sobota, prosince 13, 2008

pour la musique

na sèvres-babylone, mezi dvanáctkou směr porte de la chapelle a přestupem na desítku, sedává občas chlap s harmonikou a nádherně hraje. není to žádný ten metrový šumař, co vstoupí do vagónu, s neidentifikovatelným akcentem zahlásí "madame, monsieur, besame mucho!" a potom na nástroji náhodně mačká klávesy, protože tu svou písničku vyťukává denně osmdesátkrát a nenávidí ji už úplně všichni. tenhle pán ze sèvres-babylone je profík. a navíc mysteriózní. ze své strany nástupiště ho pořádně nevidím, jenom tuším. nemůžu se spolehnout, že ho v jeho uličce na přestupu najdu každý den. občas tam je, občas ne. sedí tiše, před sebou nemá ani ten klobouk na mince, zahraje jeden kus a když skončí, udělá pauzu, aby se lépe soustředil na následující skladbu. nevyřvává zkomolené názvy odrhováků a neobchází cestující s napůl prosebným, napůl výhružným "silvuple pour la musique!". sedí na své židličce, na klopě má připevněnou nějakou legitku a dává jednu klasiku za druhou. jednou večer jsem takhle sešla do metra a přivítal mě strauss. každý jednotlivý tón byl procítěný, jako by měl být poslední, důraz byl tam, kam patří, melodie jasná a čistá, tak průzračná, že v té záplavě not bylo i poslednímu laikovi zřejmé, kam ten valčík spěje. právě mi ujelo metro a byla jsem v okachlíčkovaném tunelu sama. nohy v martenách se začaly cukat, ze ztuhlého kabátu se staly vlající šifonové šaty, záda se mi samovolně protáhla a levá ruka se už už nadzvedávala, aby se zavěsila do neexistujícího partnera.
samozřejmě nejsem magor, nebudu tančit valčík, abych spadla pod vlak. ale ten pocit! ta hudba, která není sterilní jako v koncertním sálu, a přesto je silnější než klapání podpatků a bzučení zavírajících se dveří metra. a pak to ticho, přestávka na potlesk, který nepřichází a nepřichází. lidé nastupují a vystupují, pána s harmonikou neslyší, protože mají v uších i-pody, obranu proti šmírou zničenému those were the days. on nedbá, zavře oči, zamyslí se a spustí. turecký pochod, a jaký! žádná lopotivá, uřvaná dřina, co ji děcka mlátí v liduškách do piána. harmonikář ze sèvres-babylone hraje lehce, s citem, piano střídá forte, a i když ztiší na úplné pianissimo a zrovna přijíždí metro, není slyšet brzdění a odfukování vagónů, ale jenom ta hudba.
jednou, až nasbírám morál, překonám to moře kolejí, vystoupám schody a zase je slezu, abych se dostala na druhou stranu nástupiště. vykašlu se na stud a na strach, že by po mně mohl chtít búra, a řeknu mu ta slova, která všichni chceme slyšet: "j'aime beaucoup ce que vous faites."

9 komentářů:

Ptáče řekl(a)...

Jedu si ho poslechnout!

P.S.:J'aime beaucoup ce que vous faites ;)

pseudointelektualka řekl(a)...

petra: tu as tout compris!

Anonymní řekl(a)...

Mám ráda, když si člověk umí říct o pochvalu. Aspoň pak jeden ví, že tím druhýho neuvede do rozpaků! Je kiff trop grave ce que tu fais:) M&M

Zdeněk řekl(a)...

úchvatné i ve čtyři ráno

r1 řekl(a)...

Taky znám jednoho hodně dobrého pouličního umělce. Je to kytarista a hraje skvěle.

Netopýr řekl(a)...

Parádní studijní mteriál, moc děkuji.

Lucie řekl(a)...

je suis émue...

Andulenka řekl(a)...

Krásný popis :)
Taky si ho příště poslechnu.

Klára řekl(a)...

Tenhle příspěvek mě donutil probudit se z blogovací apatie: moc pěkné!