pseudointelektuálka

ČSSZ

2010-07-08T10:45:00.003+02:00

v rámci červené nitky tohoto coming of age blogu vám pseudointelektuálka přináší další milník na cestě k dospělosti. tak tedy:

že vám končí bezstarostná studentská léta poznáte, když...

... znáte nazpaměť telefonní číslo své úřednice na správě sociálního zabezpečení.

absolventská

2010-05-17T12:18:00.014+02:00

Clémentine je děvče zvláštní. v prváku jsme se kamarádily, ve druháku uraženě ignorovaly, neboť byla klukama vyobcována z tlupy. už si nevzpomínám proč. nejspíš to mělo co dělat s její potřebou být oblíbená, která jim přišla trapná. každopádně měla ta její ostrakizace za důsledek, že Clémentine přestala být usměvavá holka a stala se z ní blazeovaná spící panna, která na většinu každodenních podnětů reagovala promnutím si očí upatlanýma rukama a hlubokým znaveným vzdechem.
dva roky jsme se neviděly a když jsme se potom potkaly, s překvapením jsme zjistily, že vlastně ani jedna z nás není taková kráva, jak jsme si myslely, takže nyní celkem pravidelně štěbětáme nad čajem. ("vy si toho ale máte dost co říct! kdy jste spolu mluvily naposled?" ptala se dobrá duše zrovna tuhle, když jsme pro nejnovější drby ignorovaly společnost. "euh... minulou neděli!" odpověděly jsme.) Clémentine je zhruba ve stejném vývojovém stádiu jako já: pracovní trh klepe na dveře, ale ještě zbývá pár zkoušek a vymámit z byrokracie diplom. o dva kroky napřed ji posouvá fakt, že v rámci svého studia byla nucena najít si minimálně tříměsíční stáž. celou zimu jsem tedy dostávala periodické referáty o stavu hledání.

optimistické nebyly. děvče naivní si totiž myslelo, že s dobrým prvním diplomem, předchozími pracovními zkušenosti a několika evropskými jazyky na úrovni C2 sežene neplacenou stáž v oboru bez větších potíží. ukázalo se, že pravda je od studentské logiky daleko. bilance byla obdobná jako u mého hledání bytu v paříži: 50 mailů, žádná osobní odpověď, čtyři follow-up calls na místa, odkud přišla odpověď automatická, jedno "stážisty? to bych se musela poptat, ale podle mýho soudu žádný nebereme, možná to bude vědět šéf" a dvě "slečno, ale vy jste překvalifikovaná, vás nemůžeme vzít, protože byste se tu nudila". Clémentine chvíli bouchala hlavou do zdi a potom zavolala tatínkovi, jestli by nemohl zvednout telefon a přesvědčit někoho ze svých známých, aby na tři měsíce zadarmo zaměstnal jeho dcerku.
následuje takřka dokonalá kopie filmu Stupeur et tremblements. první týden dostala Clémentine za úkol vypracovat raport, jak se ostatních 25 zaměstnanců cítí v open spaceu a jak by bylo možné ho zreformovat. Clémentine má dva diplomy z politologie, což ji naučilo držet pysk a googlovat, pokud po ní zadání vyžaduje něco, o něčem v životě neslyšela. i vygooglovala si tedy pár pouček o prostředí na pracovišti ("dobré jsou zelené rostliny") a stvořila raport. když měla hotovo, poděkovala jí šéfová a přišla s dalším úkolem. jak by jejich firma mohla využít evropských fondů? Clémentine se zaradovala, protože o tom její proaktivní mozek přemýšlel už od první chvíle, kdy se o společnosti dozvěděla, a s vervou vypracovala detailní zprávu, kterou šéfová vzápětí s díky strčila do nejspodnějšího šuplíku svého stolu. poté Clémentine chvíli třídila poštu a ještě později jí bylo řečeno, ať přeřadí v kartotéce složky podle názvů a roků. "to ti bude trvat tak týden," usoudila šéfová. Clémentine, která patří k tomu živočišnému druhu slečen, co dokončují diplomky pět a více týdnů před datem odevzdání, pochopila a každý den si v kalendáři udělá tlustou fixou červený křížek.

na její promoční party se každý dobře bavil. vyprávění o tom, jak ji ostatní zaměstnankyně nenávidí, protože s nimi odmítá chodit na cigárko a vykládat si o deváté sérii Nouvelle Star, všechny rozesmálo. kdekdo přihodil legrační historku ze své stáže a my studenti jsme se v duchu utěšovali, že naše první pracovní zkušenost taková rozhodně nebude, protože my, ausgerechnet my, budeme mít štěstí. jenom jeden konzultant nechápavě kroutil hlavou, že si nic takovýho nedovede představit.
"ale vždyť to je děsně neefektivní!" naříkal.
ukázali jsme si na něj posměšně prstem a jali se hrát beerpong, trhaně tančit, smát se a radovat ze zářných zítřků. Clémentine všichni gratulovali k úspěšné obhajobě diplomky, krájel se čokoládový dort a probíraly kulturní a lingvistické rozdíly mezi všema řečma, co jsme jimi dohromady mluvili. uprostřed veselí Clémentine ale unaveně vzdychla a promnula si oči prsty od oříškové směsi.
"fatiguée?" zeptala jsem se.
"ennuyée," odpověděla věcně. "je suis ennuyée de ma vie."

a mě zamrazilo, že už za pár měsíců třeba taky budu někde přeřazovat šanony, zoufale rozesílat bewerbungsmaily a místo dynamique et motivée budu ennuyée de ma vie, životem znuděná.

diplomantication

2010-04-24T18:55:00.005+02:00

mít spisovatelskej blok je cool. o chlápcích, co jim chybí inspirace a tak se protloukaj po večírkách v paříži s dvěma frankama v kapse, existujou celý romány. točej se o nich filmy a seriály. když se povedou, hraje v nich david duchovny a defilují v nich tucty krásných dívek nahoře bez. když ne, prodávají se za 99,- v levných knihách. počet nahých ňader je v nich stejný. být mladík či postarší vobšourník s problémem s psaním jednoduše vede k nikdy nekončícím mejdanům.

rozmařilí umělci ale nejsou jediní, kteří tráví hodiny nad prázdnou bílou stránkou. já kupříkladu dnes proseděla plnou standardní pracovní dobu u počítače, do kterého jsem naťukala jednu větu. o tom by se měly psát knihy! o tom by se měly dělat filmy a seriály! už vidím pilotní díl: v mrňavé, zašpiněné komůrce usedá k laptopu rozcuchaná, nenamalovaná studentka. na sobě má kytičkované legíny a noční košili, která dává dobře tušit tvary jejího těla (tím bychom odbyli ta ňadra). košile je lehce pokydaná od čokoládového sirupu (levnější alternativa šampaňského). ten je strategicky umístěn mezi myší a slovníkem synonym - studentka z něj čas od času usosne. divák vidí, jak dívka s chutí otvírá textový procesor, freneticky datluje větu rozvitou na počátek své metodologické sekce - maže ji, píše v lehce pozměněné podobě znova, opět maže, scrolluje na začátek teoretické sekce, vrací se k metodám, znovu píše původní větu, maže poslední slovo, nahrazuje ho posledním slovem z druhé verze věty, prohodí větu vedlejší s větou hlavní, nespokojeně mlaská, cucá si sirupu, vstává a chodí po pokoji, usedá k počítači a zírá do prázdného souboru. "to už je vosum?!" vykřikne nakonec sama pro sebe a honem vyťukává další větu. maže. ukládá soubor a masíruje si ztuhlý krk.
pokud by měl režisér hodně vhledu, nechal by hrdinku před půnoční sprchou ještě vrhnout nostalgický pohled na osamocené černé lodičky, které jí koupila maminka k vánocům v době, kdy ještě věřila, že její dcera bude muset někdy vyjít mezi lidi. hlavně by se nesměl nechat zlákat autorským klišé, kterak hrdinka dopisuje poslední dramatickou tečku, lodičky nazouvá a voňavá a umytá se jme obhajovat. protože my všichni diplomanti dobře víme, že tahle chvíle není zdaleka tak důležitá jako ty dny a dny nad prázdným dokumentem předtím.

krása hromadných mailů II

2010-04-13T14:25:00.003+02:00

pondělí 12.4.2010, 22.48:
"Dear colleagues,
In view of the recent strategic events in Smolensk, we would like to ask you to come and observe a minute of silence in the main auditorium tomorrow at 19.00."

pondělí, 12.4.2010, 23.09:
"Někteří z vás mě upozornili, že jsem napsal 'strategic' namísto 'tragic'. Zřejmě jsem přepracovaný, jde samozřejmě o chybu. Doufám, že jsem se nikoho nedotkl."

brachliegen

2010-04-07T19:35:00.000+02:00

brachliegen = ležet ladem.

and how was YOUR easter?

2010-04-06T13:55:00.004+02:00

ukrajinka vypráví, jak jela domů autobusem 20 hodin. brazilka se směje, že za tu dobu už by byla doma i ona. polka povídá o tradičním velikonočním lití vodou. němka vykládá o dvojrodinném výletě do schwarzwaldu, kam si děvčata poprvé vzala s sebou své milé, a jejich mladší bratry to silně vosíralo. "ale voni jsou stejně vždycky votrávený a chtěli by jenom pařit na playstationu, takže to nebyla taková změna," dodá vzápětí. další polka říká, že velikonoce jsou jediný čas, kdy chodí do kostela: nechat si posvětit vejce.
"pardon?" zaskočí mi.
"no, posvětit vejce. v košíčku. ještě se do něj přidává z nějakýho důvodu klobása a chleba."
klobásu chápu, na chleba mi už ale freud nestačí.
potom se stůl obrátí ke mně: "a co ty jsi dělala na velikonoční pondělí?"
"we had lunch at the mall and then my mother bought me lipgloss," vyletí ze mě pravda, než si stačím uvědomit, že povídání o krutém bití žen a dívek spletenými pruty by bylo společensky přijatelnější.

tolik o konzumerismu v čechách.

Küblerová-Rossová a pracovní pohovor

2010-03-28T15:07:00.009+02:00

1. popření - "tak to nebylo tak špatný, ne? na závěr se tak pěkně usmáli!"

2. vztek - "proč právě letos musela přijít nějaká pitomá globální krize? proč zrovna já musím dostat před pohovorem horečku? a proč to na mě ani navíc není vidět?!"

3. smlouvání - "stačilo by, kdybych byla na seznamu náhradníků..."

4. deprese - "stejně budu rok nezaměstnaná jako všichni moji spolužáci."

5. akceptace pravdy - ... (nevim, tam jsem se ještě nedostala.)

w metrze

2010-03-27T22:05:00.007+01:00

varšavské metro je celé moderní. když jsem ho viděla poprvé, zírala jsem, jak si ho poláci po komunistech pěkně zrenovovali. pak jsem se dozvěděla, že je stavěné hluboko v devadesátých letech.
kapacita vagónu je 54 míst k sezení. dnes večer jich byla obsazených sotva polovina. na pohodlných, širokých sedačkách, plánovaných zřejmě již pro budoucí obézní populace, lidi čtou, koukají si vzájemně nad hlavy na relamně informační obrazovky nebo jen tak sedí. později přibydou mladíci, co to nezvládli a sedí s hlavou s klíně, připraveni kdykoliv vrhnout. ještě později přibydou opravdoví vrhači. ale v devět večer je i v sobotu klid.
zleva ode mě se ozve harmonika. fousatý dědula nepřítomně fouká do nástroje a čeká, co z koho vypadne - obraz, který jsem v paříži viděla několikrát týdně. tehdy jsem převážně znechuceně klopila oči k botám a kdyby to nebylo trapný, zacpávala bych si i uši, protože slyšet dvakrát za den šmírácky zahranou Those Were the Days, My Friend, to už je opravdu moc. jenže ve varšavě jde o jev natolik řídký, že se usmívám a sahám do peněženky. vzpomínám si, jak se občas na šestce směrem na Etoile stalo, že se mi nějakého muzikanta zželelo nebo že hrál fakt dobře, a jako jedna ze dvou, tří lidí ve voze jsem mu do kelíšku hodila dvacet centů. "merci," usmál se vždycky vychovaně muzikant a člověk se hned cejtil jako king.
takže čekám, jestli se dědula s harmonikou vydá mým směrem. mince už je připravená, jen kdyby trochu popošel... a on popojde. dva kroky a už mu do plastového kelímku hází drobné holohlavý mladík v bombru. a ta mladá paní vedle něho. a holka ve žlutých holinkách. a mamina v bordó kabátu. a obyčejný pán. a další, a další. skoro celý vagón. dědula neděkuje, neuklání se, nedělá show. netváří se arogantně a naštvaně, jako někteří hudliči v paříži. zpeněžuje svoji hudbu tak věcně, jako by vám právě přes pult prodal kilo brambor. za okny se neblejská eiffelovka ani seina. je tam jenom varšavské podzemní město, tunely, co je plánovali v roce 1920 a dostavěli ve 2008. a starý harmonikář si v kelímku z automatu na kafe odnáší nejspíš dvojnásobek hodinové minimální mzdy.

ladovská zima

2010-02-14T19:28:00.003+01:00

Francouzi zřejmě zapomněli na něco důležitého.

(věnováno všem, kteří momentálně mrznou ve svých chambres de bonne.)

Ltd

2010-02-02T02:04:00.012+01:00

ženy prý vnímají svůj život jako pramen vody, který se může co nevidět rozplynout v písku, píše Susan Pinker (aspoň teda podle Reflexu). no já vám nevim. pramen mi přijde moc akční, teče odněkud někam a neustále se někam žene. spíš si připadám jako rybník - jsem tak obrovská, že se ve mně dá plavat chvilku uprostřed, chvíli zas u kraje, potom napravo, hned zase nalevo, na slunci, pod vrbami, ale všechnu tu vodu nikdo nikdy neobsáhne, natož aby ji rozhodil zlomyslný písek.

občas přijde ale nějaká maskulinně lineární metafora vhod. například tuhle s Ayshou. to by se mi zrovna hodilo uvažovat o životě jako o cestě, protože bych tak mohla bez obav z přemíry patosu napsat následující věty:

"s někerými lidmi se vaše cesta protne jen na pár okamžiků. na chvíli zažíváte intenzivní průnik a hned potom už jdeme každý po svých. například tuhle s Ayshou."

Aysha je taková smutná postava. většinu času stojí před vchodovými dveřmi a kouří. na sobě má šik červený kabátek, který jí velmi pěkně ladí k černé ofině, ale už vůbec ne k tragickému výrazu v obličeji. znám ji od září; mluvily jsme spolu poprvé před týdnem a je nám oběma jasné, že už do konce pobytu neprohodíme dalšího slova. ale před týdnem jsme stály, obě unavené a samotné, ve vymrzlé prosklené hale obložené metry bílého sněhu. aysha kouřila, já jsem se opírala lokty o studený recepční pult.
"pěkný náramek," říkám.
"děkuju," kníkne svým tenkým hláskem. chvilku tiše kouří a když už si myslím, že tím veškerá konverzace skončila, otočí zápěstí: "vidíš? tady mi ale vypadl jeden kámen. bylo to takový to tradiční turecké oko pro štěstí. hledala jsem ho všude, v pokoji, na chodbě, v kantýně. před uklízečkama jsem i brečela."
"no jo, škoda," krčím rameny.
"byl to dárek od mámy. moje sestry i já máme ten samej, pro štěstí. já jsem nikdy neměla moc štěstí, víš? a teď jsem měla pocit, že se to díky tomu náramku obrací. v takovejch těch malejch věcech, víš? třeba když jsem utíkala na autobus, tak mi vždycky zavřel před nosem. nebo když jsou u pokladen dvě fronty, tak ta moje se vždycky zasekne. ale ne jenom občas. úplně pořád."
venku začalo zacházet slunce.
"možná to je proto, že jsem si všechno štěstí už vybrala na ty velký věci. třikrát jsem málem umřela. poprvý jsem byla malá a snědla jsem nějaký špatný kuře. jedla ho celá rodina, ale já jediná jsem byla malý dítě, tak jsem u toho měla větší problém. hned jsem začla zvracet a nemohla přestat a doktor potom mámě říkal, že kdybychom přišli o hodinu později, už by mě nešlo zachránit. potom jsem jednou taky ochrnula, to jsem měla strach."
"jak to?"
"zkombinovala jsem nějaký prášky, co se spolu neměly brát a byla jsem pak na den paralyzovaná. začíná to postupně, víš, najednou si uvědomíš, že nemůžeš hýbat pravou půlkou pusy a mluvit. šla jsem za tátou, ale ten se mi jenom smál, protože jsem byla malá a pořád jsem mu dělala nějaký triky a blbosti, tak si myslel, že si dělám legraci. až potom přišla máma z práce a viděla, že mám problém. no a to třetí... co bylo to třetí..."
otočí se a sleduje předposlední bílé proužky světla. "jo. to jsem měla sedět v letadle, co loni spadlo, ale na poslední chvíli jsem si posunula letenku o den. tak si myslím, že třeba má člověk jenom limited amount of luck a že jsem si ho všechno už vybrala."
"tak asi půjdem, ne?" řekne po chvíli bez úsměvu a vstane. ještě spolu jdeme zpátky na přednášku, ale když ji zdravím druhý den na obědě, už zase řekne jenom "hi" a nic víc. naše přímky se rozebíhaj do nekonečna a není nám to vůbec líto. jenom já se bojím, co mě v tom mém rybníku všechno čeká, když mně zastaví autobus skoro pokaždý a fronta se zasekává zásadně, když mám spoustu času a pokladní je zrovna sympatická.

c'est pas facile

2010-01-15T21:56:00.012+01:00

před vánocema měla bulharka slabou chvilku. obvykle je to femme libérée, emancipovaná mladá žena z východní evropy, která si do svejch věcí nenechá nikým kecat. ale jako všechny femmes libérées občas potřebuje poradit a slyšet, že není tlustá a že ji všichni mají rádi.
bohužel si na to vybrala mě.
seděla, nohatá a ohebná, s propletenýma končetinama na zemi a pohrávala si s mobilním telefonem. potom se konverzačním tónem zeptala, co má dělat, když jí ten její najednou napsal, ať za ním přiletí na silvestra do madridu, a jí se zdá 600€ za letenku moc. "on mi teda napsal, že peníze nejsou problém, ale že by šel a tu letenku koupil, to ne," vysvětlila.
"máš ho ráda?" zeptala jsem se, protože tahle otázka se většinou očekává.
"mám!" usmála se nablble. "ale ne tolik, abych vyplázla šestikilo v eurech za lístek, jenom aby mě tam zase nechal stát na ulici."
"tak si o tom promluvte," řekla jsem, protože takovouhle radu schvaluje i Žena a život. "až si dneska budete volat, normálně se ho na to zeptej."
bulharka zvedla oči od displeje a pípla: "no, on mi ale nikdy nevolá. chodí z práce pozdě a večer už je moc unavenej. my si hlavně esemeskujeme."
v tu chvíli se bulharčina garsonka roztáhla směrem k nekonečnu a v místnosti najednou nebylo nic, jenom její mrkající oči a ty moje, vytřeštěné, a mezi nimi by se daly natáhnout špagáty. i na sedm set kilometrů jsem slyšela metronom na letné. ťik, ťak.
"hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?"

a to ticho ("hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?"). a zase jenom její oči ("hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?") a moje oči a ty její se pomalu plnily slzama a někde v dálce se jí cukal spodní ret ("hele, jseš si jistá, že nemá nikoho jinýho?"). a pořád ticho.
"promiň, nevim, co řikám, nevidim do toho, ty to určitě víš nejlíp, jen tak mě to napadlo, ale určitě ne, to bys přece poznala!"

nakonec jí letenku koupil a při romantickém výletu na pláž jí v zapadajícím slunci řekl, že by se rád oženil. prý se chce odstěhovat na venkov a usadit se. prý že ona pracovat nebude muset, protože on všechno zařídí. a hrozně by chtěl děti a koukal, že ona už má taky docela věk.
"no nepřijde ti to trochu divný?" říká. ale já už jsem poučená. krčím rameny a mlčím.

mlčím, i když má tenhle týden depku. řeší, co budoucnost. neplacených stáží už má dost, někam na úřad by nerada, ale jinde místa nejsou. nejsou vlastně ani ty stáže... neměla by radši odjet někam na rok do austrálie? trochu cestovat, učit u toho němčinu a bavit se? nebo radši bejt chvíli nezaměstnaná, překousnout to - nebo zkusit sehnat i tu blbou stáž, i když se jí nechce?
"nechci se o tom bavit," řeknu brutálně, protože poslouchat svoje problémy ještě od někoho jiného, to se zase nechce mně. takže jde a napíše dlouhej email tomu svýmu. na konec, aby mu bylo jasný, co má dělat, přidá otázku: co si o tom myslíš ty? odpověď jí přijde záhy: "sure! what's the company like? luv u."
"to znamená, že to vůbec nečet!" prská bulharka. "no chápeš to?"
nechápu.
proto radši vyrážíme do koktejl baru. máme se potkat s jedním kamarádem kamaráda, kterého jsme ani jedna nikdy neviděla. bulharka se tedy vohákne, jak se sluší - podpatky a sukně, přiléhavé tričko a tuna make-upu. "face check!" vykřikne u vchodu nadšeně. hned za dveřmi si sundavá kabát a než udělá dva kroky do hlavní místnosti, je z ní hotová krasavice. těsně před začátkem dlouhého pultu s paraplíčkami se zastaví, nadechne, očima projede osazenstvo stolků na patře a udělá malou otočku. "miluju ten pocit, když vejdeš do baru a všichni mužský tě sjedou očima," zašeptá mi. potom s výkonným úsměvem (řasy klopit a zase zvedat, pusa zavřená, lehce nakrčená, ramena dozadu, prsa nahoru) vykročí a já si říkám, že ještě není ztracená.

jako vejce vejci

2010-01-15T20:07:00.007+01:00

tak z tohohle opravdu běhá mráz po zádech. nevím, jak ji kolegyně bloggerky našly, ale mám na internetu dvojnici. říká si pseudoINTELEKTUÁLKA, v záhlaví má funky obrázek (a používá slovo funky), postuje o svých botičkách (jako já), o škole (jako já), o vánocích (jako já), o ručních pracích (jako já), fotí se taky jenom od hlavy dolů, aby nepřišla o anonymitu, a občas, když nemůže najít pointu, pokládá za závěr článku otázku svým čtenářům. k tomu píše gramaticky správnou češtinou. připadám si, jako bych četla sebe před pěti lety.

holky, kopřivo a spol., jste si jistý, že to není něco na způsob alienova kokotu?!

