pátek, května 22, 2009

na koncertě

kalící čtvrti a vyhlášené hip bary ve mně obvykle vzbuzují nejistotu maskovanou za pohrdání pseudoalternativcema. co se hospod týče, jsem spíš klasický typ. přikládám velkou váhu čistým záchodům a některé učební excesy svého mládí, jako například hospodu U kruhu, nemám zapotřebí opakovat. kdybych tedy věděla, že cestou na včerejší koncert budu muset projít pařícíma ulicema v onzième okolo bastilly a parmentier, asi dost váhám. naštěstí vám koncentraci cool týpků a typyní mapka ratp neukáže, takže jsem se vydala za kulturním a společenským zážitkem. pravověrnému rocku se neříká ne, notabene když v kapele hraje bývalý milenec nejzábavnější spolužačky.

náš kolektiv překvapivě věrně připomíná spice girls říznuté americkým seriálem: máme tu belgičanku, která výborně vaří a pravidleně pro nás pořádá lukulské hody, libanonku, která je elegantní a classy jako victoria beckham, dále vtipnou francouzku s levicovými názory a prořízlou hubou, která do sebe hází víno jak jižanský dělník po ránu, tichou brunetku, co chodí s pěknou blonďatou němkou, a na závěr bruselana, který vzbuzuje silné emoce, protože nosí třásňový mokasíny a po každé hodině se jde přednášejícího na něco zeptat, aby si ho páni profesoři zapamatovali. když se sejdeme, konverzace se okamžitě stočí na slevy, hadříky, intimní hygienu a milostný život, o politice či politologii ani slovo. mokasínový bruselan nechápe: "o tomhle se baví skupinka holek z master recherche? já myslel, že budeme rozebírat, kdo kde četl jaký zajímavý článek nebo na jaké jsme byli konferenci, ale tohle!"

včera večer jsme nebyli v plné sestavě. oddechnout si od diplomek jsme šly jenom brunetka s němkou, zábavná levičačka a já. levičačka měla jako doprovod svého současného přítele, koncert si ale užívali každý ve svém koutě. skupinka čtyřech holek zřejmě nemohla zůstat neoťukána: během tří řízných písniček se u mě vystřídali tři mužský, což je za á rekord a za bé nevysvětlitelný, neb triko z pimkie sice slušivě zdůrazňovalo bierbauch, nikoliv však výstřih. pánům to ale nevadilo, pravděpodobně doráželi na každou a můj pozdní příchod ze mě dělal čerstvé maso. inovativní ovšem moc nebyli: bla bla bla! křičeli mi do ucha. promiňte, neslyším, usmívala jsem se pevně a rozhodně, protože mě maminka naučila být na lidi zdvořilá. bla bla bla bbbla! křičeli dál a já dál vrtěla hlavou. první pochopil, odešel, druhý se popřál bonne soirée a odešel, třetího musela setřást brunetka tím, že mě ochranářsky vzala za pas. už už jsem se celé situaci smála, když vtom se vrátil ten první a rozhodl se využít ticha mezi písničkami: "od začátku večera se vámi cítím přitahován, mademoiselle!" zahalekal.
"děkuju, ale ne," rozhodla jsem se hrát otevřeně.
"c'est méchant!"
"ani ne, běžte to zkusit někam jinam. přeju vám hodně štěstí!" zubím se na chlapce.
jenže ten se ukázal velmi důsledným: "nikam jinam nechci, já chci vás a žádnou jinou!"
a tak jsem poprvé slyšela větu, o které děvčata často snívají, vyřečnou na šedesát decibelů a zcela bez okolků.

příjemná, naprosto průměrná hudba, která v sobě neměla vůbec nic alternativního ani etno ani indie ani jazzovýho, mě smířila i s tím trendy barem s utrženou baterií na dámách a procházku kalící čtvrtí jsem si dokonce užila. velký díl zásluhy na tom nese hemingway, protože když čtete někoho psát o paříži s takovou láskou, hrozí to nad vámi jako vztyčený ukazováček, abyste se nerouhali a pořádně si lokali, dokud to jde. možná se do jedenáctky ještě jednou vrátím, mezi ty hloučky kuřáků před posprejovanými vchody do zářících barů, abych si svůj pohyblivý svátek pořádně zafixovala.

