pondělí, ledna 26, 2009

get a life

občas mi ta samota leze na nervy. na facebooku je grupa s názvem "ano, píšu diplomku a ne, nechci o tom mluvit", která má v popisu geniální pozorování: prý když pracujete na diplomce, chodíte do knihovny s cílem být projednou zase mezi lidmi. dneska jsem si uvědomila, že je to pravda. člověk jde na hodinu, po hodině domů, do večera si dělá výpisky z některé extrémně vzrušující publikace o open method of coordination a pak do postele. těsně před tím, než zavře zarudlé oči, si uvědomí, že od 12.03 neprohodil ani jediné slovo s živým člověkem.
v dijonu, v prváku, se nám dostalo přednášky o tom, že knihovna je místo práce a nikoliv poflakování se. k tomu účelu totiž sloužila studentská místnost o patro níž. přesto býval občas větší klid v BDE než v mezi regály knih - snad proto, že z nadávání u tiskárny se vždycky vyklubal smysluplný (nenávistný) dialog o moderní technice a zastaralém technikovi. vlastně ne, když o tom tak přemýšlím, nebylo v dijonu ticho nikdy nikde. lidi si lezli na nervy, občas měli hysterické záchvaty, ale komunikace byla nepřetržitá a kanálů díky wifině mnoho. (a to si vemte, že tehdy ještě nebyl facebook!) v master recherche jste oproti tomu odkázaní na "ahoj", "ona ta osa vede takhle, a ne takhle?", "už jsi začal psát?", "já taky ne" a "tak ve čtvrtek". a to můžu s hrdostí říct, že naše třída, složená ze 70 procent z nefrancouzů, je relativně dobře integrovaná. už jsme spolu dvakrát večeřeli a stejně tolikrát jsme byli na pivu. jenže, jak poznamenala trefně nina, vypadá to, že v tomhle věku se už lidi nechtěj seznamovat. všichni mají svoje přítelkyně a přítele, svoje kamarády, svoje problémy. což je více než depresivní. jestli jsou karty ve třiadvaceti rozdaný, je to fakt na mašli.
i letos si nás pozvali na povídání o knihovně. bibliothèque de recherche. musíte na ni mít speciální kartičku, kterou se přihlásíte při každém vstupu a východu, snad aby se zabránilo přílivu laické lůzy. knihovnice pouští hrůzu, ukazuje zuby stejně strašidelně jako naše bývalá češtinářka s krycím jménem hujetínová a mluví s nosem nahoru víc než leckterá pařížská prvanda. ale nejhorší je vnitřek. ve stísněném prostoru vedle sebe sedí namačkaných dvacet doktorandů, kteří zběsile ťukají do klávesnice. "tohle je tvůj život příštích tří let, jestli chceš dělat PhD," odtušila suše spolužačka Maha.
takže váhám.

středa, ledna 21, 2009

jak jsem málem udělala dobrý skutek

pod turnikety na Sevres-Babylone ležela cizí tramvajenka. sama, opuštěná, bez toho strašlivého plastového obalu, ze kterého snadno vypadává. například mně minulý týden. ale to je jiná story. zvednu ji, koukám na ni, chvilku zvažuju, jestli na ni nejezdit sama, když teda teď nemám svoji, ale pak si uvědomím, že eventuální pokuta za to opravdu nestojí, tak ji odnesu na přepážku. slečna za pultem se vybavuje s nějakým turistou (ah! turisti!), tak čekám, nudím se a prohlížím si fotku slečny ze ztracené legitimace. má pěkné hnědé vlasy. jestli někdo našel tu moji, musel ji honem zahodit do nejbližšího koše, protože já na své fotce vypadám jak jugoslávský masový vrah. dokonce i arafata mám, allerdings růžového a bez kár. ale týhle holce to fakt sluší. a jaké má neobvyklé jméno! Eglantine! a příjmení jako jeden spoužák. to je náhoda.
nakonec se turista rozhodne i s baťůžkem odvalit a já slečně za přepážkou můžu předat legitku. "merci," řekne mi a začne se věnovat dalším turistům.
doma mi to nedá. co když chudák holka bude stejně jako já tejden bez legitky? co když ji nenapadne do metra zavolat? co když RATP s vidinou zisku za duplikáty veškeré nalezené kartičky skartuje? tak jsem milou Eglantine vygooglovala. jako první mi vyjel její facebookový profil a podle fotky to byla opravdu ona. napsala jsem jí srdceryvnou zprávu - a dnes mi přišla odpověď. prý se vydala na Sevres-Babylone, tam že už kartu odeslali na agence commerciale na Gare de Lyon, na Gare de Lyon jí oznámili, že už dotyčnou kartu zničili, ale že jí vystavěj novou na počkání.
z tohoto příběhu jsem si odnesla dvě ponaučení: za prvé, když ztratíte carte imagine'R, jeďte rovnou na gare de lyon. za druhé, věřte více svému google-skillu než systému velkých státních podniků. (taky nechápu, proč když jim někdo odevzdá nalezený předmět, na kterém je napsané jméno, příjmení, datum narození a identifikační číslo klienta, na kterého mají v databázi telefon, adresu i e-mail, proč mu proboha nemůžou poslat zprávu. asi že by přišli o těch 23€.)