"poslední"

2009-12-24T13:30:00.009+01:00

pět let, šest měst, čtyři státy, pět jazyků, šest sim karet. pět lidí ve friend listu na facebooku, jeden džob, asi dvě stě stránek ve wordu (times new roman dvanáctkou). tenhle blog jsem založila z podobnejch důvodů, který k prvnímu postu ženou mnohé z té naší generace erasmus: byla jsem daleko od domova, stýskalo se mi po praze a chtěla jsem zůstat v kontaktu.

od těch prvních písmen uprostřed instalatérských dobrodružství v dijonu se toho dost změnilo. zkusila jsem bydlení s kamarádkou, s neznámými lidmi, sama i na koleji. strávila jsem nekonečné hodiny v nočních autobusech. jednou mi kvůli stávce leteckých kontrolorů v paříži zrušili let. potom zrušili skyeurope. vyrostla jsem z růžových sukní z dětského oddělení H&M a začla toužit po zlatém saténu a černých flitrech. začali mi říkat "frau" a "madame" místo "mademoiselle", dokonce i v čechách jsem teď najednou paní. složila jsem několik skříní z ikey a mnoho zkoušek z politologie. poznala jsem spoustu lidí a s několika jinými přestala mluvit. naučila jsem se orientovat v pěti univerzitních knihovnách - ve dvou z nich jsem dokonce i rozchodila kopírku. přesunula jsem se ze stanu do hostelu. v jednu chvíli se mi strašně moc nechtělo znovu se stěhovat, hledat další byt, zakládat další konto a vybírat další mobil, rozkoukávat se okolo - a potom mě najednou představa, že se prostě po studiích vrátím do prahy, začala spíš děsit. hlavně se mi ale přestalo stýskat. stala jsem se panem Fieldingem z Forsterovy A Passage to India: taky cestuju nalehko. nelpím, nezdržuju se, neusazuju se, a přitom kořeny zapouštím rychle a kdekoliv.

proto právě tenhle finální citát. Ödön von Horváth se na rozdíl od kafky v hodinách literatury v čechách příliš neprobírá, rozhodně by za to ale stál. text "Fiume, Belgrad..." publikoval v berlínském kulturním časopise Querschnitt v roce 1929 jako nostalgické povzdechnutí za dobou, ve které slova jako "národ" nebo "vlast" ještě nezničila tisíce životů. tak přímo na mě nesedí - konec konců, vyrostla jsem v praze, četla čapka a škvoreckýho, poslouchala chinaski a pravidelně tu vhazuji volební lístek do urny. taky jsem ve čtrnácti nezažila světovou válku a pevně doufám, že mě v pařížské emigraci nezabije uprostřed bouřky na Champs Elysées padající větev. ale to přesvědčení, že zážitky, lidi a místa znamenají víc než jakékoliv hranice, to s von Horváthem sdílím.
(český překlad jsem nikde na netu nenašla a do knihovny jsem líná dojít. proto radši vyplodím vlastní.)

Fiume, Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien, München (Ödön von Horváth. Querschnitt, Februar 1929)

Ptají se mě na mou vlast, odpovídám: narodil jsem se ve Rijece, vyrostl jsem v Bělehradě, Budapešti, Prešpurku, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale „vlast“? Neznám. Jsem typická starorakouskouherská směska: maďarsko, chorvatsko, německo, česká – moje jméno je maďarské, moje rodná řeč je němčina. Mluvím zdaleka nejlépe německy, píšu už jenom německy, patřím tedy k německému kulturnímu okruhu, německému národu. Jenže: výraz „vlast“, nacionalisticky zfalešněný, je mi cizí. Mojí vlastí jsou lidé. Tedy, jak jsem řekl: Nemám vlast a přirozeně tím nijak netrpím, spíše mě mé bezvlastenectví těší, protože mě oprošťuje od zbytečné sentimentálnosti. Znám ale ovšem krajiny, města a pokoje, kde se cítím doma, také mám vzpomínky z dětství a mám je rád jako všichni. Ty dobré i ty zlé. Vidím ulice a náměstí v těch různých městech, kde jsem si hrál nebo kterými jsem chodil do školy, poznávám znovu železniční dráhu, sáňkovací kopec, lesy, kostely, kde mě nutili přijímat tělo Páně – vzpomínám si taky ještě na svoji první lásku: bylo to za světové války v tiché uličce. Tam mě vzala v Budapešti jedna žena do svého čtyřpokojového bytu, právě se stmívalo, ta žena nebyla žádná prostitutka, ale její muž byl na frontě, tuším že v Haliči, a ona chtěla ještě jednou být milována.

(...)

Věřím, že se mi mou „horskou dráhou“ podařilo přinést důkaz, že i někdo, kdo není „usazený“, není „národní“, bezvlastenecká rasová směska, může vytvořit něco, co je „usazené“ a je „národní“ – protože srdce národů bije ve stejném taktu. Jenom nářečí jsou hranicemi.

_____________________________________________

germanistům přikládám originál, aby si smlsli na mých překladatelských nedostatcích a interpretacích slov od kořene "Volk". a taky protože je to v němčině samozřejmě mnohem krásnější.

Fiume, Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien, München

Sie fragen mich nach meiner Heimat, ich antworte: ich wurde in Fiume geboren, bin in Belgrad, Budapest, Preßburg, Wien und München aufgewachsen und habe einen ungarischen Paß – aber: „Heimat“? Kenn ich nicht. Ich bin eine typisch alt-österreichisch-ungarische Mischung: magyarisch, kroatisch, deutsch, tschechisch – mein Name ist magyarisch, meine Muttersprache ist deutsch. Ich spreche weitaus am besten deutsch, schreibe nun nur mehr deutsch, gehöre also dem deutschen Kulturkreis an, dem deutschen Volke. Allerdings: der Begriff „Vaterland“, nationalistisch gefälscht, ist mir fremd. Mein Vaterland ist das Volk. Also, wie gesagt: Ich habe keine Heimat und leide natürlich nicht darunter, sondern freue mich meiner Heimatlosigkeit, denn sie befreit mich von einer unnötigen Sentimentalität. Ich kenne aber freilich Landschaften, Städte und Zimmer, wo ich mich zuhause fühle, ich habe auch Kindheitserinnerungen und liebe sie, wie jeder andere. Die guten und die bösen. Ich sehe die Straßen und Plätze in den verschiedenen Städten, auf denen ich gespielt habe, oder über die ich zur Schule ging, ich erkenne die Eisenbahn wieder, die Rodelhügel, die Wälder, die Kirchen, in denen man mich zwang, den heiligen Leib des Herrn zu empfangen – ich erinnere mich auch noch meiner ersten Liebe: das war während des Weltkrieges in einem stillen Gäßchen, da holte mich in Budapest eine Frau in ihre Vierzimmerwohnung, es dämmerte bereits, die Frau war keine Prostituierte, aber ihr Mann stand im Feld, ich glaube in Galizien, und sie wollte mal wieder geliebt werden.

(...)

Ich glaube, es ist mir gelungen, durch meine „Bergbahn“ den Beweis zu erbringen, daß auch (ein) nicht „Bodenständiger“, nicht „Völkischer“, eine heimatlose Rassenmischung, etwas „Bodenständig-Völkisches“ schaffen kann, - denn das Herz der Völker schlägt im gleichen Takt, es gibt ja nur Dialekte als Grenzen.

krása hromadných mailů

2009-12-11T14:27:00.006+01:00

středa. belgičanka anne píše: hey guys, v sobotu mám narozeniny, takže pro vás nasmažím spoustu tradičních belgickejch palačinek! je to moje rodinná tradice, těšte se!

čtvrtek. já píšu: hi everyone, já budu mít taky narozeniny, takže to s anne spojíme a připravte se na tradiční český alkohol!

pátek. slovenka lucia píše: hi all, já sice nemám narozeniny, ale 13.12. je lucie, můj svátek, a to je u nás na slovensku big deal, takže k anniným palačinkám přidělám ještě tradiční slovenské palačinky.

pátek odpoledne. polák piotr píše: nemám narozeniny ani svátek, ale my v polsku slavíme 13.12. také jedno výročí. vyhlášení stanného práva v roce 1981. následně bylo mnoho polských disidentů zatčeno a dáno do vězení. takže jestli chcete, můžu na sobotní párty servírovat tradiční polské vězeňské jídlo: chléb a vodu.

o letech

2009-12-06T23:30:00.005+01:00

jakub rozvíjí teorii starého prasáka.
"to funguje tak: starej prasák chodí s holkou, který je vždycky maximálně polovina jeho věku plus sedm let. třeba když je ti dvacet, tak máš sedmnáctku. když je ti padesát, tak třiatřicetiletou. no a když je ti sedmdesát dva jako berlusconimu, tak jseš furt s relativně mladou krasavicí."
namítáme, že silvio podle posledních zpráv zřejmě přestal počítat někdy po maturitě, ale jinak musíme uznat, že teorie funguje. jakub pod stolem objímá kolem pasu svojí novou holku, který je sice dvacet čtyři, ale klidně by se mohla vydávat za osmnáctku. především proto, že nosí krátké punkové sukýnky, dlouhé blonďaté rousy a ledviny holé, což už žádná rozumná holka v jejím kmetském věku nedělá.
francouz na toto téma poznamenává, že třikrát po sobě dohnal svou sestru na svatou kateřinu k slzám. podle tradičního zvyku, který se dodržuje podle všeho snad už jen v pařížském třetím obvodu, musí neprovdané dívky, kterým na kateřinu bylo pětadvacet, začít nosit speciální klobouček. celému světu tak dávají najevo, že se potřebujou urychleně vdát.
"ty jsi mrcha," říkám mu.
"já? co já? mně bylo devět! máma mi říká, tvoje sestra je kateřinka, protože pořád nemá chlapa! tak jsem za ní šel a vona začla brečet!"
tvoje máma je mrcha, jsem mu radši neřekla.
jakub ale náhle zesmutní a celý stůl tuší, že se chystá pronést něco velmi vážného. já se tetelím v očekávání sondy do hlubin mužské duše II.
"víte, čeho se ale nejvíc bojím?" pronese dramaticky. "že ze mě taky bude starej prasák. zatím je to dobrý, zatím se mi pořád líběj holky jako jste vy, v mým věku. ale co když se mi budou líbit pořád, i když už mi bude padesát? chápete to, co když ze mě bude starej prasák proti mý vůli? tohle totiž vůbec nemám pod kontrolou!"
smějeme se, jenom jakub je bílej jak stěna. jakoby už v sobě nějakej čas pozoroval bujení starýho prasáka, který se mu daří zvládat jenom shodou štěstí na holky v punkovejch sukýnkách.

sonda do hlubin mužské duše

2009-11-28T00:35:00.001+01:00

michal miluje alžbětu. alžběta miluje kluka ze svého rodného městečka, ale ráda michala vroucně objímá a šeptá mu, že neví, co by si bez něj počala. občas mu při tom šeptání zlehka olízne ucho. michala miluje marie. marie je nejlepší kamarádka alžběty a občas, když nechápe, proč ji michal odmítá, pláče alžbětě na rameni. alžběta se tváří soucitně a marii to dodává sílu.
michal pláče na rameni bulharce. občas ji popadne za loket a odtáhne na oběd někam do kouta, kde sedí přikrčenej, dívá se jí přes rameno a předstírá, že poslouchá její nezávaznou konverzaci o bramborové kaši. "před kterou se schováváš dneska?" ptá se nakonec trochu rozladěná bulharka.
"nechci se s nima bavit!" zafňuká. potom z něj vypadne, že mu marie večer napsala, že půjdou do kina, ale že nic nebude, jasný? no a když potom bylo, byl to průšvih, protože šťastná marie okamžitě běžela za svou nejlepší kamarádkou alžbětou. alžběta se chvilku kousala do špičky jazyka, rychle s marií vypila víno a zaťukala na michalovy dveře.
"no a teď je tady marie, která si myslí, že spolu budeme chodit!" klopí hlavu michal. "co mám dělat? co jsem udělal špatně?"
bulharka se do jazyka nekouše a několika pikantními metaforami mu vysvětlí, kde udělal, soudruh z Lodže, chybu.
"já vím," směje se spokojeně. "nechceš si mě vzít? ty jsi dokonalá holka, ty mě chápeš!"

mariiny sukně jsou každým dnem kratší a kratší. "jak mám tohle vydržet?" ptá se michal.
"tak to nevydrž, ne? začni s ní chodit, co ti brání?" říká bulharka, která už je opět šťastně zamilovaná. za vším vidí svatební šaty a přestože tuší, že tenhle trojúhelník nemůže dopadnout dobře, je rozhodnutá pevně věřit v romantiku. kdyby jen ty chlapi nebyli tak blbý a trochu se snažili.
"je to hodná holka a je pěkná, ale já chci tu druhou, protože tu miluju..."
vidlička jí zůstane na půl cesty. tak ono to existuje! kluk, co nebude s nikým spát, protože čeká na tu svou jedinou a chce jí bejt věrnej!
"ty jo!" říká obdivně. ale on neposlouchá.
"já vím... ideální by bylo, kdybych s marií mohl spát, ale aby se to alžběta nedozvěděla."

hádanka

2009-11-27T20:30:00.005+01:00

jak se pozná, že už nejste ve francii?
sednete si v době oběda k plnému stolu a zkusmo pronesete: "ta ryba je výborná."
místo laviny konverzace, která by skončila u středověké kořenové zeleniny a nejlepší přípravě dušeného hovězího, se ozve jenom: "hm." a vy víte, že nejste ve francii.

bulharka říká

2009-11-07T23:37:00.009+01:00

bulharka říká: "musím to tady všechno dodělat, protože ve středu letím za miláčkem do madridu."
viditelně se těší.

bulharka říká: "no cože? hádej, co mi právě napsal! že prej u něj nemůžu spát, protože tam má rodiče!"
"a cos mu na to řekla?"
"no nic. já mám v madridu kamarádů dost, prostě budu u někoho jinýho, a on ať si trhne. a vlastně, já bych ho svejm rodičům taky nepředstavila, po teprve dvou měsících. nebo ty myslíš, že se za mě stydí?"

bulharka se balí, růžolící a spokojená, jako každá jiná holka, co se chystá za hlasem svého srdce na prodloužený víkend. v neděli večer se vrací: "madrid byl příšernej, vůbec o tom nechci mluvit. ani se neptej, co se stalo."
středeční večer prokalila s kamarádem, u kterého bydlela, a měla se fajn. ve čtvrtek se sešla s miláčkem na oběd a byli jako jakejkoliv jinej zamilovanej mladej pár. v pátek miláčkovi rodiče odjeli a bulharka podle úmluvy čekala se sbaleným kufrem na zastávce, aby ji miláček vyzvedl a strávili spolu to, co z prodlouženého víkendu ještě zbývalo. místo miláčka ovšem dorazí sms: nejde to, promiň, vysvětlím ti to později. bulharka strávila zbytek víkendu mezi slzami, alkoholem a telefonem, který miláček nebral. jen co ovšem dosedla zpátky doma na letišti, přijde další zpráva: doufám, že za tebou příští víkend stejně smím přijet. všechno ti vysvětlím.
bulharka je vzteky bez sebe: "co si myslí? že přijede, usměje se na mě a já to nevydržím a padnu mu zamilovaná do náruče?"
rada starších říká: "vykašli se na něj, ten tam má nějakou jinou a tebe chce mít jako tajnou milenku."
bulharka říká: "máte pravdu."

bulharka říká: "tak už jsem dostala přes interfloru dvě kytky. jednu s mašlí a jednu v květináči."
bulharka říká: "ale aspoň se snaží..."

věda versus fotbal

2009-10-27T22:44:00.009+01:00

to si takhle pseudointelektuálka jako správnej nerd googluje své oblíbené skandinávské politology. a teď pozor. kapitolu "Neoliberalism in the Danish negotiated economy" v jedné zajímavé publikaci* napsali pánové Peter Kjær a Ove Pedersen. to by se dalo čekat. jenže když si je vyhledáte jednoho po druhém, vypadá to na špatný vtip nudících se dekadentních společenských vědců - nebo na doktorát à la Plzeň:

Peter Kjær (born November 5, 1965 in Fredericia, Denmark) is a former Danish professional football goalkeeper who played most of his club games for Silkeborg IF in the Danish Superliga.

Ove Pedersen (born 30 August 1954) is a Danish football manager and a former player, who managed FC Midtjylland and Esbjerg fB to bronze medals in the Danish Superliga.

