čtvrtek, prosince 24, 2009

"poslední"

pět let, šest měst, čtyři státy, pět jazyků, šest sim karet. pět lidí ve friend listu na facebooku, jeden džob, asi dvě stě stránek ve wordu (times new roman dvanáctkou). tenhle blog jsem založila z podobnejch důvodů, který k prvnímu postu ženou mnohé z té naší generace erasmus: byla jsem daleko od domova, stýskalo se mi po praze a chtěla jsem zůstat v kontaktu.

od těch prvních písmen uprostřed instalatérských dobrodružství v dijonu se toho dost změnilo. zkusila jsem bydlení s kamarádkou, s neznámými lidmi, sama i na koleji. strávila jsem nekonečné hodiny v nočních autobusech. jednou mi kvůli stávce leteckých kontrolorů v paříži zrušili let. potom zrušili skyeurope. vyrostla jsem z růžových sukní z dětského oddělení H&M a začla toužit po zlatém saténu a černých flitrech. začali mi říkat "frau" a "madame" místo "mademoiselle", dokonce i v čechách jsem teď najednou paní. složila jsem několik skříní z ikey a mnoho zkoušek z politologie. poznala jsem spoustu lidí a s několika jinými přestala mluvit. naučila jsem se orientovat v pěti univerzitních knihovnách - ve dvou z nich jsem dokonce i rozchodila kopírku. přesunula jsem se ze stanu do hostelu. v jednu chvíli se mi strašně moc nechtělo znovu se stěhovat, hledat další byt, zakládat další konto a vybírat další mobil, rozkoukávat se okolo - a potom mě najednou představa, že se prostě po studiích vrátím do prahy, začala spíš děsit. hlavně se mi ale přestalo stýskat. stala jsem se panem Fieldingem z Forsterovy A Passage to India: taky cestuju nalehko. nelpím, nezdržuju se, neusazuju se, a přitom kořeny zapouštím rychle a kdekoliv.

proto právě tenhle finální citát. Ödön von Horváth se na rozdíl od kafky v hodinách literatury v čechách příliš neprobírá, rozhodně by za to ale stál. text "Fiume, Belgrad..." publikoval v berlínském kulturním časopise Querschnitt v roce 1929 jako nostalgické povzdechnutí za dobou, ve které slova jako "národ" nebo "vlast" ještě nezničila tisíce životů. tak přímo na mě nesedí - konec konců, vyrostla jsem v praze, četla čapka a škvoreckýho, poslouchala chinaski a pravidelně tu vhazuji volební lístek do urny. taky jsem ve čtrnácti nezažila světovou válku a pevně doufám, že mě v pařížské emigraci nezabije uprostřed bouřky na Champs Elysées padající větev. ale to přesvědčení, že zážitky, lidi a místa znamenají víc než jakékoliv hranice, to s von Horváthem sdílím.
(český překlad jsem nikde na netu nenašla a do knihovny jsem líná dojít. proto radši vyplodím vlastní.)


Fiume, Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien, München (Ödön von Horváth. Querschnitt, Februar 1929)


Ptají se mě na mou vlast, odpovídám: narodil jsem se ve Rijece, vyrostl jsem v Bělehradě, Budapešti, Prešpurku, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale „vlast“? Neznám. Jsem typická starorakouskouherská směska: maďarsko, chorvatsko, německo, česká – moje jméno je maďarské, moje rodná řeč je němčina. Mluvím zdaleka nejlépe německy, píšu už jenom německy, patřím tedy k německému kulturnímu okruhu, německému národu. Jenže: výraz „vlast“, nacionalisticky zfalešněný, je mi cizí. Mojí vlastí jsou lidé. Tedy, jak jsem řekl: Nemám vlast a přirozeně tím nijak netrpím, spíše mě mé bezvlastenectví těší, protože mě oprošťuje od zbytečné sentimentálnosti. Znám ale ovšem krajiny, města a pokoje, kde se cítím doma, také mám vzpomínky z dětství a mám je rád jako všichni. Ty dobré i ty zlé. Vidím ulice a náměstí v těch různých městech, kde jsem si hrál nebo kterými jsem chodil do školy, poznávám znovu železniční dráhu, sáňkovací kopec, lesy, kostely, kde mě nutili přijímat tělo Páně – vzpomínám si taky ještě na svoji první lásku: bylo to za světové války v tiché uličce. Tam mě vzala v Budapešti jedna žena do svého čtyřpokojového bytu, právě se stmívalo, ta žena nebyla žádná prostitutka, ale její muž byl na frontě, tuším že v Haliči, a ona chtěla ještě jednou být milována.

(...)

Věřím, že se mi mou „horskou dráhou“ podařilo přinést důkaz, že i někdo, kdo není „usazený“, není „národní“, bezvlastenecká rasová směska, může vytvořit něco, co je „usazené“ a je „národní“ – protože srdce národů bije ve stejném taktu. Jenom nářečí jsou hranicemi.

_____________________________________________

germanistům přikládám originál, aby si smlsli na mých překladatelských nedostatcích a interpretacích slov od kořene "Volk". a taky protože je to v němčině samozřejmě mnohem krásnější.

