čtvrtek, prosince 24, 2009

"poslední"

pět let, šest měst, čtyři státy, pět jazyků, šest sim karet. pět lidí ve friend listu na facebooku, jeden džob, asi dvě stě stránek ve wordu (times new roman dvanáctkou). tenhle blog jsem založila z podobnejch důvodů, který k prvnímu postu ženou mnohé z té naší generace erasmus: byla jsem daleko od domova, stýskalo se mi po praze a chtěla jsem zůstat v kontaktu.

od těch prvních písmen uprostřed instalatérských dobrodružství v dijonu se toho dost změnilo. zkusila jsem bydlení s kamarádkou, s neznámými lidmi, sama i na koleji. strávila jsem nekonečné hodiny v nočních autobusech. jednou mi kvůli stávce leteckých kontrolorů v paříži zrušili let. potom zrušili skyeurope. vyrostla jsem z růžových sukní z dětského oddělení H&M a začla toužit po zlatém saténu a černých flitrech. začali mi říkat "frau" a "madame" místo "mademoiselle", dokonce i v čechách jsem teď najednou paní. složila jsem několik skříní z ikey a mnoho zkoušek z politologie. poznala jsem spoustu lidí a s několika jinými přestala mluvit. naučila jsem se orientovat v pěti univerzitních knihovnách - ve dvou z nich jsem dokonce i rozchodila kopírku. přesunula jsem se ze stanu do hostelu. v jednu chvíli se mi strašně moc nechtělo znovu se stěhovat, hledat další byt, zakládat další konto a vybírat další mobil, rozkoukávat se okolo - a potom mě najednou představa, že se prostě po studiích vrátím do prahy, začala spíš děsit. hlavně se mi ale přestalo stýskat. stala jsem se panem Fieldingem z Forsterovy A Passage to India: taky cestuju nalehko. nelpím, nezdržuju se, neusazuju se, a přitom kořeny zapouštím rychle a kdekoliv.

proto právě tenhle finální citát. Ödön von Horváth se na rozdíl od kafky v hodinách literatury v čechách příliš neprobírá, rozhodně by za to ale stál. text "Fiume, Belgrad..." publikoval v berlínském kulturním časopise Querschnitt v roce 1929 jako nostalgické povzdechnutí za dobou, ve které slova jako "národ" nebo "vlast" ještě nezničila tisíce životů. tak přímo na mě nesedí - konec konců, vyrostla jsem v praze, četla čapka a škvoreckýho, poslouchala chinaski a pravidelně tu vhazuji volební lístek do urny. taky jsem ve čtrnácti nezažila světovou válku a pevně doufám, že mě v pařížské emigraci nezabije uprostřed bouřky na Champs Elysées padající větev. ale to přesvědčení, že zážitky, lidi a místa znamenají víc než jakékoliv hranice, to s von Horváthem sdílím.
(český překlad jsem nikde na netu nenašla a do knihovny jsem líná dojít. proto radši vyplodím vlastní.)


Fiume, Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien, München (Ödön von Horváth. Querschnitt, Februar 1929)


Ptají se mě na mou vlast, odpovídám: narodil jsem se ve Rijece, vyrostl jsem v Bělehradě, Budapešti, Prešpurku, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale „vlast“? Neznám. Jsem typická starorakouskouherská směska: maďarsko, chorvatsko, německo, česká – moje jméno je maďarské, moje rodná řeč je němčina. Mluvím zdaleka nejlépe německy, píšu už jenom německy, patřím tedy k německému kulturnímu okruhu, německému národu. Jenže: výraz „vlast“, nacionalisticky zfalešněný, je mi cizí. Mojí vlastí jsou lidé. Tedy, jak jsem řekl: Nemám vlast a přirozeně tím nijak netrpím, spíše mě mé bezvlastenectví těší, protože mě oprošťuje od zbytečné sentimentálnosti. Znám ale ovšem krajiny, města a pokoje, kde se cítím doma, také mám vzpomínky z dětství a mám je rád jako všichni. Ty dobré i ty zlé. Vidím ulice a náměstí v těch různých městech, kde jsem si hrál nebo kterými jsem chodil do školy, poznávám znovu železniční dráhu, sáňkovací kopec, lesy, kostely, kde mě nutili přijímat tělo Páně – vzpomínám si taky ještě na svoji první lásku: bylo to za světové války v tiché uličce. Tam mě vzala v Budapešti jedna žena do svého čtyřpokojového bytu, právě se stmívalo, ta žena nebyla žádná prostitutka, ale její muž byl na frontě, tuším že v Haliči, a ona chtěla ještě jednou být milována.

(...)

Věřím, že se mi mou „horskou dráhou“ podařilo přinést důkaz, že i někdo, kdo není „usazený“, není „národní“, bezvlastenecká rasová směska, může vytvořit něco, co je „usazené“ a je „národní“ – protože srdce národů bije ve stejném taktu. Jenom nářečí jsou hranicemi.

_____________________________________________

germanistům přikládám originál, aby si smlsli na mých překladatelských nedostatcích a interpretacích slov od kořene "Volk". a taky protože je to v němčině samozřejmě mnohem krásnější.