(zdroj: wikipedia, what else)

-------
* Campbell, J.L. and Pedersen, O.K. (2001) The Rise of Neo-liberalism and Institutional Analysis. Princeton, NJ: Princeton University Press.

not constantinople

2009-10-12T22:58:00.006+02:00

vždycky jsem chtěla vědět, jak to vlastně funguje, když si člověk najme prostitutku a jde s ní na hotel. platí ona, nebo zákazník? kdo z nich vyřizuje předávání klíčů s recepční? jak se u toho klient tváří? no, teď už to vím. za noci ještě relativně mladé jsem měla možnost celou akci zblízka pozorovat, když jsem čekala na svůj klíč od pokoje. zvědavost tedy ukojena - jenom jsem možná mohla svou zkušenost s hodinovým hotelem udělat někde jinde než v istanbulu.
když se holky vracely z noční pařby v klubu Araf, kde každou hodinu hrajou jednu z verzí Istanbul (Not Constantinople), oslovil je na naší liduprázdné ulici v red light districtu turek v bavoráku. se staženým okýnkem prý mlaskal a sledoval je tak dlouho, až to jedna z nich nevydržela a zakřičela: "mais quand même! on n'est pas des putes!", což turek v bavoráku i přes pravděpodobnou jazykovou bariéru pochopil a odjel.

byla jsem nadšená z mešit. konečně svatostánek, kterej na člověka nepadá a kde se neklepe zimou ani posvátnou hrůzou z kostlivců a pozlacenejch umučenejch na každým sloupu. místo toho teplé jižní slunce, radostné lustry a měkké koberce. v modré mešitě mi nebyli schopní ukázat, kde se modlí ženský. až v den odletu jsem v jedné méně turistické lokalitě objevila, jak vidí svůj chrám muslimská žena: skrz mříže. co na tom, že jsou ozdobně vyřezávané z drahých dřevin. světlo, kterého si užívají muži, zakrývají.
"ty jsi z prahy?" zeptala se mě třiadvacetiletá studentka mezinárodních vztahů. "to je prý krásné město. loni tam naše škola organizovala trip, tři dny za 99 euro. but my father won't allow me to travel. not outside turkey."
"wow," řekla jsem, protože co jiného se na to dá taky říct. něco jako windows vista. "to jsem si myslela, že je to tu modernější."
"néé," smála se děvčata. "traditional turkish family, you know."
Ahmet, militantně liberální turecký kamarád mé polské spolubydlící mi posléze nabídl vysvětlení, jak je možné, že holky z městské střední vrstvy nesmějí po osmé večer ven. za všechno prý může současná vláda, která dala rychle vydělat konzervativním kruhům. ty se pak přestěhovaly se města i se svými tradičními zvyky a pravidly, která prosazují i přesto, že dávají za vzdělání svých dcer 9.000 euro ročně. možná na tom něco je - ve feministické nevládní organizaci, do které jsme zašli na přednášku, jsem se ptala, proč ve filmu "Co je to klitoris?" není vidět ani jedna zahalená žena. čekala jsem nějakou dost evidentní odpověď, ale holka z organizace prostě řekla, že ten film byl natočenej před sedmi lety a před sedmi lety po ulicích istanbulu zdaleka tolik ženskejch v šátku nechodilo.

ostatně tohohle sympatického, sociologicky uvažujícího studenta jsem, chudáka, lehce provokovala. bez vyzvání sám sebe definoval jako "evropského turka" a oznámil, že podle populární konspirační teorie do pár let Soros s američanama turecko osekají, sever dají arménii, východ kurdům a ten odřezek bude v EU raz dva.
"no a co?" vystrkovala jsem drze bradu se sebevědomím někoho, kdo se se třetinou svého národa rozvedl po sametovu, aby spolu teď spokojeně žili na hromádce. "to by bylo špatný?"
"no samozřejmě!" zaleskly se mu oči nacionalistickým zápalem a na chvíli, než se vzpamatoval a začal vyprávět o nerostných surovinách, mu došla slova. s polkou jsme si vyměnily vědoucí pohledy, ale pak mě napadlo, že kaczynski s klausem by se Ahmetovi nejspíš vůbec nedivili.

za týden v cařihradu jsem kvantitativně posunula svůj přirozený český agnosticismus výrazně směrem k organizovanému náboženství. jak praví klasik, na palubě padajícího letadla se najde jen málo ateistů. stejně tak v istanbulském taxíku. sice jsme si domluvily cenu se sympatickým ostříleným staříkem, ale taxikářská mafie nás převezla a do nadupaného auta místo něj po chvíli přistoupil namakaný mladík. když jsme si to svištěli stodvacítkou bez pásů, které byste na zadním sedadle v hustě motorizovaném patnáctimiliónovém městě hledali marně, a málem to narazili do podobně vytuněného krasavce, záviděla jsem kolegyni slovence, že určitě umí nazpaměť otčenáš. smlouvání s vyšší mocí sice záhy ustoupilo rudému vzteku, když si na nejbližší červené řidiči začali z okýnka do okýnka vyměňovat komplimenty a přátelské žertíky, ale bušící srdce zůstalo ještě dlouho. takhle teda, pánové, do unie ne, říkala jsem si. ale španělka se jen zasmála a bez váhání si klestila cestu šestiproudou magistrálou. "jak si myslíš, že to děláme u nás?" kroutila hlavou.

i polku nechávala dopravní rizika každého dne zcela chladnou. mnohem víc na ni zapůsobil zážitek z nočního kupování ovoce. vracela se jako správná polská party girl nad ránem z diskotéky, řádně vyfintěná v minisukni a na podpatcích, když ji přepadla chuť na granátové jablko. v krámku naproti hotelu měli otevřeno celou noc, tak z taxíku vypadla rovnou do něj. jenže když se v polovině fronty rozhlédla kolem sebe, musela se začít smát. koloniál byl plný holek z okolních nightclubů, které si kupovaly občerstvení na šichtu - a byly oblečené stejně jako ona. prostě kulturní šok na druhou.

o francouzích II

2009-10-03T10:32:00.004+02:00

bavila se takhle francouzka s belgičankou o rozdílech mezi francouzštinou z metropole a tou belgickou. probraly ručník (v belgii essui), číslovky (každý začínající student francouzštiny by se radši učil belgickou variantu) i slavné à tantôt! (což je příslovečné určení času, které vůbec nic neznamená), než se dostaly k záchodům.
"víte, proč se ve francii říká les toilettes, zatímco v belgii la toilette?" zeptá se francouzka.
"ne."
"protože ve francii musí bejt záchodů víc, abyste našli jeden čistej!"

předposlední

2009-09-27T11:00:00.011+02:00

tvůrkyně Gilmore Girls tvrdila, že má pro závěrečný díl seriálu vymyšlená perfektní čtyři slova. od poslední sezóny ale dala ruce pryč a nikdo se nikdy nedozvěděl, čím celý seriál plánovala zakončit. na fanouškovských a seriálových fórech dosahují ona čtyři slova rozměrů vpravdě svatého grálu.

i já mám připraveno, čím tenhle blog zavřít. finální příspěvek nosím v hlavě už skoro rok, vlastně od okamžiku, kdy nám rozdali úkoly na mou oblíbenou pondělní hodinu Österreichische Geschichte vom Ausgleich zum Anschluss. bude to citace, bude to pseudointelektuální, bude to patetické, to vám můžu slíbit. ale bude to nejdřív o vánocích, protože dotyčný text nejde najít na netu a le readeur jsem si nechala v praze, což mi kazí záměr skončit s bloggováním po obdržení diplomu a nutí mě si pokládat otázku, co do té doby.

aby bylo jasno: tenhle blog, který bych popsala jako ryze studentský, by klidně mohl pokračovat. diplom nemám - papír s větou, že slečně olze časem vystavíme diplom, se nepočítá, byť je hlavičkový a s razítkem - a do pracovního procesu se nehrnu. na rok jsem zašitá na zámečku, v další prestižní (to je klíčové) instituci, která by mi měla na konci udělit další master of arts. prestižní instituce ve student guide booku zaplácala 4 odstavce promluvou do duše, že prý "e-mail is NOT private conversation", "it can be easily forwarded out of context" a "be careful with e-mails". dá se tedy velice dobře odhadnout, jak by se tvářili na nějaké to bloggování o interních záležitostech. ale prsty jen svrbí, klávesnice sama vyťukává název nové rubriky "Ze Zámečku". těch podnětů a námětů! přednášky, semináře, internát, jídelna, špičatý plot kolem nás, celková atmosféra uzavřené reality show vilky - bloggerky ráj.
no, uvidíme. buď se mi podaří skloubit příval inspirace se železným firewallem autocenzury a občas předhodit svým pěti a půl čtenářům nějakou hodně zaobalenou kost, nebo tenhle příspěvek bude opravdu do vánoc poslední.

3 věci

2009-09-16T09:28:00.006+02:00

které jsem měla znát, než jsem tu diplomku začla psát.

1) oficiální angličtina evropské unie: http://ec.europa.eu/translation/writing/style_guides/english/style_guide_en.pdf, protože jednou se to stejně budu muset naučit, tak proč ne teď.

2) The Internet Archive: http://www.archive.org/index.php, protože prohrabovat se zaniklejma stránkama se hodí.

3) WebCite: http://webcitation.org, protože stránky se měněj, mizej, zpoplatňujou a za tejden už vůbec nemusej vypadat tak, jak se tvářej dneska.

zato myslím, že jsem udělala dobře, když jsem na úplném začátku zadala do googlu "how to write a master's thesis" a nechala se unést. jinak bych nenašla třeba předvařenou osnovu nebo tenhle stylistický odstrašující příklad, který mé srdce amatérské lingvistky, vytrénovaté profesorkou hujetínovou, dohnal k slzám:

Don't use no double negatives. Use the semicolon properly, always use it where it is appropriate; and never where it isn't. No sentence fragments. Avoid commas, that are unnecessary. Eschew dialect, irregardless. And don't start a sentence with a conjunction. Writing carefully, dangling participles must be avoided. It is incumbent on us to avoid archaisms. Never, ever use repetitive redundancies. If I've told you once, I've told you a thousand times, resist hyperbole. Also, avoid awkward or affected alliteration. Don't string too many prepositional phrases together unless you are walking through the valley of the shadow of death. (bloggersky kráceno.)

nový školní rok

2009-09-02T19:37:00.002+02:00

ještě nikdy nebyl název téhle rubriky tak passendes.
na cestě tam jsem do tašky hodila zbytek pizzy, co kdybych měla po příjezdu hlad. v den odjezdu mě během kontroly, jestli jsou v kabelce klíče, peněženka i papírové ubrousky, překvapil zajímavý zápach.
už je to tak. ačkoliv jsem ve věku rané dospělosti a podle biologických hodin bych už dávno měla mít dvě děti, podařilo se mi naplnit archetyp začátku školního roku: prvního září jsem z tašky vyhazovala starou, zapomenutou svačinu.

a co jste nacházívali za poklady vy? plesnivý chleba se salámem? shnilý rozmačkaný banán? půlku rozdrobené tatranky?

suvenýry update

2009-08-17T19:33:00.002+02:00

tak teď jsem našla i tu z mannheimu. to už mě začíná mrzet, že jsem ty původní tři vyhodila.

na co ještě čekám

2009-08-16T00:04:00.006+02:00

poslední sobotní večer v paříži. je horko; 32 stupňů přes den v týhle zemi jen tak nevychladne. v baráku naproti matka s dcerou roztáhly tři pruhovaný slunečníky a celý horký dopoledne běhaly v bikinách do kuchyně a z kuchyně s čerstvými drinky. vím to, protože od diplomky se šmíruje dobře.
sedět nad klávesnicí v létě je v mém ledovém bytě mnohem příjemnější než v zimě. z otevřeného francouzského okna jde tepla akorát tolik, aby mě konečně nezábly prsty na nohou. na ulici je klid, pařížané jsou en vacances a turisti za périphérique nepáchnou.
jenže najednou, mezi slovy discourse a reform zespoda slyším slova, co sem jednoznačně nepatří: "cigáro! nemám! vem si to! ty vole!"
je to tak. na náměstí indočíny, což je takový betonový trojúhelník 3 krát 2 krát 2 metry, naproti vchodu do mého baráku, se po zemi válejí dvě zkalený česky mluvící holky doprovázeny mladíky neznámého původu.

trochu mi to připomnělo onu známou anekdotu o muži, co tvrdošíjně zůstával doma, přestože se blížila povodeň. když za ním přišel starosta, odmítl se hnout: "až bude čas odejít, bůh mi dá znamení." potom přijel člun s megafonem: "bůh mi dá znamení," odpovídal muž. po člunu přiletěla helikoptéra: "bůh mi dá znamení," tvrdil muž a zavile se držel komína. nakonec přišla povodeň a muže i s domem smetla. "bože," ptal se muž po smrti, "proč jsi mi nedal znamení?" a bůh odpověděl: "ty jedno tele, poslal jsem k tobě politika, člun a helikoptéru, na co jsi ještě čekal?!"

takhle mně paříž posílá teplo, sluníčko a češky přímo pod okna, aby mi dala znamení, kde bych měla bejt. na pont neuf, s flaškou vína v ruce.
ale já ne.
já zavřená s diplomkou.

suvenýry

2009-07-28T21:09:00.005+02:00

(en hommage à tweete.)

v rámci stěhovacího úklidu jsem našla permanentky na MHD z tří různých evropských měst.

carte orange (fotka à la masový vrah s růžovým šátkem místo arafata),
általános bérletigazolvány (šilhavé dvanáctileté děcko),
oyster card (bez fotky, zato s reklamou na IKEA).

protože jsem dívka poučená mnoha stěhováními, šly samozřejmě všechny tři do koše. ale jestli někdy pocítím touhu něco sbírat, budu těch kartiček litovat.

pracovní úraz

2009-07-26T15:35:00.008+02:00

psala jsem v minulém příspěvku něco o nějaké vis maior, která by mě měla vysvobodit ze zajetí diplomky? no, to jsem ještě netušila, že opravdu zasáhne. spokojeně jsem do ťukání na počítači šlápla a odeslala vedoucímu pěkných 25 stránek textu, aby se na ně mohl podívat a pomoci mi trochou té konstruktivní kritiky. to také udělal. přesto když jsem se hrdě nabídla, že do konce týdne pošlu další výtvory, mi oznámil, ať si s tím nedělám hlavu, že jede na dovolenou.
takže jsem se odebrala domů šťastná jak po dvou zelených a jala se sledovat televizní zprávy a užívat si darů monoprix, o kterých už dopředu vím, že mi budou strašně chybět. do čech jsem ještě volala večer s tím, že mě trochu bolí pravej ukazováček, ale že to snad přes noc přejde.

nepřešlo. v surrealistických pět ráno mě probudila tepající bolest a ukazováčkem jsem nemohla ani hnout. doktor se na mě podíval a oznámil, že to je "curieux, très curieux". hotový sherlock holmes.
"to máte jako z psaní na počítači, ano?" zeptal se nevěřícně. prý nic podobného ještě nikdy neviděl. pak prohlásil, že "je tam asi nějakej zánět", zřejmě šlachy, a dal mi prášečky, mastičku a dobrou radu nad zlato: čtyři dny nepoužívat a následně nepřepínat.
"bylo by dobré," zamyslel se nakonec u dvěří jako inspektor colombo, "kdybyste potom hned nezačla dělat ten pohyb, kterým jste si to přivodila." to znamená žádné klikání myší, scrollování, ani psaní.
lenka mi kdysi vyprávěla, jaké to je, pracovat pro velkou nadnárodní společnost. mimo jiné to znamenalo, že se všem zaměstnancům po určitém počtu úderů zablokoval počítač a jal se s nimi na pár minut protahovat zápěstí, prsty a tak dále. v praxi tedy člověk hýbal rukou nahoru a dolů a když se rozhlédl po open spaceu, viděl své kolegy, jak dělají ve svých kukaních tytéž pohyby o pár taktů dopředu či pozadu. "jak magoři," smála se tehdy lenka a já s ní. určitě nějaký bláznivý amíci, který někdo zažaloval. dneska mi to připadá jako výborný nápad.

jako bonus přidávám pár poznatků.

běžné denní úkony, které se jenom levou prostě dělat nedají:
vyčistit si zuby,
zapnout řetízek za krkem,
validovat navigo v turniketu v metru, kterej je všude pouze po pravé straně. proč se proboha leváci nevzbouří? vždyť to je jasná diskriminace!

věci, ke kterým prostě potřebujete ruce minimálně dvě:
mytí nádobí,
krájení chleba,
mazání chleba,
mačkání česneku,
zavazování si tkaniček,
fénování vlasů,
smotávání vlasů do gumičky,
zapínání libovolných zipů.

činnosti, které jdou oproti očekávání poměrně snadno:
nanášení makeupu a řasenky,
přeučení se na myši na levou,
luxování,
psaní (tužkou, propiskou).

The question is, therefore, how can literary criticism...

2009-07-12T14:43:00.006+02:00

v již zmiňovaném Lodgeovi je postava australského profesora, který se zasekl nad příspěvkem pro konferenci o literárním kriticismu. už napsal čtyři stránky. jsou to dobré čtyři stránky, kvalitní. jenže ať se snaží, jak se snaží, nemůže se dostat přes větu, která by to měla všechno rozjet, a že zkouší opravdu všechno:

To try and recover the impetus of his argument, he is copying out what he has already written, from the beginning, as a pole vaulter lengthens his run-up to achieve a particularly daunting jump. His hope is that the sheer momentum of discourse will carry him over that stubborn obstacle which has delayed him for so long. So far it is going well. ... He tries to suppress his own knowledge of what comes next, tries not to see the crucial passage looming ahead. He is trying to trick his own brain. Don't look, don't look! Keep going, keep going! Gather all your strength up into one ball, ready to spring, NOW!

The question is, therefore, how can literary criticism maintain its Arnoldian function of identifying the best which has been thought and said, when literary discourse itself has been decentred by deconstructing the traditional concept of the author, of 'authority'. Clearly

Yes, clearly...?

