čtvrtek, prosince 25, 2008

vůbec ne vánoční

jsou vánoce, přátelé, čas, kdy bychom si měli návzajem předávat nejen lásku a radost, ale i kousky moudrosti, které se v našich hlavách urodily. proto vás prosím, rozdělte se o trochu toho moudra se mnou! pro začátek bude stačit, když mi odpovíte na otázku, která mě trápí zimu co zimu. jak si mám sakra nandat vzorované punčocháče, aby nebyly nakřivo?

čtvrtek, prosince 18, 2008

lechzen

lechzen nach etwas = prahnout, žíznit po něčem.

die Sitte

die Sitte = zvyk, obyčej, mrav.

středa, prosince 17, 2008

Ihre Frau Gemahlin

Ihre Frau Gemahlin = Vaše paní choť.

(z Pochodu Radeckého budu ještě perlit.)

sobota, prosince 13, 2008

pour la musique

na sèvres-babylone, mezi dvanáctkou směr porte de la chapelle a přestupem na desítku, sedává občas chlap s harmonikou a nádherně hraje. není to žádný ten metrový šumař, co vstoupí do vagónu, s neidentifikovatelným akcentem zahlásí "madame, monsieur, besame mucho!" a potom na nástroji náhodně mačká klávesy, protože tu svou písničku vyťukává denně osmdesátkrát a nenávidí ji už úplně všichni. tenhle pán ze sèvres-babylone je profík. a navíc mysteriózní. ze své strany nástupiště ho pořádně nevidím, jenom tuším. nemůžu se spolehnout, že ho v jeho uličce na přestupu najdu každý den. občas tam je, občas ne. sedí tiše, před sebou nemá ani ten klobouk na mince, zahraje jeden kus a když skončí, udělá pauzu, aby se lépe soustředil na následující skladbu. nevyřvává zkomolené názvy odrhováků a neobchází cestující s napůl prosebným, napůl výhružným "silvuple pour la musique!". sedí na své židličce, na klopě má připevněnou nějakou legitku a dává jednu klasiku za druhou. jednou večer jsem takhle sešla do metra a přivítal mě strauss. každý jednotlivý tón byl procítěný, jako by měl být poslední, důraz byl tam, kam patří, melodie jasná a čistá, tak průzračná, že v té záplavě not bylo i poslednímu laikovi zřejmé, kam ten valčík spěje. právě mi ujelo metro a byla jsem v okachlíčkovaném tunelu sama. nohy v martenách se začaly cukat, ze ztuhlého kabátu se staly vlající šifonové šaty, záda se mi samovolně protáhla a levá ruka se už už nadzvedávala, aby se zavěsila do neexistujícího partnera.
samozřejmě nejsem magor, nebudu tančit valčík, abych spadla pod vlak. ale ten pocit! ta hudba, která není sterilní jako v koncertním sálu, a přesto je silnější než klapání podpatků a bzučení zavírajících se dveří metra. a pak to ticho, přestávka na potlesk, který nepřichází a nepřichází. lidé nastupují a vystupují, pána s harmonikou neslyší, protože mají v uších i-pody, obranu proti šmírou zničenému those were the days. on nedbá, zavře oči, zamyslí se a spustí. turecký pochod, a jaký! žádná lopotivá, uřvaná dřina, co ji děcka mlátí v liduškách do piána. harmonikář ze sèvres-babylone hraje lehce, s citem, piano střídá forte, a i když ztiší na úplné pianissimo a zrovna přijíždí metro, není slyšet brzdění a odfukování vagónů, ale jenom ta hudba.
jednou, až nasbírám morál, překonám to moře kolejí, vystoupám schody a zase je slezu, abych se dostala na druhou stranu nástupiště. vykašlu se na stud a na strach, že by po mně mohl chtít búra, a řeknu mu ta slova, která všichni chceme slyšet: "j'aime beaucoup ce que vous faites."