Fiume, Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien, München

Sie fragen mich nach meiner Heimat, ich antworte: ich wurde in Fiume geboren, bin in Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien und München aufgewachsen und habe einen ungarischen Paß – aber: „Heimat“? Kenn ich nicht. Ich bin eine typisch alt-österreichisch-ungarische Mischung: magyarisch, kroatisch, deutsch, tschechisch – mein Name ist magyarisch, meine Muttersprache ist deutsch. Ich spreche weitaus am besten deutsch, schreibe nun nur mehr deutsch, gehöre also dem deutschen Kulturkreis an, dem deutschen Volke. Allerdings: der Begriff „Vaterland“, nationalistisch gefälscht, ist mir fremd. Mein Vaterland ist das Volk. Also, wie gesagt: Ich habe keine Heimat und leide natürlich nicht darunter, sondern freue mich meiner Heimatlosigkeit, denn sie befreit mich von einer unnötigen Sentimentalität. Ich kenne aber freilich Landschaften, Städte und Zimmer, wo ich mich zuhause fühle, ich habe auch Kindheitserinnerungen und liebe sie, wie jeder andere. Die guten und die bösen. Ich sehe die Straßen und Plätze in den verschiedenen Städten, auf denen ich gespielt habe, oder über die ich zur Schule ging, ich erkenne die Eisenbahn wieder, die Rodelhügel, die Wälder, die Kirchen, in denen man mich zwang, den heiligen Leib des Herrn zu empfangen – ich erinnere mich auch noch meiner ersten Liebe: das war während des Weltkrieges in einem stillen Gäßchen, da holte mich in Budapest eine Frau in ihre Vierzimmerwohnung, es dämmerte bereits, die Frau war keine Prostituierte, aber ihr Mann stand im Feld, ich glaube in Galizien, und sie wollte mal wieder geliebt werden.

(...)

Ich glaube, es ist mir gelungen, durch meine „Bergbahn“ den Beweis zu erbringen, daß auch (ein) nicht „Bodenständiger“, nicht „Völkischer“, eine heimatlose Rassenmischung, etwas „Bodenständig-Völkisches“ schaffen kann, - denn das Herz der Völker schlägt im gleichen Takt, es gibt ja nur Dialekte als Grenzen.

25 komentářů:

#13 řekl(a)...

Vánoční zápis, jak se patří! (Jenom: Neni Prešpurk spíš Bratislava?)

pseudointelektualka řekl(a)...

ale jo, i rijeka byla fiume... nevěděla jsem, jak s těma názvama měst - proto ta dvojjazyčná verze. pro von horvátha to v tý době ale byl určitě prešpurk (což mi ale zase nesedí k tý rijece...).




jinak tady byl ještě ráno příspěvek od radyho, kterej jsem ale omylem vymazala. psal, že mi závidí hezký vzpomínky. k tomu bych chtěla říct, že samozřejmě byly i nehezký. jenom se snažím je vytěsňovat. wertherovat (viz. zoe) mě nebaví a když už se do toho pustím, přijdou mi jakýkoliv moje pokusy o sentiment a depresi zpětně prostě trapný. neumím to tak pěkně jako jiní.

r1 řekl(a)...

Právě že špatný vzpomínky jsou taky dobrý, pokud jsou aspoň akční.

A. řekl(a)...

"poslední? finální?" aber to jako naozaj?

pseudointelektualka řekl(a)...

a no jo, tys vlastně psal, že mi závidíš vzpomínky, tečka, ne že hezký... v něčem s tebou souhlasím - a když o tom tak přemýšlím, snažím se podle toho zařizovat. třeba ve druháku jsem se vykašlala na učení se na mikro (který jsem měla velmi malou šanci dát) a jela jsem místo toho na den do paříže. zážitek mi přišel cennější než čistý svědomí z toho, že jsem se přece učila.

ale nejsem si jistá, že to je správně.


alice, nevím! proto je v úvozovkách. prostě tohle byl ten zamýšlený poslední. hodilo by se to tu zavřít, protože jinak skončím jako karel gott české blogoscény.

Enykl řekl(a)...

já celý život sedím doma jak pecka a přesto jsem sentimentální až nad hlavu. nevadí mi to, nestěžuju si, jen jsem ráda, že vím, kdo mě vyvažuje a tím příspívá celkové homeostáze :)

chloé řekl(a)...

Ježiš, tohle mě nějak dojalo. A ten citát dorazil. Nevím přesně, jak to mám říct, ale přijdou mně hrozně zajímavý takový nomádský typy, jako jseš ty, a stejně zajímavý zas i takový lidi, který prožijou celej život spokojeně na jednom dvorečku. (Pointu to žádnou nemá.)

Pěkné Vánoce.

Radka

Anonymní řekl(a)...

Fuj, jen to čtu, už přicházím o pocit ontologickýho bezpečí. Kdykoliv uvažuju o opouštění domova (v jakémkoliv smyslu), hned to na mě leze. Když nemám kolem sebe všechny a všechno, na čem mi záleží, připadám si nějak fundamentálně opuštěně a beznadějně. O to víc mě fascinuje, když tím někdo netrpí a může být díky tomu v pohybu a vstřebávat zážitky rychleji a intenzivněji a autentičtěji. Ka

Klára řekl(a)...

