neděle, února 14, 2010

ladovská zima

Francouzi zřejmě zapomněli na něco důležitého.

(věnováno všem, kteří momentálně mrznou ve svých chambres de bonne.)

úterý, února 02, 2010

Ltd

ženy prý vnímají svůj život jako pramen vody, který se může co nevidět rozplynout v písku, píše Susan Pinker (aspoň teda podle Reflexu). no já vám nevim. pramen mi přijde moc akční, teče odněkud někam a neustále se někam žene. spíš si připadám jako rybník - jsem tak obrovská, že se ve mně dá plavat chvilku uprostřed, chvíli zas u kraje, potom napravo, hned zase nalevo, na slunci, pod vrbami, ale všechnu tu vodu nikdo nikdy neobsáhne, natož aby ji rozhodil zlomyslný písek.

občas přijde ale nějaká maskulinně lineární metafora vhod. například tuhle s Ayshou. to by se mi zrovna hodilo uvažovat o životě jako o cestě, protože bych tak mohla bez obav z přemíry patosu napsat následující věty:

"s někerými lidmi se vaše cesta protne jen na pár okamžiků. na chvíli zažíváte intenzivní průnik a hned potom už jdeme každý po svých. například tuhle s Ayshou."

Aysha je taková smutná postava. většinu času stojí před vchodovými dveřmi a kouří. na sobě má šik červený kabátek, který jí velmi pěkně ladí k černé ofině, ale už vůbec ne k tragickému výrazu v obličeji. znám ji od září; mluvily jsme spolu poprvé před týdnem a je nám oběma jasné, že už do konce pobytu neprohodíme dalšího slova. ale před týdnem jsme stály, obě unavené a samotné, ve vymrzlé prosklené hale obložené metry bílého sněhu. aysha kouřila, já jsem se opírala lokty o studený recepční pult.
"pěkný náramek," říkám.
"děkuju," kníkne svým tenkým hláskem. chvilku tiše kouří a když už si myslím, že tím veškerá konverzace skončila, otočí zápěstí: "vidíš? tady mi ale vypadl jeden kámen. bylo to takový to tradiční turecké oko pro štěstí. hledala jsem ho všude, v pokoji, na chodbě, v kantýně. před uklízečkama jsem i brečela."
"no jo, škoda," krčím rameny.
"byl to dárek od mámy. moje sestry i já máme ten samej, pro štěstí. já jsem nikdy neměla moc štěstí, víš? a teď jsem měla pocit, že se to díky tomu náramku obrací. v takovejch těch malejch věcech, víš? třeba když jsem utíkala na autobus, tak mi vždycky zavřel před nosem. nebo když jsou u pokladen dvě fronty, tak ta moje se vždycky zasekne. ale ne jenom občas. úplně pořád."
venku začalo zacházet slunce.
"možná to je proto, že jsem si všechno štěstí už vybrala na ty velký věci. třikrát jsem málem umřela. poprvý jsem byla malá a snědla jsem nějaký špatný kuře. jedla ho celá rodina, ale já jediná jsem byla malý dítě, tak jsem u toho měla větší problém. hned jsem začla zvracet a nemohla přestat a doktor potom mámě říkal, že kdybychom přišli o hodinu později, už by mě nešlo zachránit. potom jsem jednou taky ochrnula, to jsem měla strach."
"jak to?"
"zkombinovala jsem nějaký prášky, co se spolu neměly brát a byla jsem pak na den paralyzovaná. začíná to postupně, víš, najednou si uvědomíš, že nemůžeš hýbat pravou půlkou pusy a mluvit. šla jsem za tátou, ale ten se mi jenom smál, protože jsem byla malá a pořád jsem mu dělala nějaký triky a blbosti, tak si myslel, že si dělám legraci. až potom přišla máma z práce a viděla, že mám problém. no a to třetí... co bylo to třetí..."
otočí se a sleduje předposlední bílé proužky světla. "jo. to jsem měla sedět v letadle, co loni spadlo, ale na poslední chvíli jsem si posunula letenku o den. tak si myslím, že třeba má člověk jenom limited amount of luck a že jsem si ho všechno už vybrala."
"tak asi půjdem, ne?" řekne po chvíli bez úsměvu a vstane. ještě spolu jdeme zpátky na přednášku, ale když ji zdravím druhý den na obědě, už zase řekne jenom "hi" a nic víc. naše přímky se rozebíhaj do nekonečna a není nám to vůbec líto. jenom já se bojím, co mě v tom mém rybníku všechno čeká, když mně zastaví autobus skoro pokaždý a fronta se zasekává zásadně, když mám spoustu času a pokladní je zrovna sympatická.