čtvrtek, října 30, 2008

jak jsem narazila do sloupu

to jsem dneska šla se spolužáky po boulevardu saint-germain a tolik žvatlala a všem nabízela sušenky, až jsem si prendrovala un poteau dans la gueule. prostě jsem kráčela rázným tempem a najednou tam byl, tyčil se ve výši mých prsou, majestátně bílý, na vrchu s kouličkou. bum! blbej sloup.
navíc samozřejmě nevyrostl jen tak z ničeho nic. uprostřed chodníku stál proto, aby zabránil autům vjet do nějakýho ministerstva nebo ouřadu. což v praxi znamená, že ze mě měla bžundu nejen banda budoucích vědeckých špiček, ale i dva policisté/hlídači. (a teď, teď by měla přijít nějaká přímá řeč. jenže já si zaboha nemůžu vzpomenout, co mi říkali. zcela jistě hlesli konsternované "ça va?", ale to není příliš nosné. čtenářům se omlouvám.)

asi založím na facebooku group "contre les poteaux boulevard saint-germain". určitě je nás víc, o tom jsem přesvědčená.

úterý, října 21, 2008

hádejte

kdo dneska stávkuje?

meteorologové!

(málem se mnou šlehlo, když v televizním počasí říkali, že nám mohou bohužel nabídnout pouze střednědobou předpověď, protože Météo France stále ještě stávkuje. z nějakého důvodu mi přijde stávkující meteorolog, oproti například stávkujícímu dělníkovi u Renaulta, děsně vtipnej.)

gestatten

gestatten = dovolit.

středa, října 15, 2008

neděle, října 12, 2008

TGV

málodarmo, na cestování vlakem je něco úžasnýho. autobus je upatlanej a ukodrcanej, letadlo nebezpečný a nepřátelský, auto malý a namáhavý. ale vlak, to je prostě pohoda! zapadnete do sedačky, rozvalíte se na měkkém polstrování, dojdete si do jídelního vozu, přečtete maily. krajina za okny ubíhá pekelně rychle, vidíte, jak vlak předjíždí všechna ta auta, co musí šedesátkou... v neposlední řadě stačí být na nádraží v čas odjezdu, a ne hodinu předem kvůli odbavení. a můžete si dovnitř vzít vlastní flašku s pitím. a nůžtičky na nehty. a nechat si zaplý mobilní telefon. a vůbec.
taky ta atmosféra nádraží! moje nejoblíbenější je v řevnicích. tam se pod krovy prohánějí jiřičky a staví si hnízda. pak je dobré to v praze-bráníku. v čekárně s rozbitými okny a pochcanými zdmi leží bezdomovci a spí, místo nádražní hospody obsluhuje prokouřený vrchní v dřevěné budce metr krát dva, venku na lavicích sedí čundráci s krosnama. ani nádraží v mannheimu nebylo špatné. každou středu před ním rozprostřeli trhovci stánky a prodávali předraženou zeleninu. v noci byla budova osvícená fuchsiovou a modrou. i po desáté se v ní daly koupit základní potraviny, protože pojem večerka v baden-würtembergu neznají. a do toho všeho cestující, odnikud nikam, do přilehlých vesnic nebo třeba eurocity do paříže. v podzemním podchodu všichni spěchají, těší se, až vylezou zpátky na povrch a sednou na tramvaj.
největší nástupišťové vzrůšo jsem ale zažila ve čtvrtek na gare montparnasse. víte,přece žádné odbavování, žádné prosíme cestující, aby se dostavili 30 minut před odjezdem autobusu. pěkně na minutu přesně. tak přesně, že mi až v metru došlo, že sice na stanici montparnasse-bienvenuë jsem sice za 10 minut, ale dalších 10 mi bude trvat cesta nahoru na platformu, o které jsem notabene netušila, kde je. a tak jsem po slavném jezdícím pásu rapide 9 km/h utíkala, taška na kolečkách za mnou vlála a kymácela se ze strany na stranu, lidé nadávali a bránili mi v úprku. nedala jsem se. za minutu odjezd doběhnu do prvního patra a křičím na prodavače croissantů, kde je quai numéro 1. "to musíte nahoru!" ukazuje. ještě mám 30 sekund, říkám si a z posledních sil beru schody po dvou. vlak ještě stál, ale průvodčí měl jednu nohu ve voze. já přidala do sprintu a zběsile mávala. průvodčí opět vylezl na nástupiště, dveře TGV se nezavřely. rychle, rychle, gestikuloval ten dobrý muž. a já běžela.
patnáct vteřin jsem si připadala jako filmová hvězda. v závěrečné scéně filmu bojuje dívka na podpatcích s časem. styl běhu je neohrabaný, leč o to roztomilejší, vlasy za ní vlajou (škoda, že jsem se nechala ostříhat), taška se už ani nedotýká země, ale letí vzduchem. v obličeji se jí zračí duševní dilema: má se zastavit a srovnat tašce kolečka, aby jela rychleji, nebo ji má dál trhaně vláčet a nechat se tím zpomalit? když poběží i nadále tímhle lenivým tepmem, průvodčí možná řekne tant pis a nechá zavřít dveře. když se zastaví, řekne si ten v čepici nejspíš, že to vzdala. tak taškou dál škube a snaží se na udýchané tváři vyloudit omluvný úsměv.
"to bylo o fous," řekl průvodčí jenom, když se vlak rozjel se mnou na palubě.
"chrsí beaucoup," chrčela jsem.
"to je adrenalin, co?" prohlásil elegantní muž v obleku s černou aktovkou, který do prvních dveří doběhl o pět vteřin přede mnou a už se stihl lehce vydýchat.
ano. pokud zrovna nejste whitney houston v bodyguardovi, zastavit letadlo jen tak nemůžete. mávat na žlutý autobus v půlce křižíkové se také nedoporučuje. tenhle pocit vám dopřejí jenom dráhy. málodarmo.