Zrovna, když jsem zaplakala nad koncem plopezova blogu a zároveň si oddychla, že ho nepojal pateticky, čeká mě na jinym blogovým dvorečku další podpásovka! Tvůj "poslední" mě dojal a tak nějak dobil.

Pevně doufám, že ty uvozovky nejsou v názvu článku pro nic za nic...čtu to tu sice nepravidelně, ale velmi ráda. Neztrácej sílu, frau Psaudointelektuálová, růžový sukně prodávaj i v dámskym. Jsi jeden z mála pevnejch bodů v internetový břečce (v mojí současný vlasti, che!), tak vydrž!

ajchlinka řekl(a)...

Pěkné, smutné a vůbec... Přeju hodně nabloguzaznanemnáníhodného, ač třeba nezaznameného štěstí :-)

pseudointelektualka řekl(a)...

myslím, že až se přihodí něco vtipného, tak to opět zaznamenám. potíž je v tom, že svých raných naivních bloggerských cílů (aby si mě všimnul miloš čermák a aby mě linkla kopřiva) jsem nedosáhla a nejsem jim nijak blíž. protože době anonymních blogů mezitím odzvonilo, uvažuju, že bych časem začla se svým plným jménem někde jinde a možná o něčem jiném - ale to závisí na tom, v jakém městě se octnu za půl roku.
do tý doby bych to nějak mohla doklepat tady - kolegyním nomádkám dodávám jistotu, že v tom nejsou samy, a dvorečkatejm slečnám zase trochu kontrastu z bezpečné vzdálenosti. je to realističtější cíl než ten čermák s kopřivou, tak je možná na čase se s tím smířit.

jinak sorry, kláro, za ten patos. bylo ho tu dost málo, tak se to snad snese. a katko, s tou autenticitou nevím nevím. proč by rychlej sled stále stejnejch začátků a konců měl bejt autentičtější než nějakej dlouhej, plně prožitej střed? i ten mr. fielding se nakonec ožení.

Kopřiva řekl(a)...

A teď mi řekni, jak můžeš přestat blogovat!

Jako já tě čtu několik let, ale víš, jak je to složitý, přidat na bloguje odkaz? Musim dát kopírovat -> vložit (protože sama to neumim), pak znova kopírovat -> vložit odkaz a vymyslet inteligentní přezdívku...

pseudointelektualka řekl(a)...

páni! tomu říkám rychlost! jsem dojatá.


a teď ještě kdybys zařídila toho čermáka...?

pseudointelektualka řekl(a)...

a koukám, že jsem napsala blbě ranných. taková vostuda.

Honza řekl(a)...

Nikoliv, blbě jsi to napsala až teď :)

pseudointelektualka řekl(a)...

aj aj.

Enykl řekl(a)...

A když založím na Facebooku skupinu "Přeju si, aby pseudointelektuálka nadále blogovala" a přidá se tam 40 000 lidí, přičemž jeden náhodně vylosovaný dostane i-phone (ten musí ale sponzorovat Chrenek), budeš pokračovat? :)
Mimochodem, mít tvoje úžasné jméno, podepisovala bych se všude a anonymitu nechala mdlým jménům!

pseudointelektualka řekl(a)...

a nemohl by ten chrenek radši sponzorovat rovnou to moje blogování?

ba ne, jen co zjistím další drby o michalovi a alžbětě, napíšu další díl bravíčka.

Zdeněk řekl(a)...

ten druhy odstavec je pekne napsanej a takovej generacni, nicmene nemuzu se ubranit dojmu, ze to s tim úryvkem moc nenavazuje

pseudointelektualka řekl(a)...

mojí vlastí jsou lidé.

Ptáče řekl(a)...

Tak po Čermákovi a Kopřivě asi toužíme všichni:D. Přece v tom nás grafomany ( nebo alespoň mě grafomanku;), kteří píšeme, protože nám chybí " Moje prázdniny" a "Čím chci být, až vyrostu" a kteří píšeme o tom, že se nic neděje nenecháš, jen proto, že se nic neděje!

chloé řekl(a)...

jo, jo, ta radost, když si mě tenkrát všimla kopřiva, to zklamání, když si mě nevšim čermák:-D

ajchlinka řekl(a)...

http://pseudo.blog.cz/
Že by tohle byl ten tvůj nový začátek? :-D

Ptáče řekl(a)...

:D
Chybí tam definice, takže se to nedá počítat;)

pseudointelektualka řekl(a)...

wow, tak to by bylo fikaný - udělat si alterego o pět let mladší!

slečna píše dokonce i spisovně, takže by to šlo. například toto by na mě sedělo: http://pseudo.blog.cz/0912/nasrat

ale je tam příliš mnoho smajlíků.
mimochodem, jak jsi na to narazila?

(a jdu na to psaní toho dalšího článku. sice se mi líbí, jak mě vyvoláváte jako micka jäggera, ale mám funky storku.)