenstvo bylo věkem příjemné (rozuměj: žádná pogující mládež) a slušně vychované. a ona i ta paegas aréna není zas tak obrovská, jak jsem si ji vykreslovala.
"co si mám vzít na sebe?"
"něco černýho."
neposlechla jsem, ale bylo to celkem fuk. dokonce i pár růžových blondýn jsem v davu zahlédla.
za druhé jsem si ozřejmila, že 160 cm výšky není dost pro místo ke stání. viděla jsem dohromady asi tři písničky, to když mě dvoumetrový přítel spolužačky medičky vzal na ramena. to jsem pak výhled měla vskutku prvotřídní. ti dva byli luxusní i jinak: měli například v kapse zásobu vaty i pro náhodně přišedší ztracence. a víte, jak studentka medicíny řekne, že to blikalo dost hustě? "ty světelný efekty byly docela epileptogenní."
za třetí jsem pochopila, že nemusím být pravověrná. trvalo mi léta, než jsem přišla na to, že Pornography a Disintegration jsou mou hudební noční můrou. jaké to bylo osvobození, moct si přiznat, že najít zalíbení ve Fascination Street možná není smyslem života! dávkovat po kapkách, v rozmezí několika roků. takže jsem se téměř celou druhou část koncertu snažila neslyšet, aby mi z té muziky nebylo zase patnáct. vata nepomáhala, po zbytek večera jsem na svou dnešní kůži musela zapomenout, ale uznávám, že naživo mě roztančil i The Forest, který jinak bytostně nesnáším. snad jsem dobrákovi pavlovi moc neokopala žebra.
***

petra mi půjčila Szczygiełův Gottland. jen cestou v autobuse zpět do paříže jsem z něj půlku přečetla a jsem prozatím nadšena. konečně autor, co píše tak, jak moje máma mluví! i když: jeden kdysi její styl přibližovat spíše starým čínským románům a já jsem pro židovské povídky à la I.B. Singer. v každém případě je tu jeden hlavní příběh, ke kterému se vlastně již nikdy vyprávění nemusí vrátit, a pak spousta těch vedlejších. matka kubišové se má nastěhovat do bytu po vdově mašínové, lidské osudy se potkávají a proplétají zcela chaoticky, občas se taky paralelně míjejí. každý je něčí synovec nebo si vzal někoho první ženu, někdo se neřídil něčí dobrou radou a podívejme se, jak dopadl. povídání o baarové začíná v devadesátých letech, gottova story je tou dobou naopak teprve v polovině. historie se nám odvíjí před očima pomocí paměti nikoli národa, ale města a rodiny. neuvěřitelné.
***

dozvěděla jsem se, že kdo jednou začne číst můj blog, nemůže mi vykat. nepřekvapuje mě to. jenom doufám, že můj budoucí zaměstnavatel nebude rozumět česky.
***

pes, o kterém jsem si o vánocích myslela, že je v terminálním stadiu, se zaoblil a vypadá, zaplaťpánbůh, vesele. jednou ráno mě ale probudilo mámino "cože? ty to nebudeš jíst?!". ihned jsem se vyděšená zvidhla z postele. říkala jsem si, tak už je to tady, pes mi přestává žrát, to je konec, jinak se přeci nepozná, že už nechce žít. vysvětlení ale bylo právě opačné: psík strávil víkend mimo náš rodinný, přísně dietní, krb a zřejmě byl krmen šlehačkovými dorty a bifteky. nebylo tedy divu, že nad hříšně drahou konzervou Hill's Kidney Veterinary Diet ohrnul nos. stačilo vynechat jednu porci a opět dlabe vše až do posledního prášečku, který mu do konzervy nenápadně přimícháváme.
***

na odběr krve jsem si, já dívka praktická, oblékla tričko s těmi nejdelšími a zároveň nejužšími rukávy, které jsem doma vyhrabala. výsledkem bylo škrtidlo efektivnější, než ta barevná guma s jahůdkama a včelkou májou, co sestry používají. "já vám to přelepím," řekla ta dobrá duše a odebrala mi z pod prstu gázu na ztlačení, jenže protože rukáv byl stále ještě na svém místě, tedy vyhrnutý nad loktem, ze vpichu stříkala rytmicky krev proudem takovým, jaký je běžně k vidění v béčkových hororech a pak taky po napadení monty pythonovým vraždícím králíkem. fascinující.
***

můj milý mi říká tamagoči. prý pořád něco chci a navíc mluvím v holých větách nebo pouhých slovech: "mám hlad", "bolej mě nožičky", "čokoládu", "ne zmrzlinu, pralinku", "unavená", "zima", "čůrat", "eště čokoládu". svěřila jsem se mu, že jsem taky jedno dostala k vánocům, ale že mě to strašně nebavilo, protože jsem se o něj řádně starala a dávala mu napít, hned jak píplo, takže bylo to blbý kuře třeba čtyři hodiny v kuse spokojený a zticha, tudíž zhola nezábavný. odpověděl mi, že existovalo takové (děsně drahé), ve kterém místo kuřete byla prsatá blondýna, která se, když se jí nakoupilo dost šperků a drahých aut, za odměnu svlékla.
***

cestu autobusem zpět do paříže jsem jako zázrakem takřka celou prospala. když jsem nad ránem rozespale vzhlédla a viděla silnici lemovanou po pravé straně vysokými stromy, řekla jsem si, aha, tak my jedeme přes břevnov, to už je sice na florenc jenom chvilka, ale pak si vezmeš domů taxíka, klidně můžeš ještě spát. a tak jsem se ze sna usmívala a i přesto, že pařížská upršená realita představovala tak trochu šok, vstupuji do nového semestru plna optimismu a energie.