Clearly

Clearly what?
... Rodney Wainwright slumps forward on to his desk and buries his face in his hands. Beaten again.

celý Small World končí fraškou, v rámci které Rodneyho Wainwrighta zachrání zázrak. když má svůj příspěvek přečíst auditoriu, najednou se objeví zpráva, že se v hotelu vyskytl případ leginářské nemoci, a všichni účastníci se rozprchnou ve zděšeném mumraji. srdce všech flákačů všech univerzit světa plesá, protože v takovou force majeure všichni tajně doufáme. že shoří škola, přestane fungovat internet v celé evropě, zruší se kvůli stávce tramvajáků vyučování...
počítat s tím ovšem nemůžeme. proto se teď rozhoupu a jako skokan o tyči překonám překážku, nad kterou sedím už tři dny:

In fact, the emphasis of the government’s pension reform campaign was not on communicating with the public via the media, and newspapers in particular, but rather in more direct forms of contact.

držte mi palce.

sestry v akci

2009-07-12T10:50:00.005+02:00

po ránu v metru většinou nesedím jen tak nečinně. před první stanicí stihnu dojíst rohlík, co jsem narychlo zabalila do alobalu, a nenápadně ze sukně shazuji drobky na zem. zahrabu v kabelce, vytáhnu rtěnku a pomocí odrazu v okně se namaluju. za zbylých 10 minut musím dočíst všechny ty povinné četby, na které jsem večer zapomněla. taková studentská klasika, řekla bych. jenže v pařížském metru se nesnídá, zřejmě proto, že namáčet si bílej toustovej chleba do misky s kafem by bylo docela nepraktický, a s tím malováním to taky není tak běžný.
předevčírem si ale naproti mně sedla šedesátnice s funky krátkým černým sestřihem a postupně se s pomocí make-upu udělala o pět let mladší. nejdřív jsem se samozřejmě snažila ze slušnosti nedívat, ale vzhledem k tomu, že dáma nehýbala ani brvou, nakonec jsem se na ni otevřeně do široka usmívala. to s tou brvou je podstatný - nebyla totiž žádná žabařka jako já, která si do metra nechá jenom pusu. ne, ona začla pěkně od podlahy. černou tužkou si nejprve obkroužila horní víčko od koutku ke koutku, potom linku na vnější straně rozšířila do ztracena, zvýraznila oblouk pod obočím a obtáhla i spodní víčko. to už jsem strachy zatínala pěsti, protože v kodrcajícím metru si strkat tužku do oka vyžaduje odvahu. švarná šedesátnice ale nezaváhala ani vteřinu. poté nasadila brýle, narůžověla tváře, načervenila rty, prohrábla si rafinovaný rozcuch a na montparnassu beze spěchu vystoupila. la classe, quoi.

když jsem potom jela večer na party, potkala jsem další sestru v akci. vytáhla při čekání na tramvaj z obrovské kabelky rudé saténové sandálky na opravdu tenkých jehlách a jala se přezouvat z pohodlných dřeváků na platformě. já nezaváhala a vyhrabala jsem tu pravou rtěnku. trochu mě rozhodilo, že jsem jich uvnitř hlubin tašky napočítala čtyři, ale co. když jsem otevřela mobil a čekala, než se automaticky vypne podsvícení, byla už kolegyně dávno přezutá.
"nechcete půjčit zrcátko?" řekla. ve francouzštině je to samozřejmě roztomilejší: "coup de mirroir".
"v metru to jde, ale nedošlo mi, že v tramvaji za dne nebude dost tma," odpověděla jsem vděčně.
"navíc tohle zrcátko je výborný," řekla.
"je, protože je velký," pochválila jsem jí ho, i když na pusu by mi bylo stačilo i nějaký menší. "a to jsem si myslela, že jsem jediná, kdo se v dopravních prostředcích přezouvá z bot do bot!"
"ale ne, to dělaj všechny ženský..." slečna našla v kabelce ve francii populární mýdlo vez vody, vydezinfikovala si ruce, mýdlíčko uklidila, vytáhla krém a ruce nakrémovala.
"to mejdlo je bezvadná věc, já s sebou nosím aspoň dezinfekční ubrousky," říkám a názorně předvádím. "ale krém, to je základ."
"černá kůže má navíc tendenci vysychat a potom bělit, takhle," ukazuje mi nohu s bílým proužkem pod páskem z červeného saténu. "pak to vypadá, jako že se nemeju, tak se to musí pořád krémovat."
ještě jsem se dozvěděla, že má doma šestiměsíční miminko, ale pak už přijela tramvaj. ona šla dopředu, já dozadu, a tím byl chvilce velkoměstské soudržnosti konec. kdo ví, třeba až příště v autobuse vytáhnu nějaký funky nástroj jako například kleštičky na řasy, udělám si kamarádku na celý život.

o francouzích

2009-07-06T20:26:00.001+02:00

přišel majitel a říká: "podívejte se, my s belgičanama si nemáme co vyčítat. my si z nich děláme srandu, ale oni zase z nás. to je jako ten starej belgickej vtip. víte, jak rychle vydělat peníze? koupíte francouze za to, za co stojí. a potom ho prodáte za to, za co si myslí, že stojí."

incongruous

2009-06-28T13:20:00.003+02:00

incongruous = neslučitelný, nesourodý, odporující si.

oblíbené slovo Davida Lodge, který je pro rozšiřování slovní zásoby vhodnější než ten Waugh, co mi leží na nočním stolku. Lodge je popař. pseudointelektuální vyprávění stojí víceméně na vyčtu sexuálních frustrací, kterými jeho mužští hrdinové trpí, v protikladu k lákadlům, kterým jsou den co den od šedesátých let vystaveni. panoptikum univerzitních profesorů je sice karikaturální, ale stále legrační, a všichni hrdinové berou život s optimistickou lehkostí. a především: nezvyklejší slovíčko hodí Lodge maximálně jednou za pár stránek, vložené mezi pár lechtivých scén a výsměch univerzitnímu kariérismu. není mu možné upřít pedagogický talent: incongruous jsem našla od začátku knihy třikrát. takhle se učí blbci anglicky.

furtiveness

2009-06-18T00:53:00.001+02:00

furtiveness = záludnost.

perfunctorily

2009-06-14T23:49:00.000+02:00

perfunctorily = povrchně, ledabyle.

nějak moc rychle

2009-06-13T21:55:00.006+02:00

jdu spát v neděli plná dobrých předsevzetí do nového týdne, ve kterém za těch pět pracovních dní pohnu s diplomkou a vyřídím nějaké to papírování. pak se probudím, on je čtvrtek a z plánu jsem toho teda moc neudělala. nějaké to přejíždění mezi dvěma městy a najednou je měsíc fuč. dřív čas ubíhal taky, ale ne takhle skokově. plynul od rána do večera, ne od neděle do čtvrtka.
politicky jsem se aktivně angažovala ve volbách - srdcem a statusy na facebooku, které měly za úkol přesvědčit mé známé, že mají volit stejně jako já. dala jsem si rande s vedoucím diplomky, který se na mě podíval prázdnýma očima a řekl: "jasně, podle schmidta... kterýho schmidta že? jsou asi čtyři, víte...". já chvilku mrkala a přemýšlela, jestli se začít rozčilovat, že si nepamatuje, že mi tu schmidtovou sám doporučil a jak z toho byl nadšenej, nebo mu celé mé plány začít znovu vysvětlovat od začátku. místo toho jsem se nakonec rozhodla co nejvíc neutrálně prohlásit: "vivien. vivien schmidt." jedna doktorandka mi potom řekla, že je normální, že na mě můj vedoucí kašle, když jsem mu dopředu o vánocích řekla, že doktorát možná ano, ale na sciences po a u něj rozhodně ne. tohle kdybych tak věděla dopředu...
nicméně jsem odjela do bratislavy dělat fieldwork, empiriku, terrain, atd. díky L., kterou jsem neviděla od mannheimu, jsem prožila takřka transcendentální zážitek: chodí spát brzo, protože ráno vstává, aby si ještě před prací zaběhala. všichni její spolubydlící jakbysmet. takže když jsem se z jednoho rozhovoru vrátila ve 22.41, byla v celém bytě tma a mně bez internetu a televize nezbylo nic jiného, než si jít taky lehnout. týden vstávání v 8.00 spolu s letním středoevropským sluncem byl zajímavou zkušeností. bohužel nepůjde v paříži reprodukovat, protože - no protože tam sluníčko začíná pořádně svítit o hodinu později a stejně je tam imrvére zataženo.
krom toho mi bratislava přinesla regulérní kulturní šok. v životě jsem neviděla tolik krásných, bezchybných, dokonale opálených a vysportovaných žen v tak luxusních šatech jako v centru blavy. všechny vypadaly jak ze žurnálu a o tom, co celé dny dělají, jsem se mohla jen dohadovat. pak jsem ale jednu z nich potkala v kanceláři consultingové firmy. měla na nohou úžasné růžové deseticentimetrové podpatky a přes svých 90-60-90 natáhla lehoulinké šatičky ve stejném odstínu. netvářila se, že je sekretářka. L. mi potom řekla: "my na to máme tady speciální slovo. hovorí sa jim pipiny." to je rozhodně přijatelnější vysvětlení, než že jsou to všechno konzultantky, a tudíž ještě navíc bohatý a chytrý.
nejpodstatnější novinkou bratislavského výzkumu a zároveň i posledních týdnů je oznámení, že jsem konečně ochutnala Sedita Mätu, po které jsem toužila od chvíle, kdy jí Alenka dala body s tím, že "máta příjemně podtrhuje chuť tuku a cukru". dámy a pánové, mátomilové, vyražte k našim východním sousedům, popřípadě do dobře zásobeného koloniálu, a jděte do Mäty. stojí za to.

na koncertě

2009-05-22T18:56:00.006+02:00

kalící čtvrti a vyhlášené hip bary ve mně obvykle vzbuzují nejistotu maskovanou za pohrdání pseudoalternativcema. co se hospod týče, jsem spíš klasický typ. přikládám velkou váhu čistým záchodům a některé učební excesy svého mládí, jako například hospodu U kruhu, nemám zapotřebí opakovat. kdybych tedy věděla, že cestou na včerejší koncert budu muset projít pařícíma ulicema v onzième okolo bastilly a parmentier, asi dost váhám. naštěstí vám koncentraci cool týpků a typyní mapka ratp neukáže, takže jsem se vydala za kulturním a společenským zážitkem. pravověrnému rocku se neříká ne, notabene když v kapele hraje bývalý milenec nejzábavnější spolužačky.

náš kolektiv překvapivě věrně připomíná spice girls říznuté americkým seriálem: máme tu belgičanku, která výborně vaří a pravidleně pro nás pořádá lukulské hody, libanonku, která je elegantní a classy jako victoria beckham, dále vtipnou francouzku s levicovými názory a prořízlou hubou, která do sebe hází víno jak jižanský dělník po ránu, tichou brunetku, co chodí s pěknou blonďatou němkou, a na závěr bruselana, který vzbuzuje silné emoce, protože nosí třásňový mokasíny a po každé hodině se jde přednášejícího na něco zeptat, aby si ho páni profesoři zapamatovali. když se sejdeme, konverzace se okamžitě stočí na slevy, hadříky, intimní hygienu a milostný život, o politice či politologii ani slovo. mokasínový bruselan nechápe: "o tomhle se baví skupinka holek z master recherche? já myslel, že budeme rozebírat, kdo kde četl jaký zajímavý článek nebo na jaké jsme byli konferenci, ale tohle!"

včera večer jsme nebyli v plné sestavě. oddechnout si od diplomek jsme šly jenom brunetka s němkou, zábavná levičačka a já. levičačka měla jako doprovod svého současného přítele, koncert si ale užívali každý ve svém koutě. skupinka čtyřech holek zřejmě nemohla zůstat neoťukána: během tří řízných písniček se u mě vystřídali tři mužský, což je za á rekord a za bé nevysvětlitelný, neb triko z pimkie sice slušivě zdůrazňovalo bierbauch, nikoliv však výstřih. pánům to ale nevadilo, pravděpodobně doráželi na každou a můj pozdní příchod ze mě dělal čerstvé maso. inovativní ovšem moc nebyli: bla bla bla! křičeli mi do ucha. promiňte, neslyším, usmívala jsem se pevně a rozhodně, protože mě maminka naučila být na lidi zdvořilá. bla bla bla bbbla! křičeli dál a já dál vrtěla hlavou. první pochopil, odešel, druhý se popřál bonne soirée a odešel, třetího musela setřást brunetka tím, že mě ochranářsky vzala za pas. už už jsem se celé situaci smála, když vtom se vrátil ten první a rozhodl se využít ticha mezi písničkami: "od začátku večera se vámi cítím přitahován, mademoiselle!" zahalekal.
"děkuju, ale ne," rozhodla jsem se hrát otevřeně.
"c'est méchant!"
"ani ne, běžte to zkusit někam jinam. přeju vám hodně štěstí!" zubím se na chlapce.
jenže ten se ukázal velmi důsledným: "nikam jinam nechci, já chci vás a žádnou jinou!"
a tak jsem poprvé slyšela větu, o které děvčata často snívají, vyřečnou na šedesát decibelů a zcela bez okolků.

příjemná, naprosto průměrná hudba, která v sobě neměla vůbec nic alternativního ani etno ani indie ani jazzovýho, mě smířila i s tím trendy barem s utrženou baterií na dámách a procházku kalící čtvrtí jsem si dokonce užila. velký díl zásluhy na tom nese hemingway, protože když čtete někoho psát o paříži s takovou láskou, hrozí to nad vámi jako vztyčený ukazováček, abyste se nerouhali a pořádně si lokali, dokud to jde. možná se do jedenáctky ještě jednou vrátím, mezi ty hloučky kuřáků před posprejovanými vchody do zářících barů, abych si svůj pohyblivý svátek pořádně zafixovala.

šestkou v pondělí večer

2009-05-12T01:40:00.003+02:00

trhnutím otevřeli dveře a všem čtyřem cestujícím ve vagónu oznámili, co bude následovat.
"bootyshake!" zahlásili a dvě stanice dávali k dobru francouzské rapové písničky a nesouvislé věty, jaké člověk většinou slyší u dětí, když se snaží napodobnit mluvu dospělých. dohromady to skládalo prazvláštní konverzaci: ty vole, vole, to snad neni možný, bootyshake, ale ne, to tak a náhodná jednoslabičná citoslovce. seděla jsem k nim zády, takže jsem nemohla vidět ani to, jestli opravdu jsou, kým se být zdají, tedy rádoby drsnými hochy z předměstí, ani těch pár hvězdiček v oknech sošných pařížských činžáků, ve kterých se každou celou odráží blikající eiffelovka.
"ah! elle clignote!" prohlásil najednou jeden.
"c'est toi qui clignotes!" odbyl ho mechanicky jeho kamarád.
"non mais la tour eiffel clignote!" trval si první na svém.
pán naproti se společně se mnou pousmál. tohle je paříž - když šestka přejíždí přes most od bir hakeimu na trocadéro, celý vagón vždycky ztichne a pár desítek sekund nedýchá, přestože většina cestujících tou trasou spěchá dennodenně do práce. některé pohledy se prostě dotknou i nezvdělané teenagerovské duše, která neumí utvořit větu s přísudkem a podmětem a za krásu se rozhodla považovat polonahé černošky v MTV R'n'B relacích. některé pohledy prostě shakujou booty.

jen v kančí kůži v centru budapešti

2009-05-03T10:16:00.010+02:00

budapešť je prostě kouzelná. odrbaná, loupající se, ale rozpálená sluncem a maďarštinou. v hotelu se na mě vedoucí provozu ksichtí, když se snažím se s ním domluvit po jeho. "maybe better english?" říká, když si prohlídne moji ID a pochopí, že jsem jenom další méněcenná slovanka. jasně že better english, blbe. ale koho to zajímá, kazit si konverzací s maďary angličtinu, když by si mohl zlepšovat maďarštinu.

taxikáři naštěstí anglicky moc nemluví a rádi si stěžují. stačilo říct klíčové slovo krize a už se jelo. na společenská témata jim stačily naštěstí věty jednoduché, pro cizince řádně okleštěné. život je těžký, vůbec ji necítím, vzal jsem si dluh, naštěstí ve forintech. maďarsky se také snažím domluvit se zbytkem osazenstva hotelu kromě nafrněného vedoucího. pěkně se na mě usmívají a vytvářejí srozumitelný small talk. dokonce i popis cesty zvládnu, ó děkuji, všechny ty jazykové učebnice, kterými jsem prošla! pravda ovšem je, že cvičení "dvě ulice vlevo, pak 200 metrů rovně a nakonec čtyři patra do podzemních garáží" člověka jenom zmatou. jako bys snad někdo věděl, kde je levo a kde pravo, ve svém mateřském jazyce! to je snad ještě horší než celá kapitola Moje rodina, ve které autoři pravidelně zapomínají, že dnes se k substantivu rodina přidá adjektivum nukleární a všechno navíc je archaismus. reálný život naštěstí člověku žádné švagry a tchány neservíruje. místo toho jsou tu přítelkyně, bývalá přítelkyně a jedna holka. stejně tak zmizí doprava, doleva, rovně a nahradí je autobusem číslo 112, třetí zastávku vystoupit a tam se zeptejte dál.
tak se stalo, že jsem pod letním budapešťským sluncem stála na zastávce a čekala na autobus 112. užívám si opojné maďarské fantazie o tom, jak by bylo krásné v tomhle městě jednou žít, když v tom si všimnu, že se do kopce proti mně štrachá známá postava. "hello!" říkám jí rozjařeně, protože si zaboha nemůžu vzpomenout, jak se holka jmenuje. jenom vím, že je to udmurtka, která přijela až z dalekého ruska s tou velkou skupinou udmurtů, který tady studujou hungaristiku, aby doma dostali diplom z udmurtského jazyka nebo obecně možná finougristiky. chodila se mnou dokonce do třídy a předposlední den vylezla hrdině na pódium, aby jí folklórní tanečnice mohly navlíknout do tradičního maďarského kroje. původně na sobě měla bílou letní blůzku a tmavě červenou sukni pod kolena, nakonec se točila do kola se třemi halenkami a mašlí. sukně po čtvrté spodničce už nikdo nepočítal, ale shodli jsme se na tom, že jí to takhle sluší mnohem víc. "szia!" třeští teď voči a nevěří. a to jsem si myslela, že v budapešti už není nikdo, koho znám.

z františkánského kostelu na ferenciek tere jde mrtvolný chlad. možná proto je náměstíčko večer takřka liduprázdné, i když by jinak bylo docela dobrým meeting pointem. nepostávají na něm ani opilci, jen babky s berlemi prodávají kytice šeříku před vchodem do metra. proto se cítím nesvá, když tam tak stojím a čekám. proto nelaškuji s těmi švarnými finskými šedesátníky, co mi jednu z kyticí nabízí: "it's not expensive, just one kiss! and it's finnish!" nepropustně vrtím hlavou, ale když odejdou, trochu mě to mrzí.
celý večer pak mluvím maďarsky, díky G., který se opravdu snaží, mluví pomalu a používá hodně latinských výrazů. taky vlastně vypráví historky, které už znám. jeho kamarádi jsou milí a velmi opilí a já se do tohohle místa zamilovávám ještě víc. připadám si jako v praze svých gymnaziálních let. večer se jde do hospody, tam se pseudointelektuálně bavíš a o půlnoci jedeš domů. a ty lidi zase za týden potkáš na tom samým místě, protože svět je malej.

třetí den dochází ke zmatení jazyků. slečna za pultem v kadeřnictví je ale profesionální úsměvnice a hrozně se snaží. rozumí mi, i když si pletu i én a is. přitom to mám v hlavě srovnaný správně, jen z pusy z nějakého důvody ne a ne vyjít vhodná slova. zato baba za pultem na nádraží keleti se rozhodla, že uplatní svoje znalosti němčiny a ačkoliv díky ó skvělým učebnicím mám slovní zásobu co se týče nakupování jízdenek více než dostatečnou, podává mi lístky se slovy: "akkor mit reservierungsplatz, oda und vissza." připomíná mi to tu nyní již urban storku o té paní na florenci, co nějaké cizince vykládala, kdy jede nejbližší autobus do polska: "today nic, tomorrow taky nic, snad až friday." tam und zpátky.
modré budapešťské nebe, zelené stromy a funky staré žluté tramvaje vás ale i s takovými pokořeními smíří. budín ani nemusí vytahovat tak těžký kalibr, jako je západ slunce nad hradem, což je ostatně atomová zbraň všech měst, kterým nějaká ta věž ještě po bombardování zbyla. stačí frčet v autobuse číslo 112 přes dunaj, nechat si otevřeným okýnkem foukat letní vítr do vlasů, koukat na všechny ty exotické mosty, které se u nás nevidí, a říkat si, že přece není možné, aby ještě za france josefa byla jedna pitomá řeka v zimě nepřekonatelnou překážkou.

a když už jsme u toho císaře pána, tak tady přikládám jeden obrázek. v muzeu metra sice překladatel věděl, že angličtina nepíše jako maďarština nejdříve příjmení, ale s historií zřejmě seznámen nebyl. srovnej čtvrtý řádek odspoda, v anglické verzi, se třetím řádkem odshora, v maďarské verzi. dojde i nemaďarštinářům, nebojte.

modicum

2009-05-02T00:32:00.003+02:00

modicum = malé množství, špetka.

anketní otázka pro tento den

2009-04-29T20:53:00.002+02:00

proč jezdí v obchodních centrech a multiplexech eskalátory vlevo? vždyť to je v kontinentální evropě zdraví nebezpečné!

proč to ticho (vzkaz imaginárnímu HR)

2009-04-18T22:37:00.006+02:00

což o to, příspěvků by se mi hlavě rodila spousta. ale nějak poslední dobou podléhají autocenzuře. některé mám i napsané a uložené v draftech. jen publikovat je ne a ne, protože si při každém řádku říkám: a co tomuhle řekne můj budoucí zaměstnavatel?
jelikož v dané chvíli netuším, z jakého oboru můj budoucí zaměstnavatel bude pocházet, okruh blogovatelných témat se zužuje a zužuje. mohla bych psát o počasí. nebo o paříži, francii a stávkách, to je takové vděčné a ve zvoleném výrazivu se můžu odvážit relativně daleko, jelikož ostřejší slovo na účet odborářů neurazí ani samotné francouze. ale zase je to furt to samý - i když... Z. a P. říkali, že bych mohla si z toho mohla udělat značku: "ostatně soudím, že francouzi jsou magoři." zvážím to.

proto tedy následuje vzkaz pro všechny mé potenciální budoucí zaměstnavatele v několika přehledných bodech:
- jsem děvče schopné, perspektivní a cílevědomé. pravda, momentálně nemám o cíli ani tucha, ale to se dá vysvětlit tak, že bych si nerada zavírala dveře před tunami neomezených možností, které se před mladou politickou socioložkou v dobách světové ekonomické krize otevírají.
- moje diplomová práce bude natolik čtenářsky atraktivní, že ji ihned po obhájení vydám knižně. zdá se vám, že už na ní pracuji zbytečně dlouho? nesmysl! pouze využívám maximum časové dotace, abych dosáhla co nejlepšího výsledku! reformní diskurz druhé dzurindovy vlády si zaslouží jen tu nejsoustředěnější pozornost.
- rozhodně musím popřít, že bych byla, jak se může z některých příspěvků zdát, chorá duchem či vycukaná troska. pouze disponuji zdravým smyslem pro sebereflexi a ráda pracuji v početném a soudržném kolektivu.
- roli alkoholu v některých postech disregardujte. to už tak nějak patří ke studentskému koloritu. a vůbec, veselá a společenská nátura et cetera et cetera.
- ráda poznávám nové kultury. jen na některé své mánie si nenechám sáhnout, například na české hygienické a teplotní standardy.
- v neposlední řadě jsem šikovná domácí kutilka. v dijonu jsem se naučila rozcházet kotel s fatal errorem, v paříži jsem své ikea skills dovedla minimálně na osmičku. krabice s nářadím ve mně vyvolává lačné slintání a kupříkladu dnes mě máma nalákala na čištění auta pouhým použitím klíčového slova: "na pumpě mají ten luxíček." uznejte, že takový gadget jako luxíček jsem si nemohla nechat ujít. takže pokud jste, drahý budoucí zaměstnavateli, z branže obchodů s domácími potřebami, jsem váš člověk!

a jedno malé PS na závěr pro případ, že pan zaměstnavatel je náhodou francouz: les Français ne sont pas du tout fous! et oui, le mot "magor" peut très bien se traduire pas "fou", juré, promis.

na barikády!

