neděle, března 28, 2010

Küblerová-Rossová a pracovní pohovor

1. popření - "tak to nebylo tak špatný, ne? na závěr se tak pěkně usmáli!"

2. vztek - "proč právě letos musela přijít nějaká pitomá globální krize? proč zrovna já musím dostat před pohovorem horečku? a proč to na mě ani navíc není vidět?!"

3. smlouvání - "stačilo by, kdybych byla na seznamu náhradníků..."

4. deprese - "stejně budu rok nezaměstnaná jako všichni moji spolužáci."

5. akceptace pravdy - ... (nevim, tam jsem se ještě nedostala.)

sobota, března 27, 2010

w metrze

varšavské metro je celé moderní. když jsem ho viděla poprvé, zírala jsem, jak si ho poláci po komunistech pěkně zrenovovali. pak jsem se dozvěděla, že je stavěné hluboko v devadesátých letech.
kapacita vagónu je 54 míst k sezení. dnes večer jich byla obsazených sotva polovina. na pohodlných, širokých sedačkách, plánovaných zřejmě již pro budoucí obézní populace, lidi čtou, koukají si vzájemně nad hlavy na relamně informační obrazovky nebo jen tak sedí. později přibydou mladíci, co to nezvládli a sedí s hlavou s klíně, připraveni kdykoliv vrhnout. ještě později přibydou opravdoví vrhači. ale v devět večer je i v sobotu klid.
zleva ode mě se ozve harmonika. fousatý dědula nepřítomně fouká do nástroje a čeká, co z koho vypadne - obraz, který jsem v paříži viděla několikrát týdně. tehdy jsem převážně znechuceně klopila oči k botám a kdyby to nebylo trapný, zacpávala bych si i uši, protože slyšet dvakrát za den šmírácky zahranou Those Were the Days, My Friend, to už je opravdu moc. jenže ve varšavě jde o jev natolik řídký, že se usmívám a sahám do peněženky. vzpomínám si, jak se občas na šestce směrem na Etoile stalo, že se mi nějakého muzikanta zželelo nebo že hrál fakt dobře, a jako jedna ze dvou, tří lidí ve voze jsem mu do kelíšku hodila dvacet centů. "merci," usmál se vždycky vychovaně muzikant a člověk se hned cejtil jako king.
takže čekám, jestli se dědula s harmonikou vydá mým směrem. mince už je připravená, jen kdyby trochu popošel... a on popojde. dva kroky a už mu do plastového kelímku hází drobné holohlavý mladík v bombru. a ta mladá paní vedle něho. a holka ve žlutých holinkách. a mamina v bordó kabátu. a obyčejný pán. a další, a další. skoro celý vagón. dědula neděkuje, neuklání se, nedělá show. netváří se arogantně a naštvaně, jako někteří hudliči v paříži. zpeněžuje svoji hudbu tak věcně, jako by vám právě přes pult prodal kilo brambor. za okny se neblejská eiffelovka ani seina. je tam jenom varšavské podzemní město, tunely, co je plánovali v roce 1920 a dostavěli ve 2008. a starý harmonikář si v kelímku z automatu na kafe odnáší nejspíš dvojnásobek hodinové minimální mzdy.