pondělí, prosince 08, 2008

pod kůži

nějak mi ta paříž zalezla pod kůži. teď nemyslím každodenní pohled na eiffelovku nebo procházku po boulevardu saint-germain. mluvím o té typické povýšenosti tohohle města, nakupování děsně drahejch sýrů na trhu, nepouštění starejch lidí sednout a pohrdání zbytkem světa.
přišla jsem na to v létě, když jsem jela po dlouhé době v praze autobusem. sedla jsem si na čtyřsedačku a četla si. po pár zastávkách přistoupil starší pán a ostentativně se vmanévroval nade mně. říkám si, no jen se nepo, dyť tady u okna je vedle mě ještě místo. a protože si nesedal a nesedal, uhla jsem mu po pařížsku koleny. to je jedno ze základních a zároveň takřka jediné gesto slušnosti v místním metru. první pasažér si sedá téměř výlučně na čtyřsedačce do uličky, druhý diagonálně proti němu, třetí vedle druhého a čtvrtému... čtvrtý musí říct "pardon!", učinit se tenkým a bokem vlézt na poslední místo u stěny. pokud jsou ostatní spolucestující slušní, vybočí mírně kolena do strany, aby se mezi sedačkami vytvořila aspoň trocha místa. počítá se s tím, že během celé operace někdo dostane do nosu kabelkou nebo taškou na notebook a někdo přes někoho zakopne. v takovém případě se omluva pronáší na půl huby a z postižené strany je opětována úsměvem, i kdyby jste právě přišli o své sváteční boty. důchodce na trase kotlářka-anděl byl zřejmě ovšem tohoto systému neznalý a tak nade mnou stál dál a nechápal. nakonec mu to nedalo a na sedadlo vedle mě se protáhl. já se na něj nezávazně usmála a znovu zabořila nos do knihy. při vystupování mi moje faux-pas došlo.
znovu jsem si svou novou identitu uvědomila, když jsem na podzim projížděla okolo terranovy. ve výloze, jak už to tak v terranově chodí, stálo šest figurín a každá jedna z nich měla na sobě jasně fuchsiový kabátek, tričínko, bundičku nebo aspoň kalhoty. "to je ale odporné," pomyslela jsem si. já, která jsem ještě ve druháku, ještě ve třeťáku a ještě loni dokázala nad oblečením tleskat ručičkama jen proto, že farbičky, farbičky! teď se mi najednou všechno, co není černé, hnědé nebo tuto sezónu tmavě fialové, jeví jako vrchol nevkusu. letos už jsem si koupila dva dlouhé šedivé svetry a ať už povánoční slevy přinesou cokoliv, růžové to nebude.
taky jsem se smířila s nafoukaností místních číšníků. zatímco v čechách vrchnímu, co se na hosty netváří mile, dřív nebo později někdo řekne, že do tohohle socialistickýho podniku už ani nepáchne, tady žádná podobná páka neexistuje. i kdyby si snad někdo dovolil mít k obsluze výhrady, číšník by jen pokrčil rameny. pokud by se vůbec obtěžoval odpovědět, bylo by to něco ve stylu, "vous savez, avec ce qu'on est payé...!" a když se vám to nelíbí, podniků je v okolí dost. anebo není a to se můžete jít klouzat, vážení hosté. jenže stěžovat si nikoho ani nenapadne. za kafe jsme se třídou, když nám odpadla hodina, dali každý po 5€. sociální zařízení, jakožto i kuchyně podniku vypadaly, že slovo rekonstrukce neslyšely od začátku giscardova mandátu číšník nám autoritativně přikazoval, kam si rozhodně nesmíme sednout a že musíme nechat místo, aby mohl procházet, takže jsme v poloprázdné kavárně skončili namačkaní jak v krabičce od sardinek. a co já na to? c'est comme ça.
a úplně nejhorší je, že jsem si to tu přivlastnila. quelle horrible idée de sortir de la rive gauche, říkám si pokaždé, když musím na montmartre. cestou do školy míjím armaniho, soniu rykiel a moschino. jsou to moje obchody, já se na ně dívám přezíravě a na půl voka, ale kdyby se mě někdo na pařížském večírku zeptal, co si myslím o nové kolekci kuchyní toho butiku na rue du bac, dokázala bych ji třemi větami zasvěceně zkritizovat. turisti, co se jich v mý ulici motá neustále spousta, jsou trapný, jak k vitrínám přikládají nosy a všecičko tak přiblble očumujou. jako by to bylo bůhvíco, říkám si, a přitom dobře vím, že to bůhvíco je a že celý svět je méněcennej, protože nežije v paříži.

reklamní hláška roku

"Plus besoin de frotter comme une dingue!"

(na nějakej čistící prostředek. víceméně to odpovídá slavnému moravskému "tož dobře to čistí!", ale přesně přeloženo znamená výše uvedená věta "Už není třeba škrábat jako magor!".)

pátek, prosince 05, 2008

hana a hana o počasí

včera tady byla celej den noc a pršelo nahoru. vážně. vstala jsem na desátou, došla do školy a udiveně koukala, jak se žluté světlo luceren odráží v mokrých kočičích hlavách. vlastně jsem byla vůbec překvapená, že naše škola nainstalovala do dvorku před jednu ze svých krásných budov lucerny, docela jako na kampě. doteď byly vždycky zhasnuté. jenže včera bylo v deset pořád sedm ráno, v poledne bylo sedm ráno, v pět odpoledne bylo sedm večer a v sedm byla noc. a do toho ten déšť. vážně pršel od země směrem vzhůru. muselo to tak být, protože jsem měla mokrý vlasy a brejle i přesto, že jsem pečlivě roztáhla nad hlavou paraple.
dnes je světla dost a pršet snad už přestalo. holt, paříž je paříž. řikal majk.

čtvrtek, prosince 04, 2008

selig

selig = zesnulý.

v Radetzkymarschi na každé stránce minimálně dvakrát.