2009-03-19T21:09:00.010+01:00

včera večer jsem měla chuť napsat post o tom, jak jsem šťastná, že jsem se konečně po takřka čtyřech letech univerzitního školství ve francii dočkala nefalšované stávky a blokády školy. byla jsem z toho vskutku nadšená. v úterý v podvečer si takhle sedíme na maďarštině, když vtom zaklepe na dveře appariteur (něco jako školník křížený s vyhazovačem, ale v obleku a kravatě). že prý evakuují celou budovu, protože amphithéâtre Boutmy je okupováno demonstranty a že musej co nejrychleji školu zavřít. já jsem vyvalila oči a zasmála se. když se totiž na začátku hodiny maďarštinářka ptala, "mi a baj lent", tedy co je tam v přízemí za problém, všichny jsme jenom mávli rukou. koho to zajímá, nějaký stávky a manifestace jsou furt všude. na naší škole sice většinou skončí diskuzí a za vrchol agrese lze považovat mladé trockisty, kteří s extatickým výrazem proroků cpou studentům ve dveřích propagandistické letáky, ale co, tak tentokrát dělaj trochu brajgl. dokonce když jsem si sešla pro vodu, musela jsem se smát. před amphi Boutmy stála hrstka týpků v arafatech a zpívala: "lundi, c'est la grève, mardi, c'est la grève, mercredi, c'est la grève - aussi!" rozestoupili se však přede mnou řádně a včas, takže jsem ani nedostala šanci se rozčílit. konec konců, jak bych také mohla, když mi právě došlo, že ve francii existuje i stávkovací písnička, kterou podle všeho zná celá země! a tak jsem opět vylezla ona tři patra po ošmajdaných pseudomramorových schodech do učebny maďarštiny, všem oznámila, že dole jsou jen nějací šašci, a jala se procvičovat ok a cél.

proto když k nám mezi dveře strčil hlavu nebohý appariteur, radostně jsem smíchy zazurčela. konečně! konečně zažiju ten mai soixante-huit, o který se tu všechny generace jaro co jaro pokouší! "mais compatissez un tout petit peu!" udělal na mě appariteur ty-ty-ty. "jsou to naši studenti?" ptám se ho. "podle všeho ne," pokrčil rameny. poslušně jsem si tedy sbalila věci a sešla se spolužáky ven. atmosféra byla úžasná. před hlavní budovou v malé, úzké uličce, která se zaplní o každé přestávce, byla hlava na hlavě a všichni si podle všeho nezvyklou situaci užívali stejně jako já. nad námi zapadalo jarní slunce, okolo nás těžkooděnci, z prvního patra vystrkovali na pozadí měkkého světla zářivek hlavu arafatové s červeným transparentem a studenti na ně dělali pobavené bú. v jednu chvíli se dokonce jeden z nich vyšplhal na stojan pro kola, aby měl lepší rozhled. "podívejte! támhle už lezou na barikády!" vykřikla jsem. protože to ale bylo v sedmém arrondissementu, a nikoliv v saint-denis, měl náš barikádník na sobě draze vypadající tmavěšedý oblek a kravatu. chvilku jsem se neznámými vjemy opájela, omámena vydařeným jarním večerem, a domů jsem odjížděla s úsměvem od ucha k uchu.

to jsem chtěla napsat včera. dneska si v osm večer vykračuju do knihovny a v duchu si pochvaluju, jak je prima, že konečně prodloužili otvírací dobu. opravdu jsem se těšila, až si v klidu najdu místo k sednutí bez boje a odstrkování konkurentů, najdu si potřebné knihy a do půl desáté budu číst. jenže knihovna byla temná a místo dveří stažené železné rolety. zato v baru na rohu to žije - vevnitř hraje hudba, venku stojí mezi sklem z rozbitého půllitru kuřáci. mezi nimi spolužačka. "jak to, že je bibli zavřená?" zaútočím na ni bez pozdravu, ačkoliv si jsem takřka jistá, že a) to není její chyba, b) má knihovna ausgerechnet ve čtvrtek jen do sedmi, takže jsem to zblbla já. "v pět zavřeli celou školu," říká. "kvůli manifestaci. proto jsou tu ty těžkooděnci, vidíš?" aha, takže ten rozbitý půllitr byl dost možná cocktél molotov.

pánové a dámy, tady přestává všechna sranda. vyklidit na dvě hodiny školu, protože skupinka cizích studentů a profesorů (!) chce udělat gesto, d'accord. ale zavřít podruhé v jednom tejdnu knihovnu? komu to prospěje, soudruzi?

säuseln, rieseln

2009-03-12T23:40:00.012+01:00

säuseln = ševelit, šelestit.
rieseln = zurčet, crčet.

dvě slovesa z posledních stránek Pochodu Radeckého, konkrétně ze smrtelné postele Franze Josepha:

Manchmal erkannte [der Kaiser], daß der Regen das sanfte Rieseln vor dem Fenster verursachte. Bald darauf aber vergaß er, daß es der Regen war. Und er fragte ein paarmal seinen Leibarzt: "Warum säuselt es so?" Denn er konnte nicht mehr das Wort "rieseln" hervorbringen, obwohl es ihm auf der Zunge lag. Nach dem er aber nach dem Grund des Säuselns gefragt gatte, glaubte er in der Tat, lediglich ein "Säuseln" zu hören. Es säuselte der Regen.

pozorný, němčinou vládnoucí čtenář si povšimne také onoho všudypřítomného lediglich. fanoušek ustálených slovních spojení s radostí pohlédne na "auf der Zunge liegen". to jen tak na okraj.

denn es scheint, že s finálními větami mistra Rotha zmizí na nějakou dobu i tato kolonka. v rámci přípravy na psaní diplomky jsem zakoupila oxfordský školní slovník synonym (Learn new words easily, Find another word quickly and correctly, Become a WORD EXPLORER!) a dala jsem se do čtení britských klasiků, proudly sponsored by zdeněk and his studijní pobyt ve střední anglii. Brideshead Revisited snad mým účelům poslouží dobře. Waugh hned v předmluvě píše, jak jeho psaní ovlivnila druhá světová válka:

"It was a bleak period of present privation and threatening disaster - the period of soya beans and Basic English - and in consequence the book is infused with a kind of gluttony, for food and wine, for the splendours of the recent past, and for rhetorical and ornamental language, which now with a full stomach I find distasteful."

je tedy docela dobře možné, že zavedu kategorii "Distasteful Ornamental Language and Pretentious Vocabulary That Might Come in Handy When Writing a Master's Thesis". ale pokud někdo náhodou víte o nějaké prima stránce, která tuto práci odvedla za mě, do komentářů s ní a zůstanete ušetřeni.

úklidová frenzy s pseudointelektuální závorkou

2009-03-05T22:13:00.012+01:00

podobně jako většina studentů se vrhám na úklid bytu takřka výlučně ve chvíli, kdy se mám učit. zadek před prázdnou wordovskou stránkou chvíli neposedí a hned by utíkal za luxem nebo rantlem umyvadla. většinou skončím u hory nádobí, protože ta je bezedná a věčná. občas se dokonce pustím do umývání odpadkových košů. ale šmejdit prachovkou po zastrčených koutech, na to mě pořád ještě neužije.
proto jsem sama sebe vyděsila, když jsem se dneska o deváté večer probrala z uklízecího transu. dobrých pět hodin jsem střídala navlhčené hadříky, suchou norskou prachovku, drátěnku, mokrou norskou prachovku, podivnou žlutou houbičku, která jako zázrakem odstranila černé škrábace způsobené nepsrávným použitím drátěnky, a štětku na nádobí, à frotter comme une dingue. (až jednou budu velká a vystuduju ten M2 Recherche sociologie médií, napíšu si diplomku na intratextualitu na blozích, protože mi přijde jako jedna z nejvýraznějších charakteristik tohohle média/žánru, která navíc spojuje klasický literární postup s novou technologií a formou a zároveň se způsobem vnímání zprávy. tím chci říct, že spisovatelé odkazují na předešlé kapitoly odjakživa, ale takový blogger vychází z předpokladu, že jeho staré posty všichni nečetli, tak tam hodí hyperlink sám na sebe. v tý diplomce to bude samozřejmě mnohem lepčejší.) v jednu chvíli jsem se dokonce přistihla, že radostně a velmi hlasitě výskám - to když se mi podařilo vydrhnout vanu do leskla. potom jsem ale ve svém studentském příbytku začla hledat skleněný lustr, abych ho mohla namočit do jaru a vyleštit, a tak mi došlo, co to vlastně dělám.
panebože, začátek března, lustr v jaru - tohle je regulérní jarní úklid!

der Altweibersommer

2009-03-03T16:43:00.004+01:00

der Altweibersommer = babí léto.

od dětství v babím létě slyším motýla babočku. něco šmetrlinkatýho a roztomilýho. němčina mě ale definitivně připravila o všechny iluze. z altes Weib žádná krása vzejít nemůže.

töricht

2009-03-01T16:57:00.001+01:00

töricht = pošetilý, bláhový.

lediglich

2009-03-01T16:56:00.000+01:00

lediglich = pouze, toliko.

co mi přišlo poštou

2009-02-09T19:15:00.002+01:00

aneb amazon ví, kdy potěšit.

podívejte se, jaká je ještě lesklá a neotevřená!

vyhořelá

2009-02-05T22:56:00.008+01:00

zkouškové. obvykle mám v tuto roční dobu puzení dělit se se svým nepočetným (exkluzivním!) čtenářstvem o pseudointelektuální hlášky, paradoxy a jiné skvosty, které nacházím v nejrůznějších paperech, knihách a institucionálních webovkách.
ale tento semestr nic. vůbec nic. poprvé za studia mám pocit, že to, o čem roním krev, pot a slzy, nemůže zajímat vůbec nikoho, včetně chudáka vyučujícího, takže poprvé za studia doufám, že to nikdo nikdy nebude číst, včetně chudáka vyučujícího. dodnes jsem si myslela, že vhodně zvolená odlehčená větička uprostřed moře číslíček stojí za deset stránek suché analýzy. věřila jsem, že pěkná argumentace mi zvýší karmu. zničehonic je tohle přesvědčení pryč.

stále ještě nechápu magory, co se uprostřed páťáku sbalej a odjedou s baťohem do nepálu. tak daleko nejsem. ale opět jsem objevila, že ze všech social sciences mě nejvíc baví statistika. v souvislosti se skutečností, že opravdu velké potěšení mi přináší časté formátování pevných disků, si okolo druhé ráno pravidelně říkám, že bych se měla doučit středoškolskou matiku a zkusit udělat přijímačky na FEL.

get a life

2009-01-26T21:23:00.007+01:00

občas mi ta samota leze na nervy. na facebooku je grupa s názvem "ano, píšu diplomku a ne, nechci o tom mluvit", která má v popisu geniální pozorování: prý když pracujete na diplomce, chodíte do knihovny s cílem být projednou zase mezi lidmi. dneska jsem si uvědomila, že je to pravda. člověk jde na hodinu, po hodině domů, do večera si dělá výpisky z některé extrémně vzrušující publikace o open method of coordination a pak do postele. těsně před tím, než zavře zarudlé oči, si uvědomí, že od 12.03 neprohodil ani jediné slovo s živým člověkem.
v dijonu, v prváku, se nám dostalo přednášky o tom, že knihovna je místo práce a nikoliv poflakování se. k tomu účelu totiž sloužila studentská místnost o patro níž. přesto býval občas větší klid v BDE než v mezi regály knih - snad proto, že z nadávání u tiskárny se vždycky vyklubal smysluplný (nenávistný) dialog o moderní technice a zastaralém technikovi. vlastně ne, když o tom tak přemýšlím, nebylo v dijonu ticho nikdy nikde. lidi si lezli na nervy, občas měli hysterické záchvaty, ale komunikace byla nepřetržitá a kanálů díky wifině mnoho. (a to si vemte, že tehdy ještě nebyl facebook!) v master recherche jste oproti tomu odkázaní na "ahoj", "ona ta osa vede takhle, a ne takhle?", "už jsi začal psát?", "já taky ne" a "tak ve čtvrtek". a to můžu s hrdostí říct, že naše třída, složená ze 70 procent z nefrancouzů, je relativně dobře integrovaná. už jsme spolu dvakrát večeřeli a stejně tolikrát jsme byli na pivu. jenže, jak poznamenala trefně nina, vypadá to, že v tomhle věku se už lidi nechtěj seznamovat. všichni mají svoje přítelkyně a přítele, svoje kamarády, svoje problémy. což je více než depresivní. jestli jsou karty ve třiadvaceti rozdaný, je to fakt na mašli.
i letos si nás pozvali na povídání o knihovně. bibliothèque de recherche. musíte na ni mít speciální kartičku, kterou se přihlásíte při každém vstupu a východu, snad aby se zabránilo přílivu laické lůzy. knihovnice pouští hrůzu, ukazuje zuby stejně strašidelně jako naše bývalá češtinářka s krycím jménem hujetínová a mluví s nosem nahoru víc než leckterá pařížská prvanda. ale nejhorší je vnitřek. ve stísněném prostoru vedle sebe sedí namačkaných dvacet doktorandů, kteří zběsile ťukají do klávesnice. "tohle je tvůj život příštích tří let, jestli chceš dělat PhD," odtušila suše spolužačka Maha.
takže váhám.

jak jsem málem udělala dobrý skutek

2009-01-21T20:44:00.002+01:00

pod turnikety na Sevres-Babylone ležela cizí tramvajenka. sama, opuštěná, bez toho strašlivého plastového obalu, ze kterého snadno vypadává. například mně minulý týden. ale to je jiná story. zvednu ji, koukám na ni, chvilku zvažuju, jestli na ni nejezdit sama, když teda teď nemám svoji, ale pak si uvědomím, že eventuální pokuta za to opravdu nestojí, tak ji odnesu na přepážku. slečna za pultem se vybavuje s nějakým turistou (ah! turisti!), tak čekám, nudím se a prohlížím si fotku slečny ze ztracené legitimace. má pěkné hnědé vlasy. jestli někdo našel tu moji, musel ji honem zahodit do nejbližšího koše, protože já na své fotce vypadám jak jugoslávský masový vrah. dokonce i arafata mám, allerdings růžového a bez kár. ale týhle holce to fakt sluší. a jaké má neobvyklé jméno! Eglantine! a příjmení jako jeden spoužák. to je náhoda.
nakonec se turista rozhodne i s baťůžkem odvalit a já slečně za přepážkou můžu předat legitku. "merci," řekne mi a začne se věnovat dalším turistům.
doma mi to nedá. co když chudák holka bude stejně jako já tejden bez legitky? co když ji nenapadne do metra zavolat? co když RATP s vidinou zisku za duplikáty veškeré nalezené kartičky skartuje? tak jsem milou Eglantine vygooglovala. jako první mi vyjel její facebookový profil a podle fotky to byla opravdu ona. napsala jsem jí srdceryvnou zprávu - a dnes mi přišla odpověď. prý se vydala na Sevres-Babylone, tam že už kartu odeslali na agence commerciale na Gare de Lyon, na Gare de Lyon jí oznámili, že už dotyčnou kartu zničili, ale že jí vystavěj novou na počkání.
z tohoto příběhu jsem si odnesla dvě ponaučení: za prvé, když ztratíte carte imagine'R, jeďte rovnou na gare de lyon. za druhé, věřte více svému google-skillu než systému velkých státních podniků. (taky nechápu, proč když jim někdo odevzdá nalezený předmět, na kterém je napsané jméno, příjmení, datum narození a identifikační číslo klienta, na kterého mají v databázi telefon, adresu i e-mail, proč mu proboha nemůžou poslat zprávu. asi že by přišli o těch 23€.)

zum Bersten

2009-01-18T21:34:00.000+01:00

zum Bersten = k prasknutí.

zum Bersten voll/überfüllt = plný/přeplněný k prasknutí.

jak jsem si udělala kamarádku

2009-01-11T18:23:00.005+01:00

jak jsme se tu a jinde bavili o těch milestonech dospělosti, tak jsem zřejmě překročila další. dneska v noci jsem se vrátila ze své první párty, na které byli i lidi dospělé, pracující osoby, a nebyli to kolegové rodičů ani profesoři. musím se holt smířit s tím, že moji bývalí spolužáci mají džoby, ve kterých potkávají kolegy, které potom zvou na své kolaudačky, narozeniny a jiné. a tak se stalo, že jsem se ocitla uprostřed příjemné společnosti namíchané ze známých a neznámých tak fifty fifty, a jala jsem se seznamovat. ovšem, abych nepředbíhala - to, že tam budou velká či potenciálně velká zvířata, která by mě mohla zaměstnat nebo vyhodit, to mě doma před zrcadlem nenapadlo. zato jsem si dobře uvědomovala, že hostitelka je elegantní dívka, která bez výstřihu a dvanácticentimetrových jehel nedá ani ránu. funky outfitek, který jsem nakonec zvolila, se stal hlavním aktérem jednoho seznamovacího příběhu. poslyšte, jak to probíhalo.