úterý, května 12, 2009

šestkou v pondělí večer

trhnutím otevřeli dveře a všem čtyřem cestujícím ve vagónu oznámili, co bude následovat.
"bootyshake!" zahlásili a dvě stanice dávali k dobru francouzské rapové písničky a nesouvislé věty, jaké člověk většinou slyší u dětí, když se snaží napodobnit mluvu dospělých. dohromady to skládalo prazvláštní konverzaci: ty vole, vole, to snad neni možný, bootyshake, ale ne, to tak a náhodná jednoslabičná citoslovce. seděla jsem k nim zády, takže jsem nemohla vidět ani to, jestli opravdu jsou, kým se být zdají, tedy rádoby drsnými hochy z předměstí, ani těch pár hvězdiček v oknech sošných pařížských činžáků, ve kterých se každou celou odráží blikající eiffelovka.
"ah! elle clignote!" prohlásil najednou jeden.
"c'est toi qui clignotes!" odbyl ho mechanicky jeho kamarád.
"non mais la tour eiffel clignote!" trval si první na svém.
pán naproti se společně se mnou pousmál. tohle je paříž - když šestka přejíždí přes most od bir hakeimu na trocadéro, celý vagón vždycky ztichne a pár desítek sekund nedýchá, přestože většina cestujících tou trasou spěchá dennodenně do práce. některé pohledy se prostě dotknou i nezvdělané teenagerovské duše, která neumí utvořit větu s přísudkem a podmětem a za krásu se rozhodla považovat polonahé černošky v MTV R'n'B relacích. některé pohledy prostě shakujou booty.

neděle, května 03, 2009

jen v kančí kůži v centru budapešti

budapešť je prostě kouzelná. odrbaná, loupající se, ale rozpálená sluncem a maďarštinou. v hotelu se na mě vedoucí provozu ksichtí, když se snažím se s ním domluvit po jeho. "maybe better english?" říká, když si prohlídne moji ID a pochopí, že jsem jenom další méněcenná slovanka. jasně že better english, blbe. ale koho to zajímá, kazit si konverzací s maďary angličtinu, když by si mohl zlepšovat maďarštinu.
taxikáři naštěstí anglicky moc nemluví a rádi si stěžují. stačilo říct klíčové slovo krize a už se jelo. na společenská témata jim stačily naštěstí věty jednoduché, pro cizince řádně okleštěné. život je těžký, vůbec ji necítím, vzal jsem si dluh, naštěstí ve forintech. maďarsky se také snažím domluvit se zbytkem osazenstva hotelu kromě nafrněného vedoucího. pěkně se na mě usmívají a vytvářejí srozumitelný small talk. dokonce i popis cesty zvládnu, ó děkuji, všechny ty jazykové učebnice, kterými jsem prošla! pravda ovšem je, že cvičení "dvě ulice vlevo, pak 200 metrů rovně a nakonec čtyři patra do podzemních garáží" člověka jenom zmatou. jako bys snad někdo věděl, kde je levo a kde pravo, ve svém mateřském jazyce! to je snad ještě horší než celá kapitola Moje rodina, ve které autoři pravidelně zapomínají, že dnes se k substantivu rodina přidá adjektivum nukleární a všechno navíc je archaismus. reálný život naštěstí člověku žádné švagry a tchány neservíruje. místo toho jsou tu přítelkyně, bývalá přítelkyně a jedna holka. stejně tak zmizí doprava, doleva, rovně a nahradí je autobusem číslo 112, třetí zastávku vystoupit a tam se zeptejte dál.
tak se stalo, že jsem pod letním budapešťským sluncem stála na zastávce a čekala na autobus 112. užívám si opojné maďarské fantazie o tom, jak by bylo krásné v tomhle městě jednou žít, když v tom si všimnu, že se do kopce proti mně štrachá známá postava. "hello!" říkám jí rozjařeně, protože si zaboha nemůžu vzpomenout, jak se holka jmenuje. jenom vím, že je to udmurtka, která přijela až z dalekého ruska s tou velkou skupinou udmurtů, který tady studujou hungaristiku, aby doma dostali diplom z udmurtského jazyka nebo obecně možná finougristiky. chodila se mnou dokonce do třídy a předposlední den vylezla hrdině na pódium, aby jí folklórní tanečnice mohly navlíknout do tradičního maďarského kroje. původně na sobě měla bílou letní blůzku a tmavě červenou sukni pod kolena, nakonec se točila do kola se třemi halenkami a mašlí. sukně po čtvrté spodničce už nikdo nepočítal, ale shodli jsme se na tom, že jí to takhle sluší mnohem víc. "szia!" třeští teď voči a nevěří. a to jsem si myslela, že v budapešti už není nikdo, koho znám.