Fiume, Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien, München

Sie fragen mich nach meiner Heimat, ich antworte: ich wurde in Fiume geboren, bin in Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien und München aufgewachsen und habe einen ungarischen Paß – aber: „Heimat“? Kenn ich nicht. Ich bin eine typisch alt-österreichisch-ungarische Mischung: magyarisch, kroatisch, deutsch, tschechisch – mein Name ist magyarisch, meine Muttersprache ist deutsch. Ich spreche weitaus am besten deutsch, schreibe nun nur mehr deutsch, gehöre also dem deutschen Kulturkreis an, dem deutschen Volke. Allerdings: der Begriff „Vaterland“, nationalistisch gefälscht, ist mir fremd. Mein Vaterland ist das Volk. Also, wie gesagt: Ich habe keine Heimat und leide natürlich nicht darunter, sondern freue mich meiner Heimatlosigkeit, denn sie befreit mich von einer unnötigen Sentimentalität. Ich kenne aber freilich Landschaften, Städte und Zimmer, wo ich mich zuhause fühle, ich habe auch Kindheitserinnerungen und liebe sie, wie jeder andere. Die guten und die bösen. Ich sehe die Straßen und Plätze in den verschiedenen Städten, auf denen ich gespielt habe, oder über die ich zur Schule ging, ich erkenne die Eisenbahn wieder, die Rodelhügel, die Wälder, die Kirchen, in denen man mich zwang, den heiligen Leib des Herrn zu empfangen – ich erinnere mich auch noch meiner ersten Liebe: das war während des Weltkrieges in einem stillen Gäßchen, da holte mich in Budapest eine Frau in ihre Vierzimmerwohnung, es dämmerte bereits, die Frau war keine Prostituierte, aber ihr Mann stand im Feld, ich glaube in Galizien, und sie wollte mal wieder geliebt werden.

(...)

Ich glaube, es ist mir gelungen, durch meine „Bergbahn“ den Beweis zu erbringen, daß auch (ein) nicht „Bodenständiger“, nicht „Völkischer“, eine heimatlose Rassenmischung, etwas „Bodenständig-Völkisches“ schaffen kann, - denn das Herz der Völker schlägt im gleichen Takt, es gibt ja nur Dialekte als Grenzen.

pátek, prosince 11, 2009

krása hromadných mailů

středa. belgičanka anne píše: hey guys, v sobotu mám narozeniny, takže pro vás nasmažím spoustu tradičních belgickejch palačinek! je to moje rodinná tradice, těšte se!

čtvrtek. já píšu: hi everyone, já budu mít taky narozeniny, takže to s anne spojíme a připravte se na tradiční český alkohol!

pátek. slovenka lucia píše: hi all, já sice nemám narozeniny, ale 13.12. je lucie, můj svátek, a to je u nás na slovensku big deal, takže k anniným palačinkám přidělám ještě tradiční slovenské palačinky.

pátek odpoledne. polák piotr píše: nemám narozeniny ani svátek, ale my v polsku slavíme 13.12. také jedno výročí. vyhlášení stanného práva v roce 1981. následně bylo mnoho polských disidentů zatčeno a dáno do vězení. takže jestli chcete, můžu na sobotní párty servírovat tradiční polské vězeňské jídlo: chléb a vodu.


neděle, prosince 06, 2009

o letech

jakub rozvíjí teorii starého prasáka.
"to funguje tak: starej prasák chodí s holkou, který je vždycky maximálně polovina jeho věku plus sedm let. třeba když je ti dvacet, tak máš sedmnáctku. když je ti padesát, tak třiatřicetiletou. no a když je ti sedmdesát dva jako berlusconimu, tak jseš furt s relativně mladou krasavicí."
namítáme, že silvio podle posledních zpráv zřejmě přestal počítat někdy po maturitě, ale jinak musíme uznat, že teorie funguje. jakub pod stolem objímá kolem pasu svojí novou holku, který je sice dvacet čtyři, ale klidně by se mohla vydávat za osmnáctku. především proto, že nosí krátké punkové sukýnky, dlouhé blonďaté rousy a ledviny holé, což už žádná rozumná holka v jejím kmetském věku nedělá.
francouz na toto téma poznamenává, že třikrát po sobě dohnal svou sestru na svatou kateřinu k slzám. podle tradičního zvyku, který se dodržuje podle všeho snad už jen v pařížském třetím obvodu, musí neprovdané dívky, kterým na kateřinu bylo pětadvacet, začít nosit speciální klobouček. celému světu tak dávají najevo, že se potřebujou urychleně vdát.
"ty jsi mrcha," říkám mu.
"já? co já? mně bylo devět! máma mi říká, tvoje sestra je kateřinka, protože pořád nemá chlapa! tak jsem za ní šel a vona začla brečet!"
tvoje máma je mrcha, jsem mu radši neřekla.
jakub ale náhle zesmutní a celý stůl tuší, že se chystá pronést něco velmi vážného. já se tetelím v očekávání sondy do hlubin mužské duše II.
"víte, čeho se ale nejvíc bojím?" pronese dramaticky. "že ze mě taky bude starej prasák. zatím je to dobrý, zatím se mi pořád líběj holky jako jste vy, v mým věku. ale co když se mi budou líbit pořád, i když už mi bude padesát? chápete to, co když ze mě bude starej prasák proti mý vůli? tohle totiž vůbec nemám pod kontrolou!"
smějeme se, jenom jakub je bílej jak stěna. jakoby už v sobě nějakej čas pozoroval bujení starýho prasáka, který se mu daří zvládat jenom shodou štěstí na holky v punkovejch sukýnkách.