známá tvář: hej! pojď sem, představím ti toma!
pseudointelektuálka: ahoj, tome! já jsem v páťáku a budu psát diplomku!
tom: z čeho? já jsem právě obhájil svou doktorskou práci.
(následuje dlouhý rozhovor o politické sociologii, do které se postupně zapojí polský doktorand, bývalý student v německu, jedna náhodná dívčina a hostitel. zdravým jádrem ovšem zůstávají pseudointelektuálka a tom.
po chvíli se ke dvěma připojí zrzka s mladičkým chlapcem, co od pohledu vypadá na poláka, ale není ani zdaleka. zrzka má na hlavě poněkud nucený úsměv. pseudointelektuálka je podrážděná, že ji někdo ruší z rozhovoru, ve kterém saje rady od doktora toma jako houba před deštěm.)
pseudointelektuálka: ahoj, já jsem pseudointelektuálka.
zrzka: tohle je aziz a já jsem kathy.
falešný polák: ahoj, já jsem aziz.
pseudointelektuálka: a toma znáte?
zrzka: velmi dobře, je to totiž můj manžel.
(pseudointelektuálka je šokovaná, že si až teď všimla, že jak zrzka, tak tom vypadají en effet relativně staře. tom je také šokován, pravděpodobně neskrývaně útočným tónem své ženy.)
tom: kathy taky právě dokončila PhD.
pseudointelektuálka (jak husa po flusu): vážně? a šla bys do toho znova? je to dobrý? jak dlouho jsi to psala?
(následuje velmi dlouhý rozhovor o všem možném, ale především o doktorátu, během kterého se ukáže, že zrzka je za á: američanka, za bé: velmi funky dívčina, protože se bez předchozí asociace optá, jestli pseudointelektuálka občas taky nosí barvy, protože ona by ráda, ale v paříži si netroufá. obě mladé ženy se nadšeně překřikují, muži nechápou a snaží se konverzaci nasměrovat zpět do vod univerzitních, ale ženy dosáhly point of no return a baví se nyní o amerických seriálech.)
zrzka: I love the O.C.!
pseudointelektuálka (která O.C. ještě nezvládla, ale radši by přiznala, že nečetla ani jednoho bourdieua): mhm.
zrzka (se podívá na pseudointelektuálčin funky outfitek a zničehonic prohlásí): víš co, já jsem támhle stála a vidím svého muže, jak se už půl hodiny baví s nějakou blonďatou holkou s brejlema a v kšandách. navíc s mikádem! fantazie všech mužů. tak jsem si řekla, půjdu se za váma podívat!
pseudointelektuálka: a-hahaha! můžu si tě přidat na facebooku?
zrzka: no jasně! tom mě má mezi přáteli.

nadšená

2009-01-05T20:45:00.008+01:00

obvykle jsem opatrná se sděleními, že na západní straně hranic je tráva zelenější, nebe modřejší, záchody paušálně čistší a jako bonus se tam všude v malebných rustikálních zákoutích povaluje po stráních mlha*. žiju na západě dost dlouho na to, abych věděla, že záchody ve francii jsou něco strašného, tráva často spálená, protože kvůli suchům platí zákaz kropení, nebe v industriálním porúří páchne stejně jako u nás a ta roztomilá mlha občas zakrejvá, mrcha, eiffelovku. prostě se mi často nestává, že bych si o něčem po vzoru generace našich rodičů pomyslela - sakra, tohle by v tom našem postkomunistickém marasmu nešlo.
dneska mě ovšem jeden takový zážitek trknul přímo do čichových buněk. vejdu takhle do monoprix, koupit si džus a bagetu ke snídani. jenže bageta ve svém regálu není. vyprodány jsou i všechny druhy chleba. tak si řeknu, no dobře, půjdu k předním kasám, zaplatím nákup, co mám v košíku, a bagetu koupím v pseudo-pekařství, které je k monoprix přidružené. pro lepší představu: pekařství je součástí řetězce a není od samoobsluhy oddělené ničím kromě právě kas. je to praktické, protože spousta sekretářek, co si do monoprix chodí pro něco malého k obědu, si koupí bagetu a předraženou půllitrovku koly v boulangerie a do supermarketové části ani nepáchne. tak si tam tak stojím ve frontě a najednou vidím, jak se mladík u vedlejší kasy protahuje okolo pokladní, od pekaře si bere bagetu, podává ji zpátky ženské na kase a platí všechno dohromady. "promiňte, můžu si vzít bagetu tam a zaplatit ji tady?" ptám se prodavačky. otráveně kývá hlavou.
a teď, teď to přijde. pekař mi dá bagetu, která mi voní pod nos, já mu řeknu, že zaplatím jinde, a on se jen usměje. jenže pokladní, když na mě konečně přijde řada, už zcela očividně zapomněla, jak to se mnou a s mým pečivem bylo. "tu bagetu už jste platila?" zeptá se. "ne," odpovídám. popaměti naťuká do mašiny kód a jede se dál.
a já si najednou říkám, že tenhle systém by u nás v český republice fungoval tak dva tejdny.

(pořád to nevysvětluje, jaktože funguje tady. francie není skandinávie, není to země pověstná tím, že by její obyvatelé byli nějak extrémně čestní. často se tak ale všichni chovají. málokdy po vás chtějí "notářsky ověřenou kopii", jako oficiální dokument jim stačí kopie vyjetá na faxovém papíru. nevím. taky to možná může být tím, že zákazníci monoprix patří do vyšší střední vrstvy, která nekrade. nebo tím, že i kdyby čas od času kradli, jedna bageta za 90 centů síť supermarketů nezabije a slušní zákazníci zůstávají spokojení, že se jim důvěřuje. nebo to všechno možná stojí na tom černošském pracovníkovi ochranky v šik uniformě, který se tváří tak důležitě, jako by byl přinejmenším státní úředník nebo železničář. opravdu netuším. ale poprvé za dlouhou dobu pochybuju, že by to mohlo fungovat u nás, v tom postkomunistic- )

--------------------------------------------------------------------------------
* Holeček, Z., (2007): osobní rozhovor s autorem na bavorské hranici. Student Agency, Rozvadov.

die Ächtung

2009-01-04T18:08:00.000+01:00

die Ächtung = vyobcování.

sachte

2009-01-04T10:31:00.002+01:00

sachte = jemně, opatrně, pomalu, tiše.

v Pochodu Radeckého někdo neustále jemně odvádí opilé důstojníky na jejich místa.

vůbec ne vánoční

2008-12-25T20:09:00.002+01:00

jsou vánoce, přátelé, čas, kdy bychom si měli návzajem předávat nejen lásku a radost, ale i kousky moudrosti, které se v našich hlavách urodily. proto vás prosím, rozdělte se o trochu toho moudra se mnou! pro začátek bude stačit, když mi odpovíte na otázku, která mě trápí zimu co zimu. jak si mám sakra nandat vzorované punčocháče, aby nebyly nakřivo?

lechzen

2008-12-18T16:48:00.001+01:00

lechzen nach etwas = prahnout, žíznit po něčem.

die Sitte

2008-12-18T16:41:00.000+01:00

die Sitte = zvyk, obyčej, mrav.

Ihre Frau Gemahlin

2008-12-17T23:56:00.001+01:00

Ihre Frau Gemahlin = Vaše paní choť.

(z Pochodu Radeckého budu ještě perlit.)

pour la musique

2008-12-13T11:22:00.006+01:00

na sèvres-babylone, mezi dvanáctkou směr porte de la chapelle a přestupem na desítku, sedává občas chlap s harmonikou a nádherně hraje. není to žádný ten metrový šumař, co vstoupí do vagónu, s neidentifikovatelným akcentem zahlásí "madame, monsieur, besame mucho!" a potom na nástroji náhodně mačká klávesy, protože tu svou písničku vyťukává denně osmdesátkrát a nenávidí ji už úplně všichni. tenhle pán ze sèvres-babylone je profík. a navíc mysteriózní. ze své strany nástupiště ho pořádně nevidím, jenom tuším. nemůžu se spolehnout, že ho v jeho uličce na přestupu najdu každý den. občas tam je, občas ne. sedí tiše, před sebou nemá ani ten klobouk na mince, zahraje jeden kus a když skončí, udělá pauzu, aby se lépe soustředil na následující skladbu. nevyřvává zkomolené názvy odrhováků a neobchází cestující s napůl prosebným, napůl výhružným "silvuple pour la musique!". sedí na své židličce, na klopě má připevněnou nějakou legitku a dává jednu klasiku za druhou. jednou večer jsem takhle sešla do metra a přivítal mě strauss. každý jednotlivý tón byl procítěný, jako by měl být poslední, důraz byl tam, kam patří, melodie jasná a čistá, tak průzračná, že v té záplavě not bylo i poslednímu laikovi zřejmé, kam ten valčík spěje. právě mi ujelo metro a byla jsem v okachlíčkovaném tunelu sama. nohy v martenách se začaly cukat, ze ztuhlého kabátu se staly vlající šifonové šaty, záda se mi samovolně protáhla a levá ruka se už už nadzvedávala, aby se zavěsila do neexistujícího partnera.
samozřejmě nejsem magor, nebudu tančit valčík, abych spadla pod vlak. ale ten pocit! ta hudba, která není sterilní jako v koncertním sálu, a přesto je silnější než klapání podpatků a bzučení zavírajících se dveří metra. a pak to ticho, přestávka na potlesk, který nepřichází a nepřichází. lidé nastupují a vystupují, pána s harmonikou neslyší, protože mají v uších i-pody, obranu proti šmírou zničenému those were the days. on nedbá, zavře oči, zamyslí se a spustí. turecký pochod, a jaký! žádná lopotivá, uřvaná dřina, co ji děcka mlátí v liduškách do piána. harmonikář ze sèvres-babylone hraje lehce, s citem, piano střídá forte, a i když ztiší na úplné pianissimo a zrovna přijíždí metro, není slyšet brzdění a odfukování vagónů, ale jenom ta hudba.
jednou, až nasbírám morál, překonám to moře kolejí, vystoupám schody a zase je slezu, abych se dostala na druhou stranu nástupiště. vykašlu se na stud a na strach, že by po mně mohl chtít búra, a řeknu mu ta slova, která všichni chceme slyšet: "j'aime beaucoup ce que vous faites."

pod kůži

2008-12-08T19:10:00.004+01:00

nějak mi ta paříž zalezla pod kůži. teď nemyslím každodenní pohled na eiffelovku nebo procházku po boulevardu saint-germain. mluvím o té typické povýšenosti tohohle města, nakupování děsně drahejch sýrů na trhu, nepouštění starejch lidí sednout a pohrdání zbytkem světa.
přišla jsem na to v létě, když jsem jela po dlouhé době v praze autobusem. sedla jsem si na čtyřsedačku a četla si. po pár zastávkách přistoupil starší pán a ostentativně se vmanévroval nade mně. říkám si, no jen se nepo, dyť tady u okna je vedle mě ještě místo. a protože si nesedal a nesedal, uhla jsem mu po pařížsku koleny. to je jedno ze základních a zároveň takřka jediné gesto slušnosti v místním metru. první pasažér si sedá téměř výlučně na čtyřsedačce do uličky, druhý diagonálně proti němu, třetí vedle druhého a čtvrtému... čtvrtý musí říct "pardon!", učinit se tenkým a bokem vlézt na poslední místo u stěny. pokud jsou ostatní spolucestující slušní, vybočí mírně kolena do strany, aby se mezi sedačkami vytvořila aspoň trocha místa. počítá se s tím, že během celé operace někdo dostane do nosu kabelkou nebo taškou na notebook a někdo přes někoho zakopne. v takovém případě se omluva pronáší na půl huby a z postižené strany je opětována úsměvem, i kdyby jste právě přišli o své sváteční boty. důchodce na trase kotlářka-anděl byl zřejmě ovšem tohoto systému neznalý a tak nade mnou stál dál a nechápal. nakonec mu to nedalo a na sedadlo vedle mě se protáhl. já se na něj nezávazně usmála a znovu zabořila nos do knihy. při vystupování mi moje faux-pas došlo.
znovu jsem si svou novou identitu uvědomila, když jsem na podzim projížděla okolo terranovy. ve výloze, jak už to tak v terranově chodí, stálo šest figurín a každá jedna z nich měla na sobě jasně fuchsiový kabátek, tričínko, bundičku nebo aspoň kalhoty. "to je ale odporné," pomyslela jsem si. já, která jsem ještě ve druháku, ještě ve třeťáku a ještě loni dokázala nad oblečením tleskat ručičkama jen proto, že farbičky, farbičky! teď se mi najednou všechno, co není černé, hnědé nebo tuto sezónu tmavě fialové, jeví jako vrchol nevkusu. letos už jsem si koupila dva dlouhé šedivé svetry a ať už povánoční slevy přinesou cokoliv, růžové to nebude.
taky jsem se smířila s nafoukaností místních číšníků. zatímco v čechách vrchnímu, co se na hosty netváří mile, dřív nebo později někdo řekne, že do tohohle socialistickýho podniku už ani nepáchne, tady žádná podobná páka neexistuje. i kdyby si snad někdo dovolil mít k obsluze výhrady, číšník by jen pokrčil rameny. pokud by se vůbec obtěžoval odpovědět, bylo by to něco ve stylu, "vous savez, avec ce qu'on est payé...!" a když se vám to nelíbí, podniků je v okolí dost. anebo není a to se můžete jít klouzat, vážení hosté. jenže stěžovat si nikoho ani nenapadne. za kafe jsme se třídou, když nám odpadla hodina, dali každý po 5€. sociální zařízení, jakožto i kuchyně podniku vypadaly, že slovo rekonstrukce neslyšely od začátku giscardova mandátu číšník nám autoritativně přikazoval, kam si rozhodně nesmíme sednout a že musíme nechat místo, aby mohl procházet, takže jsme v poloprázdné kavárně skončili namačkaní jak v krabičce od sardinek. a co já na to? c'est comme ça.
a úplně nejhorší je, že jsem si to tu přivlastnila. quelle horrible idée de sortir de la rive gauche, říkám si pokaždé, když musím na montmartre. cestou do školy míjím armaniho, soniu rykiel a moschino. jsou to moje obchody, já se na ně dívám přezíravě a na půl voka, ale kdyby se mě někdo na pařížském večírku zeptal, co si myslím o nové kolekci kuchyní toho butiku na rue du bac, dokázala bych ji třemi větami zasvěceně zkritizovat. turisti, co se jich v mý ulici motá neustále spousta, jsou trapný, jak k vitrínám přikládají nosy a všecičko tak přiblble očumujou. jako by to bylo bůhvíco, říkám si, a přitom dobře vím, že to bůhvíco je a že celý svět je méněcennej, protože nežije v paříži.

reklamní hláška roku

2008-12-08T17:40:00.001+01:00

"Plus besoin de frotter comme une dingue!"

(na nějakej čistící prostředek. víceméně to odpovídá slavnému moravskému "tož dobře to čistí!", ale přesně přeloženo znamená výše uvedená věta "Už není třeba škrábat jako magor!".)

hana a hana o počasí

2008-12-05T11:12:00.003+01:00

včera tady byla celej den noc a pršelo nahoru. vážně. vstala jsem na desátou, došla do školy a udiveně koukala, jak se žluté světlo luceren odráží v mokrých kočičích hlavách. vlastně jsem byla vůbec překvapená, že naše škola nainstalovala do dvorku před jednu ze svých krásných budov lucerny, docela jako na kampě. doteď byly vždycky zhasnuté. jenže včera bylo v deset pořád sedm ráno, v poledne bylo sedm ráno, v pět odpoledne bylo sedm večer a v sedm byla noc. a do toho ten déšť. vážně pršel od země směrem vzhůru. muselo to tak být, protože jsem měla mokrý vlasy a brejle i přesto, že jsem pečlivě roztáhla nad hlavou paraple.
dnes je světla dost a pršet snad už přestalo. holt, paříž je paříž. řikal majk.

selig

2008-12-04T19:21:00.000+01:00

selig = zesnulý.

v Radetzkymarschi na každé stránce minimálně dvakrát.

zlom

2008-11-28T17:45:00.002+01:00

dospělost přichází na etapy. nejdřív splasknou dětsky baculaté tvářičky. pak získáte nové dovednosti. řídit auto, například. dojet na přednášku, i když není povinná. fulghum tvrdí, že člověk přestává být adolescentem, když dokáže strčit ruku do dřezu a hrábnout pro svinstvo, co ucpalo odpad. a ještě potom zjistíte, že spoustu věcí už neumíte. vystřihovat vločky z papíru. radši se nudit než se dívat na televizi. nebo rozevřít igelitový sáček.
"vodevři mi to," říkávala vždycky máma v carrefouru. já jsem protočila oči v sloup a jedním šikovným pohybem od sebe oddělila dvě stěny pytlíku. na jednu stranu jsem nemohla pochopit, jak může někdo dospělej neovládat tak základní gesto, na druhou jsem byla ráda, že pro ni můžu něco udělat, co sama neumí.
po letních prázdninách jsem se vrátila do paříže, šla nakoupit a u kasy zjistila, že mě můj bezchybný tríček na otvírání igeliťáků opustil. prostě je pryč. zkouším to minutu v kuse, třu suché prsty proti sobě, sáček se neodděluje a neodděluje. nakonec si prsty i olíznu, v duchu vidím odporné chlupaté bakterie z tyče v metru, ale nic nepomáhá. igeliťák zůstává v jednom kuse, za mnou fronta, prodavačka netrpělivá, ale zároveň chápavá. "ty oranžový jdou špatně," říká soucitně. zřejmě je to tajný znak jedné dospělé ženy druhé.

Hier bin ich Mensch

2008-11-26T00:11:00.009+01:00

Praha, Vodičkova ulice.

Štúrovo, specifikace nadbytečná.

