pátek, ledna 15, 2010

c'est pas facile

před vánocema měla bulharka slabou chvilku. obvykle je to femme libérée, emancipovaná mladá žena z východní evropy, která si do svejch věcí nenechá nikým kecat. ale jako všechny femmes libérées občas potřebuje poradit a slyšet, že není tlustá a že ji všichni mají rádi.
bohužel si na to vybrala mě.
seděla, nohatá a ohebná, s propletenýma končetinama na zemi a pohrávala si s mobilním telefonem. potom se konverzačním tónem zeptala, co má dělat, když jí ten její najednou napsal, ať za ním přiletí na silvestra do madridu, a jí se zdá 600€ za letenku moc. "on mi teda napsal, že peníze nejsou problém, ale že by šel a tu letenku koupil, to ne," vysvětlila.
"máš ho ráda?" zeptala jsem se, protože tahle otázka se většinou očekává.
"mám!" usmála se nablble. "ale ne tolik, abych vyplázla šestikilo v eurech za lístek, jenom aby mě tam zase nechal stát na ulici."
"tak si o tom promluvte," řekla jsem, protože takovouhle radu schvaluje i Žena a život. "až si dneska budete volat, normálně se ho na to zeptej."
bulharka zvedla oči od displeje a pípla: "no, on mi ale nikdy nevolá. chodí z práce pozdě a večer už je moc unavenej. my si hlavně esemeskujeme."
v tu chvíli se bulharčina garsonka roztáhla směrem k nekonečnu a v místnosti najednou nebylo nic, jenom její mrkající oči a ty moje, vytřeštěné, a mezi nimi by se daly natáhnout špagáty. i na sedm set kilometrů jsem slyšela metronom na letné. ťik, ťak.
"hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?"

a to ticho ("hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?"). a zase jenom její oči ("hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?") a moje oči a ty její se pomalu plnily slzama a někde v dálce se jí cukal spodní ret ("hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?"). a pořád ticho.
"promiň, nevim, co řikám, nevidim do toho, ty to určitě víš nejlíp, jen tak mě to napadlo, ale určitě ne, to bys přece poznala!"

nakonec jí letenku koupil a při romantickém výletu na pláž jí v zapadajícím slunci řekl, že by se rád oženil. prý se chce odstěhovat na venkov a usadit se. prý že ona pracovat nebude muset, protože on všechno zařídí. a hrozně by chtěl děti a koukal, že ona už má taky docela věk.
"no nepřijde ti to trochu divný?" říká. ale já už jsem poučená. krčím rameny a mlčím.

mlčím, i když má tenhle týden depku. řeší, co budoucnost. neplacených stáží už má dost, někam na úřad by nerada, ale jinde místa nejsou. nejsou vlastně ani ty stáže... neměla by radši odjet někam na rok do austrálie? trochu cestovat, učit u toho němčinu a bavit se? nebo radši bejt chvíli nezaměstnaná, překousnout to - nebo zkusit sehnat i tu blbou stáž, i když se jí nechce?
"nechci se o tom bavit," řeknu brutálně, protože poslouchat svoje problémy ještě od někoho jiného, to se zase nechce mně. takže jde a napíše dlouhej email tomu svýmu. na konec, aby mu bylo jasný, co má dělat, přidá otázku: co si o tom myslíš ty? odpověď jí přijde záhy: "sure! what's the company like? luv u."
"to znamená, že to vůbec nečet!" prská bulharka. "no chápeš to?"
nechápu.
proto radši vyrážíme do koktejl baru. máme se potkat s jedním kamarádem kamaráda, kterého jsme ani jedna nikdy neviděla. bulharka se tedy vohákne, jak se sluší - podpatky a sukně, přiléhavé tričko a tuna make-upu. "face check!" vykřikne u vchodu nadšeně. hned za dveřmi si sundavá kabát a než udělá dva kroky do hlavní místnosti, je z ní hotová krasavice. těsně před začátkem dlouhého pultu s paraplíčkami se zastaví, nadechne, očima projede osazenstvo stolků na patře a udělá malou otočku. "miluju ten pocit, když vejdeš do baru a všichni mužský tě sjedou očima," zašeptá mi. potom s výkonným úsměvem (řasy klopit a zase zvedat, pusa zavřená, lehce nakrčená, ramena dozadu, prsa nahoru) vykročí a já si říkám, že ještě není ztracená.

jako vejce vejci

tak z tohohle opravdu běhá mráz po zádech. nevím, jak ji kolegyně bloggerky našly, ale mám na internetu dvojnici. říká si pseudoINTELEKTUÁLKA, v záhlaví má funky obrázek (a používá slovo funky), postuje o svých botičkách (jako já), o škole (jako já), o vánocích (jako já), o ručních pracích (jako já), fotí se taky jenom od hlavy dolů, aby nepřišla o anonymitu, a občas, když nemůže najít pointu, pokládá za závěr článku otázku svým čtenářům. k tomu píše gramaticky správnou češtinou. připadám si, jako bych četla sebe před pěti lety.

holky, kopřivo a spol., jste si jistý, že to není něco na způsob alienova kokotu?!