pondělí, prosince 08, 2008

pod kůži

nějak mi ta paříž zalezla pod kůži. teď nemyslím každodenní pohled na eiffelovku nebo procházku po boulevardu saint-germain. mluvím o té typické povýšenosti tohohle města, nakupování děsně drahejch sýrů na trhu, nepouštění starejch lidí sednout a pohrdání zbytkem světa.
přišla jsem na to v létě, když jsem jela po dlouhé době v praze autobusem. sedla jsem si na čtyřsedačku a četla si. po pár zastávkách přistoupil starší pán a ostentativně se vmanévroval nade mně. říkám si, no jen se nepo, dyť tady u okna je vedle mě ještě místo. a protože si nesedal a nesedal, uhla jsem mu po pařížsku koleny. to je jedno ze základních a zároveň takřka jediné gesto slušnosti v místním metru. první pasažér si sedá téměř výlučně na čtyřsedačce do uličky, druhý diagonálně proti němu, třetí vedle druhého a čtvrtému... čtvrtý musí říct "pardon!", učinit se tenkým a bokem vlézt na poslední místo u stěny. pokud jsou ostatní spolucestující slušní, vybočí mírně kolena do strany, aby se mezi sedačkami vytvořila aspoň trocha místa. počítá se s tím, že během celé operace někdo dostane do nosu kabelkou nebo taškou na notebook a někdo přes někoho zakopne. v takovém případě se omluva pronáší na půl huby a z postižené strany je opětována úsměvem, i kdyby jste právě přišli o své sváteční boty. důchodce na trase kotlářka-anděl byl zřejmě ovšem tohoto systému neznalý a tak nade mnou stál dál a nechápal. nakonec mu to nedalo a na sedadlo vedle mě se protáhl. já se na něj nezávazně usmála a znovu zabořila nos do knihy. při vystupování mi moje faux-pas došlo.
znovu jsem si svou novou identitu uvědomila, když jsem na podzim projížděla okolo terranovy. ve výloze, jak už to tak v terranově chodí, stálo šest figurín a každá jedna z nich měla na sobě jasně fuchsiový kabátek, tričínko, bundičku nebo aspoň kalhoty. "to je ale odporné," pomyslela jsem si. já, která jsem ještě ve druháku, ještě ve třeťáku a ještě loni dokázala nad oblečením tleskat ručičkama jen proto, že farbičky, farbičky! teď se mi najednou všechno, co není černé, hnědé nebo tuto sezónu tmavě fialové, jeví jako vrchol nevkusu. letos už jsem si koupila dva dlouhé šedivé svetry a ať už povánoční slevy přinesou cokoliv, růžové to nebude.
taky jsem se smířila s nafoukaností místních číšníků. zatímco v čechách vrchnímu, co se na hosty netváří mile, dřív nebo později někdo řekne, že do tohohle socialistickýho podniku už ani nepáchne, tady žádná podobná páka neexistuje. i kdyby si snad někdo dovolil mít k obsluze výhrady, číšník by jen pokrčil rameny. pokud by se vůbec obtěžoval odpovědět, bylo by to něco ve stylu, "vous savez, avec ce qu'on est payé...!" a když se vám to nelíbí, podniků je v okolí dost. anebo není a to se můžete jít klouzat, vážení hosté. jenže stěžovat si nikoho ani nenapadne. za kafe jsme se třídou, když nám odpadla hodina, dali každý po 5€. sociální zařízení, jakožto i kuchyně podniku vypadaly, že slovo rekonstrukce neslyšely od začátku giscardova mandátu číšník nám autoritativně přikazoval, kam si rozhodně nesmíme sednout a že musíme nechat místo, aby mohl procházet, takže jsme v poloprázdné kavárně skončili namačkaní jak v krabičce od sardinek. a co já na to? c'est comme ça.
a úplně nejhorší je, že jsem si to tu přivlastnila. quelle horrible idée de sortir de la rive gauche, říkám si pokaždé, když musím na montmartre. cestou do školy míjím armaniho, soniu rykiel a moschino. jsou to moje obchody, já se na ně dívám přezíravě a na půl voka, ale kdyby se mě někdo na pařížském večírku zeptal, co si myslím o nové kolekci kuchyní toho butiku na rue du bac, dokázala bych ji třemi větami zasvěceně zkritizovat. turisti, co se jich v mý ulici motá neustále spousta, jsou trapný, jak k vitrínám přikládají nosy a všecičko tak přiblble očumujou. jako by to bylo bůhvíco, říkám si, a přitom dobře vím, že to bůhvíco je a že celý svět je méněcennej, protože nežije v paříži.

13 komentářů:

Markéta & Markéta řekl(a)...

Šmankote, to je tak dobrý! Teda šílený, ale hned bych tam jela taky trochu načuchnout asociálností!

pseudointelektualka řekl(a)...

holky, která vy jste? (už mi to vrtá v hlavě přes rok.) známe se naživo?

Zdeněk řekl(a)...

velmi pekne, zacinam chuchat vypsanost (v nejlepsim slova smyslu)

ti cisnici jsou stejny i tady

Anonymní řekl(a)...

Kdepak, neznáme, ale soustavně sledujeme Tvojí tvorbu na blogu a nově aj v e fynfcén:) Maximálně máme nějaké společné známé - jako třeba kolegy z Londýna... M & M

Lucie řekl(a)...

Až se mi po té pařížské svrchovanosti zastesklo... :-)

Anonymní řekl(a)...

Líp bych důvody, proč se už léta Paříže bojím jak čert kříže, a do Švédska v lednu se těším víc než do Paříže na jaře, popsat nemohla. ;-) Ka

Anonymní řekl(a)...

Cau...no pekne holka:) Z tebe mozna jeste jedno neco bude:) Zbyna

Netopýr řekl(a)...

Měl by se tam přestěhovat Bolean, cítil by se jak ryba ve vodě, cena pro nejpařížštějšího číšníka by byla jistě jeho. Olgo, prosímtě, jaký mail teď používáš? N

pseudointelektualka řekl(a)...

můžeš mě pořád kontaktovat přes seznam. nebo tady na bloggeru je někde "pošli mail", tak i tak to jde.

Andulenka řekl(a)...

Tohle zní úplně jako já, i když to nerada přiznávám...:)

Petr řekl(a)...

moc pěkná sebereflexe Olgo (v tom zůstaň pražská)

Anonymní řekl(a)...

Dva roky na predmesti jsem to ustala, ale po deseti mesicich zivota na Ternes to mam taky. A jsem rada, ze v tom nejedu sama. Dekuji za verejne priznani :o) Tereza

Tereza řekl(a)...

Skvělej blog! Žiju momentálně třetím rokem v Paříži - ve zmiňovaný Rue du Bac a naprosto s tebou sdílím pocity, cos tak perfektně popsala :)