sobota, října 11, 2008

úterý, října 07, 2008

sich etwas erhoffen

sich etwas erhoffen = doufat v něco, snít o něčem.

okénko němčiny pro tento den nezavřelo, nebojte se! jenom se přes prázdniny tak trochu posunulo na východ. maďarština mi z hlavy doslova vytloukla všechno německé. à tel point že se divím, proč se proboha tohle igekötő (oddělitelná předpona u slovesa) neodtrhává, když je to přitom jasný zdůraznění objektu, a pak si uvědomím, že to vlastně v němčině funguje trochu jinak.

minulý semestr mě 7 sérií německých gilmorek posunulo o jedno sciences po niveau nahoru (děkuji, tomáši!), ale teď se v něm udržet! při první hodině ze mě vycházely prapodivné skřeky, kterými jsem se snažila zamaskovat náhodná "minden", "csak" a "igen". po zbytek času jsem vypadala jako ryba vytažená na vzduch, jak se mi pusinka otvírala a zase zavírala naprosto bezhlesně. jestli to takhle půjde dál, vrátím se od neartikulovaného opičího vyhrkávání přes kapří němotu až zpátky k bezobratlým.

tudíž házím SOS: nevíte někdo, kde lze sledovat německé (německy dabované) seriály, filmy, atd.?

středa, října 01, 2008

tři noci s polákem

jen co žlutý autobus přirazí k chodníku u gare de l'est, zvoní mi franouzský mobil. "nemohla bys pomoct jednomu kamarádovi?" ozve se. ano, mohla, o co jde? "kolej má až od prvního, takže do středy nemá kde spát. je to polák, určitě jste se už někdy viděli, vlastně ne, neviděli, ale neboj, c'est quelqu'un de très gentil."
přes všechna ujištění mám trochu strach. pro, ehm, dohazovače poláků je totiž velmi hodný každý, kdo v referendu 2005 volil pro evropskou ústavu. a naopak. a já teď mám nechat u sebe spát naprosto cizího kluka? potom řeším dilema: jít do sklepa s kuframa sama a riskovat znásilnění bezdomovcem ukrytým v kóji, nebo jít do sklepa s polákem, ze kterýho se může vyklubat leccos? nakonec volím variantu polák. s tou už mají moji lidé alespoň nějakou zkušenost.
slawek je milý, tichý, neutrální kluk. vyměníme pár slov a jdeme spát, protože cesta busem z hlubin polska unaví ještě víc než z prahy. povléknu slawkovi polštář, peřinu zvládne sám, a zalehnu na svou půlku dvoupostele.
slawek si ovšem k mému úžasu ustele na zemi. "to by nebylo vhodné," říká nepřesvědčeně. chvilku ho přemlouvám, že přece o nic nejde, pak toho nechám. konec konců, má tam koberec a pod sebou deku.
vyšokovaná z toho ale jsem: čech by se podle mě neostýchal. už vůbec ne francouz, natož sparťánský a nudaplážemi ošlehaný němec. ale poláci, to jsou hrdí lidé...!

druhý večer si v krátkosti sdělíme, jak jsme kdo pochodili na acceuil administratif, a potom slawkovi prozradím heslo k wifině. od té doby v tichosti ťukáme do počítače. pak si popřejeme dobrou noc a zhasnem. třetí večer slawek přijde v momentu, kdy zrovna píšu důležitý e-mail. beze slova si tedy zapne počítač a ťuká a ťuká. najednou je půlnoc. slawek vzhlédne od monitoru a řekne: "myslím, že naše generace je divná." společně se zasmějeme a prsty pokračují v klapání. před usnutím si popřejeme každý ve svém rodném jazyce dobrou noc. tím jsme spolu promluvili víc slov než průměrně za předchozích pět hodin.
když jsme se loučili, navrhla jsem mu, ať přijde na nadcházející školní kalbu. že tam bude poláků víc a může tak potkat nové kamarády. "tak si zavoláme?" ptá se.
"podívej se do mejch veranstaltungen na facebooku," na to já. prej že divná.