čtvrtek, srpna 21, 2008

o budapešťských záchodcích

ve vídni vypadají veřejné záchody jako stará apatyka. dveře jsou z tmavého, elegantního dřeva a kohoutky ze zlata a emailu, tedy nehygienické, ale naštěstí díky péči kouzelné babičky neustále vyleštěné. v paříži veřejné toalety takřka neexistují. dívka v nouzi se musí uchýlit do některé z typických předimenzovaných pařížských kaváren, kde zaplatí 50 centů za tureckou díru do země. při zdolávání schodů zpět na povrch zemský hrozí nebezpečí, že se jí přilepí na podpatek šňůra rozmočeného papíru. ach, západe civilizovaný! v praze každý domorodec ví, kde je magistrát, městská knihovna či libovolná fakulta, a nebohý turista musí hledat mcdonald. zato v budapešti! kabinku zdarma aby pohledal. minimální cena je 50 forintů, standard pak 100 (tedy 5, respektive 10 korun českých). za tak směšnou částku si ale turista užije spoustu legrace. tak především se dá čekat, že umyvadla budou obsypána tolika kosmetickými proprietami a serepetičkami, kolik si ani koupelna v čistě ženské domácnosti neumí představit. tři druhy hřebenů, štětičky do uší, ubrousky, oční stíny, pět sort mýdlíček, gumičky do copů, sponky v barvách duhy i jednoduché černé vlásenky, dvě smradlavé voňavky a čtyři deodoranty. mé srdce pobavilo, že nejoblíbenější značka budapešťských hajzlbáb se jmenuje Prága. nad zrcadly obvykle visí A4 v několika světových jazycích, že Mama Éva splní všechna vaše přání, stačí jen vhodit minci. a venku sedí mama éva, která hlasitě pozdraví a ještě se zeptá, jestli jste byla s jejími službami spokojena.

úsměv obvykle jako odpověď stačí. jen jednou jsem zalitovala, že je má maďarština stále ještě dosti chabá na to, abych dokázala použít jiné slovo než „já stěžoval“. to když hip kavárna, ve které jsme seděli a poslouchali jazz, neměla vlastní záchod, ale používala veřejný v průchodu za rohem. i před ním seděla babka a mile se usmívala. ukázala mi v bludišti chodeb a podloubí cestu a významně zamrkala: „já teď zavřu dveře, ano?“ igen, köszönöm, hlesla jsem překvapeně. a pak mi to došlo. v místnosti zvící většího pařížského bytu byly čtyři mísy a žádné dveře! vybavení hyperstylové, kovy se jen leskly – architektova pomsta feministkám. vypadá to, že budapešť má stále dilema mezi provinčností a přehnanou modernitou: na jedné straně nedůvěryhodná a upatlaná líčítka, na druhé unisexová, pseudopisoárová dobytčárna. ještě si to trochu promyslím, ale až budu velká a budu pracovat u WHO, zavedu indikátor kvality veřejných toalet, který bude popisovat... hm, něco děsně sofistikovanýho, protože vyměšování na veřejnosti je podle maussovské tradice fait social total.

Žádné komentáře: