neděle, května 03, 2009

jen v kančí kůži v centru budapešti

budapešť je prostě kouzelná. odrbaná, loupající se, ale rozpálená sluncem a maďarštinou. v hotelu se na mě vedoucí provozu ksichtí, když se snažím se s ním domluvit po jeho. "maybe better english?" říká, když si prohlídne moji ID a pochopí, že jsem jenom další méněcenná slovanka. jasně že better english, blbe. ale koho to zajímá, kazit si konverzací s maďary angličtinu, když by si mohl zlepšovat maďarštinu.
taxikáři naštěstí anglicky moc nemluví a rádi si stěžují. stačilo říct klíčové slovo krize a už se jelo. na společenská témata jim stačily naštěstí věty jednoduché, pro cizince řádně okleštěné. život je těžký, vůbec ji necítím, vzal jsem si dluh, naštěstí ve forintech. maďarsky se také snažím domluvit se zbytkem osazenstva hotelu kromě nafrněného vedoucího. pěkně se na mě usmívají a vytvářejí srozumitelný small talk. dokonce i popis cesty zvládnu, ó děkuji, všechny ty jazykové učebnice, kterými jsem prošla! pravda ovšem je, že cvičení "dvě ulice vlevo, pak 200 metrů rovně a nakonec čtyři patra do podzemních garáží" člověka jenom zmatou. jako bys snad někdo věděl, kde je levo a kde pravo, ve svém mateřském jazyce! to je snad ještě horší než celá kapitola Moje rodina, ve které autoři pravidelně zapomínají, že dnes se k substantivu rodina přidá adjektivum nukleární a všechno navíc je archaismus. reálný život naštěstí člověku žádné švagry a tchány neservíruje. místo toho jsou tu přítelkyně, bývalá přítelkyně a jedna holka. stejně tak zmizí doprava, doleva, rovně a nahradí je autobusem číslo 112, třetí zastávku vystoupit a tam se zeptejte dál.
tak se stalo, že jsem pod letním budapešťským sluncem stála na zastávce a čekala na autobus 112. užívám si opojné maďarské fantazie o tom, jak by bylo krásné v tomhle městě jednou žít, když v tom si všimnu, že se do kopce proti mně štrachá známá postava. "hello!" říkám jí rozjařeně, protože si zaboha nemůžu vzpomenout, jak se holka jmenuje. jenom vím, že je to udmurtka, která přijela až z dalekého ruska s tou velkou skupinou udmurtů, který tady studujou hungaristiku, aby doma dostali diplom z udmurtského jazyka nebo obecně možná finougristiky. chodila se mnou dokonce do třídy a předposlední den vylezla hrdině na pódium, aby jí folklórní tanečnice mohly navlíknout do tradičního maďarského kroje. původně na sobě měla bílou letní blůzku a tmavě červenou sukni pod kolena, nakonec se točila do kola se třemi halenkami a mašlí. sukně po čtvrté spodničce už nikdo nepočítal, ale shodli jsme se na tom, že jí to takhle sluší mnohem víc. "szia!" třeští teď voči a nevěří. a to jsem si myslela, že v budapešti už není nikdo, koho znám.

z františkánského kostelu na ferenciek tere jde mrtvolný chlad. možná proto je náměstíčko večer takřka liduprázdné, i když by jinak bylo docela dobrým meeting pointem. nepostávají na něm ani opilci, jen babky s berlemi prodávají kytice šeříku před vchodem do metra. proto se cítím nesvá, když tam tak stojím a čekám. proto nelaškuji s těmi švarnými finskými šedesátníky, co mi jednu z kyticí nabízí: "it's not expensive, just one kiss! and it's finnish!" nepropustně vrtím hlavou, ale když odejdou, trochu mě to mrzí.
celý večer pak mluvím maďarsky, díky G., který se opravdu snaží, mluví pomalu a používá hodně latinských výrazů. taky vlastně vypráví historky, které už znám. jeho kamarádi jsou milí a velmi opilí a já se do tohohle místa zamilovávám ještě víc. připadám si jako v praze svých gymnaziálních let. večer se jde do hospody, tam se pseudointelektuálně bavíš a o půlnoci jedeš domů. a ty lidi zase za týden potkáš na tom samým místě, protože svět je malej.

třetí den dochází ke zmatení jazyků. slečna za pultem v kadeřnictví je ale profesionální úsměvnice a hrozně se snaží. rozumí mi, i když si pletu i én a is. přitom to mám v hlavě srovnaný správně, jen z pusy z nějakého důvody ne a ne vyjít vhodná slova. zato baba za pultem na nádraží keleti se rozhodla, že uplatní svoje znalosti němčiny a ačkoliv díky ó skvělým učebnicím mám slovní zásobu co se týče nakupování jízdenek více než dostatečnou, podává mi lístky se slovy: "akkor mit reservierungsplatz, oda und vissza." připomíná mi to tu nyní již urban storku o té paní na florenci, co nějaké cizince vykládala, kdy jede nejbližší autobus do polska: "today nic, tomorrow taky nic, snad až friday." tam und zpátky.
modré budapešťské nebe, zelené stromy a funky staré žluté tramvaje vás ale i s takovými pokořeními smíří. budín ani nemusí vytahovat tak těžký kalibr, jako je západ slunce nad hradem, což je ostatně atomová zbraň všech měst, kterým nějaká ta věž ještě po bombardování zbyla. stačí frčet v autobuse číslo 112 přes dunaj, nechat si otevřeným okýnkem foukat letní vítr do vlasů, koukat na všechny ty exotické mosty, které se u nás nevidí, a říkat si, že přece není možné, aby ještě za france josefa byla jedna pitomá řeka v zimě nepřekonatelnou překážkou.

a když už jsme u toho císaře pána, tak tady přikládám jeden obrázek. v muzeu metra sice překladatel věděl, že angličtina nepíše jako maďarština nejdříve příjmení, ale s historií zřejmě seznámen nebyl. srovnej čtvrtý řádek odspoda, v anglické verzi, se třetím řádkem odshora, v maďarské verzi. dojde i nemaďarštinářům, nebojte.

5 komentářů:

Zdeněk řekl(a)...

tak uz mi to doslo, ale byl to porod, pripadalo mi to jako pekny jmeno nahodneho mad. "obroditele"

Danka řekl(a)...

Pobavilo :)
A taky jsem dostala chuť jet do Budapešti. Vidíš, co tvoje články způsobují?!

pseudointelektualka řekl(a)...

sal: thumbs up! pro informaci: v maďarsku se říká "bojovnník za svobodu".
danka: no super! to je bezva kompliment!

Katalinka Šrubarski řekl(a)...

Moc pěkný článek. Vždycky mě znovu překvapí, jaký máš k té Budapešti vztah. Ale taky už se tam zase moc těším, i když tentokrát nás čekají spíš ostatní krásy Maďarska a BP nejspíš jen profrčíme.

ajchlinka řekl(a)...

Nojo, Budapešť je kráska, i když člověk pořád jezdí oda und vissza :-D