z františkánského kostelu na ferenciek tere jde mrtvolný chlad. možná proto je náměstíčko večer takřka liduprázdné, i když by jinak bylo docela dobrým meeting pointem. nepostávají na něm ani opilci, jen babky s berlemi prodávají kytice šeříku před vchodem do metra. proto se cítím nesvá, když tam tak stojím a čekám. proto nelaškuji s těmi švarnými finskými šedesátníky, co mi jednu z kyticí nabízí: "it's not expensive, just one kiss! and it's finnish!" nepropustně vrtím hlavou, ale když odejdou, trochu mě to mrzí.
celý večer pak mluvím maďarsky, díky G., který se opravdu snaží, mluví pomalu a používá hodně latinských výrazů. taky vlastně vypráví historky, které už znám. jeho kamarádi jsou milí a velmi opilí a já se do tohohle místa zamilovávám ještě víc. připadám si jako v praze svých gymnaziálních let. večer se jde do hospody, tam se pseudointelektuálně bavíš a o půlnoci jedeš domů. a ty lidi zase za týden potkáš na tom samým místě, protože svět je malej.

třetí den dochází ke zmatení jazyků. slečna za pultem v kadeřnictví je ale profesionální úsměvnice a hrozně se snaží. rozumí mi, i když si pletu i én a is. přitom to mám v hlavě srovnaný správně, jen z pusy z nějakého důvody ne a ne vyjít vhodná slova. zato baba za pultem na nádraží keleti se rozhodla, že uplatní svoje znalosti němčiny a ačkoliv díky ó skvělým učebnicím mám slovní zásobu co se týče nakupování jízdenek více než dostatečnou, podává mi lístky se slovy: "akkor mit reservierungsplatz, oda und vissza." připomíná mi to tu nyní již urban storku o té paní na florenci, co nějaké cizince vykládala, kdy jede nejbližší autobus do polska: "today nic, tomorrow taky nic, snad až friday." tam und zpátky.
modré budapešťské nebe, zelené stromy a funky staré žluté tramvaje vás ale i s takovými pokořeními smíří. budín ani nemusí vytahovat tak těžký kalibr, jako je západ slunce nad hradem, což je ostatně atomová zbraň všech měst, kterým nějaká ta věž ještě po bombardování zbyla. stačí frčet v autobuse číslo 112 přes dunaj, nechat si otevřeným okýnkem foukat letní vítr do vlasů, koukat na všechny ty exotické mosty, které se u nás nevidí, a říkat si, že přece není možné, aby ještě za france josefa byla jedna pitomá řeka v zimě nepřekonatelnou překážkou.

a když už jsme u toho císaře pána, tak tady přikládám jeden obrázek. v muzeu metra sice překladatel věděl, že angličtina nepíše jako maďarština nejdříve příjmení, ale s historií zřejmě seznámen nebyl. srovnej čtvrtý řádek odspoda, v anglické verzi, se třetím řádkem odshora, v maďarské verzi. dojde i nemaďarštinářům, nebojte.

sobota, května 02, 2009

modicum

modicum = malé množství, špetka.