Budapešť, někde víceméně v okolí Váci utci.

teprve díky téhle jazykové mutaci jsem pochopila, co tím tvůrce sloganu myslel. maďaři se o žádný universalistický humanismus nepokoušeli, pěkně na rovinu napsali, že "tady jsem důležitý". no prosím, a nad tím jsem si musela několik měsíců lámat hlavu?

věnováno Chloé, která to tak pěkně vystihla.

o věšáku

2008-11-23T17:34:00.003+01:00

ta otázka mě pronásleduje už pátým rokem. proč tu proboha v týhle zemi neexistujou věšáky? čech si pověsí kabát na věšák i ve čtvrté cenové. francouz vejde do kavárny, sedne na židli, vyvlékne se z rukávů a tím pro něj otázka svršků skončila. na některých velmi vybraných místech věšáky mají (asi je obšlehli v alsasku od němců). například v Comédie française. ale i tam dámičky raději své norky valchují pod zadnicí, než aby je po dobu představení svěřily sličné slečně šatnářce.
myslím, že jsem na to konečně přišla. včera v paříži letos poprvé uděřily mrazy. během několika málo hodin teplota klesla z 16°C na nulu a začlo sněhopršet. živě jsem si vzpomněla na reklamní kampaň mairie de paris z loňské topné sezóny, která mě nabádala, abych v bytě neměla víc jak 19 stupňů, v ložnici pak nikdy nad 17. si j'ai froid, je mets un pull, suše umlčovali argumentaci zastupitelé. celý loňský rok jsem to zkoušela. měla jsem na sobě košilku, tričko, svetřík, svetr, přes záda deku, na nohou ponožky, teplé ponožky a huňaté chlupaté termobačkůrky, ale nic nepomáhalo. prsty nad klávesnicí stejně zamrzaly. včera, s první klendrou, mi došlo, že jsem se sice zkoušela asimilovat, ale dosť bolo, letošní zima bude jiná. šla jsem a koupila si kamínka.
odpověď na neexistující věšák je totiž následující: voni jsou tady tak vymrzlý ze svejch ledovejch domovů, že se ani v divadle nevohřejou! kabát nesvlíkaj pravděpodobně ani do postele - jinak si to v těch 17 stupních neumím představit - tak co by ho odkládali v hospodě nebo ve škole. já se ale nedám. voni do mě zimou, já do nich věšákem. uvidíme, kdo s koho.

verlangen

2008-11-18T20:01:00.001+01:00

verlangen = požadovat.

mobile phone pics

2008-11-09T14:02:00.004+01:00

aneb cvičení v oblíbeném facebookovém žánru

srpen 2008

toto je informační tabule v ulici, která vás vyvede až na budínský hrad. šplhali jsme na něj někdy okolo půlnoci, podívat se na osvětlenou Pešť, chvílemi jsme říkali och a ach, chvílemi jsme se do sebe snažili nasoukat poslední nová maďarská slovíčka, ale většinu času jsme mlčeli, protože po čtyřech probdělých týdnech už na mluvení nezbývá síla. pak jsme narazili na tuhle značku.
"podívejte!" (zrádný imperativ ve druhém čísle plurálu, který nikdo nikdy pořádně neovládá.)
"co to proboha je?" (zrádná otázka v třetí osobě signuláru, ve které se nesmí použít sloveso být.)
"to je... hm, nic nám to nezakazuje, ani to není varovná značka!" pustil se do vysvětlování Balázs. "prostě nám jenom oznamují, že tu chodí pánové v klobouku ze schodů dolů a odhazují hvězdičky."
v tu chvíli mi došlo, že i ty první roky maďarštiny na něco byly. v lekci tři, "popis osob a předmětů/u toho vás nenásilně naučíme tvořit přídavná jména, kdyby vám to jako nedošlo", se totiž každý student dozví, že klobouk se řekne kalap a muž v klobouku kalapos ember. že to ovšem jednoho dne uslyším v praxi, v to jsem se nikdy doufat neodvážila.

(kdybyste někdo věděl, co ta značka znamená, tak... ale vlastně si nejsem jistá, jestli to chci vědět. kalapos emberek, který odhazujou csillagokot, tomu místu dodávají zvláštní magii.)

nachgiebig

2008-11-01T18:14:00.002+01:00

nachgiebig = poddajný, vláčný, povolný.

zäh

2008-11-01T18:13:00.000+01:00

zäh = houževnatý.

jak jsem narazila do sloupu

2008-10-30T22:44:00.004+01:00

to jsem dneska šla se spolužáky po boulevardu saint-germain a tolik žvatlala a všem nabízela sušenky, až jsem si prendrovala un poteau dans la gueule. prostě jsem kráčela rázným tempem a najednou tam byl, tyčil se ve výši mých prsou, majestátně bílý, na vrchu s kouličkou. bum! blbej sloup.
navíc samozřejmě nevyrostl jen tak z ničeho nic. uprostřed chodníku stál proto, aby zabránil autům vjet do nějakýho ministerstva nebo ouřadu. což v praxi znamená, že ze mě měla bžundu nejen banda budoucích vědeckých špiček, ale i dva policisté/hlídači. (a teď, teď by měla přijít nějaká přímá řeč. jenže já si zaboha nemůžu vzpomenout, co mi říkali. zcela jistě hlesli konsternované "ça va?", ale to není příliš nosné. čtenářům se omlouvám.)

asi založím na facebooku group "contre les poteaux boulevard saint-germain". určitě je nás víc, o tom jsem přesvědčená.

hádejte

2008-10-21T21:40:00.002+02:00

kdo dneska stávkuje?

meteorologové!

(málem se mnou šlehlo, když v televizním počasí říkali, že nám mohou bohužel nabídnout pouze střednědobou předpověď, protože Météo France stále ještě stávkuje. z nějakého důvodu mi přijde stávkující meteorolog, oproti například stávkujícímu dělníkovi u Renaulta, děsně vtipnej.)

gestatten

2008-10-21T12:00:00.001+02:00

gestatten = dovolit.

die Bestechung

2008-10-15T01:09:00.001+02:00

die Bestechung = úplatek.

TGV

2008-10-12T19:09:00.003+02:00

málodarmo, na cestování vlakem je něco úžasnýho. autobus je upatlanej a ukodrcanej, letadlo nebezpečný a nepřátelský, auto malý a namáhavý. ale vlak, to je prostě pohoda! zapadnete do sedačky, rozvalíte se na měkkém polstrování, dojdete si do jídelního vozu, přečtete maily. krajina za okny ubíhá pekelně rychle, vidíte, jak vlak předjíždí všechna ta auta, co musí šedesátkou... v neposlední řadě stačí být na nádraží v čas odjezdu, a ne hodinu předem kvůli odbavení. a můžete si dovnitř vzít vlastní flašku s pitím. a nůžtičky na nehty. a nechat si zaplý mobilní telefon. a vůbec.
taky ta atmosféra nádraží! moje nejoblíbenější je v řevnicích. tam se pod krovy prohánějí jiřičky a staví si hnízda. pak je dobré to v praze-bráníku. v čekárně s rozbitými okny a pochcanými zdmi leží bezdomovci a spí, místo nádražní hospody obsluhuje prokouřený vrchní v dřevěné budce metr krát dva, venku na lavicích sedí čundráci s krosnama. ani nádraží v mannheimu nebylo špatné. každou středu před ním rozprostřeli trhovci stánky a prodávali předraženou zeleninu. v noci byla budova osvícená fuchsiovou a modrou. i po desáté se v ní daly koupit základní potraviny, protože pojem večerka v baden-würtembergu neznají. a do toho všeho cestující, odnikud nikam, do přilehlých vesnic nebo třeba eurocity do paříže. v podzemním podchodu všichni spěchají, těší se, až vylezou zpátky na povrch a sednou na tramvaj.
největší nástupišťové vzrůšo jsem ale zažila ve čtvrtek na gare montparnasse. víte,přece žádné odbavování, žádné prosíme cestující, aby se dostavili 30 minut před odjezdem autobusu. pěkně na minutu přesně. tak přesně, že mi až v metru došlo, že sice na stanici montparnasse-bienvenuë jsem sice za 10 minut, ale dalších 10 mi bude trvat cesta nahoru na platformu, o které jsem notabene netušila, kde je. a tak jsem po slavném jezdícím pásu rapide 9 km/h utíkala, taška na kolečkách za mnou vlála a kymácela se ze strany na stranu, lidé nadávali a bránili mi v úprku. nedala jsem se. za minutu odjezd doběhnu do prvního patra a křičím na prodavače croissantů, kde je quai numéro 1. "to musíte nahoru!" ukazuje. ještě mám 30 sekund, říkám si a z posledních sil beru schody po dvou. vlak ještě stál, ale průvodčí měl jednu nohu ve voze. já přidala do sprintu a zběsile mávala. průvodčí opět vylezl na nástupiště, dveře TGV se nezavřely. rychle, rychle, gestikuloval ten dobrý muž. a já běžela.
patnáct vteřin jsem si připadala jako filmová hvězda. v závěrečné scéně filmu bojuje dívka na podpatcích s časem. styl běhu je neohrabaný, leč o to roztomilejší, vlasy za ní vlajou (škoda, že jsem se nechala ostříhat), taška se už ani nedotýká země, ale letí vzduchem. v obličeji se jí zračí duševní dilema: má se zastavit a srovnat tašce kolečka, aby jela rychleji, nebo ji má dál trhaně vláčet a nechat se tím zpomalit? když poběží i nadále tímhle lenivým tepmem, průvodčí možná řekne tant pis a nechá zavřít dveře. když se zastaví, řekne si ten v čepici nejspíš, že to vzdala. tak taškou dál škube a snaží se na udýchané tváři vyloudit omluvný úsměv.
"to bylo o fous," řekl průvodčí jenom, když se vlak rozjel se mnou na palubě.
"chrsí beaucoup," chrčela jsem.
"to je adrenalin, co?" prohlásil elegantní muž v obleku s černou aktovkou, který do prvních dveří doběhl o pět vteřin přede mnou a už se stihl lehce vydýchat.
ano. pokud zrovna nejste whitney houston v bodyguardovi, zastavit letadlo jen tak nemůžete. mávat na žlutý autobus v půlce křižíkové se také nedoporučuje. tenhle pocit vám dopřejí jenom dráhy. málodarmo.

sich fächeln

2008-10-11T10:12:00.003+02:00

sich fächeln = ovívat se.

sich etwas erhoffen

2008-10-07T23:02:00.006+02:00

sich etwas erhoffen = doufat v něco, snít o něčem.

okénko němčiny pro tento den nezavřelo, nebojte se! jenom se přes prázdniny tak trochu posunulo na východ. maďarština mi z hlavy doslova vytloukla všechno německé. à tel point že se divím, proč se proboha tohle igekötő (oddělitelná předpona u slovesa) neodtrhává, když je to přitom jasný zdůraznění objektu, a pak si uvědomím, že to vlastně v němčině funguje trochu jinak.

minulý semestr mě 7 sérií německých gilmorek posunulo o jedno sciences po niveau nahoru (děkuji, tomáši!), ale teď se v něm udržet! při první hodině ze mě vycházely prapodivné skřeky, kterými jsem se snažila zamaskovat náhodná "minden", "csak" a "igen". po zbytek času jsem vypadala jako ryba vytažená na vzduch, jak se mi pusinka otvírala a zase zavírala naprosto bezhlesně. jestli to takhle půjde dál, vrátím se od neartikulovaného opičího vyhrkávání přes kapří němotu až zpátky k bezobratlým.

tudíž házím SOS: nevíte někdo, kde lze sledovat německé (německy dabované) seriály, filmy, atd.?

tři noci s polákem

2008-10-01T21:34:00.004+02:00

jen co žlutý autobus přirazí k chodníku u gare de l'est, zvoní mi franouzský mobil. "nemohla bys pomoct jednomu kamarádovi?" ozve se. ano, mohla, o co jde? "kolej má až od prvního, takže do středy nemá kde spát. je to polák, určitě jste se už někdy viděli, vlastně ne, neviděli, ale neboj, c'est quelqu'un de très gentil."
přes všechna ujištění mám trochu strach. pro, ehm, dohazovače poláků je totiž velmi hodný každý, kdo v referendu 2005 volil pro evropskou ústavu. a naopak. a já teď mám nechat u sebe spát naprosto cizího kluka? potom řeším dilema: jít do sklepa s kuframa sama a riskovat znásilnění bezdomovcem ukrytým v kóji, nebo jít do sklepa s polákem, ze kterýho se může vyklubat leccos? nakonec volím variantu polák. s tou už mají moji lidé alespoň nějakou zkušenost.
slawek je milý, tichý, neutrální kluk. vyměníme pár slov a jdeme spát, protože cesta busem z hlubin polska unaví ještě víc než z prahy. povléknu slawkovi polštář, peřinu zvládne sám, a zalehnu na svou půlku dvoupostele.
slawek si ovšem k mému úžasu ustele na zemi. "to by nebylo vhodné," říká nepřesvědčeně. chvilku ho přemlouvám, že přece o nic nejde, pak toho nechám. konec konců, má tam koberec a pod sebou deku.
vyšokovaná z toho ale jsem: čech by se podle mě neostýchal. už vůbec ne francouz, natož sparťánský a nudaplážemi ošlehaný němec. ale poláci, to jsou hrdí lidé...!

druhý večer si v krátkosti sdělíme, jak jsme kdo pochodili na acceuil administratif, a potom slawkovi prozradím heslo k wifině. od té doby v tichosti ťukáme do počítače. pak si popřejeme dobrou noc a zhasnem. třetí večer slawek přijde v momentu, kdy zrovna píšu důležitý e-mail. beze slova si tedy zapne počítač a ťuká a ťuká. najednou je půlnoc. slawek vzhlédne od monitoru a řekne: "myslím, že naše generace je divná." společně se zasmějeme a prsty pokračují v klapání. před usnutím si popřejeme každý ve svém rodném jazyce dobrou noc. tím jsme spolu promluvili víc slov než průměrně za předchozích pět hodin.
když jsme se loučili, navrhla jsem mu, ať přijde na nadcházející školní kalbu. že tam bude poláků víc a může tak potkat nové kamarády. "tak si zavoláme?" ptá se.
"podívej se do mejch veranstaltungen na facebooku," na to já. prej že divná.

tak na tohle se těším!

2008-09-19T11:26:00.007+02:00

nová extrémně funky tramvaj Škoda 15T ForCity. a to jste ještě neviděli ty úžasně žlutý sedačky!

novoroční

2008-09-16T22:59:00.003+02:00

málodármo, židi to maj dobře vymyšlený. konec léta je období, kdy přemýšlíme o uplynulém roce, o svých činech a duchovním pokroku. taky hodně plánujeme, jaký bude ten rok nastávající. pubertální školačky od poloviny srpna snujou plány, kterak přijít do třídy v září suprově ostříhané, s delšíma nohama a čistší pletí a jak letos už určitě sbalej nějakýho fér borce. ty rozumnější jsou přesvědčené, že si letos už konečně budou vést sešity.
taky bych chtěla doufat, že přijedu do školy krásnější a moudřejší a suprově ostříhaná a všechno to ostatní. revoluční pnutí mnou přímo zmítá. zářná budoucnost celého příštího roku mi tryská ze všech pórů a nejradši by se celá udála hned teď.

naštěstí tyhle pocity dokážu díky létům praxe kanalizovat. soustředím se na to, abych do 27.9. našla silnější modré džíny, ve kterých by mi netáhlo na cemr.

o stáří

2008-09-05T19:45:00.003+02:00

"nejvíc by se mi ale stejně líbilo, kdyby člověk byl nejdřív starej a až pak mladej. že by si toho pak o hodně víc vážil," říká Jiří Mádl v rozhovoru pro dnešní Pátek.

ten kluk to má vymyšlený. já bych to taky brala. ne proto, abych si víc vážila, že můžu skákat přes kaluže a žiju v zemi volného pohybu osob a kapitálu. na to se přece stačí podívat na libovolnej film o druhý světový. spíš bych se potřebovala podívat na konec. abych věděla, že to všechno dobře dopadne. nebo, pokud ten konec zas tak slavnej bejt nemá, abych se pokusila těm mínusům svého budoucího života vyhnout.

zaslechnuto v parku

2008-08-31T20:29:00.000+02:00

"ty vole, to máte dobrý. my máme hnedka zejtra vodpoledku."

o budapešťských záchodcích

2008-08-21T22:30:00.003+02:00

ve vídni vypadají veřejné záchody jako stará apatyka. dveře jsou z tmavého, elegantního dřeva a kohoutky ze zlata a emailu, tedy nehygienické, ale naštěstí díky péči kouzelné babičky neustále vyleštěné. v paříži veřejné toalety takřka neexistují. dívka v nouzi se musí uchýlit do některé z typických předimenzovaných pařížských kaváren, kde zaplatí 50 centů za tureckou díru do země. při zdolávání schodů zpět na povrch zemský hrozí nebezpečí, že se jí přilepí na podpatek šňůra rozmočeného papíru. ach, západe civilizovaný! v praze každý domorodec ví, kde je magistrát, městská knihovna či libovolná fakulta, a nebohý turista musí hledat mcdonald. zato v budapešti! kabinku zdarma aby pohledal. minimální cena je 50 forintů, standard pak 100 (tedy 5, respektive 10 korun českých). za tak směšnou částku si ale turista užije spoustu legrace. tak především se dá čekat, že umyvadla budou obsypána tolika kosmetickými proprietami a serepetičkami, kolik si ani koupelna v čistě ženské domácnosti neumí představit. tři druhy hřebenů, štětičky do uší, ubrousky, oční stíny, pět sort mýdlíček, gumičky do copů, sponky v barvách duhy i jednoduché černé vlásenky, dvě smradlavé voňavky a čtyři deodoranty. mé srdce pobavilo, že nejoblíbenější značka budapešťských hajzlbáb se jmenuje Prága. nad zrcadly obvykle visí A4 v několika světových jazycích, že Mama Éva splní všechna vaše přání, stačí jen vhodit minci. a venku sedí mama éva, která hlasitě pozdraví a ještě se zeptá, jestli jste byla s jejími službami spokojena.

úsměv obvykle jako odpověď stačí. jen jednou jsem zalitovala, že je má maďarština stále ještě dosti chabá na to, abych dokázala použít jiné slovo než „já stěžoval“. to když hip kavárna, ve které jsme seděli a poslouchali jazz, neměla vlastní záchod, ale používala veřejný v průchodu za rohem. i před ním seděla babka a mile se usmívala. ukázala mi v bludišti chodeb a podloubí cestu a významně zamrkala: „já teď zavřu dveře, ano?“ igen, köszönöm, hlesla jsem překvapeně. a pak mi to došlo. v místnosti zvící většího pařížského bytu byly čtyři mísy a žádné dveře! vybavení hyperstylové, kovy se jen leskly – architektova pomsta feministkám. vypadá to, že budapešť má stále dilema mezi provinčností a přehnanou modernitou: na jedné straně nedůvěryhodná a upatlaná líčítka, na druhé unisexová, pseudopisoárová dobytčárna. ještě si to trochu promyslím, ale až budu velká a budu pracovat u WHO, zavedu indikátor kvality veřejných toalet, který bude popisovat... hm, něco děsně sofistikovanýho, protože vyměšování na veřejnosti je podle maussovské tradice fait social total.

z budapešti

2008-07-28T23:46:00.002+02:00

Co se stane, zavřete-li čtyřicítku studentů z celého západního světa do takřka izolovaného domu na kopci? Neseběhnou dolů do jednoho z hlavních měst Evropy, ani se nezačnou nekontrolovatelně pářit. Naženou se do počítačové místnosti a v tichosti ťukají do klávesnice. První dvě minuty budou ještě obrazovky vícebarevné, jak studenti kontrolují své hotmaily a školní schránky. Následujících deset ale máte šanci sledovat na všech dvanácti počítačích dvanáct stejných bílomodrých rámečků Facebooku.

Letní škola maďarštiny je zážitek vskutku intenzivní. Je třeba nasoukat do hlavy maximum slovíček a gramatiky s minimem spánku. Ke konci dne se jazykové schopnosti většiny z nás doslova zhroutí. I z jednoduché věty se stává Babylon. Jedna Chorvatka mi takhle například vysvětlila, že její „Grossmutti macht other people’s clothes tiszta“. Italové se baví s Němci napůl německy, napůl maďarsky, Turek se mě pravidelně ptá, jestli „maš zapalovač počkej počkej?“ a všichni vespolek týrají angličtinu, ze které vypadávají slovesa a nikoho, ale opravdu nikoho to nevzruší. Dokonce i native speakři se radují jako děcka, když se jim podaří vzpomenout si na slovíčko v rodném jazyce. „It’s a sole, a sole! It’s a sole!“ skákal dnes Australan po chodníku, když přišel na to, že „spodek nohy“ má specifický název.

Fascinující je fakt, že jsme všichni hrozně motivés. S náhodným spolužákem máme dohromady minimálně dva jazyky, které oba umíme nesrovnatelně lépe než maďarštinu, a přesto vydržíme a u oběda koktáme po slabikách. Na druhou stranu – bez motivace by to asi nešlo. Výuka začíná v 9, končíme v půl druhé, ale do pěti sedíme ve škole na povinných přednáškách. Tolik času v kuse jsem se nesoutředila od prváku! Historii už máme za sebou, teď nás čeká moderní a lidové umění. V pátek odpoledne také nahrazujeme hodinu konverzace půlhodinou zpívání. Bude se nám hodit, kdyby se náhodou někdo z nás místo na Iron Maiden v rámci Sziget fesztivalu rozhodl vypravit na Magyar dal napja, Den maďarské písně. Zatím ale nedohlédneme než k nejbližší příležitosti vytradeoffovat spánek za noční Budapešť. Ej, vaj, ruca, ruca, kukurica derce!

co mi přišlo z maďarska

2008-07-17T19:09:00.003+02:00

na můj dotaz, zda je ve "studentském hostelu", kde budu jako účastnice letní školy maďarštiny v budapešti ubytovaná, wifi či jiný přístup k internetu, mi koordinátorka odpověděla rychle a poněkud fatalisticky:

"Dear Olga,

there is no Internet connection there.