neděle, ledna 18, 2009

zum Bersten

zum Bersten = k prasknutí.

zum Bersten voll/überfüllt = plný/přeplněný k prasknutí.

neděle, ledna 11, 2009

jak jsem si udělala kamarádku

jak jsme se tu a jinde bavili o těch milestonech dospělosti, tak jsem zřejmě překročila další. dneska v noci jsem se vrátila ze své první párty, na které byli i lidi dospělé, pracující osoby, a nebyli to kolegové rodičů ani profesoři. musím se holt smířit s tím, že moji bývalí spolužáci mají džoby, ve kterých potkávají kolegy, které potom zvou na své kolaudačky, narozeniny a jiné. a tak se stalo, že jsem se ocitla uprostřed příjemné společnosti namíchané ze známých a neznámých tak fifty fifty, a jala jsem se seznamovat. ovšem, abych nepředbíhala - to, že tam budou velká či potenciálně velká zvířata, která by mě mohla zaměstnat nebo vyhodit, to mě doma před zrcadlem nenapadlo. zato jsem si dobře uvědomovala, že hostitelka je elegantní dívka, která bez výstřihu a dvanácticentimetrových jehel nedá ani ránu. funky outfitek, který jsem nakonec zvolila, se stal hlavním aktérem jednoho seznamovacího příběhu. poslyšte, jak to probíhalo.

známá tvář: hej! pojď sem, představím ti toma!
pseudointelektuálka: ahoj, tome! já jsem v páťáku a budu psát diplomku!
tom: z čeho? já jsem právě obhájil svou doktorskou práci.
(následuje dlouhý rozhovor o politické sociologii, do které se postupně zapojí polský doktorand, bývalý student v německu, jedna náhodná dívčina a hostitel. zdravým jádrem ovšem zůstávají pseudointelektuálka a tom.
po chvíli se ke dvěma připojí zrzka s mladičkým chlapcem, co od pohledu vypadá na poláka, ale není ani zdaleka. zrzka má na hlavě poněkud nucený úsměv. pseudointelektuálka je podrážděná, že ji někdo ruší z rozhovoru, ve kterém saje rady od doktora toma jako houba před deštěm.)
pseudointelektuálka: ahoj, já jsem pseudointelektuálka.
zrzka: tohle je aziz a já jsem kathy.
falešný polák: ahoj, já jsem aziz.
pseudointelektuálka: a toma znáte?
zrzka: velmi dobře, je to totiž můj manžel.
(pseudointelektuálka je šokovaná, že si až teď všimla, že jak zrzka, tak tom vypadají en effet relativně staře. tom je také šokován, pravděpodobně neskrývaně útočným tónem své ženy.)
tom: kathy taky právě dokončila PhD.
pseudointelektuálka (jak husa po flusu): vážně? a šla bys do toho znova? je to dobrý? jak dlouho jsi to psala?
(následuje velmi dlouhý rozhovor o všem možném, ale především o doktorátu, během kterého se ukáže, že zrzka je za á: američanka, za bé: velmi funky dívčina, protože se bez předchozí asociace optá, jestli pseudointelektuálka občas taky nosí barvy, protože ona by ráda, ale v paříži si netroufá. obě mladé ženy se nadšeně překřikují, muži nechápou a snaží se konverzaci nasměrovat zpět do vod univerzitních, ale ženy dosáhly point of no return a baví se nyní o amerických seriálech.)
zrzka: I love the O.C.!
pseudointelektuálka (která O.C. ještě nezvládla, ale radši by přiznala, že nečetla ani jednoho bourdieua): mhm.
zrzka (se podívá na pseudointelektuálčin funky outfitek a zničehonic prohlásí): víš co, já jsem támhle stála a vidím svého muže, jak se už půl hodiny baví s nějakou blonďatou holkou s brejlema a v kšandách. navíc s mikádem! fantazie všech mužů. tak jsem si řekla, půjdu se za váma podívat!
pseudointelektuálka: a-hahaha! můžu si tě přidat na facebooku?
zrzka: no jasně! tom mě má mezi přáteli.

