pondělí, října 12, 2009

not constantinople

vždycky jsem chtěla vědět, jak to vlastně funguje, když si člověk najme prostitutku a jde s ní na hotel. platí ona, nebo zákazník? kdo z nich vyřizuje předávání klíčů s recepční? jak se u toho klient tváří? no, teď už to vím. za noci ještě relativně mladé jsem měla možnost celou akci zblízka pozorovat, když jsem čekala na svůj klíč od pokoje. zvědavost tedy ukojena - jenom jsem možná mohla svou zkušenost s hodinovým hotelem udělat někde jinde než v istanbulu.
když se holky vracely z noční pařby v klubu Araf, kde každou hodinu hrajou jednu z verzí Istanbul (Not Constantinople), oslovil je na naší liduprázdné ulici v red light districtu turek v bavoráku. se staženým okýnkem prý mlaskal a sledoval je tak dlouho, až to jedna z nich nevydržela a zakřičela: "mais quand même! on n'est pas des putes!", což turek v bavoráku i přes pravděpodobnou jazykovou bariéru pochopil a odjel.

byla jsem nadšená z mešit. konečně svatostánek, kterej na člověka nepadá a kde se neklepe zimou ani posvátnou hrůzou z kostlivců a pozlacenejch umučenejch na každým sloupu. místo toho teplé jižní slunce, radostné lustry a měkké koberce. v modré mešitě mi nebyli schopní ukázat, kde se modlí ženský. až v den odletu jsem v jedné méně turistické lokalitě objevila, jak vidí svůj chrám muslimská žena: skrz mříže. co na tom, že jsou ozdobně vyřezávané z drahých dřevin. světlo, kterého si užívají muži, zakrývají.
"ty jsi z prahy?" zeptala se mě třiadvacetiletá studentka mezinárodních vztahů. "to je prý krásné město. loni tam naše škola organizovala trip, tři dny za 99 euro. but my father won't allow me to travel. not outside turkey."
"wow," řekla jsem, protože co jiného se na to dá taky říct. něco jako windows vista. "to jsem si myslela, že je to tu modernější."
"néé," smála se děvčata. "traditional turkish family, you know."
Ahmet, militantně liberální turecký kamarád mé polské spolubydlící mi posléze nabídl vysvětlení, jak je možné, že holky z městské střední vrstvy nesmějí po osmé večer ven. za všechno prý může současná vláda, která dala rychle vydělat konzervativním kruhům. ty se pak přestěhovaly se města i se svými tradičními zvyky a pravidly, která prosazují i přesto, že dávají za vzdělání svých dcer 9.000 euro ročně. možná na tom něco je - ve feministické nevládní organizaci, do které jsme zašli na přednášku, jsem se ptala, proč ve filmu "Co je to klitoris?" není vidět ani jedna zahalená žena. čekala jsem nějakou dost evidentní odpověď, ale holka z organizace prostě řekla, že ten film byl natočenej před sedmi lety a před sedmi lety po ulicích istanbulu zdaleka tolik ženskejch v šátku nechodilo.

ostatně tohohle sympatického, sociologicky uvažujícího studenta jsem, chudáka, lehce provokovala. bez vyzvání sám sebe definoval jako "evropského turka" a oznámil, že podle populární konspirační teorie do pár let Soros s američanama turecko osekají, sever dají arménii, východ kurdům a ten odřezek bude v EU raz dva.
"no a co?" vystrkovala jsem drze bradu se sebevědomím někoho, kdo se se třetinou svého národa rozvedl po sametovu, aby spolu teď spokojeně žili na hromádce. "to by bylo špatný?"
"no samozřejmě!" zaleskly se mu oči nacionalistickým zápalem a na chvíli, než se vzpamatoval a začal vyprávět o nerostných surovinách, mu došla slova. s polkou jsme si vyměnily vědoucí pohledy, ale pak mě napadlo, že kaczynski s klausem by se Ahmetovi nejspíš vůbec nedivili.

za týden v cařihradu jsem kvantitativně posunula svůj přirozený český agnosticismus výrazně směrem k organizovanému náboženství. jak praví klasik, na palubě padajícího letadla se najde jen málo ateistů. stejně tak v istanbulském taxíku. sice jsme si domluvily cenu se sympatickým ostříleným staříkem, ale taxikářská mafie nás převezla a do nadupaného auta místo něj po chvíli přistoupil namakaný mladík. když jsme si to svištěli stodvacítkou bez pásů, které byste na zadním sedadle v hustě motorizovaném patnáctimiliónovém městě hledali marně, a málem to narazili do podobně vytuněného krasavce, záviděla jsem kolegyni slovence, že určitě umí nazpaměť otčenáš. smlouvání s vyšší mocí sice záhy ustoupilo rudému vzteku, když si na nejbližší červené řidiči začali z okýnka do okýnka vyměňovat komplimenty a přátelské žertíky, ale bušící srdce zůstalo ještě dlouho. takhle teda, pánové, do unie ne, říkala jsem si. ale španělka se jen zasmála a bez váhání si klestila cestu šestiproudou magistrálou. "jak si myslíš, že to děláme u nás?" kroutila hlavou.

i polku nechávala dopravní rizika každého dne zcela chladnou. mnohem víc na ni zapůsobil zážitek z nočního kupování ovoce. vracela se jako správná polská party girl nad ránem z diskotéky, řádně vyfintěná v minisukni a na podpatcích, když ji přepadla chuť na granátové jablko. v krámku naproti hotelu měli otevřeno celou noc, tak z taxíku vypadla rovnou do něj. jenže když se v polovině fronty rozhlédla kolem sebe, musela se začít smát. koloniál byl plný holek z okolních nightclubů, které si kupovaly občerstvení na šichtu - a byly oblečené stejně jako ona. prostě kulturní šok na druhou.

6 komentářů:

Zdeněk řekl(a)...

chce se mi napsat poprvy v zivote neco jako "prvni!", protoze reagovat na kazdej z tech rozlicnejch odstavcu by bylo jiz prilis namahave

kazdopadne, ted jsem docetl, ze Turecko podepsalo dohodu s Arménií, tak to asi zacina :-)

Lucie řekl(a)...

Pořiď si sem takový to tlačítko "like" jako na fejsbůku ať mohu pohodlněji vyjádřit že se mi to líbí :) Můžeš to i odstupňovat ("Like a lot!" a "frikkin´ awesome"), ale asi bych trvale klikala na to nejlichotivější ;-)

pseudointelektualka řekl(a)...

jé, díky! já bych ráda, ale netuším, jak se to dělá.

Lucie řekl(a)...

Hehe, tak to já bohužel taky ne! Co se týče IT, mám v sobě dokonce kousek blondýny ;-)

Eygam řekl(a)...

Článek je výbornej, písnička extrémně návyková... Why? Why did they change it? Tahle otázka mi bude v hlavě strašit ještě dlouho...

pseudointelektualka řekl(a)...

díky!

tady to řešej ještě víc do podrobna. a se špetkou klezmeru!