pondělí, července 28, 2008

z budapešti

Co se stane, zavřete-li čtyřicítku studentů z celého západního světa do takřka izolovaného domu na kopci? Neseběhnou dolů do jednoho z hlavních měst Evropy, ani se nezačnou nekontrolovatelně pářit. Naženou se do počítačové místnosti a v tichosti ťukají do klávesnice. První dvě minuty budou ještě obrazovky vícebarevné, jak studenti kontrolují své hotmaily a školní schránky. Následujících deset ale máte šanci sledovat na všech dvanácti počítačích dvanáct stejných bílomodrých rámečků Facebooku.

Letní škola maďarštiny je zážitek vskutku intenzivní. Je třeba nasoukat do hlavy maximum slovíček a gramatiky s minimem spánku. Ke konci dne se jazykové schopnosti většiny z nás doslova zhroutí. I z jednoduché věty se stává Babylon. Jedna Chorvatka mi takhle například vysvětlila, že její „Grossmutti macht other people’s clothes tiszta“. Italové se baví s Němci napůl německy, napůl maďarsky, Turek se mě pravidelně ptá, jestli „maš zapalovač počkej počkej?“ a všichni vespolek týrají angličtinu, ze které vypadávají slovesa a nikoho, ale opravdu nikoho to nevzruší. Dokonce i native speakři se radují jako děcka, když se jim podaří vzpomenout si na slovíčko v rodném jazyce. „It’s a sole, a sole! It’s a sole!“ skákal dnes Australan po chodníku, když přišel na to, že „spodek nohy“ má specifický název.

Fascinující je fakt, že jsme všichni hrozně motivés. S náhodným spolužákem máme dohromady minimálně dva jazyky, které oba umíme nesrovnatelně lépe než maďarštinu, a přesto vydržíme a u oběda koktáme po slabikách. Na druhou stranu – bez motivace by to asi nešlo. Výuka začíná v 9, končíme v půl druhé, ale do pěti sedíme ve škole na povinných přednáškách. Tolik času v kuse jsem se nesoutředila od prváku! Historii už máme za sebou, teď nás čeká moderní a lidové umění. V pátek odpoledne také nahrazujeme hodinu konverzace půlhodinou zpívání. Bude se nám hodit, kdyby se náhodou někdo z nás místo na Iron Maiden v rámci Sziget fesztivalu rozhodl vypravit na Magyar dal napja, Den maďarské písně. Zatím ale nedohlédneme než k nejbližší příležitosti vytradeoffovat spánek za noční Budapešť. Ej, vaj, ruca, ruca, kukurica derce!

čtvrtek, července 17, 2008

co mi přišlo z maďarska

na můj dotaz, zda je ve "studentském hostelu", kde budu jako účastnice letní školy maďarštiny v budapešti ubytovaná, wifi či jiný přístup k internetu, mi koordinátorka odpověděla rychle a poněkud fatalisticky:

"Dear Olga,

there is no Internet connection there.

Best,
Bernardett"

a sakra.

úterý, července 08, 2008

poslední zkouška čtvrťáku

hned na úvod jsem panu profesorovi na Politické násilí oznámila, že jsem celý předmět protrpěla, protože poslouchat čtvrtek co čtvrtek o bolesti a utrpení kupodivu není můj šálek kávy. při četbě doporučené literatury o dětech židů a dětech nacistů (od "Haiderova dvorního žida" v době, kdy byl ještě pouhým svérázným novinářem) a Browningových Obyčejných mužů jsem občas musela párkrát mrknout, abych okolo sebe opravdu viděla obyčejné usměvavé pařížany a nikoli ke všemu pohotové řezníky, a procházení poznámek o terorismu mi taky zrovna nepřidalo. pan profesor vytáhl obočí na vrch hlavy a že ať mu to teda vysvětlím. po čtvrt hodině vypadal docela přesvědčeně, tak se konverzačně zeptal na diplomku. chyba lávky. téma nemám, approche nemám, ahnung nemám. co mám, je komplex méněcennosti ze svého potenciálního vedoucího, neboť drahý Emílio mluví pětkrát rychleji, než já myslím. to už pan profesor nevydržel a řekl mi: "ale to je zajímavé! slovo strach jste použila nejméně desetkrát, bezpečí třikrát a teď jste vytáhla komplex méněcennosti! bohužel vám s tím v této kanceláři nemohu pomoci."
"mám se vám natáhnout na canapé?" zavtipkovala jsem.
pan profesor notnou chvíli třeštil zrak. "sur le divan, vous voulez dire!"
aha. kanape ve francii, na rozdíl od divanu, zřejmě slouží k něčemu jinému než k psychoanalýze.