pondělí, ledna 05, 2009

nadšená

obvykle jsem opatrná se sděleními, že na západní straně hranic je tráva zelenější, nebe modřejší, záchody paušálně čistší a jako bonus se tam všude v malebných rustikálních zákoutích povaluje po stráních mlha*. žiju na západě dost dlouho na to, abych věděla, že záchody ve francii jsou něco strašného, tráva často spálená, protože kvůli suchům platí zákaz kropení, nebe v industriálním porúří páchne stejně jako u nás a ta roztomilá mlha občas zakrejvá, mrcha, eiffelovku. prostě se mi často nestává, že bych si o něčem po vzoru generace našich rodičů pomyslela - sakra, tohle by v tom našem postkomunistickém marasmu nešlo.
dneska mě ovšem jeden takový zážitek trknul přímo do čichových buněk. vejdu takhle do monoprix, koupit si džus a bagetu ke snídani. jenže bageta ve svém regálu není. vyprodány jsou i všechny druhy chleba. tak si řeknu, no dobře, půjdu k předním kasám, zaplatím nákup, co mám v košíku, a bagetu koupím v pseudo-pekařství, které je k monoprix přidružené. pro lepší představu: pekařství je součástí řetězce a není od samoobsluhy oddělené ničím kromě právě kas. je to praktické, protože spousta sekretářek, co si do monoprix chodí pro něco malého k obědu, si koupí bagetu a předraženou půllitrovku koly v boulangerie a do supermarketové části ani nepáchne. tak si tam tak stojím ve frontě a najednou vidím, jak se mladík u vedlejší kasy protahuje okolo pokladní, od pekaře si bere bagetu, podává ji zpátky ženské na kase a platí všechno dohromady. "promiňte, můžu si vzít bagetu tam a zaplatit ji tady?" ptám se prodavačky. otráveně kývá hlavou.
a teď, teď to přijde. pekař mi dá bagetu, která mi voní pod nos, já mu řeknu, že zaplatím jinde, a on se jen usměje. jenže pokladní, když na mě konečně přijde řada, už zcela očividně zapomněla, jak to se mnou a s mým pečivem bylo. "tu bagetu už jste platila?" zeptá se. "ne," odpovídám. popaměti naťuká do mašiny kód a jede se dál.
a já si najednou říkám, že tenhle systém by u nás v český republice fungoval tak dva tejdny.

(pořád to nevysvětluje, jaktože funguje tady. francie není skandinávie, není to země pověstná tím, že by její obyvatelé byli nějak extrémně čestní. často se tak ale všichni chovají. málokdy po vás chtějí "notářsky ověřenou kopii", jako oficiální dokument jim stačí kopie vyjetá na faxovém papíru. nevím. taky to možná může být tím, že zákazníci monoprix patří do vyšší střední vrstvy, která nekrade. nebo tím, že i kdyby čas od času kradli, jedna bageta za 90 centů síť supermarketů nezabije a slušní zákazníci zůstávají spokojení, že se jim důvěřuje. nebo to všechno možná stojí na tom černošském pracovníkovi ochranky v šik uniformě, který se tváří tak důležitě, jako by byl přinejmenším státní úředník nebo železničář. opravdu netuším. ale poprvé za dlouhou dobu pochybuju, že by to mohlo fungovat u nás, v tom postkomunistic- )

--------------------------------------------------------------------------------
* Holeček, Z., (2007): osobní rozhovor s autorem na bavorské hranici. Student Agency, Rozvadov.

neděle, ledna 04, 2009

die Ächtung

die Ächtung = vyobcování.

sachte

sachte = jemně, opatrně, pomalu, tiše.

v Pochodu Radeckého někdo neustále jemně odvádí opilé důstojníky na jejich místa.