Best,
Bernardett"

a sakra.

poslední zkouška čtvrťáku

2008-07-08T23:51:00.008+02:00

hned na úvod jsem panu profesorovi na Politické násilí oznámila, že jsem celý předmět protrpěla, protože poslouchat čtvrtek co čtvrtek o bolesti a utrpení kupodivu není můj šálek kávy. při četbě doporučené literatury o dětech židů a dětech nacistů (od "Haiderova dvorního žida" v době, kdy byl ještě pouhým svérázným novinářem) a Browningových Obyčejných mužů jsem občas musela párkrát mrknout, abych okolo sebe opravdu viděla obyčejné usměvavé pařížany a nikoli ke všemu pohotové řezníky, a procházení poznámek o terorismu mi taky zrovna nepřidalo. pan profesor vytáhl obočí na vrch hlavy a že ať mu to teda vysvětlím. po čtvrt hodině vypadal docela přesvědčeně, tak se konverzačně zeptal na diplomku. chyba lávky. téma nemám, approche nemám, ahnung nemám. co mám, je komplex méněcennosti ze svého potenciálního vedoucího, neboť drahý Emílio mluví pětkrát rychleji, než já myslím. to už pan profesor nevydržel a řekl mi: "ale to je zajímavé! slovo strach jste použila nejméně desetkrát, bezpečí třikrát a teď jste vytáhla komplex méněcennosti! bohužel vám s tím v této kanceláři nemohu pomoci."
"mám se vám natáhnout na canapé?" zavtipkovala jsem.
pan profesor notnou chvíli třeštil zrak. "sur le divan, vous voulez dire!"
aha. kanape ve francii, na rozdíl od divanu, zřejmě slouží k něčemu jinému než k psychoanalýze.

tiefverwurzelt

2008-06-26T09:00:00.002+02:00

tiefverwurzelt = hluboce zakořeněný.

agorafobická

2008-06-21T23:56:00.004+02:00

v jedenáct večer se rozhodnu, že už se nic víc dneska nenaučím. jsem pozvaná na narozeniny kamaráda, oficiální důvod večírku je ale truc akce proti svátku hudby, který hýbe celou paříží. před dvěma lety v dijonu jsem si říkala, že v nějakým větším městě, paříži třeba, to určitě musí bejt pořádnej zážitek.

jakkoli jsem se sem bála, s druhým semestrem jsem se s paříží smířila a během jara jsem ji i začala mít ráda. líbí se mi tady, protože centrum je tak malé, že i když se člověk ztratí, není to na nějaké šikovné metro daleko. udělala jsem si takové svoje město ve městě na trase předměstí-škola a celý sever snobsky ignoruji.
zato dneska, to jsem se teda vrátila do reality! takže za prvé, předměstí-škola mi sice trvá nějakých mizerných 20 minut, ale z předměstí na druhý kraj paříže potřebuju hodinu a tři přestupy metrem. za druhé, když se v paříži pořádá taková událost jako je fête de la musique, vyjdou do ulic prostě všichni a je tu narvanějc než přes den. za třetí, veškerá momentální baťůžkářská a erasmácká populace se hromadně ožere, takže i na naší velmi distingvované lince sem tam lítaly lahve do kolejiště. to mi, huse, hned nedošlo, tudíž jsem se zvedla, namalovala, vymyslela, co na sebe, vzala na sebe, svlékla tričko, protože se mi zdálo příliš odvážné takhle na noc, vyzkoušela další tři trička, oblékla to původní a vyrazila do víru velkoměsta.

na prvním přestupu jsem to otočila a jela zpátky domů, když jsem viděla, jak se dvě přiopité španělky baví šťoucháním do ještě nezastaveného vagónu. když se začaly postrkovat se svými kamarády pár centimetrů od kolejí, rozhodně jsem ustoupila, že počkám na další soupravu. nakonec rozhodli policisté. tři uniformovaní chlápci na bandu rozjívených náctiletých, to opravdu, ale opravdu nemám ve svých důstojných letech zapotřebí.

fête de la musique mi k oknu letos nedoléhá. už nebydlím nad hudební školou, ale naproti nemocnici. takže ano, hádáte správně. zvuky rozezpívané paříže mi obstarává houkačka sanitky, poněkud častější než obvykle.

le mot du jour

2008-06-16T16:38:00.002+02:00

z nějakého důvodu jsem si zafixovala, že se "střevní chřipka" řekne francouzsky grippe aviaire a už den se to chystám napsat do omluvného e-mailu profesorce.
"promiňte prosím mé zpoždění, ale dostala jsem o víkendu ošklivou ptačí chřipku."
hm. radši ne.

zzzzima!

2008-06-15T16:10:00.005+02:00

už třetí týden v paříži leje a je tu okolo 18°C, zatímco v obvykle ledové praze se paříte v teplotách okolo třicítky.
při vší úctě, pro tohle jste, vážení rodičové, klíčema nezvonili.

semaforové dilema

2008-06-05T21:30:00.003+02:00

z mého chodníku vede k metru přechod na znamení. když člověk nezmáčkne tlačítko, zelená nepadne a nepadne, a i potom to chvilku trvá. občas za tu dobu stihnete i zapomenout, že jste ho zmáčkli a to potom není možnost, jak se o tom ujistit, protože knoflík nesvítí.
a nyní k věci: vycházím z metra, propletu se stánky se zeleninou, rybami a levnými šaty, které se na plácku vyrojí každý čtvrtek, a protlačím se k přechodu. na druhé straně stojí dědek a netrpělivě podupává.
přes silnici se k němu přidám, taky podupávám.
dědek vyhrne rukáv a podívá se na hodinky.
vedle mě se postaví černoška středního věku s nákupní taškou v každé ruce.
na dědkovu stranu přijedou po chodníku tři policisté na kolech. vida! buď mám před domem cyklistickou stezku, nebo ve francii dopravní předpisy nedodržuje ani policie. protože na chodník ani tady kolo nesmí, aspoň alice na to jednou málem dojela. na druhou stranu, ten chodník je na to širokej dost a na kruhovým přejezdu před barákem je i přejezd pro kola... musím se na to podívat, až se dostanu domů.
mezitím se ke třem policistům na kolech přidaly dvě babky a k nám dvě holky, co si na trhu koupily něco příšernýho na sebe. a všichni podupáváme. policisté už téměř strkají řídítka do vozovky, ale auta jezdí a jezdí, nikdo nezastavuje.
to je divný, říkám si, ten dědek už tu přece stojí dýl než já, to už ta zelená měla dávno padnout. a tak jdu a zmáčknu knoflík pro sichr ještě jednou.
po standardních 20 vteřinách se nám rozsvítí zelená. tři policisté na kolech vyrazí jako jeden muž, stejně tak babči s bagetama v podpaží a černoška, já a holky proti nim, něco na způsob rybičky, rybičky, rybáři jedou.
jen dědek zůstává stát na své straně chodníku, hned vedle tlačítka na zelenou, a stále netrpělivě podupává.

buď to byla skrytá kamera, nebo je dědek prostě zlomyslnej, nebo šlo o experiment, do kterého lycéeni pro větší věrohodnost zatáhli svého dědečka. v každém případě by na tom šla určitě postavit nějaká teorie her, která by potom šla adaptovat na mezinárodní vztahy.

salonfähig

2008-06-01T17:10:00.002+02:00

salonfähig = společensky přípustné.

(a pak že se jedna čtením anglického textu ve francouzštině nemůže přiučit novým německým slovíčkům! vytrženo z krásné věty "pour la première fois dans l'histoire démocratique, presque tous les partis sont devenus salonfahig, politiquement corrects". ano, bez přehlásky, tu oni nad o a a neuměj.)

z parku

2008-05-25T19:33:00.003+02:00

to se vám takhle učím v parku a v přestávkách mezi political parties of Austria a l'insuffisance des systèmes de partis se těším pohledem na švarné joggující mladíky. jeden z nich byl vskutku fascinující: mocnými skoky přeběhl okolo hřiště rychleji než leckterý chlapeček na koloběžce a ani se nezadýchal. to vím, protože jsem si před jeho čtvrtým kolem přesedla na lavičku blíž ke trati, abych mohla lépe obdivovat hru stehen.
zřejmě jsem ho svými politickovědními články vyděsila, protože už se nevrátil. místo něj okolo mě na konci večera skotačili dva čtyřletí chlapečci s míčem a trvali na tom, abych se dívala, jak si navzájem házejí písek do očí. "regarde, madame, regarde!" křičeli a rozmáchlými hody mířili na protivníka. pak na jednoho zavolala maminka a druhý švišť bezcílně pobíhal sem a tam.
nový impuls se objevil záhy. obtloustlý padesátník, zcela zjevně v posledním tažení, klopýtal po cestičce, nožky se mu pletly jedna před druhou, pot stříkal na všechny strany a ručičky bezprizorně poletovaly kolem vyoseného těla. takového protivníka si chlapeček nemohl nechat ujít! nejdřív mu pár metrů běžel po boku, pak ho pomalé tempo omrzelo a muže předběhl. "allez, monsieur!" snažil se ho vyhecovat. vyždímaný sváteční sportovec se ale nedal vyprovokovat a dále běžel svou kulhavou. "allez!" rozčiloval se chlapeček. musel zkusit jinou taktiku: dva metry před muže, počkat na něj, zakřičet, předběhnout ho, počkat.
a teď mi řekněte: komu jsem měla fandit?

die Zuneigung

2008-05-21T20:11:00.001+02:00

die Zuneigung = náklonnost.

grelle Farben

2008-05-20T22:20:00.001+02:00

grelle Farben = křiklavé barvy.

poezie pro cestující po francouzsku

2008-05-15T21:35:00.003+02:00

RER RATP

uschovejte svou jízdenku
až k východu

napište číslo
svého průkazu
na kupón

váš jízdní doklad
může být kontrolován ve voze nebo ve stanici
nejezděte načerno
museli byste ihned zaplatit
pokutu

words, words, words

2008-05-13T23:50:00.005+02:00

padají ze mě slova. česky, francouzsky, anglicky, i občasná němčina by se našla. o mé maďarštině letošní první profesorka tvrdila, že je arányos, tedy zlatá ve slovenském smyslu. konkrétně se tak vyslovila po mém pokusu utvořit dávno zapomenutý possessif "s tebou". napsala jsem "tével", zatímco to má být "veled". (uznávám, že tuto ligvistickou kreaci ocení jen málokterý čtenář tohoto blogu, ale vem to nešť, jste minimálně tři a já cíluju přesně.) snažím se do seminárek propašovat známky nadhledu, ironie a vůbec ubohým učitelům to nudné opravování nějak zpříjemnit. jestli si toho vůbec všimnou, to netuším, ale zadostiučiněním mi byla filipova pochvala, že "i ten tvůj fiche byl docela hezky napsanej". děkuji, filipe! čtyři roky snahy nesou ovoce!
dospěla jsem tedy k názoru, že vás svými skvosty musím potěšit. tady jsou: když je před podáváním vychladíte a lehce protřepete, na škodu to nebude.

A. Essay (750-1500 words): What Is Biodynamics?

Either way, the supporters argue, biodynamics goes one or several steps beyond organic farming. While the latter is defined rather by what methods and preparations it does not use, biodynamic agriculture proposes an original conception of farming. Instead of positioning themselves against a way of doing things without coming up with a solution, biodynamic farmers use and actively seek new, innovative answers to the everyday challenges of healthy farming. ... Some farmers judge it necessary to take that one extra step and become biodynamic instead of just being organic. Our Wikipedia definition (surely the fruit of many a heated discussion) guides us through this phase. ...

B. Úkol na němčinu, popsat Ideenprozess, jak jsme vymýšleli, co budeme dělat za reklamu na konec semestru. Slov co nejméně, protože se jí s tím nechce opravovat.

Unsere Gruppe (Soleine, Etienne und Olga) wollte vor allem eine lustige Werbung machen, denn wir finden, Humor sei die sicherste Waffe. Außerdem sollte die Werbung gefilmt sein, vorzugsweise an Sciences Po, wo wir gute Zugangsmöglichkeiten haben. ... Soleine hat vor allem das Motto „Wer kaut den Gummi hier?“ gefallen. Sie dachte, wir könnten das Motto benutzen und dazu mindestens noch ein Werbungspot machen, um eine Serie der Spots zu haben. Soleine schlug eine Szene mit einem Raubüberfall vor.

pod tímto jsme našli červenou fixou připsáno: víte, že Gummi znamená také prezervativ?

C. Note de conduite de l'entretien, 3-4 pages. nevím, jak se to stalo, ale prsty mi samy začaly vyťukávat do klávesnice detektivku od Agathy: holky měly odjet vlakem ve dvě, ale neodjely, obývák byl zařízen do růžova a v bytě nebylo příliš stop po dětech.

J’ai contacté Anna directement par téléphone, sans intervention préalable de mon ami et je me suis présentée comme « une amie de Jean ». Elle m’a proposé l’heure du rendez-vous en fonction du fait que nous avions besoin du calme. Ses filles devaient prendre le train à 14h, j’étais censée arriver à 15h pour qu’on soit au calme. Lorsque je suis arrivée à leur appartement à B., les filles et Anna étaient en train de préparer un gâteau au chocolat dans la cuisine. J’ai patienté dans le salon, bien rangé, aménagé de quelques meubles anciens et canapés et fauteuils rouges et roses. ... Anna a distribué les tâches aux filles dans la cuisine et est venue s’asseoir au salon avec moi. Elle n’a pas fermé la porte qui séparait le salon du couloir et par conséquent, tout au long de notre entretien, les filles sont venues nous voir, s’asseoir avec nous, demander ce qu’il fallait faire avec le gâteau, montrer qu’elles avaient du chocolat sur les joues etc. Anna donnait l’impression d’avoir l’habitude d’agir et de parler vite.

třikrát o učitelkách

2008-05-08T17:53:00.007+02:00

1.
vytáčím číslo a čekám. telefon chvíli vyzvání, pak se ohlásí nečekaně mladý hlas. trochu mě zmate - dovolala jsem se správně?
"dobrý den, u telefonu olga, mohla bych prosím mluvit s paní profesorkou Hujetínovou?" chrlím ze sebe, aby se co nejdřív ukázalo, že jsem na našem starém telefonu s vytáčecím kolečkem některou nulu nebo devítku zkazila a že budu muset začít úplně odznova.
"prosím?" ptá se hlas na druhém konci linky.
"dobrý den, u telefonu olga, mohla bych prosím mluvit s paní profesorkou Hujetínovou?" opakuju. to je nějaká mamina, co si myslí, že dělám průzkum trhu, takhle mladě přece ona nikdy nezněla!
"prosím vás, já vám nerozumím, musíte mluvit trochu pomaleji! navíc vám to tam nějak chrastí...!"
je to moje češtinářka z gymplu. co slovo, to rána pravítkem, seřvat do kostičky a pak na sebe teprve můžeme cenit zuby.
domluvily jsme se na šestou v kavárně Louvre, kde mají nekuřácké oddělení a Velký Čokoládový Dort, který nám jednou servírka nesla přes dva salónky a musela ho krýt vlastním tělem, protože, jak poté sdělila, ostatní hosté "vám ho málem snědli!". já jsem upozorňovala, že na šestou určitě nedorazím, protože se znám a akademická je mi vždycky málo. nakonec jsem přišla o půl sedmé a když jsme si v rámci sešlosti odbyli úvodní oťukávání, kde zrovna kdo co studuje, položila jsem do chvíle ticha klasickou otázku: "jaký jsou, studenti letos?"
"no jaký by byli, normální, jako vždycky."
společnost se zasmála, ale já si říkala, jaktože neříká, že jsou rok vod roku blbější? to přece říkají na pomaturitních srazech všechny středoškolské učitelky, je to něco jako cechovní heslo!
"i když je to teda první rok, kdy jsem nechala v pololetí před maturitou tři propadnout," zasmála se pro změnu pí prof. Hujetínová.
***

2.
to takhle sedíme se zdeňkem, jeho rodičema a mojí mámou v pizzerii na andělu a užíváme si rodinnou večeři. no a vpravo od nás si sedne taková ženská celá v černým s mladinkou holkou a jmou se hodovat.
"není to Bodáková?" říká zdeněk.
"hm, nevim, já nepoznávam lidi," zbavuju se rozhodování já. "ale vypadá jako vona."
"to je takový blbý, nemáme za ní jít?"
"no je to blbý..."
"ta vodešla někdy v sekundě, ne?"
"jo jo, dostala tam dceru a vodešla."
"hm... je to takový blbý..."
nakonec jsme se osmělili. "pamatujete si na nás?"
"no to víte že jo! vy jste... počkejte, já si vzpomenu i na jména! hm... Terka?" směje se fyzikářka.
"terka? vypadam snad jako Terka?!" popadám se za břicho.
"ne... tak nevím."
a protože jsem ztělesněním taktu, po chvíli se ptám: "vy jste k nám dostala dceru a vodešla jste, že jo?"
naštěstí se Bodáková neurazila a zcela spontánně pokývala hlavou. studentům byť jen den po maturitě se zřejmě říká něco úplně jiného než osm let před ní. "no jo, naši Terku jsem tam ještě protlačila, ale tu mladší jsem už dala jinam."
Terku... oops!
***

3.
na conférence k Médias et société máme Kočku s velkým K. mladá socioložka médií, rostlá tak, že by jí kdejaká modelka mohla závidět, s nefrancouzsky souměrným obličejem a nádherně modrýma očima, zkrátka krasavice inteligentní, vtipná a dobrá pedagožka k tomu. přesně to, co člověk potřebuje, když mu hodina končí ve 21.15. nějaká vyšší síla (nebo spíš jeden z responsables techniques, co má v učebně tajnou kameru) to tak zařídila, že se nám ve třídě samovolně otevírají dveře vlevo od katedry. žádný ze studentů to nevidí, ale onu profku to zřejmě velmi rozčiluje, takže se uprostřed věty zarazí, pohodí vlasy a ještě celá zrůžovělá výkladem odskotačí ke dveřím, aby je zavřela. korále na krku se jí pohupují do rytmu sem a tam a všem mimoděk vyschne v puse. pak přetančí zpátky ke svému stolu a ukáže třídě dokonalé kalhoty na dokonalých svalech a přitom nepřestává mluvit o sondages d'opinion publique. občas je té nádhery tolik, že by se člověk rozbrečel.
v této atmosféře nikoho nepřekvapila její věta, že v nějakém televizním seriálu se ženy "ztotožnily s přece jen velmi masochistickou rozkoší, kterou scénáristé předkládali". přítomní studenti ani nemrkli, ano, proč by se ve společenských vědách nemluvilo o masochismu na obrazovce? jenže profka se najednou zarazí.
"plaisir masochiste!" vykřikne. "masochiste, non, pardon, pas masochiste, masculin!" opraví se. teprve tohle třídu probere.
"to je mi ale zajímavý lapsus!" směje se kočka.
"co myslíš, že bude dělat večer?" ptá se můj soused.

na její hodinu se vždycky těším celou středu.

(update: přísahám, že jsem tentokrát fakt nechtěla! prosáklo to tak nějak malgré moi. holt, ať se snažím, jak se snažím, na jaře jsem prostě monotematická. srov. pseudointelektuálka 2006, 2007.)